Od „ekonomického zázraku“ k dnešní „blbé náladě“

Rozhovor s Františkem Nevařilem, bývalým poradcem tří předsedů vlád

Výjimečně rozhovor s Františkem Nevařilem publikujeme v plném rozsahu. Dokonce zařadíme jeho druhou část v příštím týdnu. Věříme, že to čtenáři, kvůli závažnosti jeho informací a jeho názorů, pochopí.

V prvním projevu nového prezidenta Havla jsme slyšeli, že „naše země nevzkvétá“. Jak to vlastně skutečně bylo?

Československo po druhé světové válce do konce osmdesátých let prodělalo úplný „ekonomický zázrak“, přinejmenším ve srovnání s bídou první republiky a samozřejmě německou okupací a válkou. Který kapitalistický stát v tomto období (pokud nebereme v úvahu nově zbohatlé země z ropy nebo tzv. asijské tygry, kam USA a spol. v té době převedly podstatnou část svého průmyslu) vybudoval výhradně z vnitřních zdrojů a vlastní práce našich lidí takřka novou ekonomiku a zvýšil množství, a tedy i hodnotu domácího majetku (státu, místních orgánů, obyvatelstva) skoro osminásobně (v rámci toho na Slovensku - které v tomto období bylo nejrychleji rostoucí zemí Evropy a vyrostlo téměř od nuly - dokonce 11 krát)? Hrubý domácí produkt vzrostí devětkrát, osobní spotřeba obyvatel skoro pětkrát a tzv. společenská spotřeba (výdaje na zdravotnictví, školství, kulturu, sociální péči, vnitřní bezpečnost atd.) skoro osmkrát.

Z celkové hodnoty národního majetku bylo okolo 70 % ve společenském - státním, obecním nebo družstevním - vlastnictví. Koncem osmdesátých let téměř dvě třetiny našich obyvatel žily v bytech postavených až po válce. Stát měl k dispozici 85 mld Kč finančních rezerv (v dnešních inflačních cenách by reprezentovaly osmi až desetinásobek), měli jsme 107 tun měnového zlata a stát, lidospráva i obyvatelstvo byly v podstatě bez dluhů. Byla zajištěna vlastní potravinová a nejméně na 25 až 35 let i energetická soběstačnost. Atd.

Byl jste poradcem několika předsedů vlád, takže víte o tehdejších problémech. Jaké byly?

Fakt je, že přes tyto výrazné ekonomické úspěchy v lidech narůstala nespokojenost. Možná bychom dnes mohli říci i to, že na jedné straně je „pálilo dobré bydlo“. Nebyla tu nezaměstnanost, bezdomovectví, exekuce, sociální ghetta, lidé měli sociální jistoty. Životní úroveň jim výrazně vzrostla. Ale co naplat? Je nesporné, že ve svém nejbližším okolí, to je hlavně v Německu a Rakousku, přitom viděli daleko bohatší a modernější sortiment zboží všeho druhu, rozrůstala se tu síť supermarketů, daleko rychleji tu byly do běžného prodeje zaváděny nové technické i módní novinky. Záviděli jim bohatý výběr osobních aut. Vesnice i města byly daleko čistší a úpravnější. V západní Evropě byl uplatněn široký bezvízový styk, a proto místní jako turisté mohli bez obtíží jezdit volně, skoro kam chtěli, zatímco u nás byli omezeni, pokud jde o cesty na Západ, výjezdními doložkami a nedostatkem tvrdých měn.

Samozřejmě, štvala je i jednostranná propaganda, narušovaná jen zahraničními vysílači, především Svobodnou Evropou. Je přirozené, že to všechno chtěli mít také, a měli na to plné právo.

Ano, jistě, ale lidé to chtěli hned a ono leccos nebylo...

Jsem přesvědčen, že zmíněné nedostatky byly v tehdejší socialistické ekonomice poměrně snadno odstranitelné. Jejich příčiny totiž nebyly fundamentální, ale spočívaly především ve sterilitě tehdejších politických a na bázi toho i ekonomických metod řízení. Základy národního hospodářství byly totiž zdravé. Ekonomika trvale rostla, i když už nijak závratným tempem. Problematická byla její nerovnovážnost, v níž hodnota poptávky převyšovala nabídku. Přesto inflace byla ještě pořád minimální, okolo jednoho procenta ročně, rozpočty byly v zásadě vyrovnané. Průmyslová i stavební produkce byla na dobré evropské úrovni, družstevní zemědělství bylo dokonce v mnohem lepší kondici než to privátní na Západě. Jen si připomeňme, co se všechno u nás na vysoké technické úrovni produkovalo - jaderné elektrárny, moderní tramvaje, vynikající zbraně, dopravní i trysková letadla atd. V tom i špičkové vlastní vynálezy, třeba tryskové stavy, elektronový mikroskop či známý radiolokátor Tamara. Zejména s přihlédnutím k dnešním zkušenostem bychom měli ocenit naše tehdejší banky a pojišťovny, které s daleko nižším počtem pracovníků obsluhovaly kvalitně v podstatě stejný rozsah ekonomiky a obyvatel jako dnes. Fungovaly téměř bez poplatků.

Vklady a životní pojistky zajišťovaly standardní reálný úrokový výnos, byly stoprocentně zamčené a anonymní.

Hlavní problém jsem proto viděl v tom, že nebyl zvládnut, a naopak silně podceněn, sektor obchodu. Obchod, obchodníky a nejrůznější kšeftsmany (třeba typu známých Horáčků) všeho druhu tehdejší systém prostě nezvládl, na ty byl i ústřední výbor krátký. Jak třeba víme, řada zboží na jedné straně nebyla, ale vždy se jej dalo za nějaký úplatek sehnat. To znamená, že vlastně bylo a jen „na cestě se to“ nějak zadrhlo.

Toto podcenění platilo i pro zahraniční obchod, především v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci. I když tato mezinárodní instituce byla pro čs. ekonomiku nesmírně výhodná, bohužel se v jejím rámci málo obchodovalo, ale především spolupracovalo a kooperovalo. V zásadě byl proklamovaný princip „vzájemných výhod“ v pořádku, ale přece jen to současně podlamovalo i vliv potřebné mezinárodní konkurence.

Hledalo se řešení? Jaké?

První pokusy o zásadní reformu a řešení těchto nedostatků byly interně předkládány už v roce 1982. Politicky se ale tehdy vůbec neprosadily. Z iniciativy tehdejšího Úřadu předsednictva vlády, a osobně premiéra Štrougala, se proto znovu přišlo s dalšími komplexnějšími návrhy až v roce 1986. Tady už se prosazovala zásada, že bez zásadní změny společenského (rozuměj „politického“) klimatu v zemi se jakákoliv skutečná náprava nepodaří.

Šlo přitom o tři hlavní směry řešení. V politice se už opatrně pocházelo se zrušením ústavní vedoucí úlohy komunistické strany a monopolu rigidního pojetí marxismu-leninismu, jakož i s návrhy na zrušení systému výjezdních doložek. O tom se ovšem jednalo hodně pod pokličkou.

Druhá, a to „veřejná“ oblast byla považována za rozhodující, protože se týkala nejen změn tzv. mechanismu řízení podniků a jejich organizační výstavby (demonopolizace), ale už také dílčích změn v uspořádání orgánů státní správy a moci, oddělení samostatné emisní banky od komerčního bankovnictví, omezení nadměrně rigidních forem plánování a regulace podniků, nové soustavy daní a zákonných pojištění, obnovy živnostenského sektoru výroby a služeb. Měl být rekonstruován i systém sociálních platů v zájmu omezení některých jeho parazitických rysů.

Ve vztazích ke světu pak šlo o sjednocení a zpevnění měnových kurzů naší koruny, decentralizaci podniků zahraničního obchodu do přímé působnosti odvětvových resortů a podniků, přeměnu RVHP na systém volného obchodu na bázi směnitelných měn a pod. Důležitý byl i požadavek, aby se nadále hodnocení reálné úspěšnosti ekonomiky neopíralo jen o plnění plánů, ale stejně tak o výsledky soustavného srovnávání dosažených výsledku a stavu se sousedními západními státy, tedy Spolkovou republikou Německo a Rakouskem.

Konečně poslední směry řešení byly zaměřeny na zásadní věcné změny v dosavadním směřování ekonomiky. V rámci toho tak byly předloženy návrhy na přeměnu stávajícího Tuzexu na obchod s dováženým zbožím za tvrdé měny s možností nakupovat je bez omezení v aukcích organizovaných centrální bankou, organizovat masový dovoz ojetých automobilů, moderní techniky (počítačů atd.) druhého sledu a „výprodejových“ módních výrobků (viz dnešní secondhandy).

Za nový významný zdroj aktivizace ekonomiky a volných měn považovat rychlý rozvoj zahraničního cestovního ruchu a nabídku subdodavatelské levnější práce“ pro zahraniční podniky, především v SRN. Částečně restrukturalizovat čs. ekonomiku tak, aby byly omezovány produkty přinášející nedostatečnou přidanou hodnotu. Přesměrovat významnou část stavebnictví z často nadbytečných velkých staveb na stavební opravy a údržbu, zejména domů a bytů. V devadesátých letech měla proběhnout masivní rekonstrukce dopravních (silničních, železničních) sítí a telekomunikací, na což byly vyčleněny mimořádné zdroje. Rozběhnout odsiřování tepelných elektráren a dokončit plynofikaci ekonomiky a zlepšit tak významně životní prostředí. Diverzifikovat zahraniční energetické zdroje. Atd., atd.

Dobře. Plány jsou ale jedna věc, ale co realizace?

Především zdůrazňuji, že navržený obsah těchto reforem iniciovaný vládou byl potřebný a racionální. O jejich prosazení se ale muselo bojovat Nastoupilo totiž jakési handrkování s Ústředním výborem KSČ, který tehdy jediný měl pravomoc tyto věd schvalovat. Bohužel jako vždy si také v této „reformě“ zase vynutil a převzal vedoucí úlohu, a tím se potom věci zbytečně komplikovaly, a hlavně zašmodrchávaly a původní záměry oklešťovaly. Z jeho strany k těmto změnám totiž nebylo moc ochoty, jevily se zřejmě politicky riskantní (samozřejmě především pro samotné vedoucí funkcionáře) a věci se neuvěřitelně protahovaly. Takalo se to hlavně ztráty celého roku 1987, který jsem považoval za „rok ztracených příležitostí“. Jak se ukázalo, za dva roky nám právě ten čas významně chyběl.

Pak nastupovala únavná „meziúřední“ jednání a dohadování metodou „vpřed a vzad“. Upřímně řečeno, kdyby v té době už nepůsobil v SSSR, byť značně splašeně, Gorbačov s jeho návrhem zákona „o státním podniku“, pak by stejně z těchto představ moc neprošlo. Připomeňme si, že v té době u nás bylo národní hospodářství organizováno převážně ve velkých podnicích a družstvech, řízených prostřednictvím výrobně-hospodářských jednotek (dnes bychom je nazývali „holdingy“) a jejich generálními řediteli. Nutno konstatovat, že ti měli na ÚV KSČ a v jeho aparátu mimořádný vliv, a bohužel v prosazování nutných reforem sehráli spíše úlohu brzdy. Nechtěli totiž přijít o svá monopolní postavení, dokonce neměli ani zájem o nějaké „ekonomické osvobození“. Jim se pod kuratelou státních plánů pracovalo mnohem lépe, protože ty z nich snímaly značnou část jejich odpovědnosti.

Pokud jde o postoje federálních premiérů, pak Lubomír Štrougal byl, jak známo, iniciátorem a předkladatelem reforem, a po jeho vystřídání Ladislavem Adamcem (koncem roku 1988) byl

i on jejich horlivým propagátorem. Ten se v rámci daných možností snažil průběh jejich zavádění maximálně urychlit (dokonce jsme mu po straně říkali „Laďa urychlit“).

Moc informací..., omlouvám se. Nedokázal jsem je ani vstřebat Mohl byste nám říci, čeho vůbec bylo, nebo nebylo do konce roku 1989 dosaženo?

Takže shrneme-li, nejmenší pokrok byl samozřejmě politický, tady byly legislativním odborem vlády teprve zpracovány první pracovní návrhy na nutné změny ústavy a zákonů. Pokud možno se o nich zatím jednalo jen „v kuloárech“. Pokud jde o věcné změny, pak už proběhla nutná právní i věcná příprava.

Pokud jde o diverzifikaci energetických zdrojů, šlo o zapojení ČSSR do alternativního balkánského ropovodu Adria, byla propojena i naše (vlastně RVHP) elektrická VN síť na západní Evropu (SRN). V září 1989 už byl Výkonným výborem RVHP schválen program přeměny této naší rozhodující mezinárodně obchodní organizace na pásmo volného obchodu a volných měn To bylo samo o sobě takřka revoluční, důsledky tohoto kroku se měly projevovat už v roce 1990. Byla takřka dokončena plynofikace našeho území a velmi účinně se „pod bičem“ premiéra Adamce rozběhly konkrétní práce na hromadném odsiřování tepelných elektráren, kde ovšem bylo nutno ještě dořešit řadu nejen technických, ale i tzv. výzkumných problémů. Problém výrazného ozdravění životního prostředí byl kvalifikován jako jeden z ústředních cílů budoucích pětiletek. Řada ostatních zmiňovaných cílů, především rekonstrukce dopravních a komunikačních sítí, výchozí restrukturalizace ekonomiky a aktivizace zahraničního, hlavně aktivního cestovního ruchu už byly v zásadě zapracovány do schválené koncepce ekonomického a sociálního rozvoje země do konce roku 2000.

Další měly být řešeny na pochodu v rámci ročních plánů a programů. Jejich pokračování nový polistopadový režim většinou opravdu převzal a aktivně využil (i když něco z toho také pořádně zpackal, viz třeba dostavbu Temelína).

V rozdílném stavu rozpracovanosti zůstaly změny metod centrálního a podnikového řízení. Došlo k dílčím změnám v organizaci ústředních orgánů (například spojení ministerstev financí a cenových úřadů) včetně vnitřních změn přímo v úřadě vlády, v jejichž rámci se např. Marián Čalfa stal ministrem. Státní banka československá předala podstatnou část své operativní práce nově vzniklým komerčním bankám a stala se výhradně jen centrální emisní bankou. Státní plánování bylo výrazně redukováno a v té době vlastně zůstaly jako regulované oblasti jen limity dovozů (především z oblasti volných měn) a mezd. V oblasti daní byl vytvořen reálný prostor pro nový systém daní z příjmů právnických i fyzických osob a zákonných pojištění. Byl přijat nový zákon o cenách umožňující zásadní zpružnění jejich regulace a změn. Dokonce byly předloženy návrhy na uvolnění cen řady oborů průmyslu a stavebnictví, s nimiž jsem vzhledem k neúspěšnému vývoji a stavu demonopolizace osobně nesouhlasil. Došlo ke sjednocení dosud rozdílných obchodních a turistických kurzů koruny a zpevnění jejich parity.

Naopak se pořád v té době nepodařilo prosadit nutné změny zákonů, pokud se týkaly uvolnění drobného podnikání a živnostenského sektoru. Vlastně ani žádoucí demonopolizaci podniků a VHJ, která paradoxně v některých oborech byla ještě dokonce posílena.

Pak přišel listopad 1989. Všechno bylo naopak. Jaké jste tehdy dostali pokyny?

Všichni víme, že poměry se změnily ze dne na den. Dosavadní reformátoři zmizeli přes noc ze scény. K moci se dostala nová „samozvanecko-disidentská“ garnitura v čele s nesmrtelným a nedotknutelným Václavem Havlem, jehož neomezená politická moc tehdy u nás byla větší, než by v dnešním Rusku mělo pět Putinů. Podlomena byla vlastně až po dvou letech, kdy se do čela české vlády dostal Václav Klaus s jeho ODS.

'Tato nová moc nespočívala na nějakých zákonech. Jednoduše KSČ zmizela náhle ze scény, a nový premiér Čalfa s jeho poskvrněnou komunistickou minulostí mu doslova četl z očí a plnil každé přání bezodkladně, dokázal je snad i sám pro něho zformulovat. A parlament to všechno bez reptání oštemploval. Nastoupili nejen noví lidé, ale i nové zájmy, přičemž u Havla se projevil především mimořádný zájem o tzv. mimosoudní nápravu křivd a majetkové restituce.

V ekonomické sféře předal však moc a podporu Václavu Klausovi, byť se neměli zřejmě od začátku moc rádi, ale asi mu tenkrát nějak unikl. Nikoho jiného pravděpodobně nenašel. A ten měl svoje milce-obdivovatele, my „reformátoři“ jsme pro ně byli jen „old boys“ (pro nás to naopak byli ekonomičtí prosťáčkové, kteří nikdy neviděli podnik zblízka; určitě jsme však podcenili jejich skutečné záměry i možnosti).

Zatímco do té doby jsme se potýkali s ÚV KSČ, který jsme považovali oprávněně za sabotážní instituci, nyní jsme přišli „pod nůž“ těmto likvidátorům Takže už vůbec nešlo o nějaké příkazy pro nás, na řadu přišlo úplné rozehnání těch, kteří s dosavadními pracemi měli něco společného. V prvé řadě byl zrušen vládní útvar, který měl celou organizaci reformy na starosti a samozřejmě hned byli vyhozeni (nejen) jeho vedoucí pracovníci (J. Matějka, B. Studýnka). Řízení ekonomiky a tzv. nových reforem převzalo zcela jednostranně a bez ptaní do své působnosti Klausovo federální ministerstvo financí.

A jak se to týkalo vás osobně?

Mně samotného na začátku roku 1990 Čalfa, okouzlený svým novým postavením, iniciativně ujišťoval, že se v ekonomických otázkách bude o mě a moje doporučení opírat To ale rychle vyprchalo, když zjistil, že se tak dostává do rozporu s Klausem, který, jak známo, chtěl a prosazoval všechno jinak, zjednodušeně řečeno, chtěl restaurovat kapitalismus. Navíc volil na premiéra a vládu metodu, které nedokázali čelit. Prostě zpracovával své „revoluční“ návrhy a materiály docela partyzánsky, nedával je jiným k připomínkám, ale předkládal je přímo na jednání vlády, takže se k nim nikdo předem nedostal a tedy ani při dobré vůli nemohl posoudit a ovlivnit To se mimo jiné týkalo i Zprávy vypracované Mezinárodním měnovým fondem (který se hned stal naším poručníkem), jež byla využita jako argumentace pro zdůvodnění řady návrhů. Vláda ji ale v originále vůbec nedostala. Jednala jen podle odvozené informace ministerstva financí, a co v ní tedy skutečně bylo (třeba, co bylo „závazné“ a co jen doporučené), se nikdo jiný nedozvěděl. Čalfa neměl tu sílu ho s tím vyhodit a přimět k poslušnosti, takže musel prohrát Jen pro ilustraci: tak se např. narodila velká a tehdy mimořádně medializovaná a proklínaná tzv. celní válka s občany okolních zemí, když byla v únoru či březnu 1990 přes noc v turistickém kurzu devalvována koruna z 15 na 35 Kč za americký dolar. To se jim to nakupovalo...

Pak už jsem osobně měl s premiérem samé a čím dál větší rozpory. Ve stručnosti - nesouhlasil jsem s návrhy klausovských reforem, s devalvací koruny, s bezprecedentním náhlým uvolněním regulace cen a dovozů v existujících monopolních podmínkách, zděsil jsem se nad návrhy na zrušení RVHP atd., atd. Když v dubnu či květnu Klaus předložil první návrhy na restituce a hlavně všeobecnou privatizaci našich podniků, a tedy výprodej (rozkradení) ekonomiky, už jsem to nevydržel a Čalfovi jsem dokonce před některými členy vlády asi v červnu přímo řekl, že „to, co dosud vláda od ledna napáchala, bylo neštěstí, ale to, co chystá, bude naprostá katastrofa“, tak tím moje sláva skončila. Odmítl se mnou diskutovat, pak mě přímo vzkázal, ať už mu nic neříkám a nepíši. A přestal mě vůbec přijímat A v září - jak jsem pochopil po diskusi s některými členy vlády - mně udělil prostřednictvím šéfa úřadu vyhazov. Současně jsem dostal cenzurního „zaracha“ v Hospodářských novinách (do té doby na mně požadovali každý týden nějaký článek) a v dalším tzv. slušném tisku. Už dávno to beru jako vyznamenání...

Bylo jiné řešení než „klausovské zhasnutí“ nebo „kupónová privatizace“?

Pokud si odmyslíme, že musíme vzít v úvahu i možnost, že jiné než kapitalistické řešení by nám stejně rázně zatrhlo naše nové spřátelené západní zahraničí, pak samozřejmě podle mého soudu mohlo a mělo být všechno jinak. Výčet toho, co všechno se z hlediska zájmů naší republiky a našich lidí udělalo „špatně“, je nevyčerpatelný. Na nějaké podrobnosti tu není prostor, to je na samostatnou analýzu. Tady lze jen velmi schematicky připomenout negativní dopady některých takových kroků, jakými třeba bylo urychlené zrušení regulace dovozů a cen v monopolních podmínkách, to vedlo k náhlému pádu domácí produkce i vnitřní poptávky, což vyvolalo jen během tří let navazující pokles národního důchodu skoro o třetinu. Z toho se ekonomika vzpamatovávala do konce desetiletí a vlastně k jejímu ozdravění ještě pořád nedošlo (viz prohlubující se pokles zemědělství a výroby potravin, potácející se stavebnictví, monokulturizace a ochabnutí průmyslu závislého hlavně na té nejrizikovější automobilové produkci atd.).

K tomu si přidejme zrušení RVHP (hlavně z naší čs. iniciativy), které nás připravilo o dvě třetiny našich spolehlivých trhů, jež okamžitě nezištně obsazovali naši západní přátelé, devalvace koruny z 18 na 28 Kč za USD připravilo situaci, v jejímž důsledku dodnes každoročně odvádíme stovky miliard výpalného našim zahraničním vlastníkům. To navíc spolu se zmíněnou deregulací cen vyvolalo hyperinflaci a pád spotřebitelské poptávky (do konce roku 1992 spotřebitelské ceny vzrostly o více než 100 % a dodnes už postupně na osmi až desetinásobek). Došlo tak ke znehodnocení domácích úspor (kam se hrabou ztráty obyvatelstva ve srovnání s tak odsuzovanou měnovou reformou z roku 1953), a tím i k podlomení dosud velmi vysoké úrovně spořivosti.

Restituce a privatizace, navíc „za babku“ až zadarmo, je třeba posuzovat jako protiústavní ekonomický a politický zločin, jehož důsledkem bylo nejen založení našeho nového zlodějského oligarchického panstva jako nového domácího vládce a hlavně pak zahraniční kolonizace, které se už nikdy nezbavíme. Podotýkám že jsme žádný tzv. zahraniční kapitál nepotřebovali, ve srovnání s tím co u nás bylo každoročně investováno v osmdesátých letech z vlastních zdrojů, jsme ho dostali jako šafránu, a přesto to stačilo k našemu „ekonomickému převzetí“. Atd., atd.

Ale rekonstruovaný parlament to přece všechno schválil...

Je pravda, že v podstatě tyto kroky rekonstruovaný parlament v září 1990 na základě návrhů ministerstva financí skutečně schválil s tím, že v podstatě byly realizovány už do konce roku 1992 (dne rozpadu Československa). To všechno za pár let ještě dorazila zemanovsko-mertlíkovská „privatizace“ našeho bankovního sektoru, při níž jsme zaplatili stovky miliard za to, že si je mocné zahraniční banky laskavě převzaly do své péče. Důsledky takových reforem byly a jsou natolik závažné, že od té doby určovaly ekonomický a sociální vývoj v podstatě až dosud. Jen pro připomínku uvádím. že otcem všech navazujících privatizačních „zhasínacích“ zákonů a podobných normativních perel byl tehdejší místopředseda vlády P. Rychetský, který si mimo jiné tak později vysloužil post předsedy Ústavního soudu, ve kterém úspěšně funguje a rozhoduje až do našich dnů.

Všechno toto vlastizrádné a protilidové škůdcovství - jinak se to nazvat nedá - bylo prezentováno jako nevyhnutelná šoková terapie v letech 1990 až 1992. Pravda je, že to bylo nezbytné, pokud byla cílem nového režimu a jeho reprezentantů obnova kapitalismu, vládnoucí oligarchie a následné všeobecné politicko-hospodářské kolonizace. A samozřejmě ožebračení naší země a jejího lidu. To nebyly nějaké omyly či chyby, to byly záměry. Uskutečněné. Řekněme si otevřeně, že tyto důsledky jsou nevratné. O nějaké demokracii a skutečných politických a sociálních svobodách si do budoucna můžeme nechat jen zdát.

Za ty tři roky „šokové terapie“ bylo možno vylepšit a dokončit v klidu původně předpokládané politické i ekonomické reformy a zachovat úspěšně všechny výhody socialismu spolu s obnovou tentokrát reálné demokracie. Stačilo odstranit jen ty spíše „kosmetické“ nedostatky, které byly mezitím kvalifikovány i kvantifikovány. Včetně určení směrů jejich odstraňování. To bychom ale nepřišli „mírnyx dýrnyx“ o náš ohromný majetek a zůstali vlastními pány. A to nemohli naši noví domácí a hlavně cizí páni dopustit, proč by to jinak všechno dělali?

Haló noviny, 9.1.2017, str. 3 a 6