Opět k činnosti „sudetských“ Němců

a konference v Brně 25. 5. 2016

M.A. Marie L. Neudorflová, Ph.D

Se zvýšenou aktivitou sudetoněmeckých organizací v České republice je nutné věnovat této skutečnosti opět zvýšenou pozornost. Je nutné se hlavně ptát, proč tomu tak je, co je touto aktivitou dlouhodobě sledováno a proč se Němcům daří ovlivňovat ve svůj prospěch řadu českých politiků jak na nejvyšší vládní úrovni a regionální, tak nedostatečně o historii informované lidi, včetně studentů. Pokud jde o angažované politiky je důležitá otázka, co těmito styky, často neveřejnými, sledují. Vysvětlení pana Sobotky, že je budeme potřebovat v odporu vůči muslimským imigrantům, je nesmyslné z řady hledisek. Poslední otázka je také důležitá proto, že tito politikové tak činí proti vůli většiny české veřejnosti (což už je samo o sobě nedemokratické) a ignorují svými postoji historický kontext a dlouhodobý charakter a cíle sudetoněmeckých organizací, což je pro malý český národ a jeho stát velmi nebezpečné, což dokazuje i znalost dlouhodobé historie.

Je tragedií české politiky, že se po roce 1989 opět dostala hned pod různé silné zahraniční vlivy, tentokrát hlavně německý a americký sledující své vlastní zájmy a cíle, a nebyla schopna se postavit na vlastní nohy s primárním ohledem na důležité potřeby, zájmy a celkovou úroveň českého národa, který nedostal šanci navázat na své cenné demokratické tradice. Jeho pozice už je běžně popisována jako nekoloniální. Od začátku se po roce 1989 do české politiky dostávali a dostávají lidé politicky nevzdělaní, morálně nedospělí, oportunní a příliš poplatní době, která žije daleko více materialismem, scestnými globalizačními tlaky (včetně EU) než úsilím o funkční demokraci, obecnou prosperitu a sociální úroveň všech. Řada západních předních politiků i historiků (R. Dahl, J. Dunn, Ch. Tilly, atd.) došla v posledních letech k názoru, který T. G. Masaryk dokazoval již koncem 19. století, že funkční demokracie se neobejdou ani bez národních, historicky a kulturně zakořeněných, integrovaných celků a respektu k jejich rozdílnostem, ani bez respektu ke komplexně pojatým demokratickým hodnotám, které jsou ve značném konfliktu s hodnotami dnes nejvlivnějšího ekonomického a politického liberalismu.

Neblahý vliv v podstatě tradičních německých pohledů (v podobě přístupů EU) na českou historii se projevuje už i v českých učebnicích dějepisu pro střední školy a v přístupech řady českých historiků, pro něž jsou nesmírně lákavé zahraniční granty a stáže, často podmíněné specifickou orientací výzkumu, kterou je stěží možné vnímat jako objektivní k historii a jejich předměty zkoumání jako důležité z hlediska demokratického a národního. Jistě není náhoda, že německá vláda podporuje i finančně úsilí sudetských Němců vnucovat nám své pohledy na historii a svůj koncept „spolupráce“ s Čechy. Vzhledem k tomu, že sudetští Němci začínají historii rokem 1945, je jejich činnost i v oblasti přístupů k historii nutně vnímat ne jako odbornou, usilující o objektivní pohled na historii. Schází jim schopnost rozlišovat mezi tím, co přispívalo k pozitivnímu rozvoji společností a národů a mezi velikášskými, destruktivními ambicemi Němců vůči ostatním národům, vnímajícími zvláště slovanské národy jako méněcenné. I dnes je zřejmé, že některé politické cíle Německa zůstávají nevyřčené.

To nutně znamená, že činnost sudetoněmeckých organizací, (v nichž už je nepatrně skutečných sudetských Němců a je otázka, kdo v nich vlastně je a proč se k nim hlásí), je v nějakém souladu s celkovou německou politickou strategií, o které se nemluví, ale která je jen těžko v zájmu suverenity a trvalé a důstojné existence českého národa, jeho státu a demokracie. Jak je možné, že německá vláda toleruje a dokonce finančně podporuje segment své populace, který za svou „vlast“ považuje část České republiky? Vždyť se tím sudetští Němci demonstrují velmi silnou, nelegitimní neloajalitu vůči státu, který je po válce přijal jako své „pomnichovské“ občany. Vztah sudetských Němců k Československu a jeho demokracii byl od 30. let destruktivní přesto, že měli jako menšina daleko více práv než menšiny v jiných zemích a než měli Němci od 30. let v hitlerovském Německu. Jako občané byli Němci s Čechy naprosto rovnoprávní, jen neměli privilegia, na která byli zvyklí do r. 1918. Již po Mnichovu r. 1938 přijali však občanství nacistického Německa, a tím ztratili československé občanství. Jakým právem jsou ignorovány tyto zásadní skutečnosti?

Jejich postoje, postavené na scestných historických a mravních základech, jsou vyjadřováním neloajality k Německu, které sudetským Němcům poskytlo po válce plnohodnotnou vlast a možnosti, jaké Češi do dnes nemají. Jejich postojům by se dalo rozumět jedině v souvislosti s jakousi jejich nadějí na opětné odtržení českého pohraničí od České republiky. Chtějí snad dokázat manipulací historických faktů a částí české veřejnosti a politiků, že měli pravdu, když se postavili za odtržení českého pohraničí a za jeho připojení k Německu? Chtějí přenést své špatné svědomí na Čechy a jejich iniciativu ve prospěch expanze Německa? Chtějí se tak zavděčit Německu, ke kterému před rokem 1938 nikdy nepatřili? Kompenzace za odsun byly již dvakrát, možná třikrát vyplaceny. Německo nikdy neplatilo Československu reparace. Odcizený majetek, včetně devíti tun zlata, které britská vláda poslala buď záměrně či omylem Německu, ač to bylo zlato československé (viz St. Motl, Kam zmizel zlatý poklad republiky.Praha 207), nebylo nikdy vráceno, zničení české inteligence, české kultury, otrocká práce statisíců lidí, 360 tisíc krutě zničených životů českých lidí, zničení kontinuity jedné z nejlepších demokracií v Evropě, atd. Kdyby nebyla druhá světová válka, nebyl by ani komunismus ve střední Evropě, nebyly by ani mnohé dnešní problémy, atd. Co německá vláda sleduje podporou činnosti sudetských Němců? Nebude nikdy konec expansivnosti Německa?

Ono už rozdělení Československa v roce 1992 mělo v pozadí působení Němců přistěhovaných do severní Ameriky po roce 1945 (tři miliony). Jejich přístup k Čechům a k jejich pozitivní historii byl obecně pohrdavý.  Snažili se ve svůj prospěch působit na české exilové organizace, na historiky, často prohlašovali i takové nesmysly, že kdyby byli zůstali v Československu, tak by v něm nikdy nezavládl komunismus.  To se domnívají, že kdyby byli zůstali v Československu, že by byly zachovány třebas jejich vzdělávací možnosti v němčině, jako tomu bylo v Československé republice po roce 1918? Nikdy je nenapadlo, že by se naopak museli počeštit? Komunistický systém nebyl zdaleka tak nakloněn menšinám jako systémy po roce 1989. Tím, že byli odsunuti si zachovali plnohodnotné němectví. Dovedou si vůbec představit, jaký chaos, nenávist a konflikty by vznikaly, kdyby byli zůstali po r. 1945 v Československu? Antifašisté mohli zůstat, mnozí nezůstali, neboť se hluboce za své soukmenovce styděli. O co jim tedy jde? Téměř to vypadá, že vlastně o majetek, který museli v českých zemích opustit a jehož cenu neustále znásobují, a jehož návrat mají stále jako bod ve svých stanovách. Jejich sebestřednost je z úhlu zdravého rozumu, stability v Evropě a z úhlu demokracie naprosto nepochopitelná. Nenapadlo je někdy, že je někdo zneužívá k trvalému napětí ve střední Evropě?

V podtextu relevantních německých názorů je nepoctivost, dělají z obětí viníky a z viníků oběti, je cítit jejich pocit superiority nad Čechy, nad demokracií, nad principem spravedlnosti. O tom, že Německo bylo zodpovědné za vznik 2. světové války z jejich strany nepadne nikdy ani slovo, ač se na jejím vzniku svými postoji od 30. let podíleli. Po válce se začal používat pojem „nacisti“ jako zodpovědní za všechny hrůzy, které nejen nacisti, ale většina Němců svou aktivitou a pasivitou způsobila. Dnes se dokonce pomalu přesouvá vina za 2. světovou válku na Rusko. Už tehdy bylo zřejmé, jak málo Němci znali skutečnou českou, ale i svou historii, jak je vlastně nezajímala, jak považovali Čechy převážně za inferiorní, za příčinu rozpadu Rakousko-Uherska, což také neodpovídá skutečnosti. Za to byla zodpovědná hlavně politicky neschopná, konservativní mocenská vrstva Austroněmců spřízněná s mocenskou vrstvou Německa.

Kdyby bylo nedošlo r. 1918 k založení nových nástupnických států ve střední Evropě po rozpadu rakousko-uherské říše, vznikl by chaos, možná i občanské války, neboť mocenské vrstvy v Německu i v Rakousku nebyly schopny rozumě vládnout. Ani tuto historii Rakousko-Uherska a Německa, Němci neznali a důkladně neznají dodnes. Po desetiletí vyrůstali na přístupech a učebnicích hitlerovského Německa, které objektivním přístupem k Čechům a Slovanům neoplývaly, naopak, zacházelo se s nimi, jakoby to byly země „nikoho“. V Německu se dvacet let po válce neučila na školách historie, aby si Němci nezatěžovali svědomí (dohoda mezi Adenauerem a Americkou okupační autoritou). Ani dnes toho Němci o střední Evropě moc nevědí a ve školách se neučí. O Masarykovi němečtí studenti nemají ponětí a na Edvarda Beneše převažují ubohé útoky, plné zášti, a tím vlastně i na obnovenou plnohodnotnou československou státnost po skončení 2. světové války.  Bohužel, část české veřejnosti, akademiků a politiků, pod vlivem medií a scestných kontaktů a publikací, tyto sebemrskačské přístupy přijímají, někdy na nich staví i svou kariéru. Někteří současní němečtí historikové už dospívají k objektivnějším názorům včetně názoru, že i malé národy mají právo na důstojnou existenci, na respekt od velkých národů, a že expanse národů neznamená ještě pokrok, ale většinou destrukci cenných hodnot budovaných po staletí. Ale tyto názory jsou sudetskými organizacemi ignorovány.

Tolik velebené osobní styky mezi žáky a studenty či příhraniční styky, přece nemohou nahradit důkladnou znalost historie. Je to čirá manipulace ve prospěch Němců. Zapomíná se, že lidé se chovají jinak jako jednotlivci a jinak jako součást nějaké kolektivity, integrovaného celku, jehož odlišné hodnoty, zvláště nedemokratické, se mohou snadno stát zdrojem pocitu superiority a konfliktů s ostatními. To byl a vlastně dosud je případ sudetských Němců. Cestou ke změně je důkladná znalost historie ve všech souvislostech. Demokracie učí hlavně osobní zodpovědnosti, ale tu sudetští Němci odmítli od r. 1938 ve prospěch velikášských nelidských ambicí nacismu namířených proti Čechům. Za co se pomodlili v těch svých kostelíčcích v českém pohraničí, k jejichž opravě občas přispívají? Jistě ne za porážku Hitlera, za zachování českého národa, za záchranu jeho trýzněných lidí, za obrodu Československa. Co vlastně sledují touto „pomocí“? Proč se neúčastní úsilí o objektivní výklady historie, ale naopak podporují protičeské desinterpretace?

Odsunutí Němci začínají historii obdobím těsně po druhé světové válce, vlastně svým odsunem do Německa a Rakouska. Historii tohoto období naplňují zkreslenými, proti českými a proti Benešovskými výklady, nepravdivými vůči základním historickým faktům. Proto je velká potřeba relevantní aspekty stále připomínat, dělat rozdíl mezi méně důležitým a více důležitým, mezi příčinami a důsledky, mezi demokratickým a proti demokratickým, mezi právy většiny a menšin. Je neuvěřitelné, jak sudetští Němci ve svých postojích zároveň ignorují mezinárodní kontext, rozhodnutí vítězných mocností, výsledky Postupimské dohody, že odsuny Němců z několika evropských zemí byly součástí mezinárodních dohod a netýkaly se jen Československa. Německo se tehdy zavázalo, že nebude stavět nikdy žádné požadavky vůči českým zemím.

Kdyby v roce 1945 Československo odmítlo princip odsunu, bylo by bývalo obviněno z odmítnutí mezinárodních dohod, pro něj s nepředstavitelnými následky. Československá vláda ani plně neaplikovala princip kolektivní viny, který byl součástí mezinárodního principu. Přibližně dvě stě dvacet tisíc Němců, neangažovaných v německé destrukci vůči Čechům, v republice zůstalo. Místo vděčnosti za tuto benevolenci československé vlády, Landsmanschaft neustále útočí proti principu ‚kolektivní viny‘ aplikované československou vládou. Ale ona to kolektivní vina byla, což byl přístup i vítězných mocností. Kolektivní vina vyplývala hlavně z toho, že se velká většina sudetských Němců obrátila proti Československu jehož byla občany, proti jeho demokracii, proti jeho celistvosti. Ve velké se míře účastnila zrůdností proti českému národu během německé okupace. I pasivita je za určitých okolností zločin. Kdyby se vyšetřovala účast jednotlivých Němců na zločinech proti Čechům, vyšetřování by zabralo desítky let a byla by to vlastně fraška ve prospěch provinilých. Mnoho relevantních dokumentů bylo zničeno samotnými Němci, což by se také mohlo považovat za součást kolektivní viny. Není také bezvýznamné, že žádné podstatné akce sudetských Němců proti okupaci a německému nacismu se nekonaly. Naopak, Češi většinou úspěšně skrývali desítky, možná stovky, německých sociálních demokratů, ohrožených nacisty v okupovaných českých zemích.

Otázka je, proč Německo nechávalo a vlastně nechává tolik prostoru činnosti a argumentům Landsmanschaftu a jiným organizacím odsunutých? Má snad být Česká republika vmanipulována do nástroje narušení poválečných mezinárodních dohod a tím k otevření možností revize výsledků 2. světové války? To by byl nesmírně nebezpečný a destruktivní záměr nejen vůči existenci českého státu, ale i pro Evropu, zvláště střední. Masové migrace muslimů do Evropy (jejíž skutečné cíle nejsou jasné), za kterou je do velké míry zodpovědné opět Německo, má potenciál vytvořit konflikty, chaos a tím k této revizi přispět. Je snad toto cílem? Nebezpečí několika vrstevné expanze Německa do střední Evropy a jeho nedemokratických korporativních podnikatelských složek, není možno do budoucna podceňovat.

Na konferenci v Brně, na rozdíl od jiných konferencí, nebyl předložen problém, že nejen sudetští Němci, ale i jejich stoupenci často argumentují, že Němci žili v Čechách po staletí, od třináctého století na pozvání českých králů do měst jako řemeslníci. To je sice pravda, ale také je pravda, že od začátku byli zdrojem konfliktů s českým zakořeněným obyvatelstvem, kterému byla cizí vládychtivost značné části německého obyvatelstva, zvláště patriciátu. Daleko podstatnější však bylo, že v českém království po třicetileté válce a všech pohromách včetně morů a cholery, zůstalo v království ze tří milionů jen něco mezi třemi sty a pěti sty tisíci obyvatel. Samozřejmě, že nejvíce byla postižena města, v nichž se německé obyvatelstvo jako řemeslníci soustřeďovalo. Češi žili hlavně na venkově jako zemědělci.

Další vlna německé imigrace přišla až za Marie Terezie s potřebou levné pracovní síly do zakládaných manufaktur. Jejich přerostlé sebevědomí a pohrdání Čechy, kteří  se teprve pokoušeli se sebe setřást nevolnictví a robotu (ta neexistovala jejich vinou), bylo spjato s politickou situací Rakouska, v němž Němci (bez Uherska) tvořili necelou polovinu říše, ale byli vládnoucím a privilegovaným etnikem, upírajícím do roku 1918 rovnocenná práva a možnosti rozvoje neněmeckým národům. Sudetští Němci, zvláště jejich předáci, se s touto politikou oficiálně i neoficiálně do velké míry ztotožňovali. Sudetským Němcům se po roce 1918 stýskalo po této privilegované nedemokratické pozici a pocitu superiority nad Čechy. Hitlerovi nedalo moc práce, aby pro své nedemokratické, protičeskoslovenské a destruktivní postoje ve 30. letech získal hodně přes 90% sudetských Němců.

Na tomto pozadí, někdy více někdy méně zřetelném, vznikla konference „Komu patří omluva“, konaná 25. května 2016 v Brně –  hlavně jako reakce na nepravdy hlásané sudetoněmeckými organizacemi. Těmto nepravdám je třeba čelit znalostmi a morálními odvážnými postoji, které by měli důsledně přijmout i čeští politici. Nezapomínejme na to, že Bavorsko se stalo součástí Německa po prusko-francouzské válce r. 1871 tím, že Prusko zaplatilo za nesmírně zadluženého bavorského krále jeho dluhy. Většina zemí, ze kterých také bylo odsunuto německé obyvatelstvo, má, na rozdíl od České republiky, od počátku důslednější postoje, které se Němci neodvažují systematicky narušovat. Zdá se, že Česká republika byla vybrána jako nejslabší článek, jako země, v níž národní identita Čechů byla od konce 30. let nejvíce narušována, ničena a v tomto trendu se dál pokračuje velmi nečestnými prostředky s cíli, které se začínají dost zřetelně rýsovat. Přitom česká kultura, tak jak se vyvinula od středověku má nesmírnou cenu, máme být na co hrdi, máme na co navazovat, i když to postmodernismus a expansivní globalismus činí po roce 1989 nesnadné. Znalost naší pozitivní historie a naší kultury je klíčem k našemu zdravějšímu sebevědomí a iniciativě, k našim zdravě vlasteneckým postojům.

Příspěvky z konference Komu sluší omluva (Brno:Občanský a odborný výbor Brno, z. s.,  2016) předkládají závažné, málo známé skutečnosti z období těsně po skončení druhé světové války. Polemizují hlavně s nepravdivými názory sudetských Němců. Sborník z této konference by měl být předložen českým politikům, všem sudetoněmeckým organizacím, poslán do škol, do knihoven, přeložen do němčiny.

Když si nebudeme vážit sami sebe a všeho, co pro nás minulé generace za staletí s velkými oběťmi pozitivního udělaly, myslíce na úroveň generací budoucích, když nebudeme ochotni bránit svou identitu a integritu úroveň důkladnými argumenty a rozhodnými postoji, nikdo si nás nebude vážit a budeme terčem destruktivních tlaků. Tato situace by byla nebezpečná i pro stabilitu Evropy a pro demokracii v Evropě. Orientace na demokracii předpokládá, že jsme zodpovědní nejen za svou přítomnost, ale i za minulost a budoucnost, zvláště za pozitivní aspekty. Bohužel mnozí čeští historikové, podobně jako to dělali mnozí za komunismu, se z oportunních důvodů vyhýbají zkoumání důležitých otázek a problémů a téměř se nezapojují do polemik nebo se zapojují s pochybnými názory. Z většiny českého obyvatelstva se záměrně a rychle dělá pouze levná pracovní síla pro zájmy západních korporací a vlastně i států. Z nepočetné majetné horní vrstvy se pomalu vytváří skupina loajální spíše zahraničním korporacím než vlastnímu národu. Nemělo by se zapomínat, že úroveň českého národa vyrostla z jeho cílevědomé práce s účinnou podporou pár desítek českých zámožných vlastenců-mecenášů. Je třeba zabránit současnému nedemokratickému, nemorálnímu trendu v zájmu úrovně našich budoucích generací. Relevantních publikací vzniklých v minulosti není zase tak málo, ale jsou ignorovány jako zdroj nezpochybnitelných informací. Archivy jsou plné nevyužitého materiálu čekajících na zpracování.

Bohužel nežijeme ve světě, kde by demokracie převažovala, kde by převažoval respekt velkých a silnějších států k slabším, nežijeme ve světě, v němž by expanze silnějších na úkor slabších neexistovala. Nežijeme ve světě, kde by převažovalo úsilí o spravedlnost. Naopak silnější státy, ač formálně demokratické, se účastní nepoctivých snah vyvolávat chaos a konflikty mezi menšími státy, pravděpodobně s iluzí, že tím přispívají ke svým zájmům. Intensivní komunikace mezi státy se nezdá být zárukou rozvíjení demokracie obecně a nenásilného řešení konfliktů. Vznik národů v novověku je neoddělitelně spjat s demokratizací společností a s úsilím o obecný pokrok, včetně mravního, kulturního a sociálního. Objektivní znalost historie je nezastupitelná pro identifikaci jak sil a idejí, které přispívaly a přispívají k pozitivnímu rozvoji národů a většiny lidí, tak sil a ideologií, které považují agresi a expansi v různých formách na úkor slabších za legitimní prostředek své existence. Bez objektivní znalosti národních historií i důležitých aspektů naší civilizace není možný obecný pozitivní vývoj, včetně existence demokracie. Obrany vlastní důstojné existence vůči velkým státům, obrany demokratických principů a objektivních pohledů na historii se musí menší národy účastnit velmi intensivně, což bylo jasné již F. Palackému a T. G. Masarykovi. Menší národy většinou svým vlastním úsilím a navzdory podmínkám, dospěly do úrovně, která vyžaduje obecný respekt, která je podmínkou k rozvíjení demokracie a zdrojem jejich zdravého sebevědomí a sebeúcty. Nenechme toto pozitivní dědictví narušovat nepoctivými tlaky, mezi něž patří i sudetoněmecké, které jsou v rozporu jak s historickou zkušeností a pravdou, tak s budoucí důstojnou existencí českého národa. Bohužel, s obecně sílícím konservatismem a sílící propagandou, mají ve světě vzrůstající vliv, na rozdíl od těch německých historiků, kteří ve svých pracích předkládají solidní znalosti o české historii a nepoužívají desinterpretace historie k politicky nedemokratickým záměrům. Solidní a důležité znalosti by však světu měli předkládat především čeští historikové.

Marie L. Neudorflová

Leden 2017

(Rozšířená verze pro České národní listy. 30. 12. 2016 z konference z Brna, květen  2016.)