Operovat v míru je něco jiného

Vojenský chirurg je zvláštní zaměstnání. Nikdy jsem jím být nechtěl. Něco jiného je operovat nemocné v době míru. Úplně jiné je, když na operaci přivezou ženu provrtanou střepinami či 16letou dívku s takovou dírou v hrudi, že jsou vidět zbytky žeber a trhavě se zdvihající plíce. Nasťa Butorinová byla statečná dívka. Byla.

Udělal jsem vše, co jsem mohl. A přece jsem udělal příliš málo. Celý poslední rok se ptám sám sebe, proč je vše tak nespravedlivé. Proč byla ukrajinské armádě dána tak obrovská síla beztrestně zabíjet a mrzačit. A mně - chirurgovi, stejná síla dána nebyla - zašít rány, narovnat zpřelámané kosti, obnovovat rozbité obratle, vracet život do těl zničených na Donbasu ukrajinským železem.

Trpěl jsem už v roce 2015, kdy denně vozili na operaci těla žen a dětí. Zraněných, zkrvavených. Teď už ve mně zůstala jen únava a nenávist k těm, kteří dávají rozkazy ukrajinskému dělostřelectvu znovu a znovu střílet na obyčejné domy, ulice, parky. Nenávist k těm, kteří střílejí. K těm, co na zbytku Ukrajiny mlčí, když nás zabíjí ukrajinská armáda. Nasťa byla krásná dívka. Dělal jsem, co jsem mohl, abych ji zachránil. Ale udělal jsem příliš málo.

Matka vyprávěla o dcerce

Po operaci jsem šel za její plačící maminkou. Vyprávěla o dcerce, o večeru, o noci, jako by to mohlo udržet dívku na tomto světě. Nepřerušoval jsem ji, díval jsem se na své třesoucí se prsty a přemýšlel, zda jsem udělal vše, co bylo v mých silách. Tehdy jsem věřil, že Nasťa přežije - byla mladá a silná. Maminka mluvila a já jsem neměl sílu vstát a vrátit se domů, přestože jsem byl na nohou už skoro 24 hodin.

Večer 10. června 2015 začalo ostřelování ukrajinskými vojsky. Nasťa slíbila sousedům, že se podívá na jejich dům. A u nich zůstala na noc. Za dva měsíce měla mít narozeniny. Studovala prvním rokem průmyslovku. Chtěla se stát lékařkou. Ostřelování ukrajinským dělostřelectvem bylo té noci zvlášť silné. Nasťa do půlnoci seděla ve sklepě. Náhle a nečekaně ostřelování přestalo. Dívka vyšla na dvůr. A nehledě na rady sestry a matky se rozhodla přespat v domě, ve sklepě nezůstala. Myslela si, že ukrajinské vojsko už Gorlovku ostřelovat nebude.

Pomohli chlapci z lidové domobrany

Ale ozval se výbuch, úlomek vletěl oknem, odrazil se od stěny a zasáhl spící dívku. Silná exploze a bolest Nasťu probudily. Necítím nohy, řekla matce, která přiběhla. Nasťa ležela na posteli, přikrytá lehkou přikrývkou. Matka Ludmila přikrývku odhrnula a uviděla v dceřině hrudi velkou ránu. Bylo vidět zdvíhající se plíce. Bolest Nasťa necítila. Zavolali záchrannou službu. Zdravotníci však nemohli projet - ukrajinské dělostřelectvo se té noci zbláznilo. Pomohli chlapci z lidové domobrany, přivezli polního lékaře. Hned pochopil, co se stalo - úlomek ukrajinské střely uvízl v dívčině páteři. Nasťa se dostala na operaci ke mně. Vše už záviselo na mně.

Udělal jsem, co bylo v lidských silách. A přece to bylo málo. Dlouhá a těžká byla operace. Střela zasáhla jednu plíci, druhou poškodila tlaková vlna. Byl zničen obratel. Všechny úlomky kostí z míchy jsem dostat nemohl. Nasťa byla statečná dívka. Žila ještě pět dní. Pak odešla.

Zůstal jsem člověkem

Nikdy jsem nechtěl být vojenským chirurgem. Nechtěl jsem, aby válka přišla do mého města. Udělal jsem vše, co jsem jen mohl, abych tu dívku zachránil. Přesto příliš málo. Jsem slabší než ukrajinští dělostřelci, ale zůstal jsem člověkem. Oni už ne.

Dmitrij DZYGOVBRODSKIJ pro web Russkaja vesna

Překlad Milada SIGMUNDOVÁ

http://www.halonoviny.cz/articles/view/45398967

Přišlo e-mailem