Opět o Německém domu v Brně
Otázka existence Německého domu v Brně je nerozdělitelně spojena s otázkou příchodu a vývoje německé brněnské menšiny. Proto musíme alespoň krátce nahlédnout do minulosti, která nám bezesporně potvrdí, že Brno bylo vždy městem českým, přestože někteří neznalci našich dějin rádi užívají názvu „německé Brno“. Tohoto omylu se dopustil i náš vládní představitel P. Bělohrádek, když přiřadil Brno k Sudetům. Asi ho inspiroval pokus Henleina, který v roce 1938 chtěl do záboru pohraničí, nesprávně nazývaného Sudety, připojit i Brno.
Slovanská osada, vzniklá na brněnském území v 5. století, se zdárně rozvíjela do typu osídlení městského. V roce 1243 český král Václav I. udělil městu četná privilegia, Brno se stalo městem královským a po ucelení moravských údělů sídlem moravských markrabí. Místo brněnského hradu nebylo dosud definitivně určeno. Nebyl to však Špilberk – ten vznikl až za Přemysla Otakara II. Protože nebyl příliš přizpůsoben k obývání, markrabata dávala přednost domu na dnešním Dominikánském náměstí. Bohužel byl tento dům s přilehlou zajímavou gotickou kaplí v roce 1906 zbořen. Dříve než se stal českým králem, přebýval v Brně i Karel IV. jako markrabí.
Ve 12. a 13.století přibylo městu nových obyvatel – Flámů, Němců a Židů. Tehdy bylo zvykem, že si panovníci zvali do svých zemí umělce, stavebníky, řemeslníky a tzv. lokátory, specialisty na zakládání nových osídlení. Po Flámech nám zůstal název ulice Veselá, kolem které se tito až příliš veselí přistěhovalci usadili. Novým obyvatelům se dařilo dobře. Rada města jim udělovala různá privilegia, např. dlouhodobé neplacení daní a jiné. Tímto jim vlastně poskytla start k lepšímu postavení, než mělo obyvatelstvo české. Český živel však vždy převládal a dovedl si ubránit svá práva.
Zvrat nastal po nešťastné bitvě na Bílé Hoře a nástupu Habsburků na český trůn. Ožebračování českého národa a silné germanizační úsilí zasáhlo i Brno. Německá menšina sílila pod ochranou a podporou habsburské monarchie. Němečtí řemeslníci a obchodníci využívali ochotné Vídně jako prostředníka k vývozu svého zboží i do ciziny. Z Brna byl vyvážen hlavně textil a dovážena byla z Rakouska sůl. Ještě větších výhod a preferencí se dostalo německým podnikatelům v době, kdy Marie Terezie po ztrátě průmyslového Slezska se obrátila na Moravu, kde posílením tamějšího průmyslu chtěla zároveň i posílit hospodářskou situaci říše. Svou výhodnou strategickou polohou, blízkostí sídelnímu městu a podporou vládní monarchie Brno dosáhlo nebývalého rozkvětu. Manufaktury se měnily v továrny. Díky své textilní výrobě se Brnu dostal název „Rakouský Manchester“. Kdo stál v čele brněnského průmyslu? Byli to Schollerové, Rottsteinerové, Hassmannové, Offermannové, Kofillerové a další. Českých jmen najdeme jen poskrovnu. S růstem průmyslu však rostla i dělnická třída, sestavena z převládající většiny z obyvatelstva českého. A ta se začala bouřit a dožadovat svých práv. Byly zakládány dělnické spolky, organizovány stávky a demonstrace, které však byly potlačovány i za pomoci vojska. Brutální germanizace, kdy úředním jazykem byla pouze němčina, kdy až do roku 1860 nebyla v Brně jediná česká střední škola, kdy vše české bylo přezíráno anebo zakazováno, vyostřilo antagonismus mezi českým a německým obyvatelstvem. Grandiozní národní obrození v 19. století bylo nadšeně přijato brněnskými Čechy a síla tohoto národnostního hnutí nepříjemně překvapila německé občany. Rozhodli se, že nastal čas zviditelnit svou moc stavbou jakési německé Akropole či Valhaly, která by vévodila městu. Splněním tohoto snu se ujal spolek výkvětu německé společnosti „Deutsches Haus“, jehož předsedou byl bohatý podnikatel Wanniecek. Získat povolení ke stavbě na pozemku v samotném centru města nebylo těžké, díky svému majetku a postavení byla ve vedení města převažující většina zastupitelů národnosti německé. Projekt budovy nazvané „Německý dům“ byl svěřen uznávaným berlínským architektům Hermannovi Endemu a Wilhemu Bockmannovi. A tak stavba mohla začít a v r. 1891 byl Německý dům slavnostně otevřen. Interiér budovy byl vyřešen ve velkolepém stylu, odpovídajícímu záměru ukázat moc. Nacházely se zde reprezentační sály, sál hudební, koncertní, konferenční salonky, knihovna – prostě vše, co patří k honosnému setkávacímu středisku. Nešetřilo se na štukových a malířských dekoracích, nechyběla ani galerie portrétů germánských králů a královen. Vnější vzhled budovy však působil jako eklektická sbírka různých stavebních stylů. Ke zdivu z režných, neomítnutých cihel, typickému u staveb německých přibaltských měst, byly přidávány prvky neogotické, neorenesanční i barokní. Celek působil neesteticky, cize a nijak nezapadal do brněnského prostředí. Byl však chloubou německé brněnské společnosti a jejím oblíbeným střediskem. Nebylo zapomenuto ani na císaře Františka Josefa a jeho pomník byl umístěn před hlavní vchod. V r. 1919 byl odstraněn.
Po nástupu Hitlera k moci. 1933 se stal Německý dům shromaždištěm jeho stoupenců. Odsud vycházely provokační průvody, odsud za víření bubnů mašírovali hrdí mladí příslušníci čisté rasy. Při oslavách hrdinů jedenáctého března 1939 byly zdi domu ověnčeny vlajkami s hákovými kříži. Tato ozdoba tam zůstala i po vstupu německých vojsk do města, vítaných brněnskými Němci s frenetickým nadšením. Svůj dům ochotně předali správě NSDAP.
Konec Německého domu byl neslavný. Při bombardování Brna na jaře 1945 byl zasažen pumou a vyhořel. Jeho trosky byly odstraněny – sic transit gloria mundi. Existují obavy, aby při plánované úpravě Moravského náměstí nedošlo k pokusu nějakým památníkem, deskou či jiným způsobem připomenout dobu, která se tak krutě zapsala do dějin. Není pochyb, že taková akce by byla uvítána a podporována nejen brněnskými německými spolky, ale i „milými krajany“ B. Posselta. Když k tomu přidáme i dobře známý postoj samotného primátora města a jeho náměstka Hollana k sudetoněmecké problematice, jsou tyto obavy bohužel oprávněné. Poskvrnit takto místo, kde v poválečných dnech byli pohřbeni vojíni Rudé armády před přemístěním na brněnský hřbitov, by bylo činem, hodným pohrdání. Nelze omluvit takové zneuctění památky těch, kteří zaplatili naši svobodu svým životem. Zároveň by to vyjadřovalo i znevážení v blízkosti stojící sochy Rudoarmějce, symbolizující vítězství nad fašismem. Brněnští radní by si měli uvědomit, jakou reakci by tento neuvážený a provokativní čin vyvolal.
V Brně 27.11.2016 Ing. arch. N. Žečeva