Ohroženo přežití lužickosrbského národa!

Nejmenší slovanský národ – Lužičtí Srbové – se více než tisíc let brání pohlcení daleko početnějšími a agresivními Němci. V 8 a 9. století dobýval zemi Polabských Slovanů Karel zvaný Veliký, nyní v Evropské unii uctívaný vrah synů svého bratra, pohanských germánských Sasů (jichž dal v jednom dni popravit pět tisíc) a hlavně Polabských Slovanů. Jejich kmeny nestačily vytvořit vlastní raně feudální stát. Lužičtí Srbové jsou jejich posledními potomky. Hornolužičtí Srbové (s kulturním střediskem v Budyšíně) jsou potomky Milčanů a Dolnolužičtí Srbové (jejichž kulturním střediskem je Chotěbuz), jsou potomky Lužičanů. Horní a dolní lužická srbština se proto od sebe odlišují.

Ve středověku byla Lužice ve 14. století za Karla IV. připojena k Českému království, v 17. století po třicetileté válce přičleněna k Sasku. Srbové byli rozděleni na katolíky a protestanty a jejich germanizace dále pokračovala, zvláště tvrdě za nacistické třetí říše.

V 16. století dosahoval počet Lužických Srbů asi 160 tisíc. V roce 1840 bylo zaznamenáno 164 tisíc Lužických Srbů, v roce 1880 – 166 tisíc. Tyto údaje svědčí o postupující germanizaci, protože počty Srbů zůstávaly stejné, ačkoliv počet obyvatel této oblasti vzrůstal. V roce 1905 klesl počet Lužických Srbů na 146 tisíc. Kromě přímého potlačování lužickosrbského jazyka byl společensko-hospodářskou příčinou rozvoj průmyslu ve druhé polovině 19. století, který způsobil příliv německého obyvatelstva do Lužice, dále pak rozšiřování povrchových hnědouhelných dolů, což způsobilo zánik asi 100 lužických vsí. Po druhé světové válce uváděly lužickosrbské národní organizace počet Lužických Srbů na 200 tisíc. Tento počet byl asi nadsazený, v roce 1955 bylo uváděno 81 tisíc. Úbytek Lužických Srbů za posledních 150 let je varovný, jde o vymírání národa.

Po vzniku NDR byly od roku 1948 stavěny nové průmyslové závody. Byl předpokládán vznik dvojjazyčné socialistické společnosti, čemuž měly napomoci organizované kurzy lužické srbštiny. Lužičtí Srbové se stěhovali do nových sídlišť s převahou německého obyvatelstva a postupně převládla němčina jako jazyk užívaný i v lužickosrbských rodinách. V roce 1952 bylo zřízeno pět základních a středních škol a dvě gymnázia s výukou v lužickosrbském jazyce. V r. 1964 bylo vydáno nařízení, že lužickosrbsky se budou učit jen přihlášení žáci. Jejich počet se snížil z 12 000 na 3000, do r. 1980 vzrostl počet těchto žáků na 6000. Po sjednocení Německa klesl tento počet na 4000 a ještě více je omezováno užívání lužické srbštiny ve školách. V roce 2000 mluvilo lužickosrbsky jen 20 000 osob, horní lužickou srbštinou asi 15 000 obyvatel, dolní lužickou srbštinou asi 5000, převážně starších obyvatel.

Národní spolek Lužických Srbů „Domowina“, usilující o zachování lužickosrbského jazyka a národa, je nepolitická kulturní a osvětová organizace dotovaná státem. V Praze od 19. století působí Lužický seminář, podporující lužickosrbskou kulturu a studenty. Lužickosrbský slovanský výbor, založený na 7. všeslovanském sjezdu v Praze v roce 1998. má za hlavní úkol ochranu lužickosrbských národních zájmů. V posledních letech se činnost Lužickosrbského slovanského výboru neprojevuje.

JAN MINÁŘ

Slovanská vzájemnost č. 195, únor 2016, str. 1