Opory vlasti a naděje pro budoucnost?
Mladí lidé jsou obecně považováni za naději pro každou společnost. Dávají jí svou energií, aktivitou a smělostí důležitý rozměr. Mládí má různé dary, potřebuje ale na druhé straně také usměrňovat, aby jeho energie směřovala k užitečným činnostem, ať už je to sport, zájem o životní prostředí nebo umělecké aktivity. Prostě a jednoduše, aby tato energie mládí směřovala k jakékoliv smysluplné aktivitě, což je ta nejlepší prevence proti patologickým jevům. Ne nadarmo jedno moudré přísloví hovoří o tom, že strom se má ohýbat, dokud je mladý, pak už je to hodně obtížné a s velmi nejistým výsledkem. Když dnes jedeme ve veřejné dopravě, vidíme mnoho mladých, kteří pevně sedí na svých místech a nehodlají se jich vzdát, staří dost často trpně stojí a raději většinou ani nenaznačí, že by se rádi posadili. Taky by mohli schytat nejen nadávku, ale navíc i fyzický atak. Ano, žijeme v době, která mnohé tradiční ustálené hodnoty výrazně zdeformovala. Jen to množství vulgárních výrazů, které dnes mladí lidé vypouštějí z úst. Stejně jako kouření či konzumace alkoholu přímo na veřejnosti nebo dokonce drog, a to i na půdě školy. I odborníci varují, že tento problém, který v posledním čtvrtstoletí postupně narostl do tak alarmujících rozměrů, by se měl začít ihned systematicky řešit, než bude ještě hůře.
Pro mnohé dnešní mladé je bohužel typická také dosti častá a viditelná bezohlednost vůči handicapovaným, vůči starým lidem (o tom už byla řeč) nebo těm, kteří se prostě jen nějak vymykají normám, které tito mladí borci uznávají. Absentující základní pravidla slušného chování můžeme sledovat u mladých lidí dnes ve velké míře. Jedno přísloví nepocházející z našich domácích poměrů hovoří o tom, že „děti nejsou ani tak obrazem svých rodičů, jako spíše doby, v níž žijí.“ Platnost tohoto výroku je dlouhodobě potvrzovaná panujícími poměry. Dnes jsou opravdu až příliš často hodnoty jako slušnost a poctivost považované spíše za slabosti než ctnosti. Pokud jsou považovány za normální poměry, ve kterých platí, že když dlužník dluží několik stovek nebo tisícovek, přijde na něj exekutor, ale když někdo dluží miliony nebo miliardy zaplatí je daňoví poplatníci, nemůžeme se ani příliš divit. Toto totiž už nejsou poměry typické pro civilizovanou zemi, ale mnohem více spíše pro divoký západ. I mladí toto velmi citlivě vnímají, vždyť to slyší všude, že peníze jsou alfou a omegou života dnešní společnosti a ten kdo je má (bez ohledu na to, jak k nim přišel) může si dovolit téměř vše. V opačném případě bude jen odsouzen k bídě a nouzi. Na druhé straně mladí lidé jsou dnes brzy vystavováni velkému tlaku okolí, aby se dokázali v životě prosadit, uspět v konkurenci na pracovním trhu, jsou na ně kladeny vysoké nároky v podobě množství kroužků, takže jim ani nezbývá čas třeba zajít do přírody. Musejí se také potýkat s negativním vlivem sdělovacích prostředků, které dnes a denně chrlí množství informací, ve kterých není snadné se zorientovat. Mnoho negativního přineslo i rozšíření techniky, asi není zcela v pořádku, aby žák či student používal kalkulačku i při běžných počtech jako je třeba malá násobilka či prostý součet několika cifer. Řada mladých lidí téměř vůbec nečte, nezajímá se o knihy a knihu neměli v ruce i několik let. Klade se důraz na výuku cizích jazyků a hodně mladých lidí má velké problémy s českým pravopisem i základní znalostí naší i světové literatury. Často se dnes bohužel zapomíná i na to, že základem vzdělání je i výchova k fungujícím mezilidským vztahům, společenské odpovědnosti a solidaritě, ohleduplnosti ke starým, nemocným a znevýhodněným, výchova k vlastenectví, národní hrdosti. Na tyto výchovné prvky jakoby nezbyl v dnešním systému školství potřebný prostor. Velmi alarmující je také rostoucí obezita mladých, kterým schází dostatek pohybu. Tento problém se nám přitom vrací jako bumerang. Jsou to vážné skutečnosti, které zatím vůbec nejsou systematicky řešeny. A dalo by se pokračovat dál a dál…
Měli bychom skutečně hledat vhodné možnosti, jak změnit k lepšímu naše školství a zdravý, všestranný rozvoj mladých lidí. V anglických školách například zavedli kurzy filosofie pro devítileté děti. Díky nim se zlepšily i v matematice a literatuře, zvýšilo se jim sebevědomí i ochota naslouchat. Nedávný anglický experiment se pokusil přinést výuku filosofie přímo na základní školy. Občanská organizace EEF (Education Endowment Foundation) zapojila tři tisíce žáků ve čtyřiceti osmi školách napříč Anglií. Děti ve věku devíti a desíti let se jednou týdně scházely na hodině filosofování. Děti se učily formulovat otázky a navazovat na myšlenky druhých, konverzovat i obhajovat vlastní názor, stavět argumenty a srozumitelně je vyslovit. Výsledky byly velmi překvapivé. Žáci se totiž krátce po započetí kurzů začali zlepšovat v dalších činnostech. Největší pokrok udělaly děti ze znevýhodněných rodin. Ve čtení se zlepšily po čtyřech měsících, v matematice po třech a v psaní dokonce již za dva měsíce. Učitelé velmi ocenili, jak viditelně žákům stouplo sebevědomí nebo schopnost naslouchat druhým. Vše je založeno na programu Filosofie pro děti, kterou vytvořil už v 70. letech americký profesor Lippman. Nyní ji přejímají školy v šedesáti zemích světa. „Poznávají nové způsoby přemýšlení a vyjadřování. Začínají myslet více logicky a své myšlenky dokáží propojovat,“ shrnul stručně hlavní úspěchy dětí K. Collins, výkonný ředitel EEF.
Není žádnou výjimkou, že si dnes starší lidé jen povzdechnou nad jednáním mladých se slovy: „to bychom si za našich mladých let opravdu nedovolili, a když ano, tak by to jednoduše, rychle a velmi účinně spravila rákoska ve škole a pak ještě i doma a bylo by vymalováno“. Určitě nejde při vyslovení tohoto názoru o nějaké plané moralizování a vzpomínání na staré dobré časy, ale o velmi moudrá slova zkušených lidí, kteří už toho hodně zažili a přesto se nestačí divit, s čím vším se dnes mohou ještě setkat. Jak si poradit s tímto stavem? Mladý člověk potřebuje vzory. Nebudeme je však určitě hledat v politice, ale raději ve sportu, kultuře nebo vědě. Pedagogům a všem kdo pracují s mládeží, by se měla vrátit společenská vážnost. Dnes se stále jen hovoří o humanismu, lidských právech, svobodě, demokracii, ale o povinnostech se až příliš často cudně mlčí. To přece není normální stav. Dovedeme si představit, co by asi na adresu dnešní mladé generace řekl pan Fajst z Poláčkova nesmrtelného díla Bylo nás pět? Už by to asi nebyl jen onen typický povzdech „mladí jsou dnes sám luxus a kázeň žádná“. Pravděpodobně by zazněla úplně jiná slova. Jedno je ale jisté, pokud se u nás nezačne praktikovat systematická a dlouhodobá výchova ke skutečným hodnotám, dnešní problémy se budou dál prohlubovat.