PhDr. Dagmar
Stryjová
(I. část)
S pomalu se
měnící situací na frontách se postupně uvolňovala také kázeň a politický život
v protektorátu, což se v roce 1943 postupně začínalo promítat i do
dění na Vyškovsku. Zvlášť výrazně se to začalo projevovat v podzimních
měsících roku 1944, kdy lesy severozápadně od Vyškova ožily. Staly se místem
seskoku a operačním prostorem několika výsadkových skupin, převážně
zpravodajského charakteru, vysílaných do této oblasti jak velením jednotlivých
frontů ruské armády, tak také naší emigrační vládou v Londýně. Důvodem
nebyla pouze blízkost průmyslových center a důležitých dopravních tepen
v okolí, ale zejména rozsáhlý vojenský výcvikový prostor u Vyškova. Činnost
zpravodajských skupin sice nebyla tak
atraktivní, jako činnost skupin organizátorských, avšak byla o to složitější,
protože teprve až ve spojení se zahraničím a za podpory místního obyvatelstva
nabývala plně na významu.
V prvních
letech druhé světové války byly na území Protektorátu Čechy a Morava vysílány převážně výsadkové skupiny
organizované naším emigračním centrem v Londýně ve spolupráci
s britskými zpravodajskými organizacemi. Jejich řídícím orgánem se od roku
1941 postupně stalo 1. oddělení zpravodajského odboru MNO, které ke svým
tradičním skupinám, šifrovací, studijní a zpravodajské, připojilo ještě
čtvrtou, zvláštní skupinu D, která poté nesla celou tíži výcvikových úkolů.
Celková koncepce použití vysazených skupin byla soustředěna do rukou pplk. gšt. Strankmüllera a plk. gšt.
Moravce. Nedostatek vlastních zkušeností a materiálně technických možností byl
úspěšně překonáván spoluprací s britskými zpravodajskými organizacemi,
z nichž měla mimořádný význam zejména spolupráce s Exekutivou pro
zvláštní operace (SOE) a s Tajnou zpravodajskou službou (SIS). Obě
organizace také plnily československé požadavky nejen po stránce výcvikové,
výstrojní, technické a materiální, ale částečně i operační, a to v tom
smyslu, že zabezpečovaly leteckou přepravu a vysazování výsadkových skupin.
Hlavní vlna náboru
vytipovaných důstojníků, poddůstojníků a rotmistrů československé brigády
ve Velké Británii proběhla spolu s všestranným a náročným výcvikem
v letech 1941 – 1943. Měla podobu řady po sobě následujících
specializovaných kursů, probíhajících podle metodiky vypracované SOE, jež také
kurzy zabezpečovala svým vysoce kvalifikovanými instruktory. Základní výcvikové
kursy byly dva: útočného boje (assault course) a vzdušného výcviku (para
course). Poté se parašutisté většinou vraceli ke svým kmenovým útvarům, odkud
byli později povoláváni k dalšímu udržovacímu a speciálnímu výcviku. Jeho
smyslem bylo prohloubení znalostí základního výcviku a jeho obohacení o některé
nové poznatky. Na základě dvou posledně jmenovaných kurzů se formovaly budoucí
desanty, jež můžeme podle jejich činnosti a určení rozčlenit do tří základních skupin, a to:
kurýrní, jejichž úkolem bylo zpravidla doručování pokynů a informací
londýnského odbojového centra domácímu odbojovému hnutí, dále zpravodajské,
které získávaly zprávy vojenského, politického a hospodářského charakteru a
vytvářely podmínky pro přijetí dalších výsadkových skupin, a konečně
skupiny sabotážní a diverzní, které měly
po vysazení za úkol provádět konkrétní
úkoly. K těmto základním
skupinám postupně přibyly ještě další skupiny s velmi úzce
specializovanými úkoly, např. spojovacími,
zásobovacími, teroristickými, přejímacími, organizačními, bojovými aj.
Málokdy se však stalo, aby skupina plnila pouze jedno konkrétní a úzce
specializované poslání. Před odletem na operaci absolvovali parašutisté
ještě kurs expediční a vyčkávací,
jejichž smyslem bylo dokončení všech příprav a vyčkání odletu.
Technické
důvody, jako byl akční rádius tehdejších letounů, nutnost přizpůsobení ročním
obdobím (jen dlouhé noci umožňovaly provádět speciální lety) atd., způsobily,
že československé výsadky byly od podzimu do jara natěsnány v tzv.
operačních vlnách.V první operační vlně (1941 – 1942) vyslal zpravodajský
odbor MNO z Velké Británie na území protektorátu celkem 12 skupin různého
určení a zaměření, v nichž bylo zařazeno 27 parašutistů. Jejich hlavním
úkolem bylo udržet a rozšířit rádiové spojení s domovem a vybudování dvou
na sobě nezávislých rezidentur v Čechách a na Moravě. Mimořádný důraz byl
položen také na činnost sabotážní a teroristickou (např. Anthropoid). Ve druhé
vlně (1942 – 1943) byly vysazeny tři skupiny o celkovém počtu 10 mužů, které se
měly zaměřit více než na zpravodajskou činnost, na činnost sabotážní a
diverzní. Ve třetí vlně výsadků v letech 1943 – 1945 byly i nadále sledovány zpravodajské cíle a
zájmy, ale vzhledem k měnící se situaci na frontách se do popředí
zájmu dostávalo i poslání organizační,
jež mělo vést k vytvoření tajné vojenské organizace, která by po zásobení
zbraněmi provedla ve vhodném okamžiku povstání (např. Wolfram). Významné místo
mělo od této chvíle připadnout také
Československé vojenské misi v SSSR, která měla ve spolupráci s NKVD
vycvičit a vysadit na území Zakarpatské Ukrajiny a Slovenska na 160 parašutistů
organizovaných v pěti zpravodajských, jedenácti organizačních a jedenácti
bojových skupinách. Program zvláštních operací ze SSSR zahrnoval též
organizování a vycvičení 2. československé samostatné paradesantní brigády
v SSSR, která měla být v okamžiku povstání přednostně vysazena na
domácím území.
S prvními
výsadky z východu bylo započato již v roce 1941, avšak vzhledem
k tomu, že se brzy ukázala nejen složitost
jejich dopravy na okupované území, ale i obtížnost jejich práce v
protektorátu, bylo nakonec od uvedené
činnosti upuštěno. K její obnově došlo znovu teprve až v nových
podmínkách, které se vytvořily s přiblížením se ruské armády k našim
hranicím a vypuknutím Slovenského národního povstání. Organizováním všech
operací spojených s všestrannou
pomocí českému partyzánskému hnutí byl pověřen Ukrajinský štáb partyzánského
hnutí se sídlem v Kyjevě, který také od poloviny roku 1944 začal plnit
všechny svěřené úkoly, a to jak v dodávce zbraní a střeliva, tak také
v přepravě zkušených velitelů a organizátorů partyzánské formy boje.
Operace spojené s přepravou výsadkových skupin prováděl nejdříve štáb
partyzánského hnutí při válečné radě 1. ukrajinského frontu, a od ledna 1945
přejal tuto funkci štáb partyzánského hnutí při válečné radě 4. ukrajinského
frontu. Pro rozvoj domácího hutí odporu byly nejvýznamnější výsadky vysílané
ukrajinským štábem partyzánského hnutí v Kyjevě, jejichž hlavní náplní práce bylo řízení boje českých vlastenců a organizování vojska
z uprchlých válečných zajatců a běženců
z říše, jež by v závěrečné fázi války účinně zasáhlo do
osvobozovacích bojů. Mimo tyto skupiny byly do Československa vysílány ještě
výsadky pracující pro Lidový komisariát státní bezpečnosti (NKGB), což byly
jakési předsunuté vojenské jednotky, provádějící diverzní akce a špionáž, a
dále výsadky pracující pro Lidový komisariát vnitra (NKVD), které vyvíjely
výhradně zpravodajskou činnost.
Přeprava všech
druhů výsadků probíhala do českých zemí dvěma způsoby. Buďto byly skupiny
přepravovány letecky přímo do
plánovaného prostoru své činnosti (například Jermak), nebo partyzánský štáb
využil k vysazení jednotlivých skupin území povstaleckého Slovenska a
odtud je dirigoval pěším přesunem do českých zemí (např. brigádu Jana Žižky
nebo oddíl zvláštního určení Zerevo).
Lesnaté výběžky
Drahanské vrchoviny měly poprvé sehrát důležitou úlohu jako úkryt parašutistů
v roce 1942 po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha,
který provedli 27. května 1942 členové
vyslané výsadkové skupiny „Anthropoid“ Josef Gabčík a Jan Kubiš, kteří byli za
tím účelem vysláni do protektorátu příslušníky odbojového centra naší emigrační
vlády v Londýně. Podle plánů pražského vedení sokolské odbojové organizace
Jindra totiž měla být po dobu represálií přenesena činnost organizace na
Moravu, kde měli být ukryti také parašutisté.
V kamenolomu v Olšanech měla být umístěna vysílačka Libuše s parašutisty
Alfrédem Bartošem a telegrafistou Jiřím Potůčkem, zbývající parašutisté měli nalézt
úkryt na hájence hajného Padevěta nedaleko Ruprechtova, která začala být za tím účelem připravována jako
záchytné středisko parašutistů vysílaných z Anglie. V důsledku
známých událostí v Praze však nakonec k uvedenému plánu nedošlo.
Stejně jako
v roce 1938, kdy Račice hrály díky své výhodné poloze důležitou úlohu
v operačních plánech Československé armády, začaly hrát v druhé
polovině roku 1944 lesy kolem nich důležitou úlohu ve výzvědných plánech
spojeneckých vojsk. V jejich bezprostřední blízkosti se totiž křižovaly
důležité silniční a železniční trati, nedaleko se rozkládala průmyslová
metropole jižní Moravy město Brno a také již vzpomínaný rozsáhlý vojenský
výcvikový prostor u Vyškova. Nedaleko se nacházela i skupinka obcí německého
jazykového ostrůvku obepínající dnešní okresní město Vyškov na jihu.
První výsadkovou
akci dotýkající se Vyškovska provedly příslušné spojenecké zpravodajské a
bezpečnostní orgány v létě 1944, kdy byl vysazen v prostoru vyškovské
střelnice příslušník jednotek zvláštního určení František Machálek.
Parašutista, oblečený do německé uniformy, se však při doskoku poranil, a když
jej krátce nato objevil jeden
z občanských zaměstnanců cvičiště, předal jej velení střelnice, kde
došlo po prověření udaných informací k jeho zatčení.
Dalším pokusem o
uskutečnění výsadkové akce v prostoru Drahanské vrchoviny byl let diverzní
jednotky Signál. Její příslušníci: komisař Petr Platonovič Lucenko, náčelník
štábu major Ivan Archipov, kapitán
Grigorij Ignatěvič Lupeta, kapitán Vladimír Jakovlevič Pegov, kapitán
Anatolij Akimenko a dva radisté Fedor
Veselý a Vladimír Sergovancev, byli v důsledku silné protiletadlové palby
v prostoru Ružomberka vysazeni dne 16. září 1944 nouzově nad obcí Komjatná
na Oravě, kde zůstali až do konce války. O něco později byl v prostoru
Zázrivé vysazen společně s oddílem Lvovci i budoucí velitel skupiny Signál
podplukovník Šarov.
Mimo to se měly
v této době přepravit ze Slovenska na Drahanskou vrchovinu pozemí cestou i
některé další, především organizátorské skupiny. Příkaz postupovat
z východního Slovenska směrem na Brno obdržela např. organizátorská
skupina A. A. Martynova, která však v důsledku nepříznivé vojenské situace
zůstala působit na jižním Slovensku. Podobný úkol obdržela i organizátorská
skupina Vorošilov vedená K. G. Ivanovem. Úspěšně zadaný úkol splnila teprve až
organizátorská skupina Jermak, jejíž
příslušníci byli vysazeni v noci z 30. září na 1. října 1944 na
katastru obce Račice v údolí zvaném místními obyvateli Ve Žlebě. Z historického
hlediska je skupina zajímavá tím, že se jedná o vůbec první desant vysazený
našimi východními spojenci na území protektorátu letecky.
Oddíl byl původně 22členný. Jeho
jádro tvořilo patnáct dobrovolníků vyčleněných z partyzánského oddílu
Kyrov operujícího v Polsku. Skupinu přijal Ukrajinský štáb partyzánského
hnutí při vojenské radě 1. ukrajinského frontu a na konečný počet 22 lidí byla
doplněna z jiných oddílů. Bojovým rozkazem ze dne 28. srpna 1944 bylo
určeno, aby se oddíl přesunul na území Protektorátu Čechy a Morava přechodem
německé obranné linie na území Fryštáku v Polsku. Po přesunu na místo
určení měla skupina provádět diverzní a výzvědné akce. Jejím hlavním úkolem
však mělo být organizování partyzánských oddílů z ruských válečných
zajatců a z lidí uprchlých z vojenských zajateckých a pracovních
táborů, jakož i z místního obyvatelstva.
V noci ze
31. srpna na 1. září 1944 začala skupina přecházet linii frontu. Po zdařilém
přechodu prvního sledu nepřátelské obrany však narazila v hloubce na silná
německá kulometná hnízda. Došlo k boji, při němž byl zabit jeden člen
oddílu a dalších sedm bylo zraněno. Vzhledem k neúspěchu pokusu o
přepravení oddílu na území protektorátu pozemní cestou bylo po krátkém odpočinku
a zhojení zranění rozhodnuto přepravit oddíl do vytčené oblasti letecky. Podle
druhého bojového rozkazu se místem působení výsadku měla stát lesnatá oblast
mezi Brnem a Prostějovem a za místo seskoku byla určena vesnice Studnice,
ležící přibližně uprostřed předpokládaného místa působení skupiny. Velitel skupiny, štáb,
stejně jako bojové úkoly zůstaly obdobné jako v předcházejícím případě.
Změnil se pouze početní stav oddílu, jenž byl snížen na patnáct osob, takže
v době seskoku měl následující
složení: N. N. Dmitrijev – velitel, L. J. Železňak – komisař, M. F. Petrovskij
– náčelník štábu, D. M. Šapovalová – radistka, A. A. Paršinová – radistka, N. V. Ivanovová-Anisimová – zdravotnice, A.
L. Fursenko – velitel rozvědky, P. M. Žukov, K. R. Nikolskij, V. P. Bogdanovič,
R. V. Chlud, G. L. Litviško, F. A. Mitin, J. K. Kolomiec a Polák Zdislaw
Nowacki – krycí jméno Zich. Do určené oblasti byla skupina přepravena
z polského letiště Rzesow v noci 30. září 1944. Vysazena však byla o
několik kilometrů jižněji, než bylo původně plánováno, a to severně od obce
Račice, ve výše zmíněném údolí. Zdánlivě hladké přistání bylo zkomplikováno
zraněním obou radiotelegrafistek, které si při doskoku poranily nohy o oplocení
ohrady pro pasoucí se dobytek, a jak se později ukázalo také tím, že
v místě seskoku byla dislokována již několikráte zmíněná silná německá
vojenská posádka a střelnice.
To vše bylo
zjištěno krátce po přistání, kdy byl při průzkumu navázán kontakt
s dvacetiletým holičem z Račic Bohuslavem Matějíčkem, který poskytl
skupině řadu cenných zpráv a informací. Od něho se příslušníci výsadku rovněž
dozvěděli, kde by mohli získat koňský potah, potřebný k přepravě velkého
množství přivezených věcí, materiálu a munice, jejichž zabezpečení se stalo pro
nadcházející chvíle nejdůležitějším úkolem. Bylo to na statku Hranečník,
vzdáleném asi 1 km od Račic, kde hospodařil jako nájemce jeden sedlák
z Ruprechtova. Cestou na statek však parašutisté, pověření opatřením
povozu, narazili nejdříve na obytnou budovu J. Smékala z Vyškova, kde byla
právě ten večer shromážděna menší společnost.
Jermakovci, kteří se domnívali, že dorazili na určené stanoviště,
zaklepali. Přišel jim otevřít jeden z hostů, dr. Poledník z Vyškova.
Vzhledem k tomu, že příchozí požadovali koně a vůz a onen host nebyl podrobně obeznámen
s okolními poměry, zavolal domovníka Karla Grece, který se po vyslechnutí
žádosti oblékl a doprovodil skupinu na statek.
Sedlák poslal
s povozem svého kočího Antonína Prachaře. Noční návštěva kočího velmi
vzrušila, a to až do té míry, že při
pozdějším výslechu na četnické stanici v Račicích uvedl, že mu na vůz
postupně naskákalo asi deset partyzánů, ačkoliv se jednalo pouze o dva
příslušníky výsadku Romana Chluda a Zicha Nowackého, z nichž jeden navíc
při zpáteční cestě povoz opustil,
protože musel doprovodit Karla Grece, který se potřeboval tepleji
obléknout, domů. Po této kratičké zastávce pokračovali oba v cestě na
místo úkrytu skupiny pěšky.
Po příchodu na
místo určení poskytl Grec skupině ještě některé další cenné informace, protože
Prachař s druhým parašutistou se zdrželi
objížděním zahrad. Velitele především zajímalo, jaké národnosti jsou
lidé v okolí, smýšlení lesního personálu a místního četnictva, vzdálenost
okresního města, hlavní silnice a železnice v okolí apod. Po příjezdu
povozu byli Grec s Prachařem požádáni velitelem Dmitrijevem, aby přijeli příští
den, tj. 1. října v 17.00 hod. odpoledne znovu. Skupina měla v úmyslu
přesunout se hlouběji do lesa, kde byla rozsáhlá jeskyně, v níž se již
v roce 1942 ukrývali dva místní občané před gestapem. Grec, který tento
úkryt navrhl, byl zároveň požádán, aby s sebou přivedl další dva až tři
spolehlivé kamarády, kteří by jim
s přesunem pomohli. Na rozloučenou obdrželi každý po jednom padáku, které
ukryli v seníku nedaleko Smékalova domu.
Krátce po
Prachařově odjezdu byl Grec překvapen příchodem jednoho z parašutistů,
který ho požádal o opětovný doprovod do vesnice. Chtěl se přesvědčit, zda je ve
vesnici všechno v pořádku a zda zatím nedošlo k vyzrazení skupiny. Nebezpečný
výlet podnikli na staré motorce, která již několik let nečinně zahálela ve Smékalově kůlně. Při zpáteční cestě se ještě zastavili na statku Hranečník,
kde po Prachařově návratu panovala značně vzrušená nálada. Uklidnili obyvatele
a odjeli se sedlákovým příslibem, že nic hlásit nepůjde.
V následujících hodinách se však situace nevyvíjela tak hladce, jak
se zpočátku zdálo. Sedlák sice ranním návštěvníkům slíbil, že nic hlásit
nepůjde, avšak jak vyplývá z hlášení četnické stanice v Račicích,
svůj slib nedodržel a z obavy před možnými následky pro sebe i svou rodinu, byl v 7.00 hod.
ráno ohlásit celou věc na četnické stanici v Račicích. V deset hodin
dopoledne 1. října 1944 se v Račicích objevila auta s německými
vojáky a četníky. Okamžitě začalo zatýkání a vyslýchání osob, které byly do
věci zasvěceny. V jedenáct hodin dopoledne měli Němci o seskoku
parašutistů následující, i když v některých případech značně zkreslené
údaje, které poslali jako zvláštní hlášení na Zemské četnické velitelství do
Brna.
„30. 9. 1944 kolem 23. hodiny provádělo
četnictvo při jasné měsíční noci kontrolu v okolí Račic, Bukovinky a
Křtin. Přestože bylo slyšet motory, žádné letadlo spatřeno nebylo. 1. 10.
v 7.00 hod. učinil sedlák, bydlící na samotě Hranečník, Račice č. 79, u
protektorátní policie udání, že viděl v noci několik mužů, o kterých se
domníval, že se jedná o příslušníky wehrmachtu. Tito žádali koňské spřežení,
které jim poskytl a dal k dispozici i se svým kočím Antonínem Prachařem v 3.30
hodin ráno. Všechny osoby odjely do lesa, kde kočí potkal několik ozbrojených
mužů v německých uniformách a vrátil se zpět kolem 6.30 hod. ráno. Kočí
působil divným dojmem. Je jasné, že údaje zamlčoval, anebo se skutečně
domníval, že se jedná o příslušníky wehrmachtu z vojenského cvičiště
Vyškov.
Po
půlnoci 1. 10. 1944 bylo klepáno na dům č. 206 v Rakoveckém údolí.
Dvacetiletý Bohumil Matějíček, který byl sám v domě, ze strachu neotevřel.
Před třetí hodinou ranní přišli údolím dva neznámí muži se samopaly, kteří byli
údajně považování za příslušníky wehrmachtu, k domu č. 245 a žádali koňský
potah. Protektorátní příslušník Karel Grec zavedl tyto muže asi 1 km údolím ke
statku Hranečník č. 79 k zemědělci, který se svojí rodinou tento dům
obýval a zde hospodařil. Tam zaklepali a požádali o koňský povoz, přičemž byli
odmítnuti. Potom jeden muž německy žádal opět spřežení pod záminkou, že jde o
rozkaz nadřízeného a že zemědělec musí poslechnout. Proto potom vzbudil tento
svého kočího Antonína Prachaře a dal mu příkaz k jízdě. Po tři čtvrtě
hodiny jízdy vysokým lesem zastavili. Na
místě zastávky se nacházelo několik mužů a dvě až tři ženy a několik balíků.
Kočí i zmíněný správce Grec byli pohoštěni pitím, cigaretami, chlebem a špekem.
Oběma bylo jasné, že se jedná o parašutisty. Po jednohodinovém zdržení byli
obdarování dvěma padáky a propuštěni domů s poznámkou, že si parašutisté
ještě jednou večer přijdou pro povoz. Prachař a Grec ukryli padáky
v seníku v domě č. 245. V souvislosti s parašutisty byly
osoby, které měly o věci vědění, zatčeny a odevzdány na gestapo do Brna.“
Tolik výňatek
z rozsáhlého hlášení četnické stanice Račice, zaslaného nadřízeným
brněnským orgánům.To mělo za následek, že v poledne přijely do vesnice
silné oddíly vojska a četnictva, které po zatčení a vyslechnutí osob, které
byly do věci nějakým způsobem zapleteny, obklíčily ve tři hodiny odpoledne
místo úkrytu členů výsadku a začaly
pročesávat les.
Podle hlášení
četnické stanice Račice ze dne 1. 10.
dorazily ve tři hodiny odpoledne na místo nálezu ještě nové posily se psy.
Němci rozestavili hlídky, obklíčili tábor parašutistů a začali pročesávat les.
V té době se již celé pátrací akce účastnily tři prapory vojáků německé
poddůstojnické školy z vojenského cvičiště ve Vyškově, jako předvoj pak
sedm příslušníků protektorátního četnictva pod vedením okresního velitele
německého četnictva ve Vyškově poručíka Graebera, dále šest četníků ze
strážního oddílu v Podomí, jeden příslušník četnictva z Drnovic,
čtyři z Račic spolu s pěti muži račického lesního personálu. Osobně
se celé akce zúčastnil i okresní hejtman dr. Feike z Vyškova. Pátrání
řídil vrchní kriminální komisař Koch z gestapa v Brně.
Při
pročesávání údolí Rakovce byl nalezen maskovaný tábor parašutistů, ve
kterém bylo objeveno vedle různých drobností 16 padáků zabalených ve třech
celtách, jeden malý pytel pro nákladní padák, asi 2 200 kusů nábojů do
lehkého kulometu, 1 000 nábojů do pistolí, jedny ruské noviny a více nedopalků
od cigaret. Jako důležité dálnopisné hlášení byla i tato zpráva o pátrací akci
a podniknutých opatřeních zaslána ještě téhož dne vrchním strážmistrem a
velitelem četnické stanice v Račicích Masaříkem Zemskému četnickému
velitelství a gestapu do Brna, okresnímu
četnickému velitelství a okresnímu úřadu
ve Vyškově, četnickému velitelství v Kroměříži a okresnímu četnickému
velitelství v Boskovicích.
Pátrání po
parašutistech se však nesetkalo s očekávaným výsledkem.V deníku
bojových akcí partyzánského oddílu Jermak jsou ony nebezpečné a těžké chvíle
popsány M. F. Petrovským následujícím způsobem:
„1. října ve tři hodiny odpoledne nás Němci
a Schutzpolicie se psy ve velkém množství obklíčili a začali pročesávat les.
Velení oddílu jsem se ujal já. Schovali jsme se v hustém smrkovém porostu,
zaujali kruhovou obranu a očekávali příchod nepřítele s cílem přijmout
boj, probít se z obklíčení a uprchnout. V 5 hodin odpoledne začalo
silně pršet. Obloha i celé okolí ztemněly a postupně se nad údolím začala
snášet noc. Němci přerušili pátrání, odvolali psy a na všech cestách
rozestavili hlídky. Pršelo dva dny. Díky této okolnosti se nám podařilo 2. 10.
ráno šťastně vyjít z obklíčení a
dát se napříč střelnicí na pochod k severu.“
Třetího října odpoledne však byla skupina u vesnice
Ruprechtov znovu obklíčena. Z různých německých hlášení a protokolů se
dovídáme, že toho dne ve 13.30 hodin narazili na parašutisty utábořené
v lese 3 km severně od obce Ježkovice a 13 km severozápadně od Vyškova
příslušníci německé poddůstojnické školy a zaskočili je střelbou. Parašutistům
se podařilo díky kouřové cloně uprchnout. Na místě přepadu však zůstala téměř
veškerá výstroj a výzbroj, jejíž ztráta byla v té chvíli pro výsadek velmi
citelná. Podle dálnopisného hlášení, zaslaného Zemskému četnickému velitelství
do Brna, se Němcům podařilo ukořistit 12 samopalů, 45 kg třaskavin a zápalnic
s příslušenstvím. Pronásledování skupiny, během něhož se pohybovala
německým výcvikovým prostorem k severu, trvalo až do 8. října, kdy se
značně vyčerpaní parašutisté dostali ve večerních hodinách k obci
Žárovice, vzdálené asi 12 km jihozápadně od Prostějova, kde se zabezpečili
nejnutnějšími potravinami a oděvy.
Avšak podobně
jako v Račicích, ani zde nezůstala zásobovací akce Němcům díky nadlesnímu
ze Žárovic dlouho utajena. O pobytu parašutistů ve vesnici bylo okamžitě
telefonicky uvědomeno Zemské četnické velitelství a tajná státní policie
v Brně, německá kriminální policie a jagdkomando v Olomouci, okresní
četnická velitelství v Prostějově, Vyškově a Boskovicích, německé četnictvo
v Prostějově a Plumlově, německý výcvikový prostor ve Vyškově a všechny
četnické stanice v okolí. Dodatečně byl zaslán do Brna i velmi přesný
plánek přepadu Žárovic. Přes mobilizaci všech sil, které měli Němci v této
oblasti k dispozici, se však nepodařilo oddíl zlikvidovat. Po dvoudenním
bezvýsledném pátrání bylo nakonec od dalšího stíhání upuštěno.
V té době
již byla skupina soustředěna nedaleko Přemyslovic na polesí Hluchov, kam se
dostala pochodem přes Hamry, Holubice a Ptení. Po krátkém odpočinku navázala spojení
s místními občany a se skupinou uprchlých válečných zajatců Pavla Volkova,
kteří byli přijati do oddílu, jehož činnost se začala úspěšně rozvíjet. Ale to
už je úplně jiná historie, s děním na Vyškovsku nesouvisející.
V roce 1978
vyšla na Ukrajině kniha A. A. Stenina nazvaná
„Jermak na Moravě“, která popisuje románovou formou zážitky členů
desantu. Začíná slovy: „V noč na 1.
okťabrja 1944 goda dvuchmotornyj transportnyj samoljot, razbežavšis po
zainděveloj trave polevogo aerodroma, otorvalsja ot zemli i vzjal kurs na
jugo-zapad Čechoslovakii k gorodu Brno.“ Na 248 stranách textu jsou
poté líčeny strastiplné osudy partyzánů skupiny Jermak. O jejich seskoku a
prvních dnech pobytu na nepřátelském území v okolí Račic je zde uvedeno:
„V noci na 1. října 1944 se dvoumotorový
transportní letoun, pomalu klouzající po
zledovatělé trávě polního letiště, pomalu odlepil od země, aby
v následujících minutách nabral
kurs na jihozápad Československa
k městu Brnu. Kdesi dole pomalu mizelo ve tmě polské městečko
Řešov. Pasažéry letadla bylo patnáct
sovětských partyzánů v čele s velitelem oddílu Nikolajem
Dmitrijevem, komisařem Leonidem Železňakem a náčelníkem štábu Maximem
Petrovským. Přikrčeni jeden k druhému napjatě pozorovali pomalu se pod
nimi pohybující polskou krajinu právě nedávno osvobozenou od Němců. Hluboká
tma po obou stranách trupu letadla a
bledý svit mdle blikající lampičky v nákladním prostoru vyvolávaly
vzpomínky na nepřítomné kamarády, kteří před několika dny zaplatili snahu
oddílu probít se na Moravu horami
jižního Polska svým životem. O možné katastrofě letadla a smrti v ten
moment nepřemýšlel nikdo z nich.
V tu chvíli je totiž vzrušovala pouze jedna jediná myšlenka. Zda-li se jim podaří v pořádku přistát a
pokud budou napadeni, také i uniknout ze spárů nepřítele. Tuto variantu však
s nimi ve štábu partyzánského hnutí 2. ukrajinského frontu nikdo
neprobíral.
Pro velitele oddílu, dvacetiletého
stolaře z Volyně Leonida Železňaka nebyl úkol, který je čekal, žádnou
novinkou. Měl za sebou již dvě podobné akce. Jednu na území Ukrajiny, druhou
v Polsku. Za svou odvahu a boj s nepřítelem měl již dvě vysoká
vojenská vyznamenání. V seznamu Železňakových bojových akcí, které provedl
společně s ostatními kamarády z oddílu Kirov, bylo zničení 16
vojenských transportů nepřítele a dvou železničních mostů. Tehdy však byl ještě řadovým vojínem. Nyní z něho udělali komisaře. Teprve až
teď si uvědomil, jaký složitý úkol a jaká odpovědnost za podřízené mu tím byla
naložena na bedra. A jeho oči, přivyklé již tmě, která panovala v trupu
letounu, začaly zkoumavě putovat od jednoho spolubojovníka k druhému. Hned
vedle pilotní kabiny seděl Maxim Petrovskij. Povahou klidný a vyrovnaný
pětatřicátník, obratný rozvědčík, který předtím bojoval v řadách oddílu hrdiny SSSR Dmitrije Nikolajeviče Medveděva.
Prošel peklem gestapáckých výslechů
v městečku Rovno a nelidskými podmínkami koncentračního tábora
v Majdanku. Když byl společně s několika dalšími vězni převážen
do Osvietimi, podařilo se mu uprchnout. Poté se dostal jako pyrotechnik do téhož oddílu, ve kterém
byl i Železňak. Společně zničili za pomoci dalších kamarádů z oddílu devět
nepřátelských vojenských transportů.
Vedle Petrovského seděli velitelé oddílů –
dvacetidvouletý Andrej Fursenko, traktorista z Nikolajevštiny a
dvacetičtyřletý Grigorij Žukov, účetní z Kemerova. Dál následoval Roman Chlud
z Volyně, Fedor Mitin
z Krasnojarské oblasti, Jakov Kolomiec, Grigorij Litviško, Nikolaj Iljin,
Fedor Nikolskij a také Zich Nowacki z Poznaně. S nimi všemi se Železňak
setkal v oddíle Kirov. Všichni smělí lidé, mistrně ovládající partyzánský
způsob boje.
O dívkách, zařazených do oddílu teprve před několika dny, toho Železňak příliš mnoho nevěděl. Bylo mu o nich známo
pouze to, že obě jsou oddané myšlence boje s nepřítelem. Naďa Ivanovová
pocházela z Leningradu a Ariadna Paršinovová, kterou všichni v oddíle
znali jako Natašu Katinovou, byla ze Soči. Dina Šapovalová pocházela
z vesničky Šacht v rostovské oblasti. Každé z nich nebylo ještě ani
dvacet let, a přesto se vydaly na nebezpečnou cestu do náručí smrti. Na jejich
obličejích byly patrné stopy hlubokého vzrušení. Ale komisař jim věřil. Tato důvěra u něj vznikala postupně ve dnech,
kdy se společně s nimi připravoval k seskoku do týla nepřátelských vojsk,
kdy se seznamoval s jejich životopisem a postupně se přesvědčoval o tom,
s jakým zápalem a nadšením se připravovaly na své nelehké poslání.
V předvečer odletu celá skupina
seděla na březích řeky San a živě besedovala o tom, jakým úkolem je ukrajinský
štáb partyzánského hnutí asi pověří. Tu
najednou kdosi z nich zanotoval
píseň o kozáku Jermakovi. Postupně se přidávali další a další členové
oddílu, až nakonec se nad zšeřelou krajinou a líně se vlekoucí řekou ozývala
slova této nádherné písně. A tehdy
velitel oddílu vznesl dotaz: „A jak vlastně nazveme svůj oddíl?“ V ten
moment slova písně přerušilo ticho, které přervala slova Maxima
Petrovského: „Co by se stalo, kdybychom
svůj oddíl nazvali Jermakem podle obávaného sibiřského kozáckého atamana
Jermaka Timofejeviče?“ Všichni souhlasili. V tu chvíli Dmitrijev pohlédl
na spolubojovníky a řekl: „Existuje ledoborec Jermak. Ten provází lodě Severním ledovým mořem, kde jim razí
cestu přes mohutné ledové kry. Náš oddíl
bude dalším Jarmakem, suchozemským. On bude působit na Moravě. A bude působit tak, aby neposkvrnil jméno tohoto odvážného ruského vojáka…“
Pod vlivem monotónního rachotu motorů
Železňakovy myšlenky ubíhaly pomalu dál a dál. Opět se mu před očima objevil břeh řeky San, jeho kamarádi
z oddílu a jejich zádumčivý tichý zpěv. Do uší se mu znovu a znovu loudila
slova hrdiny SSSR podplukovníka Bovkuna, náčelníka štábu partyzánského hnuti
při válečné radě 1. ukrajinského frontu: „Ty jsi komisař, jsi odpovědný za vše.
Za úspěch uloženého rozkazu, za život podřízených… Velmi vašemu oddílu věříme.“
Poté podplukovník Bovkun dlouho diskutoval
s Nikolajem Dmitrijevem, který byl jmenován velitelem skupiny místo náhle
onemocnělého kamaráda. Dmitrijev byl
důstojníkem. Dlouhou dobu sloužil jako zástupce náčelníka štábu v jednom
z vojenských oddílů, pak působil jako partyzán na Lvovščině. Dmitrijev měl
velké vojenské zkušenosti, ale pro velení partyzánskému oddílu to nestačilo.
Ten, kdo má velet lidem v týlu nepřítele, musí mít podle Železňaka nejen
silnou vůli a pevný charakter, ale musí se také umět rychle orientovat
v neznámém terénu, rychle a správně se rozhodovat a vystupovat tak, aby mu
jeho podřízení plně důvěřovali. V rozhovoru s Dmitrijevem se
podplukovník chtěl ještě jedenkráte přesvědčit, zda-li byla jeho volba správná.
Rozhovor ho však ubezpečil, že opravdu vybral dobře. Poté Bovkun rozložil na
stole obrovskou mapu Československa.
Chvilku na ni hleděl, a poté pronesl:
„Vypustíme vaši skupinu v oblasti
severovýchodně od Brna. Působit budete
v horách a lesích. Nezapomeňte, že vaším úkolem je nejen rozvědka,
diversní akce a zasílání zpráv o dislokaci sil protivníka v okolí
prostřednictvím radiostanice, ale především vytvoření pevných svazků se skupinami místních antifašistů a českých
partyzánů a získávání místního obyvatelstva, nespokojeného s hitlerovským
režimem a pomoc při jeho přechodu k aktivní formě boje s fašistickými uchvatiteli. Mějte na
paměti, že dokud se oddíl v nových
podmínkách dostatečně neaklimatizuje, otevřenému boji s nepřítelem se
vyhýbejte…“
Před odletem museli všichni členové oddílu
odevzdat své doklady. S sebou si mohli vzít pouze to, co pro
boj v týlu nepřítele bezpodmínečně potřebovali. To je především zbraně,
zápalky, baterku a náhradní ošacení.
Každý z parašutistů měl u
nepřítele svůj účet. Veliteli Dmitrijevovi fašisté umučili jeho ženu a
blízké v Kamenci-Podolském. Také Železňakova rodina zahynula rukama
nepřátel ve vesnici Děrevok v Ljubešovském okrese na Volyni. Němci se
totiž dozvěděli, že byl instruktorem okresního komsomolu a zastřelili mu matku
i sestru. Mučednickou smrtí zemřel i
otec Diny Šapovalové. Po nesnesitelném
mučení ho svrhli do šachty.
V letadle byla zima. Za malinkými
okénky trčela černá noc. Další tok Železňakových myšlenek přerušil hlas
zaznívající z pilotní karabiny: „Právě přelétáme linii frontu…“ V tu
chvíli se k Železňakovi obrátil Dmitrijev se slovy:“Brzy bude následovat
seskok.“
Leonid se úžeji přimknul
k okénku. Dole pod nimi se jasně
rozsvěcovaly a zase zhasínaly bílé, červené, zelené a žluté ohníčky kulometných
a dělostřeleckých nábojů. Tu najednou kdesi zprava protnul černou tmu kolem
nich oslnivý kužel světlometu. Několikráte
sklouznul po nízkých oblacích
v samé blízkosti letadla, a poté zmizel. Letadlo rychle manévrovalo sem a
tam. Když nebezpečí pominulo, Železňak si ulehčeně oddechnul.
Pomalu se přibližovali k vesnici
Ruprechtov. Zde se však letadlo znovu dostalo do silné palby. Pilot rychle
strhnul letadlo doprava, pak rychle dolů a potom opět rychle nahoru, aby se co
nejrychleji dostal z nebezpečného prostoru. Krátce nato letadlo opět
kleslo dolů a v měsíčním světle se
najednou pod nimi zjevila hornatá krajina, která však pro jejich potřeby
naprosto nevyhovovala. Avšak pilot nic nedbal na to, zda krajina pod ním je, či
není vhodná k seskoku a prostě křiknul: „Připravte se k akci.“
A když se krátce na to pod nimi dole
objevily vysoké lesy tu a tam přerušované loukami a zahradami, začali
parašutisté s výsadkem. Jako první skočil do noční propasti Železňak, za
ním následovali ostatní. Jako poslední
opouštěl trup letadla velitel Dmitrijev.
Letadlo udělalo prudkou zatáčku a zmizelo na východě.
Železňak přistál bez problémů. Přiložil
ruce k ústům a vydal smluvený signál.
Krátce na to se kolem něho shromáždila celá skupina. Velitel pohlédl na
svítící ciferník hodinových ručiček. Byly dvě hodiny po půlnoci. Seskok proběhl hladce, pouze
radiotelegrafistky Dina
Šapovalová a Ariadna Paršinová,
které skákaly s padákem poprvé v životě, utrpěly drobná poranění na
nohou. Po krátkém odpočinku poslal Dmitrijev Romana Chluda a Zicha Nowackého
zjistit situaci v terénu.“
Ale o tom jsme si
již povídali na předcházejících stránkách.
V polovině
října 1944 skupina zahájila přesun na území protektorátu, kde měla upevnit své
pozice na Českomoravské vysočině a zahájit aktivní výzvědnou činnost proti
nepříteli. Jako jednotka zvláštního
určení však nesměla vytvářet vlastní české partyzánské oddíly. Spojení se
štábem 2. ukrajinského frontu zajišťovaly dvě radiostanice. Dne 15. listopadu 1944 se skupina ocitla u
Jablunkova. Nedaleko zastávky Mosty na trati Čadca-Ostrava se jí podařilo
zlikvidovat rychlík vezoucí na frontu německé vojáky. Poté příslušníci Zareva
pokračovali přes Valašsko do Hostýnských vrchů. Několik dnů se zdrželi na
Rusavě, kde přibrali do svých řad pět uprchlých ruských válečních zajatců,
kteří se ukrývali v okolních lesích, a vojenského lékaře G. V.
Pavlovského. Zároveň zde oddíl podnikl ve dnech 29. listopadu a 1. prosince dvě
větší diverzní akce na železniční trati u Tlumačova. Poté skupina pokračovala v dalším
pochodu na západ přes Lukoveček (4.12.), Rackovou, Mysločovice, Otrokovice,
Žlutavu, Halenkovice, Jankovice, Salaš, Kožušice, Brankovice, Bohdalice a Luleč
do Račic (6.12.), kde se v okolních lesích na dva dny utábořila. Její stopy zde jsou zachyceny v hlášení
četnické stanice Křtiny ze dne 8. 12. 1944. Důvodem přerušení pochodu nebyl pouze odpočinek a
načerpání nových sil, nýbrž především rozsáhlá výzvědná činnost pro ruské
velení, k níž tu byly velmi vhodné podmínky.
Při jedné
z průzkumných akcí, pravděpodobně mezi obcemi Račice a Bukovinka, narazila
skupina na ilegálně žijícího člověka, který jí byl překvapen právě
v okamžiku, kdy si u ohýnku sušil mokré části oděvu. Informace, které
Zarevu poskytl, byly sice cenné, avšak oddíl, jakožto jednotka zvláštního
určení, nesměl brát do svých řad žádné neprověřené lidi, a proto bylo dlouho
rozvažováno, co s ním. Značnou dobu převažovalo mínění, že by měl být
zastřelen. Nakonec však bylo rozhodnuto, přijmout jej do skupiny. Oním neznámým
byl František Procházka, který uprchl z tábora ve Svatobořicích a od
uvedené chvíle prožíval se Zarevem všechny jeho akce a přesuny až do 9. května
1945, kdy padl při boji oddílu s nepřítelem ve Fryšavě.
Nejdéle operovala
v lesích u Račic sedmičlenná zpravodajská skupina kapitána Georgie Žukova,
jejíž členové byli vysazeni počátkem února 1945 mezi obcemi Račice a Olšany ve
složení: velitel npor. Georgij Žukov, jeho
zástupce staršina Ivan Ševcov, radisté Boris Ivanovič Žilenko, Anna Jefimovna
Andrjušinová a zpravodajci Jefim
Ivanovič Kazakov, Jurij Bascov a seržant Michal. Operačně podléhala skupina
štábu 2. ukrajinského frontu. Jejím úkolem bylo zjišťovat v prostoru Brna
a jeho okolí sílu a dislokaci německých
vojenských jednotek, přesuny po železnicích a silnicích, získávat informace o
síle a druhu výroby v důležitých závodech v okolí apod.
Zdánlivě hladké
přistání bylo komplikováno sérií nehod, které výsadek až do konce jeho činnosti
již neopustily. Skupina byla vysazena v kopcovitém lesnatém terénu, takže
se její členové museli delší dobu hledat. Situaci značně ztížila a
zkomplikovala ztráta všech zásob a baterií do vysílačky, které našli a odvezli
sedláci z Pozořic. Nejvážnějším problémem byla ztráta velitele, se kterým
se členové výsadku viděli v letadle naposled. Jeho mrtvolu objevil 19.
února kolem osmé hodiny ranní hajný Antonín Hájek z Vítovic, který byl
nález ohlásit na četnické stanici v Rousínově. Z příkazu brněnského
gestapa přijelo v půl desáté téhož dne na místo nálezu německé četnictvo
z Vyškova, které mrtvého parašutistu převezlo do márnice v Olšanech,
kde byl následujícího dne v jedenáct hodin dopoledne pohřben na místním
hřbitově. To už ale velel skupině místo nezvěstného velitele jeho zástupce
staršina Ivan Ševcov. O nálezu npor. Georgije Žukova se nám až do dnešních dnů
dochovalo v Moravském zemském
archívu v Brně následující hlášení četnické stanice Rousínov ze dne
21. února 1945:
Dne 19. 2. 1945 nalezl v 8.00 hodin ráno
lesní dozorce Antonín Hájek, protektorátní příslušník z Vítovic čp. 68,
okr. Vyškov, v olšanském lese, necelých 8 km severovýchodně od vesnice
Olšany, okr. Vyškov, mrtvolu neznámého muže.
Při ohledání místa nálezu, které bylo na základě hlášení lesníka Antonína Hájka z 19. 2.
1945 provedeno v 9.30 hod. zdejšími příslušníky četnictva, bylo zjištěno
následující:
Mrtvola neznámého muže ležela v olšanském lese (katastr obce
Olšany, okr. Vyškov), v bezprostřední blízkosti lesní cesty směřující k hlavní
lesní cestě spojující Račice s Hostěnicemi, mezi kótami 513 a 490. Místo,
kde byla mrtvola nalezena, leží asi jeden a půl kilometru východně od hlavní
lesní cesty Račice-Hostěnice, okres Vyškov.
Mrtvý ležel obrácen obličejem k zemi, bez viditelných známek násilného
zranění.
Mrtvý muž byl asi 22 až 25 let stár, 170 cm vysoký, tmavých vlasů,
silnější postavy. Na sobě měl
následující oblečení: ruskou zimní čepici, krátký civilní kabát hnědé barvy,
krátkou civilní blůzu šedé barvy, šedé ruské jezdecké kalhoty a vysoké ruské
vojenské boty. Kapsy u kalhot byly obráceny naruby, osobní průkazy nebyly u
mrtvého muže nalezeny.
Při podrobné prohlídce, která byla proveden z příkazu brněnského gestapa
německou policií z Vyškova v součinnosti s místními četníky, byly
v nejbližším okolí místa nálezu nalezeny následující věci:
2 anodové baterie (90 W) pro vysílací stanici, 3 zásobníky pro ruský
samopal ráže 9 mm, jedna ruská vojenská brašna, 177 cm dlouhé lano od padáku a
několik kousků chleba.
Na základě nalezených věcí bylo německým četnictvem konstatováno, že se
s určitostí jedná o ruského parašutistu, který při seskoku utrpěl těžké
vnitřní zranění a zmrzl.
Mrtvý ruský agent byl na místě nálezu ofotografován a převezen do
márnice v Olšanech. Dne 20. 2. 1945 byl pohřben nenápadně z příkazu
brněnského gestapa na hřbitově v Olšanech.
Okamžitě byl případ 19. 2. 1945 oznámen telefonicky následujícím
služebnám:
Zemskému četnickému
velitelství v Brně, Tajné státní policii v Brně, Letecké službě na
letišti ve Vyškově, Německému četnictvu ve Vyškově,Okresnímu četnictvu ve
Vyškově.
Ve druhé polovině února přibral
výsadek do svého středu důstojníka Vasila Kuzněcova, který uprchl ze
zajateckého tábora v Katovicích a od léta 1944 byl ukrýván hostěnickými
dřevaři. Koncem února se řady parašutistů rozrostly ještě o tři další uprchlé
ruské válečné zajatce, které do oddílu přivedl František Polák z Kanic,
jenž se skupinou velmi úzce spolupracoval, stejně jako hajný Hubert Hanika
z Vítovic a jeho bratr Karel, hajný na hájence Říčky u Račic. V jeho
revíru si také v oddělení č. 8 vybudovala skupina bunkr a sem také
putovaly veškeré zprávy o pohybech německých vojsk, výrobě v průmyslových
závodech v okolí a vše, co mohlo velení spojeneckých armád zajímat. Vedle
obyvatel hájenky desantu pomáhala také řada občanů z Bukovinky, zejména
starosta obce Antonín Hloušek a truhlářský dělník Antonín Ševčík.
Tragicky skončila akce podniknutá u nadlesního Kreitschiho na polesí
Lhotky u Bukovinky v noci z 10. na 11. dubna 1945. Nešťastnou shodou
okolností došlo při přestřelce ke smrtelnému zranění druhého velitele výsadku
Ivana Ševcova a jeho českého spolupracovníka Františka Poláka a lehčímu zranění
V. Kuzněcova. Očití svědkové oněch pohnutých událostí po válce vyprávěli:
Truhlářský dělník Antonín Hloušek
z Bukovinky:
„10. dubna 1945 jsem se vydal po skončení
zaměstnání na pile tak jako každý jiný den domů. Chodívala nás vždy celá parta,
a proto není divu, že nás velmi zaskočilo, když byl náš hlučný hovor znenadání
přerušen dvěma zarostlými, ušpiněnými a otrhanými muži, kteří nás
s namířenými zbraněmi přinutili vejít na dvůr Kreitschiho hájovny a
posuňky nám naznačovali, že tam máme zůstat stát a vyčkat jejich dalších
příkazů. Mezitím třetí, který jim zřejmě dělal velitel, vešel do stavení a
žádal po nadlesním zbraně, jídlo a střelivo. Ustrašený Kreitschi ochotně jeho
žádosti týkající se jídla vyhověl, o zbraních však uvedl, že v jejich případě nemůže vyhovět, protože ty má
s sebou v lese Helga a německý důstojník, který k ní přijel na
návštěvu. Partyzáni se s uvedeným vysvětlením spokojili, avšak při odchodu
prohlásili, že si je tedy přijdou vyzvednout večer, což však již neměli
v úmyslu. Jak se však později ukázalo, stala se tato poznámka osudnou
skupině ruských parašutistů, kteří zrovna ten večer nešťastnou shodou okolností
přišli na místo odpoledního setkání. Po výše uvedeném prohlášení nás oni tři
otrhanci opustili s příkazem, že celou akci nesmíme ohlásit dříve než za
dvě hodiny. Než jsme se stačili z právě prožitého strachu vzpamatovat,
zmizeli všichni tři pod ochranným příkrovem nedalekého lesního porostu.“
K večeru čekal německého důstojníka
v hodnosti kapitána a jeho průvodkyni Helgu po návratu do hájovny komický
pohled na roztřeseného nadlesního horečnatě pobíhajícího sem a tam a tetelícího
se strachem z nadcházejícího večera. Poznámku partyzánů o opětovné noční
návštěvě sice německý důstojník nebral
příliš vážně, nicméně na naléhání vystrašeného Kreitschiho promyslel odvetné opatření pro případ
přepadu. Stalo se ironií osudu, že ten večer přišli místo očekávaných partyzánů
na místo odpoledního střetnutí ruští
parašutisté vedení Františkem Polákem a Františkem Rouchalem z Kanic,
který po válce vyprávěl:
„Po příchodu na místo určení nás uvítalo
mrtvolné ticho. Ačkoliv byly již dvě hodiny po půlnoci, okny pronikal tlumený
paprsek světla. Velitel Ševcov zkoumavým zrakem chvíli pozoroval budovu i její
nejbližší okolí. Poté nám rozdělil úkoly, a když všude stále panoval onen pokojný
klid a mír, který nás při příchodu k hájence uvítal, dal pokyn
k započetí akce. Poté se vydal dle předchozí úmluvy společně
s Františkem Polákem ke dveřím, na
které rázně zabušil. Já s Míšou jsme se ukryli za rohem budovy ve křoví,
odkud jsme měli celou akci zajišťovat. Vasil čekal s odjištěným samopalem
několik kroků za oběma muži. Zpočátku se
nic nedělo, a proto Ivan v domnění, že i přes světlo probleskující přes
okenici, v domě všichni spí, znovu a ještě mohutněji než před tím zabušil
na dvéře. Konečně se uvnitř něco pohnulo
a bylo slyšet šouravé kroky přibližující se ke dveřím. Trojice našich kamarádů
u vchodu se nehlučně připravovala k vpádu do pozvolna se otevírajících
dveří chodby. Trochu nás překvapilo, proč je v domě najednou taková tma a proč osoba, která šla
chlapcům otevřít, nepoužila vypínače elektrického osvětlení u dveří. Než jsme
však stačili onu záhadu rozluštit, vysvětlila se sama. Naši, v tu chvíli
již bezstarostní spolubojovníci, zapomněli rázem na opatrnost a již již se chystali
vstoupil do dveří, když tu najednou protnul okolní temnotu ostrý světelný
paprsek. To se rozsvítila žárovka přede dveřmi nad schody. Stále ještě nebylo
zřejmé, že by tu probíhalo něco nenormálního.
Během několika dalších sekund jsme však byli vyvedeni ze svého poklidu
salvou několika výstřelů, jejichž výsledek byl katastrofální. Německý důstojník
způsobil výstřelem ze svého browningu Františku Polákovi průstřel plic, velitel
Ševcov byl zasažen dvěmi střelami do břicha a Vasil byl poraněn brokovnicí na
lokti levé ruky. Míša a já jsme vyvázli z nebezpečné situace bez zranění.“
Ony dramatické chvíle přepadu, tak tragické pro celou
skupinu parašutistů, zpřesňuje a dokresluje protoko, pořízený 22. října 1945
tehdejším bukovinským starostou Antonínem Hlouškem v souvislosti
s tehdy prošetřovanými okolnostmi stále ještě dostatečně neobčasných
příčin tragického konce ruské
zpravodajské skupiny. Uvádí se v něm:
„V myslivně
nadlesního Kreitschiho jsem měl možnost dopodrobna vysledovat, jak se
celá tragédie odehrála. Dokonce mi Marie Rzeháková i její dcera Helga
Schäffnerová celou událost samy rekonstruovaly. Sdělily, že v kritickou
noc byli všichni vzhůru, protože čekali na návrat odpolední návštěvy a
připravovali se na odpor. Nikdo rozčílením ani oka nezamhouřil. Asi ve dvě
hodiny v noci uslyšeli bouchání na dvéře. Marie Rzeháková šla otevřít,
zatímco přítomný německý důstojník, nadlesní a Helga zaujali se zbraněmi
v rukou místo za skříní stojící u dveří vedoucích z pokoje do
předsíně, Rzeháková vyšla z pokoje, aby otevřela dvéře do dvora, aniž si
v předsíni rozsvítila. Když tento manévr zdárně ukončila, rozsvítila přede
dveřmi na verandě světlo, takže osoby venku bylo jasně vidět, zatímco jejich
protivníci zůstali ukryti pod ochranným závojem tmy. V okamžiku, kdy
neznámí muži překročili práh budovy a začali vcházet do předsíně, se Marie
Rzeháková přikrčila a rychle se vzdálila z dosahu střelných zbraní do
kuchyně, kde se zamčela. V ten moment se rozpoutala palba. Dle tvrzení
Helgy byla přesná a část skupiny musela být bezpochyby těžce raněná.“
O tom, jak probíhal další vývoj situace po osudných
výstřelech, podali svědectví bratranec Františka Poláka Jan Kotulán
z Kanic, Antonín Hloušek z Bukovinky a přímý účastník střetnutí
František Rouchal z Kanic. František Polák proběhl po průstřelu hrudníku
chodbou a protějším oknem vyskočil po vyražení okenní tabule ven. Zraněný Vasil
zachytil padajícího velitele a s vypětím posledních sil vyvlekl raněného
do ochranného příkrovu tmy. Zranění velitele bylo natolik vážné, že si vyžádalo
nutnost co nejrychlejší lékařské pomoci. Střely ho zasáhly přímo do břicha.
Skupina byla v prvních chvílích natolik deprimovaná nezdařeným přepadem,
že se jen těžce rozhodovala o dalším postupu. Parašutista Míša nakonec zůstal u
těžce raněného velitele, Vasil se vydal s téměř ustřelenou rukou do bunkru
oznámit smutnou zvěst ostatním členům výsadku a František Rouchal, podpírající
těžce zraněného Františka, se vydal se svým břemenem do nedaleké Bukovinky
přivolat pomoc pro smrtelně postřeleného velitele.
Cesta byla
namáhavá a oběma se zdálo, že nemá konce. Konečně se v dálce objevila
červená věžička bukovinského kostelíku a
proti ní se zvedající střecha žlutého podkrovního domku starosty obce Antonína
Hlouška se zeleně natřenými rámy na oknech. Tento domek se také stal pro
nejbližší hodiny prvním útočištěm postřeleného Františka. Antonín Hloušek
vykonával svůj nezáviděníhodný starostenský úřad od roku 1943, kdy byl při
heydrichiádě zastřelen jeho předchůdce Jan
Pořízek. I přes neustálou hrozbu zatčení, která se nad ním jako Damoklův
meč vznášela, se snažil pomáhat svým spoluobčanům, kde se dalo. Kryl černé porážky prasat, sabotoval
dodávky, podporoval mletí na černo a byl také zasvěcen do přítomnosti
parašutistů, pro které pomáhal shánět proviant, obstarával údaje o přesunech
německé armády a dodával i další zajímavé informace. Jaké proto muselo být jeho
zděšení, když se po otevření dveří
dozvěděl od vrávorajícího Františka o tragédii, která se před několika málo
minutami odehrála na Lhotkách. Nejdříve ošetřil Františkovo zranění a pro první chvíle ho ukryl na půdě svého
domku ve slámě za komínem. Pak přišlo na řadu zajištění odvozu raněného Ivana
Ševcova, pro kterého poslal s povozem Františka Knechta. Ten odvezl zraněného
parašutistu na hájenku Karla Haniky na Říčky. Tato nízká podkrovní budova se
stala posledním dějištěm dramatu konce
Ševcovova pohnutého života. O tom, co se zde odehrálo, podala v roce 1978
svědectví Hanikova manželka Františka:
„Ten den ráno jsme právě chtěli načerno
zabíjet prase, abychom mohli nasytit
naše neustále hladové návštěvníky. Potravin byl pořád nedostatek a chuť
k jídlu stále veliká. Pomoci nám v tom měli členové bukovinské odbojové
organizace Antonín Ševčík a Klement Smílek, které manžel na ten den ráno
pozval. Před jejich příchodem se na silnici před domem objevilo sněhobílé spřežení. Zpočátku jsme se
domnívali, že k nám přijíždí nadlesní Kreitschi, který měl navlas podobné
koně jako pan Knecht. Jaké však bylo naše zděšení, když jsme se po otevření
dveří dozvěděli, co se v noci na Lhotkách přihodilo. Mezi tím už přišli
také naši „černí“ pomocníci, a proto nám nezbylo nic jiného, než jít
s plnou pravdou ven. Manžel si vzal Klementa Smílka stranou, řekl mu, co
se přihodilo, a požádal ho o pomoc. Společnými silami jsme přenesli Ivana do
kuchyně na postel a chystali se ho ošetřit. Jeho kamarád Míša mu vzal pistoli, kterou umírající nosil neustále v holínce, a odebral mu také
všechny doklady. Poté se slibem, že za krátko přivede ostatní, aby ho odnesli,
odešel.
Události však dostaly nečekaně
rychlý spád. V 6.15 Ivan zemřel a krátce na to jsme uviděli uhánět po silnici kolem hájovny
směrem k Vyškovu Kreitschiho
bělouše. Protože telefonní spojení bylo přerušeno, jel osobně oznámit
celou věc německým vojákům do Vyškova. Situace se tím zkomplikovala natolik, že
manžel byl nucen zasvětit do celé věci i druhého člena podzemního hnutí
Antonína Ševčíka. Následovala krátká porada, během níž všichni tři muži promýšleli v horečnatém
chvatu možnosti dalšího postupu. Nakonec zvolili jediné možné řešení.
Mrtvý Ivan byl zabalen do deky, ve které ho oba naši ranní návštěvníci přenesli přes dvůr
k tyčkovému plotu naší malé zahrádky. Pár úderů sekyrou uvolnilo průchod
na louku za zahradou, za kterou se
tyčil k obloze mladý jehličnatý les. Manžel chtěl původně s oběma
muži vykopat v lese hrob a do něho mrtvolu uložit, avšak na to již nezbyl
čas, protože v ohybu silnice se objevili němečtí vojáci. Zbylo jen tolik
času, aby mrtvolu rychle ukryli pod
větve smrkového vývratu, opravili
porušený plot a zahladili stopy ranního výletu pepřem. To kdyby spolu
s vojáky přišli slídit do hájovny také jejich psi.
To se již Němci přiblížili k budově a pro všechny vyvstala hrůzyplná otázka, zda mrtvý
velitel nebude na okraji lesa objeven. Němečtí vojáci bezradně postávali
v hloučcích na louce. Bylo na nich znát, že mají z partyzánů strach a
do lesa se příliš nehrnou. Občas se sice některý z nich zatoulal až na
jeho okraj, ale žádnému z nich se nechtělo jít hlouběji. Pozorovala jsem na manželovi, jak
vždy, když se některý z vojáků dostal příliš blízko k místu, kde byla
mrtvola schována, se jeho ruka sevřela v pěst. Nakonec však Němci
s nepořízenou odtáhli a náš život zůstal pro tento den zachován. Druhý den
ráno přišli Antonín Ševčík s Klementem Smílkem znovu, aby nám pomohli mrtvého velitele
zakopat. Jaké však bylo naše zděšení, když jsme přišli k mrtvole a
zjistili, že stačilo jen málo a všichni jsme to mohli zaplatit svým životem.
V tom spěchu, v jakém bylo Ivanovo tělo schováno, si totiž nikdo nevšiml, že
zpoza smrkových větviček vyklouzla
mrtvému ruka, která mohla veškeré naše úsilí prozradit. Jak jen to šlo, rychle
jsme vykopali dostatečně hluboký hrob, do kterého jsme mrtvého velitele
pohřbili. Během několika málo minut by nikdo v okolí čerstvě uříznutého
smrčku zasazeného do země nepoznal, co
se pod ním ukrývá.“
V osm hodin ráno se opět
objevili němečtí vojáci, kteří začali, tentokráte již velmi důkladně, pročesávat les i nejbližší okolí hájovny.
Razie trvala dva dny a nakonec se přece jen setkala s kýženým výsledkem.
Nejdříve byli zastřeleni dva původci nezdařilého přepadu, a krátce nato byl
objeven i maskovaný úkryt parašutistů.
Také v nedaleké Bukovince
panovala v den bezprostředně následující po nezdařeném přepadu na Lhotkách velice stísněná
atmosféra, kterou tehdejší starosta obce Antonín Hloušek popsal následujícím
způsobem:
„Hned ráno dorazila do vesnice trestná
výprava čítající asi 600 německých vojáků. Její příslušníci začali provádět
prohlídky po domech, zahradách i po lesích. Hrozilo nebezpečí, že schovaný
František bude u mne objeven. A tak zbývalo jediné možné řešení. Dopravit
ho domů do Kanic. Ovšem tím vyvstal
problém, jak celou věc uskutečnit, protože vesnice byla velmi dobře střežena.
Nakonec pomohl bratranec z otcovy strany Jan Kotulán z Kanic, který
přijel ještě ten den na kole k nám
domluvit, jak celou věc vyřešit.“
Jan Kotulán doplnil po válce starostovo vyprávění o následující
podrobnosti:
„V onen nešťastný den, když byl František po
svém zranění ukryt na půdě domku u Hloušků a celá vesnice byla obsazena německou vojenskou jednotkou, jsem přijel do Bukovinky a vylezl za Františkem na
půdu, abych zjistil, zda-li bude schopen převozu. František žadonil, abych ho
posadil na své kolo, na štanglu a zavezl ho domů, což však nebylo
z bezpečnostních důvodů, a také z důvodu jeho těžkého zranění, možné
uskutečnit. Měl totiž průstřel plic.
Nakonec jsme přece jen vymysleli plán. Sice dost riskantní, ale v dané
situaci to bylo jediné možné řešení.“
Ve vypravování pokračuje dále Antonín
Hloušek, protože Jan Kotulán byl z bezpečnostních důvodů nucen Hlouškův
dům opustit:
„Za
pomoci Antonína Ševčíka z Bukovinky jsem stloukl bednu, do které jsme
Františka přenesli. Poté jsme vše naložili na vůz, zaskládali deskami a ještě
téže noci jsme se vydali se smutným
nákladem na nebezpečnou cestu do Kanic. Jistě si dovedete představit,
jak hrozně nám asi muselo být, když nás Němci cestou stavěli. Naštěstí však na
nic podezřelého nepřišli a my se s košilemi propocenými strachem konečně
protloukli až k Františkovým rodičům.“
„K raněnému bratrovi byl okamžitě
povolán MUDr. Medek z Bílovic“, pokračuje Františkova sestra Hedvika, „který zahájil úporný boj o
záchranu bratrova života se začínající otravou. Utrpení nemocného
zmírňoval utišujícími morfiovými
injekcemi. Avšak ošetření přišlo příliš pozdě a 16. dubna František svému
zranění podlehl.“
V době, kdy se nebohý hoch potácel mezi životem a
smrtí v domku svých rodičů, vedl
několik kilometrů odsud svůj poslední zoufalý boj i Vasil Kuzněcov, díky
jehož obětavosti se podařilo zbylé jádro výsadku zachránit. V té době
většina členů výsadku odpočívala po přestálých
útrapách a pouze radistka Andrjušinová, která ošetřovala Vasilovi ruku
přinesenými obvazy, zaregistrovala v posledním okamžiku blížící se
nebezpečí. Stačila ještě vyburcovat ostatní, kteří zachránili alespoň holé
životy. Veškeré zásoby jídla, šatstva i vysílačka padly do rukou nepřátel.
Vasil se totiž vzhledem ke svému zranění
rozhodl zůstat na místě a krýt palbou ústup ostatních. Rozpoutala se zběsilá
palba. Poté, co vystřílel levičkou všechny náboje, podařilo se jednomu
z německých vojáků dávkou ze samopalu nerovný boj ukončit. Vasilova
mrtvola byla poté přenesena společně s mrtvolami obou partyzánů, kteří
byli příčinou likvidace téměř celého výsadku a při razii byli rovněž usmrceni,
k hájence hajného Haniky, a poté převezeni do márnice na hřbitov
v Račicích, kde byli krátce nato pohřbeni.
Zbytek skupiny se po přestálých útrapách
přesunul do Vítovic k hajnému Hubertu Hanikovi, kde měl ukrytou náhradní
vysílačku, a poté byl spojen hostěnickými rubači dřeva se členy z Anglie vyslané výsadkové
skupiny Wolfram, která jim poskytla jídlo a ošacení. V několika následujících
dnech, které ještě zbývaly do osvobození této oblasti přibližující se ruskou
armádou, podnikly oba výsadky společně i několik bojových akcí proti
ustupujícím německým jednotkám. Z nich nejvýznamnější byl přepad části 16.
pancéřové divize v serpentinách mezi Hostěnicemi a Ochozí. Po přiblížení
se fronty k Brnu se oba výsadky od
sebe znovu oddělily. Wolfram se odebral do prostoru obcí Horákov a Mokrá, aby
zde vyčkal příchodu spojeneckých armád, skupina ruských zpravodajců pokračovala
v dodávání informací o situaci v okolí. Nejdůležitější z nich
byla zpráva o muničním vlaku na nádraží v Lulči, který byl určen
k obraně Vyškova a přilehlého okolí. Díky zaslané informaci do štábu
ruských vojsk byl krátce nato vlak i s jeho nebezpečným nákladem ruskými
bombardéry zlikvidován. O tom, že to byla informace pro ruskou armádu opravdu
významná, svědčí i zápis kronikáře Valenty
v pamětní knize obce Nemojany, kde je uvedeno:
„Na
nádraží v Lulči stál německý muniční vlak o 45 vagónech. Byl naložen
pěchotním a dělostřeleckým střelivem. Měl 3 vagóny ekrazitu a vagón talířových
min. Vezl několik houfnic, pomocnou polní dílnu, několik vagónů trhavin, oděvů
a obilí.
Dne 21. 4. se pokusila ruská letecká eskadra vlak neúspěšně napadnout.
Útok provedla asi z výše 1 000 metrů. Silný vítr však zanesl bomby až
50 metrů od cíle. Několik bomb dopadlo do nádražní budovy a nezdařeným útokem
byly zasaženy i některé domy u nádraží.
Po poledni 25. 4. napadl opět silný letecký svaz muniční vlak a střelbou
z palubních zbraní jej zapálil. Pisatel byl očitým svědkem. Díval se na
akci z podpůdního okna ve škole. S ním pozoroval hrozné, přitom však
krásné divadlo stavitel Karel Liška. Nejdříve hořely vagóny s raketami,
které po stovkách vybuchovaly a svítily
různými barvami. Pak chytly vagóny s minami a kusy železa dopadly až do
školní zahrady. Pojednou se vyvalil černý sloup kouře a za ním vyšlehl ohromný
rudý plamen k obloze. To se vzňaly naráz dva vagóny ekrazitu. V tom
okamžiku strhl řídící učitel stavitele stranou na zeď, ale ničivá vlna již zde
byla. Oba se ocitli na zemi. Řinkot
okenních tabulí a krytiny dělal nepopsatelný rámus. Všechna okna ve
školní budově byla vysypána, okenní rámy roztříštěny, dveře u tříd rozbity a
dveřní obklady (futra) vyrvány ze zdi. Na stěnách nezůstal ani jediný obraz.
Střecha byla smetena. Všude tříšť a spoušť. Školní budova se celá pohnula a
některé zdi a strop popraskaly. Podobně jako ve škole to vypadalo v každém
domě. V obci bylo 90 % okenních tabulí rozbito a ani jedna střecha
nezůstala celá. U nádraží byly připraveny k odvozu haldy klád. Výbuchem
byly vrženy až k lulečské silnici a rozházeny po polích. Některé z nich
byly zpřeráženy jako třísky. Asi 900 m2 dřeva složeného u nádraží a
určeného k odvozu do papíren a do měst k topení shořelo a s ním
2 řepařské váhy. Ohromný požár trval až do rána a v noci ozařoval
poškozený kostel sv. Martina s okolím.
Po prvním strašném výbuchu byla celá obec zahalena mrakem prachu. Mnoho
lidí pracujících na polích dost vzdálených bylo sraženo k zemi. Asi za
čtvrt hodiny po prvém výbuchu explodoval jeden vagón výbušnin, ale ten již
nebyl tak silný. Asi k páté hodině odpolední výbuchy granátů a min ustaly
a jen chvílemi tu a tam se ještě ozvala exploze. Dne 24. dubna odpoledne
přijela do Nemojan německá Destruktionsgruppe, která měla podminovat všechny
křižovatky v obci a okolí. Dle dispozic
se měli Němci zdržet v obci asi 14 dní. Po výbuchu vlaku přišel
Knoll se svou grupou na nádraží a dal nepoškozené vagóny s různým
materiálem zapálit. Pisateli je známo, že tak byl zničen jeden vagón vojenských
bot, dva vagóny obleků a několik vagónů různého obilí. Ještě týž den večer
Němci odjeli pryč.
Nádraží poskytovalo po výbuchu smutný pohled. Nádražní budova byla velmi
poškozena. Kolejnice vytrhány a odhozeny daleko do polí. Tam, kde stály vozy
s ekrazitem, zela jáma asi 30 metrů dlouhá a 5 metrů hluboká a asi 15
metrů široká. Druhá jáma byla o něco menší. Železniční kolejnice byly do
nemožností pokrouceny, 45 vagónů bylo zničeno a rozmetáno. Všude se válela
munice dělostřelecká i pěchotní všech druhů a kalibrů a různý válečný materiál. Pohled na tu spoustu byl
žalostný. Avšak zničení muničního vlaku zachránilo obec od úplné zkázy. Němci
nemohli položit miny, ani střelivo dopravit na určená stanoviště.“
O tom, že zničení muničního vlaku na
nádraží v Lulči významně překřížilo bojové a obranné plány Němců v této
oblasti svědčí i ten fakt, že prudké srážky a přestřelky probíhaly
v severovýchodní části okresu Vyškov ještě v prvních květnových
dnech. Nepřítel se zachytil na čáře Drysice, Zelená Hora, Pustiměř, Radslavice,
Kozí Horka, Rychtářov a Ruprechtov a tato oblast byla společně s přilehlým
výcvikovým prostorem definitivně zbavena nepřátel teprve až 9. května 1945, kdy Němci vztyčili
mezi obcemi Ježkovice a Ruprechtov bílý prapor, který oznámil konec německého panství nad tímto prostorem. Dnes
tuto historickou událost připomíná ve druhé polovině 20. století postavený pomníček
nesoucí prostý nápis: „Na tomto místě
vztyčili okupanti 9. 5. 1945 bílý prapor na znamení kapitulace.“
Po
obsazení Brna a okolí ruskými jednotkami skončil i pro členy ruské rozvědky
pobyt v týlu nepřátelských vojsk.
Wolfram
Jak
již bylo uvedeno, v posledních válečných dnech s ruskou zpravodajskou
skupinou velmi úzce spolupracovali také členové výsadkové skupiny Wolfram,
která byla vyslaná do protektorátu československou emigrační vládou
v Londýně. Její členové, velitel kapitán
Josef Otisk, telegrafista Karel Svoboda a členové rt. Vladimír Řezníček, Josef
Bierský, čet. Robert Matula a rt. Josef Černota, byli vysazeni v noci
z 13. na 14. září roku 1944
v Beskydech pod jižním svahem Slavíče. Také tato výsadková skupina
měla velmi pohnuté a dramatické osudy.
Asi v polovině dubna 1944 byl k
náčelníkovi Štábu pro vybudování československé branné moci v Londýně
brigádnímu generálovi Neumannovi povolán velitel 3. roty II. praporu
československé samostatné brigády Josef Otisk, který byl dotázán, zda je
ochoten seskočit v čele parašutistů, které si sám vybere, do okupované
vlasti. Své definitivní rozhodnutí měl oznámit po důkladném zvážení a vše, o
čem bylo hovořeno, i v případě záporného stanoviska, držet v přísné
tajnosti.
4. května zaslal Otisk Neumannovi
následující dopis: „Vážený pane generále.
Ano. Rt. Řezníček Vladimír - 3/2 rota, rt. Bierský Josef –1/2 rota, čet. Matula
Robert -3/2 rota, rt. Černota Josef – 2/2 rota. Tři jmenovaní jsou
z kraje, který jste mně naznačil, rt. Černota z Moravského Slovácka.
S veškerou úctou Váš kapitán J. Otisk.“
Rozkazem z 9. května 1944 byla
skupina předána k dispozici MNO a v pondělí 15. května přibyla do
sídla operačního odboru MNO, odkud byla později převelena na zpravodajský
odbor. Ještě téhož dne byl zahájen výcvik sestávající z rozboru
technických podmínek seskoku, instruktáže o výzbroji a výstroji, topografické
přípravy, informací o průmyslu a bezpečnostních opatřeních v oblasti
vysazení. Součástí přípravy bylo i studium fasciklu Domov, což byl soubor
zpravodajských relací z protektorátu. Poté pokračovala pětice
v dalším speciálním výcviku ve Skotsku, kam odjela v neděli 21.
května v 19.00 hodin večer vlakem z londýnského nádraží Kings Gross.
Ze skupiny pro zvláštní účely jí byl přidělen ještě radiotelegrafista rotný
Karel Svoboda.
22. května dorazila Otiskova skupina
do skotského Moraru, odkud se po jezeře přepravila do Morbl Pier, kde se
v jednom z britských středisek Assault and Demolation Course školila v teorii i
praxi v práci s trhavinami, střelbě, tichém zabíjení, přepadech,
v základech taktiky, bojových akcích commandos a topografii. Výcvik
vyvrcholil závěrečným třiceti šestihodinovým cvičením, konaným ve dnech 31.
května až 1. června. Poté členové Wolframu opustili 3. června Morbl Pier a
pokračovali v dalším výcviku v parakursu v Ringway. V noci
z 11. na 12. června absolvovali závěrečné noční cvičení plně odpovídající
podmínkám vysazení v protektorátu. Mezi 24. a 30. červnem následovalo ještě závěrečné školení
na odboru MNO. Největší pozornost při něm byla věnována šifrování. Současně
byli parašutisté přesně obeznámeni se svým operačním prostorem, obdrželi
potřebnou částku peněz pro pobyt
v protektorátu a padělané osobní doklady. Jejich úkol zněl:
1.
Vytvořit
partyzánský oddíl a zahájit činnost v prostoru Vsetín, Valašské Meziříčí.
2.
Zajistit
předpoklady k rozšíření vlastní jednotky a rozdělení se na větší
počet samostatných oddílů, popřípadě
působení v různých oblastech pod jednotným velením.
3.
Při
provádění akcí v týlu nepřítele věnovat pozornost železničním transportům,
spojovacím linkám, zneklidňování nepřítele, napadání jednotlivců, menších
jednotek, stráží, úřadů, velitelství, rušení silničního provozu, ničení
zásobovacích stanic pohonných hmot a železničních tratí.
4.
V případě
nepříznivých podmínek přenést svoji činnost do jiného prostoru směrem na
východ.
5.
Hlásit
pohotovost k zahájení akcí, podávání zpráv o vývoji organizace a
provedených činech.
Redakce: J.
Skalský
Připravil: dr. O.
Tuleškov
Vydalo
Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou
323. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Vyškov, Praha,
březen 2010.
E-mail: vydavatel@seznam.cz