Pro národní zájmy Spojených států, ale též v zájmu lidstva, je opravdu životně důležité, aby Obama prosazoval s tvrdošíjnou odvahou vzletné naděje, které probudil.
První číslo časopisu Foreign Affairs za leden/únor 2010 přineslo významnou stať Zbigniewa Brzezinského, nazvanou From Hope to Audacity, která hodnotí Obamovu zahraniční politiku za jeho první rok v úřadu prezidenta USA. Rozbor je uvážený, příliš nechválí, ale ani nevyčítá. Vlastně vše již vyjadřuje nadpis stati. Výklad slova audacity je mnohoznačný: je to odvaha, smělost, neohroženost, ale také troufalost, drzost. Nejlépe bude podívat se na text sám:
Zahraniční politiku prezidenta Baracka Obamy nejlépe posoudíme ze dvou hledisek: 1. jeho cíle a rozhodování (decision-making), 2. jeho politické záměry a jejich uskutečňování (implementation). I když lze víceméně spolehlivě hovořit o prvém bodu, druhý je stále v procesu rozvíjení.
Zásluha Obamy spočívá ve skutečně ambiciózní snaze přeformulovat pohled Spojených států na svět a znovu zapojit Spojené státy do vytvářejícího se historického kontextu jednadvacátého století. A činí to nadmíru dobře. Za méně než jeden rok úplně změnil koncepci zahraniční politiky Spojených států v několika nejdůležitějších geopolitických směrech:
Islám není nepřítelem a současnou roli Spojených států ve světě nevymezuje „globální válka proti teroru“;
Spojené státy se stanou objektivním a pozitivním (assertive) zprostředkovatelem při dosahování trvalého míru mezi Izraelem a Palestinou;
Spojené státy by měly vést vážná jednání s Íránem ohledně jeho nukleárního programu a dalších otázek;
tažení proti povstalcům v oblastech Afghánistánu ovládaných Talibánem by mělo být součástí širšího politického zadání, nikoli jen převážně vojenské akce;
Spojené státy by měly respektovat citlivé kulturní a historické postoje Latinské Ameriky a rozšířit své kontakty s Kubou;
Spojené státy by měly oživit svůj závazek výrazně omezit nukleární zbraně a přijmout za svůj cíl svět bez atomových zbraní;
při řešení globálních problémů by se na Čínu mělo pohlížet nejen jako na ekonomického partnera, ale též jako na partnera geopolitického;
Zlepšení vztahů USA-Rusko je zřejmě v zájmu obou stran, i když k tomu musí dojít způsobem, který spíše vychází z geopolitické reality vzniklé po studené válce, než aby se ji snažil zvrátit;
vskutku kolegiálnímu transatlantickému partnerství by měl být dán hlubší význam, zejména při překlenování roztržek vyvolaných ničivými spory v několika posledních letech.
Za to všechno si Obama zasloužil Nobelovu Cenu míru. Obama vcelku prokázal opravdový smysl pro strategické směřování, důkladné porozumění dnešnímu světu a pochopení úlohy Spojených států v něm. Ať již jsou tato přesvědčení vedlejším produktem jeho života a jeho studií nebo jeho intuitivního smyslu pro dějiny, představují strategicky a historicky semknutý světový názor. Je třeba dodat, že se nový prezident rovněž zabývá alarmujícími sociálními a environmentálními dilematy, před nimiž lidstvo stojí a které Spojené státy již delší dobu zanedbávaly. Toto pojednání se však soustřeďuje na jeho schopnost reagovat na nejnaléhavější geopolitické výzvy.
Výzvy pro vedení Bílého domu
Celkové Obamovy postoje určují charakter činnosti jeho týmu, který provádí zahraniční politiku pevně soustředěnou v Bílém domě. Prezident spoléhá v zahraničních věcech na rozsáhlé zkušenosti viceprezidenta Joe Bidena při zkoumání názorů a neformálním taktizování. James Jones, poradce pro národní bezpečnost, koordinuje převod prezidentových strategických úvah do praktické politiky a současně řídí největší Radu národní bezpečnosti (National Security Council – NSC) v dějinách; jeho personální obsazení čítá pře 200 osob, což je téměř čtyřnásobek obsazení NSC za Richarda Nixona, Jimmy Cartera a George H.W. Bushe, a téměř desetinásobek počtu za Johna F. Kennedyho. Vliv ministra obrany Roberta Gatese na národní bezpečnostní strategii neustále roste. Bezprostředním úkolem Gatese je úspěšně ukončit dvě války, avšak jeho vliv je rovněž patrný ve věcech vztahujících se k Íránu a Rusku. Ministryně zahaničí Hillary Clintonová, jíž prezident naslouchá a důvěřuje, se rovněž vydatně účastní přijímání zahraničně politických rozhodnutí a je vrcholným diplomatem země. Její vlastní angažovanost se soustřeďuje více na vzrůstající naléhavé globální otázky nového století než na geopolitické problémy nedávné minulosti.
Nakonec to jsou političtí poradci David Axelrod a Rahm Emanuel, jimž Obama důvěřuje a kteří důkladně sledují citlivý vztah mezi zahraniční a domácí politikou a též se účastní rozhodovacího procesu (např. oba byli přítomni na prezidentově kritickém zářijovém setkání s izraelským premiérem Benjaminem Netanyahuem). Kde je to vhodné, do politických diskusí se začleňují dva zkušení vyjednávači George Mitchell, který vede mírová jednání na Středním východě, a Richard Holbrooke, který koordinuje regionální postoje na otevřené problémy v Afghánistánu a Pákistánu. Ve skutečnosti představují prodloužení prezidentova systému NSC.
V tomto týmu je hlavním zdrojem strategického směřování Obama sám, avšak nevyhnutelně je schopen hrát tuto roli jen v časově omezeném rámci. To je slabý článek, protože iniciátor koncepce zahraniční politiky velmoci by měl aktivně dohlížet i na vypracování plánu následných strategických rozhodnutí a na jejich praktické prosazování, případně provádět včasné korekce. Obama však neměl jinou volbu než trávit hodně času ze svého prvého roku v úřadu na domácí politické záležitosti.
V důsledku toho je rozsáhlá redefinice zahraniční politiky USA zranitelná. Je možné, že ji budou rozřeďovat nebo odkládat vrcholní úředníci, kteří se vyznačují byrokratickou náchylností dávat přednost opatrnosti před akcí a známému před inovací. Některým z nich ani nemusí být sympatické prezidentovy priority ohledně Středního východu a Íránu. Sotva je třeba dodávat, že úředníci, kteří nesympatizují s prosazovanou politikou, jsou zřídka jejími dobrými vykonavateli. Kromě toho prezidentovi poradci v domácí politice jsou nevyhnutelně spíše citlivější na tlaky domácích zájmových skupin. To obvykle živí nechuť naplánovat smělé prezidentovy iniciativy až do spolehlivého konce, jestliže se náhle střetnou se zahraničním odmítnutím, posíleným mohutnou domácí lobby. Platí to například o Netanyahově odmítnutí Obamova veřejného požadavku, aby Izrael zastavil budování osad na Západním břehu a ve východním Jeruzalému.
Je stále ještě příliš brzy spolehlivě zhodnotit prezidentovo odhodlání prosazovat své priority, protože většina velkých otázek, jež Obama osobně nastolil, představuje dalekosáhlé problémy, které si vyžadují dlouhodobé řešení. Tři naléhavé otázky však přece znamenají i v krátkém období bezprostřední a obtížnou zkoušku jeho schopnosti a jeho odhodlání zásadním způsobem změnit politiku USA: izraelsko palestinský konflikt, nukleární ambice Íránu a afghánsko- pákistánské vztahy. Každá z nich je též citlivou otázkou na domácím poli.
Izraelsko-palestinský hlavolam
Přední naléhavou výzvou je samozřejmě mírový proces na Středním východě. Obama brzy prohlásil, že převezme iniciativu v této otázce s cílem dosáhnout urovnání v relativně blízké době. Tento postoj je historicky oprávněný a odpovídá národním zájmům Spojených států. Ochromení izraelsko-palestinského konfliktu trvá již příliš dlouho a ponechávat ho neřešený má zhoubné následky pro Palestince, pro region i pro Spojené státy, a nakonec poškozuje i Izrael. Není obvyklé to říkat, ale je prokazatelně pravdou, že – zaslouženě či nikoli – mnoho ze současného nepřátelství vůči Spojeným státům na Středním východě a v celém islámském světě je plodem krveprolévání a utrpení z tohoto prodlužovaného konfliktu. Ospravedlnění, jehož použil Usáma bin Ládin pro 11.září, je připomínkou, že i Spojené státy samy se staly obětí izraelsko-palestinského konfliktu.
Nyní, po více než 40 letech izraelské okupace západního břehu Jordánu a po 30 letech mírových jednání, je zcela jasné, že pokud to zůstane na nich, pak ani Izraelci ani Palestinci nejsou schopni konflikt sami vyřešit. Je pro to mnoho důvodů, avšak základním je skutečnost, že Palestinci jsou příliš rozdělení a příliš slabí, aby učinili zásadní rozhodnutí nezbytná k posunutí mírového procesu kupředu. A Izraelci jsou příliš rozdělení a příliš silní, aby učinili totéž. Z toho vyplývá, že k zahájení seriózních jednání mezi oběma stranami je nezbytná rozhodná iniciativa zvenčí, která by stanovila základní parametry konečného uspořádání. A ta může přijít jen ze Spojených států.
Nezbytný vnější podnět, který by odpovídal zájmům a možnostem Spojených států, však stále ještě nepřichází. Administrativa USA nastolila na jaře 2009 otázku osad, avšak později, po odmítnutí izraelskou vládou, ji stáhla. Tím posílila zastánce tvrdé linie v Izraeli a vzala půdu pod nohama umírněnějším zastáncům na straně Palestinců. Pak byla promarněna příležitost poskytnutá na výročním zasedání Valného shromáždění OSN v září 2009, aby se Spojené státy ztotožnily s naprostým globálním souhlasem se základními rysy mírového uspořádání. Místo toho Obama jen nabádal Izraelce a Palestince, aby jednali v dobré víře.
Přitom existující globální konsensus může sloužit jako východisko pro vážná jednání o čtyřech základních bodech. Za prvé, palestinským uprchlíkům by nemělo být uděleno právo na návrat do míst dnešního Izraele, protože od Izraele nelze očekávat, že v zájmu míru spáchá sebevraždu. Uprchlíky bude nutno přesídlit uvnitř palestinského státu s náhradami a možná s vyslovením lítosti za způsobené utrpení. Pro palestinské národní hnutí to bude velice obtížné přijmout, avšak alternativa neexistuje.
Za druhé, o Jeruzalém je nutno se podílet, a dělit se opravdově. Hlavní město Izraele by samozřejmě bylo v západním Jeruzalému, a východní Jeruzalém by se měl stát hlavním městem palestinského státu; Staré město by mělo být rozděleno pod nějakým mezinárodním uspořádáním. Pokud by se skutečný kompromis o Jeruzalému nestal součástí dohody, bude pokračovat odpor na celém Západním břehu a Palestinci odmítnou mírový proces. I když takový kompromis bude pro Izraelce velmi obtížné přijmout, bez něho nemůže dojít k mírovému narovnání.
Za třetí, uspořádání musí být založeno v liniích roku 1967, avšak s územními výměnami, které by umožnily začlenit velké osady do Izraele bez další redukce území palestinského státu. To znamená nějaké teritoriální kompenzace pro Palestinu ze severních i jižních částí Izraele, jež hraničí se Západním břehem. Je důležité si připomenout, že i když izraelská a palestinská populace je téměř stejně početná, pak podle linií z roku 1967 palestinská území představují jen 22 % starého britského mandátu, zatímco izraelská teritoria tvoří 78 % tohoto území.
Za čtvrté, Spojené státy nebo NATO se musí zavázat rozmístit vojska podél řeky Jordánu. To by strategicky posílilo bezpečnost Izraele a snížilo jeho obavy, že nezávislá Palestina by jednoho dne mohla posloužit jako odrazový můstek pro velké napadení Izraele Araby.
Kdyby Obama vzal za svůj tento mezinárodně uznaný mírový program, když v září oslovil VS OSN, mimořádně by ovlivnil jak Izraelce, tak Palestince a okamžitě by získal globální podporu. Selhání přijmout tento plán znamenalo ztracenou příležitost, zejména když řešení vzniku dvou států začíná ztrácet na důvěryhodnosti jako životaschopné formule pro usmíření mezi Izraelci a Palestinci a uvnitř regionu. Kromě toho existují náznaky, že Spojené státy již ztrácejí dobrou vůli a obnovenou důvěru arabského světa, kterou Obama získal svým proslovem v Káhiře v červnu 2009.
Příštích několik měsíců bude rozhodujících a doba pro účinnou akci vyprchává. Možná jako útěchu pro Palestince (a přes určitou opozici v Bílém domě) nebo možná jako potvrzení pokračovat v tlaku na zúčastněné strany, aby se soustředily na klíčové otázky, Obama ve své řeči na VS OSN vyzval k brzkému jednání o definitivním řešení a pro jednání uvedl čtyři body podobné shora uvedeným. Dal též jasně najevo, že konečným cílem rozhovorů by měl být „životaschopný, nezávislý palestinský stát se souvislým územím, který ukončí okupaci započatou v roce 1967“. Lze doufat, že se prezident chopí příležitosti, kterou mu skýtá ceremonie v Oslo při předávání Nobelovy Ceny míru, aby podstatně rozvedl svoji mírovou iniciativu na Středním východě. Avšak dosud Obamův tým neprokázal ani taktickou obratnost, ani strategickou pevnost nezbytnou k posunutí mírového procesu kupředu.
Íránská výzva
Jiné naléhavé a potenciálně velmi nebezpečné výzvě, kde je obdobně mnohé v sázce, čelí Obama v Íránu. Týká se skutečného charakteru íránského nukleárního programu a role Íránu v regionu. Obama byl pevně rozhodnut prozkoumat cestu seriozních jednání s Íránem, a to přes domácí (a určitý zahraniční) nesouhlas a dokonce i jistou opozici v druhém sledu svého týmu. Aniž by to zcela vyslovil, v podstatě se odklonil od možnosti použít vojenské síly USA, i když se stále považuje za vhodné prohlašovat, že „všechny možnosti stále padají v úvahu“. Vyhlídky na úspěšná jednání však stále zůstávají nejisté.
Situaci komplikují dvě základní otázky. Za prvé, jsou Íránci ochotni, nebo vůbec schopni vážně jednat? Spojené státy musí realisticky posuzovat tuto stránku věci, protože hodiny nelze posunout zpět: Íránci jsou schopni obohacovat uran a této schopnosti se nevzdají. Je však stále možné, snad prostřednictvím vynuceného inspekčního režimu, vytvořit poměrně spolehlivý mechanismus, který zabrání použít obohacený uran k výrobě zbraní. Nicméně i když Spojené státy a jejich partneři přistoupí k jednáním konstruktivně, Íránci sami mohou znemožnit jakékoli vážné šance na kladný výsledek. Již na začátku rozhovorů byla důvěryhodnost Íránců podkopána vytáčkami, jimiž Teherán znesnadnil nadějný kompromis na íránsko-rusko-francouzskou dohodu o zpracování svého obohaceného uranu.
Za druhé, je Washington ochoten zapojit se do jednání s určitým stupněm trpělivosti a s citlivostí ke způsobu myšlení druhé strany? K vážným jednáním by nepřispělo, kdyby Spojené státy trvaly na veřejném označování Íránu za teroristický stát, jako stát, jemuž nelze důvěřovat, jako stát, proti němuž by se měly připravovat sankce nebo dokonce vojenské řešení. Takovýto přístup by prostě v Íránu nahrával do rukou zastánců nejtvrdší linie. Zvýšil by tam přitažlivost pro íránský nacionalismus a zúžil rozštěpení, které se nedávno objevilo v Íránu mezi těmi, kteří si přejí liberálnější režim a těmi, kteří se snaží navěky zachovat fanatický diktátorský režim.
Tyto problémy musíme mít na paměti, jestliže – případně když – se stanou nezbytné dodatečné sankce. Je třeba se rozumně ujistit, že sankce jsou politicky uvážlivé a že spíše izolují režim než by sjednocovaly všechny Íránce. Sankce musí potrestat ty, co jsou u moci, nikoli íránskou střední třídu, jak by způsobilo embargo na benzín. Uvalení plošných ochromujících sankcí by u Íránců mohlo velmi pravděpodobně vyvolat nechtěný dojem, že skutečným cílem Spojených států je zabránit jejich zemi získat i mírový atomový program, a to by v zápětí podnítilo nacionalismus a rozhořčení.
Navíc i přijetí politicky diskriminujících sankcí by pravděpodobně narazilo na mezinárodní zábrany. Čína se vzhledem ke své závislosti na středně-východní (a zejména íránské) ropě obává následků vyostřené krize. Postoj Ruska je nejasný, protože jako hlavní dodavatel energie do Evropy by finančně získalo z dlouhotrvající krize v Perském zálivu, která by zamezila přístup íránské ropy na evropský trh. Z geopolitického hlediska Ruska by prudký vzestup ceny ropy, způsobený konfliktem v Perském zálivu, ekonomicky velmi poškodil Spojené státy a Čínu – země, jejichž mimořádné globální postavení vyvolává v Rusku nejen znepokojení, ale též obavy. Evropa by se pak stala ještě více závislou na ruské energii.
V celém průběhu tohoto složitého procesu bude nezbytné pevné vedoucí postavení prezidenta. Zejména proto, že ve Spojených státech existují hlasy jak uvnitř, tak vně administrativy, které zastávají takový přístup k jednání, který minimalizuje možnosti rozumného kompromisu. Před vstupem do administrativy někteří vedoucí činitelé druhého sledu dávali zřejmě přednost politice zaměřené na vyvolání brzkého konfliktu a dokonce prosazovali společné vojenské konzultace s Izraelem o užití síly. Poněkud senzacechtivý způsob, jakým administrativa odhalila koncem září, že je jí po mnoho měsíců známo tajné íránské nukleární zařízení poblíž Komu, ukazuje na vnitřní nesoulad v taktice.
Nakonec je v sázce širší strategická otázka: měl by se dlouhodobým cílem Spojených států stát vývoj Íránu ve stabilizující mocnost na Středním východě? Vyslovit tuto otázku lze ještě ostřeji a jednodušeji: měla by být politika USA formulována tak, aby povzbudila Írán stát se opět partnerem Spojených států – a také Izraele, jak tomu bylo po tři desetiletí? Čím širší rozsah jednání, který osloví regionální bezpečnostní sporné otázky, možnou ekonomickou spolupráci atd., tím větší předpoklady pro nalezení přijatelných kompromisů. Anebo by se mělo s Íránem zacházet, jako by mu bylo souzeno zůstat nepřátelskou a nestabilizující mocností v již tak zranitelném regionu?
V těchto dnech lze zřejmě velice pochybovat o přijatelných výsledcích jednání. Předpokládáme-li, že neztroskotají, pak počátkem roku 2010 bude možné v klidu usoudit, zda stojí zato v rozhovorech pokračovat nebo zda ve skutečnosti neexistuje prostor pro vzájemné kompromisy. V druhém případě by byly aktuální politicky rozumné sankce. Až dosud Obama ukázal, že si uvědomuje nezbytnost kombinovat strategickou pevnost s taktickou pružností; trpělivě zkoumá, zda k narovnání může vést diplomacie. Vyhnul se jednoznačnému závazku stanovit přesně konečný termín rozhovorů (na rozdíl od Francie, která se chtěla předvést uvedením prosincového data) ani přímo nehrozil vojenskou akcí.
Zastánci neústupného postoje by si měli uvědomit, že plné břemeno bolestivých následků v případě útoku na Írán by nesly Spojené státy, ať by ho zahájily USA nebo Izrael. Írán by velmi pravděpodobně ohrozil vojenské síly USA v Afghánistánu a Iráku a možná tak destabilizoval obě země; Hormúzká úžina by se mohla stát horkou válečnou zónou a Američané by opět platili horentní sumy u benzínových pump. V problematice Iránu musí Obama především důvěřovat sám sobě, vést a nenechat se být veden. Zatím tak činí.
Afghánsko-pákistánská šlamastika
Třetí naléhavou a politicky citlivou zahraničně politickou otázku představuje afghánsko-pákistánská krizová situace. Obama se vzdal některých ctižádostivějších a dokonce ideologických cílů, které charakterizovaly původní angažovanost Spojených států v Afghánistánu a Pákistánu – např. vybudování moderní demokracie. Spojené státy však musí být velmi opatrné, aby Afghánci a Pákistánci nechápali jejich zapojení v Afghánistánu a Pákistánu, které má stále především a nejviditelněji vojenský charakter, jako další případ západního kolonialismu a aby u nich nevyvolalo rostoucí militantní odezvu.
Někteří významní generálové USA nedávno prohlásili, že Spojené státy vojensky nevyhrávají, což je hodnocení, které zlověstně naznačuje, že konflikt s Tálibánem se může stát obdobou střetnutí Sovětského svazu s afghánským hnutím odporu. Stává se tak naléhavě nezbytným situaci komplexně strategicky zhodnotit. Návrh Francie, Německa a Velké Británie ze září 2009 na svolání mezinárodní konference na toto téma byl užitečný a přišel včas; Spojené státy ho moudře přivítaly. Aby však byla efektivní, musí jakákoli nová strategie zdůraznit dva klíčové prvky. Za prvé, afghánská vláda a NATO by se měly snažit o dílčí narovnání se složkami Tálibánu ochotnými ke spolupráci. Tálibánci nepředstavují globální revoluční nebo teroristické hnutí, a i když jsou široce spjati s poněkud středověkou představou, jak by měl Afghánistán vypadat, Západ přímo neohrožují. Mimoto Tálibánci jsou stále jen menšinou, která nakonec může být poražena jen jinými Afghánci (podporovanými ekonomicky a vojensky Spojenými státy a jejich spojenci v NATO), což je skutečnost, která si vyžaduje spíše politickou než vojenskou strategii.
Spojené státy se musí dále snažit politicky získat podporu Pákistánu, aby nejen odepřel Tálibánu útočiště v Pákistánu, ale aby též tlačil na Tálibánce v Afghánistánu, aby se přizpůsobovali. Mnozí Pákistánci mohou ovšem dávat přednost Afghánistánu řízenému Tálibánem před sekulárním Afghánistánem, který se kloní k úhlavnímu rivalu Pákistánu – Indii. Spojené státy proto musí mírnit bezpečnostní obavy Pákistánu, aby získaly jeho plnou spolupráci v kampani proti nesmiřitelným živlům Tálibánu. V tomto ohledu by mohla být užitečná podpora Číny, zejména vezmeme-li v úvahu její geopolitický zájem o regionální stabilitu a její tradičně úzké vztahy s Islámabádem.
Je pravděpodobné, že Obama oznámí komplexnější strategii k dosažení politicky přijatelného výsledku u probíhajícího konfliktu, takovou, jakou budou připraveni podporovat i spojenci USA. Jeho přístup byl dosud uvážlivý. Opatrně posuzoval jak vojenské, tak politické rozměry tohoto problému a bral též v úvahu názory spojenců USA. Pro NATO by nemohlo být nic horšího, než kdyby jedna část aliance (západní Evropa) ponechala druhou část aliance (Spojené státy) v Afghánistánu osamocenou. Takové rozštěpení u první kampaně NATO původně založené na článku 5 smlouvy – ustanovení o kolektivní bezpečnosti – by možná znamenalo konec aliance.
Jakým způsobem Obama zvládne tyto tři naléhavé a vzájemně propojené sporné záležitosti – izraelsko-palestinský mírový proces, íránské dilema a afghánsko-pákistánský konflikt – rozhodne v dohledné budoucnosti o globální úloze Spojených států. Následky zmařeného mírového procesu na Středním východě, vojenský střet s Íránem a zvýšená vojenská angažovanost v Afghánistánu a Pákistánu, pokud by ke všem došlo najednou, by mohly upoutat Spojené státy po mnoho let do osamělého sebezničujícího konfliktu v rozsáhlé a výbušné oblasti. Mohlo by to též znamenat konec současného výjimečného globálního postavení (pre-eminence) Spojených států.
Klíčové strategické vztahy
Kromě zvládnutí výše uvedených bezprostředních problémů prezident naznačil svůj záměr zlepšit tři klíčové geopolitické vztahy Spojených států: s Ruskem, s Čínou a s Evropou. Každý tento vztah má svá dlouhodobá slabá místa, avšak nevyžaduje nyní rázné řešení. Každý má své zvláštnosti: Rusko je bývalou imperiální velmocí s revizionistickými ambicemi, avšak upadajícím společenským významem; Čína je světová mocnost na vzestupu, která se sama úžasným tempem modernizuje, avšak úmyslně nezdůrazňuje své ambice; Evropa je globální ekonomickou mocností postrádající jak vojenský vliv, tak politickou vůli. Obama správně naznačil, že Spojené státy musí se všemi úze spolupracovat.
Proto se také administrativa rozhodla „resetovat“, znovu nastavit vztahy Spojených států s Ruskem. Avšak toto označení je rozpačité a dosud není jasné, zda je plně ospravedlněno zbožné přání Washingtonu o sdílených zájmech s Moskvou v záležitostech jako Irán. Nicméně Spojené státy musí uvažovat strategicky o svém dlouhodobém vztahu s Ruskem a provádět dvousměrnou politiku: musí spolupracovat s Ruskem, kdykoliv je to vzájemně výhodné, ale takovým způsobem, který též odpovídá historické realitě. Věk uzavřených impérií skončil a Rusko, v zájmu své vlastní budoucnosti, to bude muset nakonec přijmout.
Snaha rozšířit spolupráci s Ruskem neznamená přimhouřit oči nad jeho podrobením Gruzie (přes niž vede důležitý ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, který umožňuje přístup Evropy k energii ve střední Asii) nebo nad zastrašováním Ukrajiny (průmyslového a zemědělského srdce bývalého Sovětského svazu). Souhlasit s těmito kroky by znamenalo obrovský posun zpět. Každý z nich by zesiloval ruskou imperiální nostalgii a bezpečnostní obavy ve střední Evropě, nemluvě o zvýšené možnosti vojenských konfliktů. Nicméně Obamova administrativa se dosud zdráhala poskytnout Gruzii čistě obranné zbraně (v protikladu s ruskými dodávkami útočných zbraní Venezuele) ani nebyla dostatečně aktivní při povzbuzování Evropské unie, aby byla vstřícnější k Ukrajině v jejích evropských aspiracích. Naštěstí návštěva viceprezidenta Bidena na podzim 2009 v Polsku, Rumunsku a České republice znovu potvrdila dlouhodobý zájem Spojených států na politickém pluralismu uvnitř bývalého sovětského prostoru a na spolupráci s opravdu post-imperiálním Ruskem. Je třeba mít vždy na paměti, že přežití dřívějšího činí pozdější více pravděpodobným.
Je nezbytné vyvinout též dlouhodobě snahu zainteresovat Čínu na vstřícnějším přístupu ke globálním problémům. Čína, jak sama prohlašuje, „povstává pokojně“ a na rozdíl od Ruska se vyznačuje trpělivou sebedůvěrou. Lze však též namítat, že Čína se rozmáhá poněkud egoisticky a že by se měla šíře zapojit do konstruktivní spolupráce na globálních ekonomických, finančních a environmentálních rozhodnutích. Má též rostoucí politický vliv na geopolitické otázky, které se týkají podstatných zájmů USA: na Severní Koreu, Írán, Afghánistán a Pákistán, a dokonce na izraelsko-palestinský konflikt.
Obamovo rozhodnutí kultivovat bilaterální vztahy USA – Čína na nejvyšší úrovni tak přišlo včas. Podpora de facto geopolitické G-2 (nezaměňovat s návrhy na ekonomické G-2) na vrcholné prezidentské úrovni, zdůrazněné Obamovou listopadovou návštěvou Číny, napomáhá rozvíjet stále významnější dialog. Vedoucí představitelé Spojených států a Číny si uvědomují, že obě země mají velký zájem na efektivně fungujícím světovém systému. A zdá se, že si jsou vědomi historického potenciálu a národních zájmů, tkvících v takovém bilaterálním vztahu.
Paradoxně navzdory Obamovu jasně vyslovenému přání se zdá, že v nejbližší budoucnosti existuje jen chabá vyhlídka na posílení vztahů Spojených se svým nejbližším politickým, ekonomickým a vojenským partnerem: Evropou. Obamův předchůdce zde zanechal trpké dědictví. U veřejného mínění to Obama do značné míry napravil. Opravdová strategická spolupráce v globálním měřítku však není možná s partnerem, který nejenže nemá jasně stanovené a autoritativní politické vedení, ale postrádá též vnitřní shodu o své vlastní světové roli.
Z tohoto důvodu Obamův úmysl znovu podnítit atlantické partnerství se nutně omezuje na dialog se třemi klíčovými evropskými státy, které mají opravdový mezinárodní vliv: s Velkou Británií, Německem a Francií. Prospěšnost takového dialogu omezují osobní a politické rozdíly mezi lídry těchto zemí – nemluvě o ponurých politických vyhlídkách britského premiéra, o zaujetí francouzského prezidenta svou proslulostí a pohlížením německé kancléřky na východ. Vznik jednotného a proto vlivného evropského světového názoru není v brzké době pravděpodobné.
Domácí překážky
Když se všechno pečlivě uváží, co tedy lze říci o Obamově zahraniční politice? Dosud vyvolala více očekávání než strategických průlomů. Nicméně Obama významně změnil politiku USA u tří nejnaléhavějších výzev, kterým země čelí. Spojené státy jako demokracie však musí svá zahraničně politická rozhodnutí zakládat na domácí politické shodě. A naneštěstí pro Obamu získat tuto podporu se stává obtížnějším vzhledem ke třem systémovým slabým stránkám, které mu brání provádět rozumnou a rozhodnou zahraniční politiku ve stále složitějším globálním uspořádání.
První závadou je skutečnost, že politiku USA stále více ovlivňují zahraničně politická loby. Díky jejich přístupu do Kongresu různá loby – některá dobře finančně vybavená, některá zaštítěná cizími zájmy – prosazují při tvorbě zahraniční politiky dosud neslýchaným způsobem legislativní intervence. Nyní více než kdykoli dříve Kongres nejen aktivně oponuje zahraničně politickým rozhodnutím prezidenta, ale dokonce mu některá vnucuje (jedním z příkladů je dosud projednávaná legislativa o sankcích vůči Íránu). Takové zasahování Kongresu, podnícené lobisty, je vážnou nevýhodou při tvorbě zahraniční politiky, která by měla odpovídat stále se měnícím realitám globální politiky a vycházet nikoli z cizích, ale z vlastních zájmů USA.
Druhou slabou stránkou, doloženou ve studii 2009 RAND, je prohlubující se ideologický rozštěp, který snižuje naděje na efektivní zahraniční politiku podporovanou jak demokraty, tak republikány (bipartisanship). Výsledná polarizace nejen činí bipartisanship v zahraniční politice méně pravděpodobný, ale podporuje též pronikání demagogie do politických konfliktů. A otravuje též veřejnou diskusi. A ještě hůře, osobní urážky a nenávistná, případně až násilná rétorika se rozšiřuje v té oblasti politické debaty, která nepodléhá ani kontrole faktů, ani legislativě na ochranu osobnosti: v blogosféře.
V neposlední řadě ve srovnání s velkými demokratickými zeměmi je veřejnost ve Spojených státech jednou z nejméně informovaných o globálních záležitostech. Mnoho Američanů, jak ukázaly různé průzkumy časopisu National Geographic, není ani obeznámeno se základy zeměpisu světa. Jejich vědomosti o historii a kultuře jiných zemí nejsou o mnoho lepší. Jak může veřejnost, která nezná zeměpis ani historii jiných zemí, třeba jen elementárně chápat geopolitické dilema Spojených států v případě Afghánistánu a Pákistánu? Se zrychlujícím se úpadkem cirkulace novin a trivializace dříve opravdu informativního televizního zpravodajství se spolehlivé a včasné zprávy o závažných globálních problémech stávají stále méně dostupné široké veřejnosti. V tomto kontextu se demagogicky formulovaná řešení jeví jako přitažlivější, zejména v kritických situacích.
Tyto tři systémové slabé stránky společně komplikují snahu získat podporu veřejnosti pro rozumnou zahraniční politiku odpovídající složitosti globálních dilemat, jimž čelí Spojené státy. Obamův instinkt mu radí řešit je smířlivě. To plyne z jeho politické zkušenosti a to se také zjevně stalo klíčem k jeho volebnímu úspěchu. Smířlivá politika podpořená osobním přesvědčením a masovou mobilizací lidových nadějí je skutečně nejdůležitějším motivem, jak posunout v rozsáhlé demokracii politickou agendu kupředu. Při své prezidentské kampani Obama dokázal,že je mistrem jak sociálního smíru, tak politické mobilizace. Dosud však nepřerostl z podnětného řečníka v přesvědčivého státníka. Hlásat, že se něco stane, není totéž, jako učinit, aby se to stalo.
V tvrdých podmínkách světových záležitostí vedoucí role též vyžaduje neochvějnou pevnost při překonávání cizí opozice, při získávání podpory přátel, v případě potřeby v seriózním jednání i s nepřátelskými státy a v získávání nechtěného respektu i od těch vlád, které se někdy snažily Spojené státy zastrašovat. Optimální okamžik pro sladění národních snah s rozhodným vůdcovstvím vzniká tehdy, když osobní autorita prezidenta dosahuje vrcholu – obvykle během prvého roku v úřadu. Pro prezidenta Obamu v tomto prvém roce bohužel převládly problémy ekonomické krize a boj za reformu zdravotní péče. Příští tři roky tak mohou být obtížnější. Pro národní zájmy Spojených států, ale též v zájmu lidstva, je opravdu životně důležité, aby Obama prosazoval s tvrdošíjnou odvahou vzletné naděje, které probudil.
( L O ), leden 2010