Ono to bylo s tím komunismem ještě složitější

Než jak napsal Lubomír Stejskal. A proč pořád tolik povyku kvůli komunistům a komunismu. Vždyť už je to všechno passé. Nikdy jsem nebyl komunistou a tak si mohu dovolit pár věcných…

… nebo dokonce cynických poznámek. A jsem natolik starý, že pamatuji ještě i poválečná léta. To co tady nedávno několik autorů (autorek) napsali o komunismu, mne jen utvrzuje v přesvědčení, že naše historie 20.století není řádně zpracována a už nepochybně nebude. Někdy mám dokonce dojem, že ti autoři či autorky žili v jiné zemi a v jiných dobách. A tak do svých rozhorlených příspěvků splácali jak oprávněné ostré kritiky, tak i úplné nesmysly. Mne (technika) víc než jiné seniory zajímá naše historie, a tak mne dost mrzí, že se tzv. akademici po roce 1990 nezmohli na řádné zpracování naší historie dvacátého století (tedy jak bez komunistické propagandy, tak i bez primitivní antikomunistické propagandy).

A jen výše uvedený autor L.S. připomněl, že k hlavní vlně znárodnění došlo už v říjnu 45 (takže na komunisty už toho moc nezbylo). A hlavní příčinou toho byla neúspěšná 1.republika a zoufalá situace ve 30.letech. Eva Drunecká: …Ani Československo se nevyhne krizi, kterou způsobí naprosto nezodpovědná finanční „politika“ USA. V naší zemi se ocitne cca 1,4 milionu lidí bez práce. Justice má plno práce, v letech 1931 až 1935 soudy zaměstnává až 7,2 milionů exekucí na doly, pole, továrny, domy a další majetek. Mzdy u nás klesají strmě dolů až o dvacet procent. Lidé jsou zoufalí. Naše vlast se vrací nejméně o čtvrt století zpět a propad hospodářství je naprosto katastrofální…A já k tomu dodám: před lety p.Čáslavský mezi starými filmy uvedl reportáž z výroby parní lokomotivy v plzeňské Škodovce. Někdy z r.36, tj. ve zkratce natočenou výrobu středně velké lokomotivy. Zajímavá byla nejen ta výroba, ale nápadné bylo, jak vypadali tehdejší dělníci: hubení, s tvářemi podvyživených lidí, kteří se nikdy dosyta nenajedli.

A co dělala tehdy státní moc: v letech 1920 až 33 každoročně četníci stříleli do demonstrací a hladových pochodů nezaměstnaných. Celkem za ta léta povraždili přes 60 lidí včetně žen a dětí a přes 200 zranili. Z toho si tady pár autorů dělá posměch (bohužel i p. Větvička), ale to není propaganda, to se skutečně stalo. Což např. pobouřilo V+W. (Tady někde bych viděl ty kořeny poválečné sociální revoluce).

A tak i nekomunistický odboj už za války nepočítal s obnovením prvorepublikových pořádků. A např. zestátnění filmu? Ten projekt byl už připraven za války, na něm pracoval i Vladimír Vančura a ten byl poopraven už v r.42.  Také projekt státního zdravotnictví byl už připraven za války – našimi lékaři zde, nikoliv v Moskvě.

Samozřejmě – teror u nás asi tak deset let byl, podle mne asi tak od roku 48 do roku 58. Přitom padesátá léta byla léty, která jsem já a se mnou i mnozí jiní protancovali. Už jsem psal, že nikdy nebylo u nás tolik plesů, tanečních a nedělních tanečních čajů jako tehdy. To může někomu připadat cynické, ale kdo má řádně přečteného Tolstého, tak se dočetl, že není žádná jednotná historie, každý prožívá svou vlastní.

A pak přišla jiná léta: šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá. Tehdy se ta diktatura měnila po etapách, a dokonce do snesitelné polohy.

Objevily se tady také výkřiky typu: Zachvátí-li tě komunistická hydra, zahyneš!  Skutečně? Kterýpak národ vlastně zahynul pod komunistickou diktaturou? Jedno je jisté: komunistická diktatura ani u nás ani nikde jinde nezpůsobila zkázu tzv. evropské civilizace. Nikoho tehdy ani nenapadlo takovým způsobem uvažovat.

A také náš národ nezahynul pod komunistickou diktaturou. Jakkoli byl komunistický režim protivný (v počátku dokonce zločinný), tak v roce 1989 zde byl průmyslově docela vyspělý stát, dokonce se špičkovým zemědělstvím. A byly jiné atributy civilizace: velmi dobré zdravotnictví, výborné školství, atd…Občas se zde vyskytují zcela debilní příspěvky, jak socialismus u nás se zhroutil, protože všichni byli zaměstnaní, ale nikdo nic nedělal…,atd. A kdo tedy obdělával pole a sklízel úrodu, kdo stavěl 100 000 bytů ročně, kdo vyráběl statisíce aut v Mladé Boleslavi, kdo šil velmi pěknou módu (a jak elegantně chodily holky a dámy v době normalizace oblékané, toho si všímali i západní Němci, když sem přijeli).  A někdy kolem r.95 se Klaus chlubil, že jsme byli přijati do skupiny vyspělých zemí OECD (takže vyspělé země, i když skoro nevím, co je to za skupinu). Takže co?

Jiná situace byla v SSSR, ale kde má člověk narazit na hodnověrnou(!), tedy nikoliv nenávistnou propagandisticky zaujatou historii této země?

Ale to je další problém: i komunistická diktatura se lišila v různých zemích podle národní nátury.  A podle momentálního stavu různých těch paranoidních diktátorů.

Škoda, že nějaký poťouchlý dokumentarista nesestříhá filmové záběry z padesátých let – z prvomájových průvodů a veselic, ze spartakiády 1955, atd. Mohlo by to vyjít na dlouhý TV seriál a bylo by to poučnéJ. (To na německém doku-kanálu si troufli na dlouhé seriály o DDR pod názvem: nebylo všechno špatné). Troufám si tvrdit, že kolem r.55 – tedy v době už doznívajících zločinů komunistické diktatury – zároveň v naší společnosti dosáhla životní radost (joie de vivre) v širokých masách  takové úrovně, jako nikdy předtím a jako už nikdy potom (to je filmově zdokumentované). A teď už vůbec ne, když na společnost padly chmury z probíhající zkázy evropské civilizace.

A venkov, zejména v době tzv. normalizace? Venkovu jednak všelijací ti disidenti v Praze byli zcela lhostejní (i Palachova oběť) a vůbec: jezéďákům se tehdy dařilo skvěle (a byli si toho vědomi). Musím připustit, že jsem patřil k těm miliónům lidí, kteří politickou situaci také nijak neprožívali. Vedlo se nám průměrně, byty v paneláku, jezdili jsme škodovkami, zahrádkařili jsme, sem tam jsme vyjeli k Černému moři nebo i do Jugošky (samozřejmě si pamatuji, kolik hrůzných hodin v různých frontách jsem musel přetrpět, abychom se do té Jugošky vůbec dostali), kromě ND k automobilům bylo v podstatě všechno k dostání. A potravin byl nejen dostatek, ale úplný přebytek. A jak děti trochu povyrostly, tak jsme v 80.letech zase chodili do tanečních pro dospělé a tak jsme podzimky a jara v té době protancovali. Inu, ono se dalo žít po svém.

Jeden autor tady vypěnil, jak kolektivizace u nás zničila zemědělství.  Nevím, co tím myslel. Nemám už sílu takové příspěvky číst. Úlohou zemědělství je přece produkovat potraviny. Ostatně ono k mechanizaci, industrializaci a koncentraci zemědělské produkce došlo jak v Evropě tak zejména v USA, kde statistická skupina soukromých farmářů prakticky zanikla (už do konce 20.stol.).

Ale dobře si pamatuji na žalostnou úroveň v zásobování potravinami ještě mnoho let po válce – a to v podmínkách stále ještě soukromého zemědělství (prostě nedokázalo řádně nasytit národ, samozřejmě: když malorolníci – tzv. kravkaři – stěží uživili sami sebe, jak by mohli živit ještě někoho jiného). A protože jsem už někdy od r.1949 vždy rád o prázdninách vypomáhal při žních, tak dobře vím, co tehdy zemědělství představovalo: nekonečnou dřinu a malý efekt. A tak z toho důvodu budovali komunisti násilím výkonné zemědělství? …To nevím. Ale každopádně nejpozději do r.60 až 65 už tady nebylo větší vesnice, kde by nebyly vybudovány velké kravíny (z těch se teď staly ruiny a maso se dováží, ale máme ho odkud dovážet: zatímco u nás se teď ročně vyrábí ca 50 kg masa na osobu, tak v sousedním Německu 110 kg masa na hlavu – v Německu spotřeba 2015 ve výši 89 kg na hlavu). A zemědělská produkce pak už stále jen stoupala, a v r.1989 dosáhla výroba masa (v živé váze) ca.145 kg/hlavu. Národ se pak už přežíral a obezita začala být problémem.

Ale čeho byl skutečně nedostatek, to byly řemeslnické kapacity. Takže kdo stavěl nebo něco rekonstruoval, musel většinou pracovat svépomocí. Ale pokud se týká technických nebo stavebních materiálů, obvykle jsem koupil, co jsem potřeboval. Samozřejmě nebyl tehdy k mání pořádný malotraktor (a není ani dnes, nabízejí se jen hračky), tak ten jsem musel postavit sám. S agregátem Š1202, dokonce s hydraulikou na nesené nářadí, už nám slouží přes 40 let.

Jiní autoři se pohoršují nad diktaturou a propagandou , …atd. Přinejmenším propagandě se dalo snadnou vyhnout. Nikdy v životě až do 20.listopadu 1989 jsme doma nepustili tehdejší TV zprávy – a bylo! A bez problémů v tom pokračuji – už zase přes 15 let jsem TV zprávy neviděl (vlastně z domácích televizí téměř nic, nejvýš tak Mou Vlast konservatoristů, balet s Adélou Polertovou nebo filmy Lidice a Protektor). Takže asi za 10 let 4 programy, to vše asi za 16 000 – to je kulantní cena. Přečtu si jen teletext na ČTV – kdo se má na ty ksifty dívat.  (Samozřejmě jsem vděčný panu Havránkovi a dalším, že se i tak dozvím, jaké paskvily ČTV vysílá).

Ani ve škole jsem propagandu nezažil, a opravdu nevím, co mají na mysli autoři, kteří píšou o ideologickém zaplevelení školních osnov, i když na paměť se nedá příliš spoléhat. (Trochu propagandy přece jen bylo: občas nás vyvedli na nějaký ruský film. Pamatuji si dva názvy: Kubánští kozáci a Pád Berlína. Ale že by osnovy? A v kterých dobách?).

Ale mám snímek celé třídy z r. 1951 – to jsem byl na základce. To nás bylo ve třídě 31, kluci a holky půl na půl, a na snímku profi-fotografa (a ti přišli vždy nečekaně) jen tři holky mají pionýrský šátek. Nikdo jiný.

A pak mám snímek až z prvního ročníku průmky, z r.1954, to nás bylo asi 45, velká třída, (která pak byla rozdělena na dvě), a z těch 45 žáků byly jen tři holky, a jen jedna má na snímku pionýrský šátek. Jinak také nikdo.

Jiří Menzel (r.38) v té době chodil do školy ve Strašnicích a píše, že všichni museli nosit pionýrské šátky (jen jestli nekecá, snímek třídy neukázal). No možná ve Strašnicích ano (beztak tam žili spíš tzv. lepší lidé, a ti se vždy snáze „přizpůsobí“), my na proletářském Žižkově ne. Ovšem Jiří Menzel byl v té době mimořádně angažovaný: sám uvádí, že po Stalinově smrti v r. 1953 napsal do jakéhosi pionýrského časopisu básničku na oslavu Stalina – a uveřejnili mu ji. Něco takového by mě vůbec nenapadlo.

Jeden autor tady napsal: „Nosili jsme rudé šátky. Nejzrůdnější na komunistickém režimu bylo soustavné vymývání mozků, zejména dětem a mládeži. S odstupem let kroutím hlavou nad tím, čemu jsme tenkrát věřili“. Chudák jeden, kde to vůbec žil? A v které době? Já jsem nikdy nic takového nezažil. A né, že bych si to nepamatoval. Např. si pamatuji, jak tuším v r.49 nám jeptiška v hodině náboženství vykládala, že se ten křížek v Číhošti neotáčel, ale prohýbal. A také si pamatuji, jak abstraktně na nás působilo, když nám vykládala, jaké utrpení budou cítit hříšníci v očistci a v pekle. Zato nemám vůbec ponětí, jak ty tři holky přišly k těm šátkům. To šlo zcela mimo mne.

Jiná situace byla v SSSR, ale kde má člověk narazit na hodnověrnou(!), tedy nikoliv nenávistnou propagandisticky zaujatou historii této země?

Ale to je další problém: i komunistická diktatura se lišila v různých zemích podle národní nátury.  A podle momentálního stavu různých těch paranoidních diktátorů.

Samozřejmě je možné se pohoršovat nad zrůdností komunistické moci, ale vedla někde ta „zrůdnost“ k zániku národa či civilizace? A viděli to milióny našich lidí v padesátých letech jako „zrůdnost“? Ona vůbec zrůdnost…, zrůdnost…? Nebylo zrůdné střílet ve 30.letech za té zoufalé krizové situace do hladových lidí?

A kolik hyen se popásalo nedávno nad smrtí jednoho našeho komunisty. Ale s těmi komunisty je to ošidné. Podle mne byly dva druhy komunistů: předválečných až poválečných, kteří dobře pamatovali bídu první republiky a dejme tomu upřímně budovali (i za cenu násilí na některých segmentech populace) tzv. lepší svět. Málokdo si všimnul vyjádření oné „dělnické“ prokurátorky Polednové, když říkala: nechtěli jsme znovu tu bídu. A mluvila z cesty? Ale vůbec ne! Nic jiného v té době známo nebylo.

A pak druhý kmen komunistů, kteří se vydatně zapojili po r. 70. Ale to je segment populace, který je stále mezi námi. Akorát, že dnes se tento segment populace ke komunistům nehrne. Jsou přece výnosnější partaje a kšefty. A pamatuji, kolik normalizačních komunistických kariéristů hned v r. 1990 zahodilo partajní legitimace a hned z nich byli pravičáci, restituovali bývalé majetky, atd. Pan Jiří H. zde trefně připomenul, že komunistů bylo naposled 1,7 mil. Tedy v ČR odhaduji asi tak 1,13 mil., tedy prakticky každý šestý dospělý člověk byl komunistou. Z nich dodnes přežilo nejméně asi ¾ miliónu. Kdepak jsou? Různí ti Ševčíkové, Štětinové, Svěrákové? Ale víme, kde jsou. Stali se z nich zase akademici, bankéři, politici, případně servilní lokajové knížete Spáče (aspoň že někdo v tom předvolebním klipu s ním uměl česky).

Rovněž tak všelijací ti estébáci a policejní provokatéři s pádem komunismu zdaleka nezanikli. Tahle sorta lidí je stále mezi námi – a pořád je aktivní.

Ale je jistě svým způsobem zajímavé, že prakticky všechny země postižené v minulosti komunistickou diktaturou, žijí dále a vcelku i prospívají. A některé dokonce velmi dobře! Tak proč tolik křiku?

Ono i s těmi mrtvými je to ošidné: samozřejmě se plýtvá všelijakými hausnumery o počtech obětí stalinismu, atd. Ta čísla bývají tak velká, že by v Rusku na počátku války už skoro nikdo nezbyl. Jedna autorka se tady rozmáchla dokonce do stovek miliónů obětí komunismu. Proboha kde? Ale myslím, že je doloženo, že po revoluci bylo v Rusku nějakých 140 mil. obyvatel, a před válkou asi 175 mil. obyvatel, tak mi to nějak číselně nevychází. Ale naštěstí mělo Rusko obyvatel dostatek, a tak přes obrovské množství obětí se Rudé Armádě podařilo nacistické hordy porazit.

(Ale v současnosti se v USA ročně vraždí kolem 35 tisíc lidí, v Brazílii 50 tis., v Mexiku jdou počty zavražděných za poslední léta do statisíců, atd. A co ty milióny mrtvých v poválečných výbojích „tradičních“ imperialistických zemí? Proč se zaměřovat jen na jeden režim?).

Zatímco nacismus má prokazatelně na svědomí nějakých 50.miliónů mrtvých – a vlastní zemi na konci války v ruinách, a islám ničí řadu zemí (nebo drží v zabedněnosti) už nějakých 800 let.

A soudě podle reportáží z celého světa na kanálu ARTE, tak nejubožejšími zeměmi jsou mnohé země v Africe, a v Asii zejména Bangladéš. Vesměs země s tzv. kapitalistickým hospodářstvím.

Nepochybně skutečnou zkázou pro mnohé země je islám. V Orientu i v Africe, a teď už ničí i Evropu. To vidíme dnes a denně (viz vynikající příspěvek Lucie Provazníkové). To je ta ideologie, kterou teď podporují někteří naši pseudointelektuálové typu soudružky Šiklové. To je ta sorta lidí, kteří nejdřív podporovali komunismus, pak byli proti němu, a teď jsou zase pro zničující islám. Skutečně elita národa.

A vůbec těžko chápu, proč se tolik bývalých odpůrců komunistů teď chová tak idiotsky?  Anebo jsou jen příliš slyšet? (Mám na mysli taková individua, co těm ruským "umělkyním" dávají Havlovu cenu za to, že způsobily výtržnost v pravoslavném chrámu).

Objevují se zde zajímavé statě, co za lidi je tzv. sluníčkářská omladina. Mne přitom napadlo, jaký je např. rozdíl mezi dnešní sluníčkářskou omladinou a horlivými svazáky padesátých let.

Jen těch 60 let. Jinak je to podle mne stále týž druh lidí. Ačkoliv jsem se s horlivými svazáky nikdy nesetkal – ale nejspíš nějací existovali. Přinejmenším museli být tehdy o pět až deset let starší než já.

Je to druh lidí, kteří jsou horliví, aktivní, chtějí přebudovat svět, atd. A určitě nepříliš soudní. Dnes jako tehdy. A mají jen svou pravdu. Neschopní přemýšlet, vnímat jiné názory. A mimochodem, jak už jsem se zmínil, i za komunistů se různé země chovaly různě. Zejména Maďarsko. A  teď mě napadá: nemám žádné informace o tom, že by v Maďarsku existovali tzv. sluníčkáři, tedy sorta převážně mladých lidí, kteří nenávidí svou zemi, svůj národ a horlivě se snaží zničit vlastní kulturu přívalem tzv. uprchlíků. Jsou nějací v tom Maďarsku?

Ale ještě se vrátím k těm roztomilým holčičkám s těmi obrovskými mašlemi na reportáži z Kamčatky, reportáži, kterou jsem si nedávno nahrál, a ze které jsem splichtil krátký příspěvek sem do blogu. A samozřejmě jsem si všimnul i těch hošíčků ve svátečních oblečkách s kravatami (jeden měl i motýlka), a došlo mi, že ty oblečky měli na jedno použití – vždyť z toho prvňáčkové hned vyrostou! To holčičky spíš ty šatičky užijou. A ty stovky dospělých na tom zahájení školního roku? Všichni perfektně až elegantně oblečení, zejména dámy, někteří s nejnovějšími foťáky a kamerami. Takhle vypadají lidé v zemi zničené komunistickou diktaturou? O které tady jeden fanatik nadšeně píše, jak jde ke dnu,…atd.

(Je absurdní, jak si ti znudění –uálové vůbec nevšimnou těch miliónů zubožených dětí v Bangladéši a na indickém venkově, které vůbec do škol nechodí, budou negramotné a jsou nucené k dětské otrocké práci. Nebo hladem umírajících podvyživených dětí v Africe. Ale pardon – to jsou přece všechno tzv. demokratické země a ještě k tomu s kapitalistickým hospodářstvím).

Je také moc zajímavé, že nejvíc lomí rukama nad hrůzami komunistické diktatury v SSSR nezúčastnění cizinci. Nejsou příliš náznaky, že by Leninův a Stalinův režim byl masově odvržen a proklet obyvatelstvem celého bývalého SSSR. Ale co, je to jejich země a jejich život.

Nepochybně zrůdnou formou diktatury byl Pol-potovský režim v Kambodži. Povraždil snad 1,5 mil. lidí. Ale: v té době USA pobily ve Vietnamu…kolik že miliónů lidí? Tedy v zemi, kde neměly vůbec co pohledávat. A na nepatrný Laos svrhly více bomb než na Německo za 2.sv.války. Jak mám ty zrůdnosti rozlišovat? Právě letos v lednu se v německé TV znovu objevil ten legendární snímek plačící nahé vietnamské holčičky, která zoufale utíká ještě s dalšími venkovskými lidmi po nějaké cestě, záda spálená napalmem (další americká forma humanitárního bombardování – prý to byla příšerná bolest). Ta holka přežila, dnes je už postarší paní, žije s rodinou v Kanadě, rukou a ramenem stále nemůže moc hýbat, kůže na zádech stále zdevastovaná, berou ji na nějaké laserové procedury i do USA.  A kolik se ve Vietnamu stále rodí poškozených dětí následkem amerikánských postřiků za vietnamské války – také forma šíření americké demokracie a svobody.

Zkrátka: není jednoduchá interpretace komunismu. Ale už zřejmě není nikdo, kdo by tu historii komplexně zpracoval. Ono by to bylo také velmi pracné. Já bych si to představoval tak, že by národ byl roztříděn na nejméně 50 až 100 segmentů populace, a pro každý segment by byla zpracována historie zvlášť. Protože nějaký pražský filosof a venkovský traktorista prostě nežili tutéž historii. Ale slyšet je teď jen toho filosofa. Takže je všechno jednostranně překroucené. No, je to můj pohled technika.

Ani ta diktatura nebyla souvisle jednotná – vlastně každých 10 let se dost výrazně měnila. A po roce 70 zaplnili partaj převážně novodobí kariéristé (často ve druhé nebo třetí generaci potomci bývalých majetných lidí) a od těch se už vůbec ta ideologie nedala brát vážně.

Ale chápu, že je skupina zavilých kritiků, kteří onu éru ostře kritizují a označují ji za hanebnou, přestože zkázu naší kultury a civilizace nezpůsobila. Mezi nimi např. Jitka Přikrylová – ale kde sehnala tu fotku prázdného řeznictví? Nejspíš to byl snímek 5 min. před ukončením prodejní doby, když už měli všechno uklizené. Tehdy ale měly na nákup masa i důchodkyně, dnes už ne. (Všimněte si příspěvku Jany Hochmannové o tom, že je nyní kolem miliónu lidí přes 50, převážně žen, které se bez práce nacházejí v žalostné situaci – a samozřejmě nemají na nákup masa). O tom masu vím ale své (a také už jsem o tom psal: z rodinných důvodů jsem od jara 1970 potravinové nákupy vč. masa zařizoval sám – a bez problémů). Ale že si pisatelka J.P. nepoloží zcela jednoduchou otázku, k čemu teda sloužily ty stovky kravínů po českém a moravském venkově, které jsou dnes opuštěné a propadají zkáze. (A úplně každý džíny z tuzexu nechtěl – já jsem vždy chodil slušně oblečený).

Komunismu jsem samozřejmě nikdy nefandil, ani teď – akorát mně vadí nahrazování serózní historie zavilou propagandou. (A porovnat Přikrylovou a Hermánka – to docela pobaví).

A u rozhorlených kritiků komunismu (a tady jsou už většinou všichni daleko mladší než já) není jasné, jestli přeříkávají poznatky z doslechu nebo přečtení, anebo sami trpěli pod knutou diktatury. Pak by bylo cenné, kdyby uvedli kde, v jaké profesi a v jakých dobách. Ale to by museli mít dost po šedesátce, aby ještě něco zažili na vlastní kůži.

Jenomže: přibývá kritiků, kteří považují za hanebný i vývoj v uplynulém čtvrt století. A představuji si, jak bude plivat budoucí generace na současný režim a vývoj v nejbližší době, kdy rozbředlá vláda křiváckého a nemohoucího pana Sobotky nebude schopna uhájit naši kulturu před přívalem cizích nájezdníků a cizí ideologie, která nesporně zkázu evropské kultury a civilizace působí (už tak činí).

A mnou při pohledu do minulosti nenávist necloumá – ani jsem si minulého režimu moc nevšímal, což docela dobře šlo, případně s černým humorem sobě vlastním. A jak už jsem také psal, v jedné pražské inženýrské organizaci jsem v 80.letech ráno bez problémů zdravil křesťanským pozdravením: Pochválen buď Pán Ježíš Kristus. Vždycky jsem si z ledasčeho dělal srandu – tak proč ne teď? I když teď už mě ten humor nějak přechází.

Josef Komárek, březen 2016.