Odpověď na jedno „mejlované divení“

„Nechápu, jak ještě člověk v 21. století může mít takové myšlenky jako je vlastenectví… na co si to vlastně hrajete v dnešním globalizovaném světě?? Anonym

I v 21. stol. chce být člověk sám sebou a někam patřit. I v globalizovaném světě, ať přijde kamkoli, se ho ptají, kdo jsi, odkud jsi přišel? A člověk odpovídá ve shodě s tím, jak si uvědomuje svou identitu. Identitou označujeme prožívání sebe sama jako totožného se sebou samým v různých měnících se životních rolích a okolnostech (stále jsem to já, od dětství do stáří) a prožívání příslušnosti k vlastní společnosti, k rodině, k obci, k národu.

V. Bělohradský napsal výstižně: „Být součástí národa znamená být postavou v příběhu, který mě svazuje s druhými lidmi způsobem hlubším, než je placení daní a respektování ústavy." I v dnešním světě člověk potřebuje mít svůj domov, svůj rodný kraj, který dávno před ním obývali a vzdělávali jeho předkové, a své blízké, s kterými se dorozumívá společným jazykem a kteří ho - záměrně nebo jen bezděky – učili to všechno objevovat a milovat. „Zem, z níž jsme vyšli, je nejkrásnější, a nic nad ni není. Oči mé mladosti ji věnčí, má krev tam teče", praví básník J. Hora. V lásce k vlasti je člověk identický sám se sebou a se svými blízkými, s kterými ho spojuje společný jazyk, společná domovina, společné dějiny. To spojení je tak přirozené, prosté a samozřejmé, že by ho nebylo vůbec třeba připomínat, kdyby se neobjevily vlivné síly, které nás ho chtějí zbavit. Proto je obrana dějin našeho národa znovu aktuální.

Je bezpočtu příkladů kolem, jak se z českých hlav vymycuje láska k národu a vlasti. Dokonce v oficiálním projevu jsme byli hlavou státu poučeni, že národ je příčina neštěstí, nepřátelství, nesnášenlivosti a násilí, láska k národu je inferiorní touha příslušet k stádu či smečce. Vlast byla znevážena jako dvorek, nora a nevětraný pelech. Jsme svědky toho, jak dnes probíhá opačný proces, než bylo národní obrození, a jak ideje statečného zápasu našich předků o přežití a kulturní vzestup se nejen „nenosí", ale i jejich památka se buď zamlčuje nebo rafinovaným způsobem tupí. Braňme se.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.