Opravdu chce Erdogan vyvést Turecko z NATO?

Tereza Spencerová

Sbližování Ruska s Tureckem za aktuálního vývoje ve světě může nakreslit novou geopolitickou mapu regionu, jejíž důsledky lze dnes jen těžko domýšlet.

Vývoj událostí po pokusu o vojenský převrat v Turecku nabírá spád. Vláda v Ankaře dává stále důrazněji najevo, že má důkazy, podle nichž za pokusem o puč stály Spojené státy. „Důkazy jsou jasné. Máme výpovědi účastníků puče o tom, že přijímali příkazy od té osoby,“ prohlásil turecký premiér Binali Yildirim (poté, co se objevily zprávy o mučení účastníků puče) na adresu Fathulláha Gülena, islamistického duchovního v americkém azylu. „Láme nám srdce pohled na způsob, jakým tuto záležitost řeší USA. Prostě nechápeme, proč USA nemohou toto individuum vydat.“ A ministr spravedlnosti Bekot Bozdag dodal: „USA vědí, že puč provedl Fathulláh Gülen. Pan Obama to ví stejně dobře, jako ví, jak se sám jmenuje. A jsem přesvědčený, že americká tajná služba to ví také.“ Deník Hurriyet shrnuje: „Washington věděl, co se chystá, ale Ankaru nevaroval. Proislamistická média dokonce tvrdí, že USA se tímto pučem pokusily Recepa Erdogana rovnou zabít.“

Je samozřejmě otázkou, do jaké míry Ankara opravdu chce vydání Fathulláha Gülena a do jaké míry počítá s tím, že USA tento svůj drahocenný zpravodajský nástroj nevydají. Turecko už podle všeho několika zemím, byť jmenován byl zatím jen Kyrgyzstán, předalo zpravodajské informace o plánech gülenistů provést s pomocí sítě svých škol státní převraty, a Rusko už před časem gülenisty obvinilo ze spolupráce se CIA a nechalo jejich islamistické školy zavřít. Proto se zdá být logičtějším, že Turecko tlakem na Gülenovo vydání jen získává záminky pro zhoršení vztahů s USA a Západem obecně. 

Faktem je, že proerdoganovská média – a příliš jiných v Turecku popřevratové čistky nepřežilo – zaujala otevřeně protizápadní postoj a USA (a tím i NATO) formálně označila za nepřátele Turecka a islámu. Situaci pro USA nijak nevylepšil Washington Post, který nyní jako by vyzýval k novému puči a radil, jak se vyhnout chybám z nedávného pokusu: „Organizátoři puče nepočkali na sporné volby nebo na vlnu lidového hněvu. Možná by trpělivější a strategičtější organizátoři dopadli mnohem lépe.“ 

Nic nezmohl ani John Kerry, který varoval Ankaru, že by kvůli svému autoritářskému kurzu mohla přijít o členství v NATO. Podobná slova ale nemohla přijít v horší chvíli: Téma vystoupení ze Severoatlantické aliance totiž aktuálně patří v Turecku k těm nejfrektovanějším. Například penzionovaný admirál Cem Gurdeniz v rozhovoru pro Hurriyet připomněl, že v turecké armádě se vždy sváděl boj mezi „antlantisty“ a „eurasijským táborem“, a pokud by pokus o puč uspěl, Turecko by „ke své škodě“ skončilo na straně „atlantistů“. „Mezi ztrátami bychom počítali vyhlášení nezávislého Kurdistánu, aunotomii pro Kurdy v jihovýchodní Anatolii a ztrátu Kypru,“ vypočítává admirál, podle něhož musí Turecko sehrávat „vyrovnávací roli“ mezi oběma bloky, a proto už členství v NATO rozhodně tureckým zájmům neslouží. Zpochybnil přitom smysl aliančních radarových systémů rozmístěných na východě Turecka, a k tomu se pozastavil i nad tím, proč NATO nyní chce pořádat manévry v Černém moři, když nic takového nedělalo ani za studené války.

Vedle USA (a NATO) se terčem Erdoganovy „politické otočky“ stala i Evropská unie. Turecký autoritářský prezident ji obvinil z pokrytectví i z neplnění svých slibů ohledně migrační dohody. „Dostali jsme zanedbatelné částky,“ prohlásil s poukazem na to, že Turecko už údajně přijalo tři miliony uprchlíků, na něž muselo vynaložit 12 miliard eur. „My své sliby plníme, ale co Evropané?“

Není příliš jasné, kolik peněz Ankara ve skutečnosti už od EU dostala v rámci migrační dohody, nicméně podle dostupných údajů v letech 2007 až 2013 coby výhledově členský stát EU získala 4,8 miliardy eur na „rozvoj demokracie, občanské společnosti a právního státu“, a dalších 4,45 miliardy by měla dostat do roku 2020 – v německém parlamentu to považují za výsměch. Když dnes ale Evropa kritizuje Erdoganovu nedemokratičnost, slyší jediné: „Nezajímá mě, co říkají evropští lídři, neposlouchám je.“

Lze nejspíš konstatovat, že názor EU, která se noří do existenciální krize, opravdu nemusí Ankaru zajímat, nicméně úvahy kolem vystoupení z NATO jsou přece jen jiného kalibru. Členství v Alianci zajišťuje totiž Turecku výjimečné postavení na Blízkém východě a spolu s tím i určitou váhu na světové úrovni. A je otázkou, do jaké míry jsou nynější úvahy skutečné a do jaké míry jsou dány jen snahou Turecka posílit svou „cenu“ v očích Západu, tím spíš, že Západ podle všeho ani nezačal přemýšlet o tom, jak by stavěl svou globální i regionální strategii bez Turecka nebo jak by třeba dostal turecké důstojníky ze struktur NATO. Za takové situace – a s ohledem na mohutné tektonické změny v současném světě -- mohou Washington nebo Berlín s Bruselem hrozit Ankaře čímkoli, ale nikdo se jich bát nebude. Naopak, Erdogan může ve svém tlaku navyšovat sázky – a Washington na eskalující střet reaguje pasivně, třeba odvoláním rodin svých diplomatů a varováním pro občany, aby si cestu do Turecka rozmysleli…

Za Putinem

Tak nějak vyhlíží situace v době, kdy se Recep Erdogan 9. srpna – na svou vůbec první zahraniční cestu od potlačení puče, což má samo o sobě silný symbolický význam -- chystá za Vladimirem Putinem do Petrohradu. Například německý Der Spiegel má za to, že rusko-turecký summit nemá být jen vyděračskou pákou Erodgana vůči Západu, ale skutečnou změnou turecké zahraniční politiky. A pokud členský stát NATO překročí své mantinely a začne opravdu upevňovat vztahy s Ruskem, bude to z globálního hlediska konečná prohra americké politiky zaměřené na „ruské zadržování“ a z hlediska regionálního možná ještě větší prohra než byla islámská revoluce v Íránu z roku 1979, protože otřese celým západním aliančním systémem.

Nemá smysl příliš spekulovat, o čem všem bude Putin s Erdoganem jednat – a na čem se vůbec domluví – nicméně, lze přepokládat, že součástí jejich opětovného sblížení bude zcela jistě otázka Sýrie, protože bez normalizace vztahů Ankary s Damaškem nemůže být normalizace vztahů s Ruskem. A bez normalizace vztahů mezi Ruskem a Tureckem nemůže být jistota regionální stability, což si uvědomuje už i Turecko silně ohrožené terorismem a vývojem událostí v sousedních zemích vůbec. Ostatně, syrský džihád už si stěžuje na naprostý nezájem ze strany Turecka, které v syrském konfliktu beztak vždy soustředilo větší pozornost na otázku Kurdů a svržení Bašára Asada mělo jako zadání ze Západu. V pohledu na Kurdy se ale nyní s Damaškem najednou shoduje, ale s Ruskem se může rozcházet, neboť Moskva Kurdy považuje za schopné a spolehlivé „prodloužené ruce“ v boji proti Daeši v Sýrii i Iráku.

Je zřejmé, že si Putin s Erdoganem nemusejí okamžitě padnout do náručí a slibovat si přátelství na věčné časy – bohatě oběma postačí něco jako „funkční partnerství“ (a to bez ohledu na nepotvrzené informace, podle nichž turecký prezident tomu ruskému už poděkoval za to, že mu včasnou informací o puči záchránil život). Faktem ale je, že normalizace vztahů už započala, a to obnovením rozhovorů o plynovodu Turk Stream a o výstavbě jaderné elektrárny u tureckého Mersínu.

Ekonomická oblast je ale jen jedním z cílů, kterých by Rusko podle všeho chtělo sblížením s Tureckem dosáhnout – kromě zjednodušení syrského konfliktu Moskva Erdogana podporuje i proto, aby zamezila Gülenovu vlivu (a tím i vlivu CIA) nejen na vládu v Turecku, ale především s výhledem na možné „barevné revoluce“ na Kavkazu a ve Střední Asii – republiky tohoto regionu už beztak nyní zažívají krizi s džihádisty, kteří se po pokračujících porážkách Daeše v Sýrii a Iráku vracejí do svých domovů. Neméně důležitou je snaha ochromit vliv Spojených států (a NATO) v Černém moři a předejít případnému zablokování Bosporu a Dardanel pro ruská plavidla. A možná, s ohledem na to, jak se budou vyvíjet vztahy mezi Tureckem a Západem, se na obzoru objeví i možnost tureckého vstupu do Euroasijské unie a Šanghajské organizace pro spolupráci…

Ať už ale summit přinese výsledky rychlé a konkrétní nebo spíše výhledové, sbližování Ruska s Tureckem za aktuálního vývoje ve světě může nakreslit novou geopolitickou mapu regionu, jejíž důsledky lze dnes jen těžko domýšlet.

Literární noviny