Prof. PhDr. Jan Keller, CSc.
Dilema, před kterým dnes stojíme, zní: buďto se udrží a rozvine sociální stát v podobě, která bude nejlépe odpovídat trendu sjednocování Evropy, anebo převládne politika neoliberalismu, která usiluje nejen o likvidaci sociálního státu, ale také o rozbití Evropy. Dilema sociální stát versus neoliberalismus má svůj rozměr vnitřní (ten se týká vývoje sociální struktury) a svůj rozměr vnější (týká se vztahů mezi státy v rámci Evropy a světa). Oba tyto rozměry jsou navzájem úzce svázány. Právě v České republice je to zvlášť dobře viditelné. Neoliberálové v Praze se předhánějí v demontáži sociálního státu, zároveň jsou krajně euroskeptičtí. Pokud k takové demontáži prostřednictvím dnes uskutečňovaných daňových a sociálních reforem dojde, bude to mít skutečně historický dopad. Teprve sociální stát přiznal člověku právo na důstojnost bez ohledu na jeho tržní funkci. Čistě tržní divoký kapitalismus 19. století zbavil společenského postavení každého, kdo nemá ekonomickou funkci (nezaměstnaný, nemocný, starý, matka s malými dětmi atp.). Neoliberální reformy směřují k obnovení tohoto stavu.
Neoliberální model směřuje k tomu, že tenká skupinka horních se oddělí od zbytku společnosti, přestane s ní být solidární. Nejbohatší příjmové skupiny a velké firmy se zdráhají platit svůj díl financování chodu veřejného sektoru. Francouzský sociolog Alain Bihr ukazuje, že nejbohatší příjmové skupiny, které odmítají dát státu peníze formou daní, takže mu pak nestačí prostředky k pokrytí veřejných potřeb, jsou ochotny za úroky je státu zapůjčit. Jakmile se horní vrstvy zbaví své části spolufinancování sociálního státu, stávají se jeho posledními sponzory vrstvy střední. Mají platit stále více do systému, z něhož budou dostávat stále méně. Tento dramatický vývoj je dobře zmapován např. v Německu, kde zaměstnanecké střední vrstvy příjmově stagnují, ale zároveň prudce stoupá jejich podíl na daňové zátěži. Prohlubující se nedostatek peněz na financování veřejného sektoru je vydáván za důkaz nehospodárnosti sociálního státu a za důkaz přílišné rozmazlenosti pracujících.Rostoucí lakomství bohatých je tak zcela cynicky vydáváno za rostoucí nenasytnost chudých.
Horní vrstvy v neoliberálním modelu se však nespokojují tím, že se stahují do role černých pasažérů sociálního státu. Snaží se navíc využít zbytků veřejného sektoru k tomu, aby profitovaly z jeho chodu. Nedostatek financí má vést ke zpoplatnění služeb veřejného sektoru a k jeho převedení do soukromých rukou. Provozovatelům těchto služeb to umožní „dobývat rentu“. Dobývání renty znamená, že někdo může svobodně podnikat v oblasti, na kterou mu ostatní musejí zcela nesvobodně, povinně přispívat. Dobyvatelům renty na jejich podnikání mají lidé povinně přispívat platbami zdravotního pojištění, odevzdáváním školného, sociálním pojištěním pro případ nezaměstnanosti, platbami na důchodové zabezpečení. Hlavními sponzory podnikatelů s veřejnými službami se stávají pochopitelně opět střední vrstvy. V neoliberálním modelu dostávají střední vrstvy oproti těm dolním něco přidáno, aby z toho mohly platit provoz zbytků sociálního státu, respektive: aby mohly svůj příjmový bonus odevzdat těm, kdo podnikají v oblasti dobývání renty.
V podmínkách globalizované ekonomiky a souběžné redukce sociálního státu se tak střední vrstvy ocitají pod dvojím tlakem: Měly by podávat stále vyšší výkon (protože právě na nich spočívá konkurenceschopnost ekonomiky) a zároveň by měly mít stále menší nároky (protože pro ně už chřadnoucí sociální stát nic nemá). To je tlačí stále níže a bude je to přibližovat k pozicím těch dolních. Právě toto je v podstatě obsahem dnes uskutečňovaných reforem, které podle oficiální verze mají zprůhlednit chod veřejných financí. Prý na nich vydělají všichni. Pravda je přesně opačná. Reforma je poměrně neprůhledný způsob jak radikálně změnit poměry v zemi, aby na tom vydělala hrstka těch nejbohatších na úkor všech ostatních.
Jde o snížení přímých daní, na kterých vydělávají ti nejbohatší a velké firmy. Ostatní na ně více či méně doplatí, nejvíce důchodci a zaměstnanci zvyšováním daní nepřímých, skrytých v cenách. Výsledkem snižování daní je nedostatek peněz na financování veřejného sektoru, vydávaný za důkaz údajné nehospodárnosti sociálního státu. Nedostatek financí vede k dalšímu tlaku na zpoplatnění služeb veřejného sektoru a na jeho převedení do soukromých rukou. Uživatelé služeb tak provozovatelům služeb umožní realizovat soukromý zisk, „dobývat rentu“. Jde o podnikání, na které lidé povinně přispívají platbami zdravotního pojištění školného, pojištění pro případ nezaměstnanosti, na důchodové zabezpečení aj. V podstatě je to legalizovaná korupce. Klasická korupce, tj. využívání svěřeného veřejného úřadu k soukromému obohacování, je nejvýnosnější formou podnikání. Zatímco náklady na fungování úřadu platí veřejnost, zisky z této činnosti si přivlastňuje korupční úředník nebo politik. Dobývání renty v privatizovaném sektoru veřejných služeb není ničím jiným, než legalizovanou a zcela systematickou korupcí. Občané se stávají povinnými sponzory soukromého podnikání pod pohrůžkou, že nebudou na úrovni ošetřeni, že nezískají patřičné vzdělání, že prožijí stáří v bídě.
Součástí tohoto „dobývání renty“ jsou návrhy, aby se zrušilo pojistné a převedlo na formu daně. Když se pojistné převede na formu daně, povede to ke dvěma důsledkům: Jednak zanikne možnost kontrolovat, zda je pojistné v přebytku. To umožní dobyvatelům renty přisvojovat si případné přebytky zcela nekontrolovaně. A za druhé platí, že ty země, které kryjí sociální výdaje formou daní, počítají jen s minimálním a pro všechny stejným sociálním zajištěním – v podstatě jde o chudinské dávky. Živoření na chudinských dávkách postihne ty, kdo nejsou schopni se soukromě připojistit. Tím zesílí tlak na to, aby lidé odevzdávali peníze obchodníkům se sociálním zajištěním, dobyvatelům renty.
Co tento mechanismus udělá se sociální strukturou? Velice zhruba u nás dnes můžeme určit jádra tří sociálních vrstev. Do horní vrstvy patří ti, jejichž měsíční hrubý příjem přesahuje 80.000 Kč. Na domácnost (včetně příjmu manželky) mají tito lidé měsíčně nějakých 120.000 Kč a více. Do této nejbohatší kategorie patří zhruba 50.000 zaměstnanců, naprostá většina z nich žije v Praze. Typický příslušník střední vrstvy pobírá něco nad 40.000 Kč hrubého měsíčně. Včetně příjmu manželky to na domácnost činí zhruba 60.000 až 70.000 Kč. Do nižších vrstev můžeme zařadit lidi s příjmem kolem 20.000 Kč hrubého měsíčně (na domácnost 30.000 Kč). Zatímco horní vrstva se od zbytku populace stále zřetelněji odděluje, mezi středními a dolními vrstvami jsou jen málo znatelné přechody a ty se budou patrně stále více stírat. Jinými slovy: Nová politickohospodářská elita se rozhodla odtrhnout od zbytku společnosti a posílit své postavení na úkor všech ostatních. Posloužit jí k tomu mají právě reformy daňové a sociální. Horní vrstvy nejenže mají na nový systém privatizovaného zajištění dostatek peněz, ale jejich část ho bude přímo provozovat; druhá část ho politicky a mediálně kryje. Této skupině byly sníženy daně a zastropováno pojistné. Díky těmto úsporám se mohou její členové pohodlně připojistit soukromě. Peníze tak „zůstanou v rodině“ - pojistí se v ústavech svých kolegů, kteří patří do stejné příjmové elity jako oni.
Horní vrstva obecně má z velké části parazitní charakter. Mezi nejbohatšími nejsou na prvém místě lidé, kteří by byli nějak zvlášť výkonní z hlediska rozvoje ekonomiky. (Už vůbec tam nejsou vědci, novátoři či špičkoví profesionálové.) Jsou to lidé, kteří se přiživují na redistribuci velkých majetků. Je to patrné na složení tzv. dolarových milionářů, tedy skupinky 7 tisíc nejbohatších. Patří do ní správci privatizačních fondů a makléřských firem, největší restituenti, úspěšní hokejisté, bývalí politici, kteří se podíleli na privatizaci. Jsou tam také manažeři velkých nadnárodních firem a manažeři, kteří zprivatizovali svěřený podnik. Bylo by zajímavé zjistit, zda se na svoji pozici dostali díky podanému výkonu, anebo jinými cestami. Takové sociologické výzkumy se však u nás neprovozují.
Na opačném pólu stojí dolní vrstvy. Z hlediska globalizované ekonomiky nejsou tito lidé nijak zajímaví, protože jejich práci je možno kdykoliv přesunout do lacinějších zemí. Je také možno stlačit jejich mzdu konkurencí laciných pracovníků z ciziny. Lidé s nízkými příjmy nejsou pro mocenskou elitu zajímaví, protože nejsou použitelní ani jako povinní přispěvatelé do systému zprivatizovaného poskytování sociálních služeb. Zůstanou proto odkázáni na základní, lacinou a málo kvalitní péči, a to v oblasti zdraví, vzdělání i důchodů.
Naprosto klíčový význam mají pro celý systém vrstvy střední. V podmínkách globalizované ekonomiky a souběžné redukce sociálního státu jsou střední vrstvy pod dvojím tlakem: Měly by podávat stále vyšší výkon, protože právě na nich spočívá konkurenceschopnost ekonomiky, a zároveň by měly mít stále menší nároky, protože pro ně už chřadnoucí sociální stát nic nemá. Právě tyto vrstvy mají navíc povinně financovat firmy, které budou podnikat v oblasti dobývání renty. Na těchto vrstvách bude spočívat veškerá tíže povinného financování firem podnikajících v oblastech dříve veřejných služeb. Střední vrstvy se tak ocitají v nezáviděníhodné situaci. Pokud se jim podaří svými poplatky udržet celý systém v provozu, zbude jim na jejich spotřebu tak málo, jako vrstvám nižším. Pokud se jim to nepodaří, doplatí na to jak oni sami, tak také vrstvy nižší, vůči kterým si ti horní vyhrazují trvalé daňové prázdniny. V obou případech dojde k tomu, co jsem naznačil úvodem: mezi středními a dolními vrstvami jsou jen málo znatelné přechody a budou se stále více stírat.
Základní otázkou je, zda střední vrstvy přežijí ústup sociálního státu. Jinými slovy: zda budeme mít trojrychlostní, anebo dvojrychlostní společnost. Naprosto klíčovou je v tomto dilematu otázka vzdělání. Šíření vysokoškolského vzdělání ve vzdělanostní společnosti má udělat ostrou čáru mezi středními a dolními vrstvami, aniž by středním vrstvám umožnilo ohrozit pozice vrstev horních, anebo se k nim alespoň přiblížit. Pro budoucí vývoj bude zcela zásadní to, zda se držitelům vysokoškolského vzdělání podaří udržet pozice ve středních vrstvách. V západních zemích už jsou ohroženi sestupem. U nás jsou na tom relativně dobře, protože je jich zatím málo. Reforma školského systému (a zavedení školného) bude pro další sociální vývoj obecně velmi důležitá. Oficiálně má zavedení školného umožnit potomkům z nižších vrstev dostat se na vysokou školu. Stoupenci školného bohužel nikdy nevysvětlili, jak by to k tomu mohlo dojít. Myslím, že to ani sami nevědí.
Reforma školství a zavedení školného může vést přímo k opačnému efektu. Co je vlastně obsaženo v návrhu Bílé knihy vzdělanosti? Bohatí, kteří zaplatí školné hned počátkem školního roku z ruky, dostanou dvaceti procentní slevu. Studenti ze středních a nižších vrstev si budou muset vzít půjčku. Ta bude vysoce úročena a splácet ji začnou, až když dosáhnou průměrného výdělku. Vysoce úročena bude prý proto, aby si ji nebrali studenti z bohatých rodin, kteří by si ji pak dali do banky na výhodný úrok. To znamená, že potomci středních vrstev i v tomto případě budou sloužit jako povinní přispěvatelé dobyvatelům renty. To bude srážet jejich kupní sílu a životní úroveň právě v době, kdy by se měli osamostatnit od rodičů, založit vlastní domácnost a rodinu. S vysokou pravděpodobností se to v nové generaci stane dalším faktorem sbližování životních podmínek středních a nižších vrstev. K tomu musíme připočítat, že vysokoškoláci ve veřejném sektoru budou příjmově drženi zkrátka, aby se ušetřilo na sociálním státu. A vysokoškoláci v sektoru soukromém budou drženi zkrátka zase proto, aby neohrožovali konkurenceschopnost svých firem.
To vše potvrzuje výchozí hypotézu. Souběh tlaků globalizované ekonomiky a útlumu sociálního státu povede k obnovení třídní logiky. Povedou společnost opět na dráhu společnosti dvourychlostní, která v nových podmínkách obnoví tendence k sociální polarizaci, známé z dob před vznikem sociálního státu.
Věnujme se nyní tomu, co znamená dvojjediný trend postupného deklasování středních vrstev a privatizace veřejného sektoru pro vztahy mezi jednotlivými zeměmi v rámci Evropy. Především je třeba říci, že neoliberální model ke své realizaci Evropu vůbec nepotřebuje. Z hlediska neoliberalismu představuje sjednocená Evropa pouze jednu z bariér tzv. svobodného obchodování. Neoliberalismus chce tuto bariéru odstranit, tak jako odstraňuje jiné bariéry obchodování včetně sociálního státu. Aby bylo jasno. Neoliberalismus není proti státu jako takovému. Potřebuje stát, ale chce mít státy co nejslabší. Potřebuje slabé státy k tomu, aby měl k dispozici jejich veřejný sektor pro své dobývání renty, aby státy vykonávaly na své náklady služby pro velké nadnárodní firmy (např. zvyšování vzdělanosti populace). Při dodržení těchto parametrů slabého státu neoliberalismus systematicky ničí všechna další opatření, jimiž suverénní státy korigovaly selhání klasického liberalismu z doby mezi světovými válkami.
Nejbohatší příjmové skupiny, jejichž zájmy neoliberalismus vyjadřuje, se chovají, jako kdyby se chtěly pomstít za to, že musely dlouhých třicet poválečných let dodržovat kompromis se zaměstnanci. A proto jsou neoliberálové odpůrci sjednocování Evropy. Bojí se, že Evropa se zformuje jako politický útvar, který dává svým občanům (tzn. řadovým zaměstnancům i středním vrstvám) možnost prosazovat svou vůli oproti slepým silám trhu, či spíše oproti tlakům silných finančních skupin,které jsou za slepé síly trhu vydávány.
Co by provedlo převládnutí neoliberálního modelu s myšlenkou sjednocené Evropy? V zásadě by tuto myšlenku popřelo. Pokud se totiž máme navzájem trumfovat v tom, kdo více sníží daně pro nejvyšší příjmové skupiny a kdo přenese větší díl placení pojistného z firem na zaměstnance, pak k tomu - upřímně řečeno – žádnou Evropu nepotřebujeme. Respektive, potřebují ji pak jen ty státy, které sníží daně nejvíce a které vyprodukují nejvíce chudých pracujících. Právě tyto země budou potřebovat Evropu k tomu, aby jim formou dotací pomáhala rozvíjet sektory, na které samy nebudou mít dost peněz (vědu a vzdělanost, ekologii, dopravní infrastrukturu apod.). Tyto země se zchudlým veřejným sektorem se za poskytnuté dotace odvděčí Evropě tím, že ji budou kritizovat za přílišnou míru solidarity.
Neoliberalismus se tak ocitá v poněkud schizofrenní situaci: Evropu kritizuje a její sjednocování chce brzdit. Přitom ale parazituje na zdrojích, které mu z nejbohatších zemí Evropy plynou, a na dotacích, bez nichž by si politici v řadě zemí tzv. nové Evropy ani nemohli dovolit provozovat své neoliberální experimenty. Nedávno poražená pražská vláda jde v této schizofrenii všem ostatním příkladem. Snaží se všemožně blokovat sjednocování Evropy a zároveň tvrdí, že chce celou Evropu ochraňovat pomocí amerického radaru. Tato vláda je proti sjednocování Evropy prý v zájmu uchování své suverenity. Na této suverenitě jí záleží natolik, že chce budovat - proti vůli naprosté většiny svých občanů - na svém území cizí vojenské základny. Jsem přesvědčen, že pokud se nám nepodaří aplikovat mechanismy sociálního státu (tedy mechanismy soudržnosti a solidarity) v měřítku celoevropském, neuchrání nás ani radary, i kdyby byly nainstalovány na každém druhém kopci.
Evropa je totiž na prvém místě ohrožena nikoliv vnějším nepřítelem, ale zevnitř - sociálním rozkladem. Studie z Francie ukazují, že v této zemi volily proti Evropské ústavě právě ty sociální vrstvy, které zažívají největší stagnaci a pokles. Tyto vrstvy přestávají volit demokratické strany (odleva až doprava), sílí mezi nimi volání po vládě tvrdé ruky. Neoliberální reformy, které ohrožují deklasováním střední vrstvy, podlamují pilíř, o který se tradičně opírá demokracie. Alternativou ke sjednocené Evropě se tak stává směs států zmítaných vnitřními konflikty. A jak víme - vnitřní konflikty se obvykle řeší přesměrováním nahromaděné agresivity na vnějšího nepřítele.
Neoliberálové tyto konflikty přímo vyvolávají ohrožením sociálního státu. Chtějí omezovat tu instituci, která nese sociální náklady spjaté s vyloučením (exkluzí) nejnižších vrstev, sami však tyto náklady nést nechtějí.
Článek z publikace „Živé hodnoty Masarykova Československa“, s podtitulkem „Směrodatné hodnoty pro 21. století“. Sborník z konferencí k 90. výročí vzniku ČSR v Brně 22. a 23.10. 2008. 3. opravené vydání vyšlo v r. 2010.
Kolportáž výtisků za 100 Kč probíhá v těchto místech: Praha, Hybernská 7, recepce, Brno, Kulturní a informační středisko, Radnická 10, 602 00 Brno, Ostrava, Sokolská třída 23, tel. 596 111 191, Bratislava, Ing. M. Petrovič, Sadová 5, 900 13 Stupava, tel. 903 059 743
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz