Opomíjené svátky

Státní svátky a historická výročí jsou běžnou a nepostradatelnou součástí kulturního odkazu každého společenství, státu nebo národa. Ta, která se týkají poměrně nedávných období, nedávných pochopitelně v kontextu tisícileté historie naší země, bývají přece jen připomínána a nebývají jen tak přecházena. I když se to některým rádoby intelektuálům nelíbí a všemožně je shazují. S těmi staršími je ovšem problém. Některé bývají pokládány spíše za církevní, tedy náboženské, než státní. Jako by si s tím naše současná společnost, včetně jejích nejvyšších představitelů, nějak nevěděla rady. Ano, mám na mysli svátek Sv. Cyrila a Metoděje a Den památky mistra Jana Husa. V devadesátých letech dokonce jeden ministr kultury, dramatik a disident prohlásil, že Cyril a Metoděj psali azbukou(!) a tahali náš národ kamsi na východ. Jistý poslanec, člen ODS s křesťanským zaměřením, se zase nechal slyšet, že Jan Hus byl upálen oprávněně, protože narušoval soudobý řád. A to nemluvím o nesmyslech, které můžeme číst či slyšet od historizujících pisálků. Pro takové lidi prostě jsou věrozvěsti východními agenty ( ještě že si všimli, že Sovětský svaz tehdy neexistoval) a Hus dobrodruhem, jehož nástupci byli bandou lupičů a žhářů.

Při tom stačí poměrně málo. Nemusíme odmítat kritický pohled na historické osobnosti ( i ony byly totiž jen lidskými bytostmi se svými klady a zápory). Můžeme ale připomínat jejich pozitivní odkaz naší společnosti. A nestydět se za něj, není totiž za co. Oba tyto svátky připomínají především to, co pro náš národ představuje to nejcennější. Dlouhodobou a hlubokou tradici naší vzdělanosti. Cyril a Metoděj nebyli jen náboženští misionáři, oni byli tvůrci slovanského písemnictví, které se šířilo z Moravy do dalších slovanských zemí. Do Čech, na Krakovsko, do Bulharska, Chorvatska a na Rus. A že pocházeli z východu? Pocházeli z Řecka, kde tehdy žila i početná slovanská komunita. A prostředí raně středověké Byzance, dědice řecké a římské kultury bylo prostě vzdělanější než tehdejší Východofrancká říše, tehdy ještě poměrně barbarská. Takže o nějaké východní agenty v dnešním slova smyslu opravdu nešlo.

Jan Hus zase symbolizuje významný přínos naší země evropské kulturní tradici a tím je středověká reformace. V 15. století se to ovšem neobešlo bez válečného konfliktu, protože reformace byla tvrdě potlačována a tak došlo k výbuchu. Prostě nová myšlenka musela být probojována husitskými cepy aby byla vůbec prosazena. Podařilo se a řada evropských zemí se touto cestou vydala a čekaly je zámořské objevy, rozvoj průmyslu a cesta k moderní demokracii. My jsme se ovšem z tohoto našeho daru Evropě dlouho netěšili. Přišla Bílá hora a po ní protireformace, germanizace, inkvizice, pálení knih a domnělých čarodějnic. A tak jsme vše doháněli v 18. i 19. století národním obrozením. Bohudíky se to podařilo.

J. Pondělíček

Opomíjený památný den

Zápas představitelů stavovského povstání za svobodu

Uctíváme památku 27 popravených představitelů stavovského povstání v Českém království v letech 1618-1620 proti habsburskému císaři Ferdinandu II. Po porážce povstání v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 byli Ferdinandem II. s největší krutostí potrestáni 21. června 1621 veřejnou popravou na Staroměstském náměstí v Praze.

Co bylo české stavovské povstání 1618-16201

Proti absolutismu habsburského katolického panovníka Ferdinanda II. povstala v letech 1618-1620 v Čechách (které se husitstvím staly převážně nekatolickou zemí) stavovská opozice jako koalice vysoké a nižší šlechty (tedy pánů, rytířů a zemanů) a královských měst, protože nesouhlasila s Ferdinandovým odmítáním tradičních stavovských a náboženských svobod. Pokládala Ferdinanda II. za tyrana a cítila se oprávněna bránit svobody proti tyranii i povstáním.

Habsburští panovníci, kteří na český trůn nastoupili roku 1526, a papežští nunciové od počátku spolupracovali v úsilí o tzv. rekatolizaci a nastolení protireformace v duchu absolutismu. Obdobně jako ve Španělsku, kde tzv. španělská větev Habsburků protireformační politikou vyhnala nekatolíky a celkově vracela zemi ke středověkému způsobu života. V českém stavovském státu usilovali příslušníci tzv. rakouské větve Habsburků o "převrat". Snažili se postupně omezovat a rušit české stavovské a náboženské svobody. Dosazovali na rozhodující místa osoby, které její program zastávaly. Nabízeli příslušníkům české katolické menšiny kariéru v jejich službách (případ Slavaty, Martinice, Lobkovice, Lichtenštejna, Valdštejna) a podporovali sňatky českých šlechticů se Španělkami a Italkami. Cílem předbělohorských Habsburků ve střední Evropě bylo deptat města, jak to poprvé předvedl Ferdinand I. v r. 1547, utužovat nevolnictví, nastolit opět náboženský monopol katolické církve a moc magnátů. To se projevilo naplno po porážce stavovského povstání 1620, kdy České království kleslo nadlouho na pouhou rakouskou provincii.

O jaký program usilovalo stavovské povstání?

Stavovská opozice (přes některé nevyřešené rozpory mezi šlechtou a městy) měla společný zájem na zachování městských stavovských svobod, do nichž byly se souhlasem šlechty zahrnuty městské komunální svobody. Stavovské náboženské svobody byly v Čechách tradičně zakotveny pro podobojí i katolíky například již při Kutnohorském smíru 1485 i 1609 v tzv. Majestátu Rudolfa II., kdy byl Rudolf nucen potvrdit Českou konfesi z r. 1575 a kdy tedy běželo rovněž o požadavek náboženské svobody pro všechny. Jak upozornil historik Josef Válka a někteří jiní, byl vrcholem programu české stavovské opozice z let 1618-1620 návrh na stavovskou konfederaci, jež řešila vztah zemí Českého království v duchu federace a která se měla stát základem nového středoevropského stavovského státu. Také města měla potvrzena hlas na zemském sněmu, zatímco absolutismem Ferdinanda II. byla města vyřazována. Stavy měly zabezpečit kontrolu nad královskou mocí, zejména zákonodárně, a výkonná a vojenská moc měly být zajišťovány konfederací. Náboženské svobody měly platit pro všechny, bez diskriminace. Taková centralizace státu byla ovšem kvalitnější než centralizace absolutismu panovnického a ukazovala progresivně cestu do budoucnosti. Česká stavovská opozice měla pro takové státnictví vzor v Nizozemí s jeho federálním a komunálním zřízení, v řadách parlamentní opozice a vůbec v protestantské městské společnosti. Dva roky však byla krátká doba na rozvinutí takového programu. Česká města také nebyla tak silná jako nizozemská; byla již r. 1547 oslabena Ferdinandem I.

Hodnocení stavovského povstání

Při hodnocení stavovského povstání se přihlíželo hlavně k jeho konečnému nezdaru a tragickým důsledkům porážky: vyhnání elity národa, nevolnictví, znásilňování svědomí, mučení a popravy nekatolíků, celkové ničení a germanizace země a ponižování českého živlu, jak si stěžoval i katolický historik Bohuslav Balbín. Program stavovského povstání si však zaslouží samostatnou pozornost.

(Zpracováno podle materiálů přípravného výboru vzpomínkové akce)

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz

Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz