Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
Anglický spisovatel Gilbert K.Chesterton (1874-1936) napsal: kdysi o Srbech: -„Protože Srbové byli válečničtí, mohli jsme my být mírumilovní. Jsou-li oni urputnými bojovníky, bylo to proto, že žádná odvaha kromě čistého fanatizmu nemohla udržet hranice křesťanství proti nepřátelům, kterých bylo jako kobylek, zatím co my jsme volili své první parlamenty a stavěli své první katedrály. Zatím co všechno to, co my nazýváme světem, bylo vytvářeno, oni představovali (obrannou) zeď světa…“
Potvrzení toho, že měl Chesterton pravdu, ukáže několik „obrazů“ z dějin Srbů. V druhé polovině 14.století začali Turci (Osmani) v masách pronikat na Balkán. Zvali si je jako žoldnéře v rámci dynastických bojů v Byzantském (řeckém) císařství. Po smrti mocného srbského císaře Dušana (1355) nebyl už nikdo schopen sjednotit balkánské křesťany do boje proti smrtelnému nebezpečí Turků. V roce 1371 zahynuli dva významní srbští feudálové (Uglješa a Vukašin Mrnjavčevićové) v bitvě proti Turkům na řece Marica. Turci porazili na Kosovu poli (1389) početně slabší srbské vojsko knížete Lazara, kterého zajatého Turci popravili. Jemu pomáhaly i oddíly poslané bosenským králem Tvrtkem I. Kotromanićem, „králem Srbů, Bosny, Pomoří (Dalmácie) a Západních zemí (částí Chorvatska)“, a menší oddíly albánských křesťanů. Kosovská bitva měla pro Srby veliký morální význam: přiklonili se k „carství nebeskému“ a nepřijali Islám. Mnoho set roků trpěli různé strázně, ale nepoddali se, i když by stačilo přijmout Islám a stát se „sultánovými syny“.
Turecký sultán Mehmed II. Dobyvatel (1451-1481) definitivně za bojů v 1459 obsadil Srbsko (bylo to za vlády Jiřího z Poděbrad), po něm v 1463 Bosnu, 1482 Hercegovinu, další pak 1499 Černou Horu. Za nečinnosti Evropy Mehmed II. dobyl i Cařihrad (1453). V 1459 byl zničen i srbský pravoslavný patriarchát v Peći (na Kosovu a Metohiji). Boje proti okupantům, četné vzpoury v různých krajích, za hrozného útlaku, trvaly však i nadále. Turecká okupace představovala pro vyspělý srbský stát politickou, ekonomickou i kulturní katastrofu, znamenala TEMNO, které bude trvat téměř půl tisíciletí.
Za významného sultána Sulejmana I. Velkolepého (1520-1566) Turci dobyli Bělehrad (1521), obsadili většinu Uher, Bosnu a Hercegovinu, části Chorvatska, byli odraženy od Vídně (1529). V prohrané bitvě Ludvíka Jagellonského u Mohače proti Turkům (1526), bojovaly spolu s českým, chorvatským a uherským vojskem i početné oddíly Srbů. V těch dobách se vyznamenali obranou pevností Kiseg a Szigetu Chorvaté Nikola Jurišić a Nikola Zrinský. Aby potrestal Srby za stálý neklid a vzpoury, veliký vezír (předseda vlády) Turecké říše, Sinan-paša, dal 27.dubna 1594 spálit v Bělehradě ostatky nejpopulárnějšího, a dosud slaveného, srbského světce Sávy (1175-1235). Po více roků pak trvaly v srbských oblastech různá povstání proti Turkům. Lesy se plnily hajduky, bojovníky proti Turkům. Srbové prchali za bojů do Chorvatska, Uher, dnešního Rumunska, kde pokračovali válčit s Turky. Nejednou přicházeli do téměř vylidněných oblastí. Bylo to od dnešního Slovinska po Rumunsko, kde vznikala Vojenská hranice, která byla pod přímou kontrolou Vídně, ve které významnou roli při obraně střední Evropy hráli Srbové.
V roce 1683 obrovské turecké vojsko (kolem 250 000 mužů) obléhalo Vídeň. Díky pomoci polského krále Jana Sobieckého utrpěli Turci drtivou porážku. Rakouská vojska, pod generálem Norbertem Piccolominim, podporována rozsáhlým povstáním Srbů, vedených patriarchou Arsenijem III. Čarnojevićem, i za pomoci albánských křesťanů (veliká většina Albánců však přijala Islám), pronikla až do Skoplje. Nicméně díky politické situaci v Evropě a reorganizaci turecké armády (Köprülü-paša), smrti generála Piccolominiho (mor), porážce u Kačaniku (1690), se rakouská vojska začala rychle stahovat a nastupující osmanské vojsko začalo páchat strašná zvěrstva. Pravoslavný patriarcha Arsenije III. s řádově 35-40 000 rodin (udává se 150-200 000 duší), srbských ale i něco albánských křesťanů, jako tzv. První stěhování Srbů, přešel do Uher (1690). Od císaře Leopolda I. dostali Srbové privilegium, že mohou volit své pravoslavné biskupy a velitele (vojvody), dostali náboženskou svobodu a možnost užívat i dále juliánský kalendář. Po velikém vítězství nad Turky u Slankamenu (1691) dostali Srbové další privilegium, že patriarchové mohou jmenovat srbské důstojníky, získali „právo odúmrtí“ po pravoslavných Srbech, byli osvobozeni od desátků katolické církvi. Ale za toto museli bránit hranici říše ve stálých bojích s Turky. Nelehké osudy těchto Srbů, jejich boje proti Turkům i jiným nepřátelům Habsburků, za svá privilegia a proti rakouským zradám, mistrně vylíčil známý srbský básník a spisovatel Miloš Crnjanski (1893-1977) v rozsáhlém díle Seobe (Stěhování). Srbské jednotky pak za zájmy Rakouska prolévaly svou krev „bráníce kramáře z Vídně a Záhřeba“…Za veliké účasti Srbů osvobodil Evžen Savojský od Turků v roce 1717 Bělehrad, za obdivu tehdejší Evropy (psali o tom boji jako La glorieuse bataille de Belgrade).
Rakousko, po uzavření spojenecké smlouvy s Ruskem, zase podnítilo protiturecké povstání Srbů v roce 1737, které doprovázela povstání některých černohorských i albánských křesťanských plemen. Úspěchy trvaly 2 roky, pak přišly porážky v Bosně, drtivá porážka u města Grocka. Rakouská posádka Bělehradu se vzdala. Patriarcha Arsenije IV. Šakabenta měl být oběšen, ale podařilo se mu uprchnout. S rychle ustupujícím rakouským vojskem se „stěhovaly“ i tisíce srbských rodin ( Druhé stěhování Srbů). Etnické změny částí Srbska (obzvláště srbské oblasti Kosova a Metohije kam se nahrnuli islamizovaní Albánci) v neprospěch Srbů se prohlubovaly.
Rakousko, po uzavření smlouvy (1781) mezi císařem Josefem I. a carevnou Kateřinou II. proti Turecku, zase využilo bojovnost Srbů a vysílalo do srbských oblastí i jako „guerillové“ oddíly tzv. Freikorps, vycvičené v Rakousku, pod velením srbských důstojníků z Vojenské hranice. Válka trvala tři roky (1788-1791), generál Laudon dobyl 1789 Bělehrad. Rakousko zase nechalo jinak velmi úspěšné srbské povstalce, kteří osvobodili většinu Srbska, na holičkách a Srbsko opustilo. Přes 50 000 Srbů zase uprchlo do Uher. V Bělehradě se tak během 16.- 19.století vícekrát za ničení a vraždění jako páni střídali Turci a Rakousko.
Vlády nad bělehradským pašalíkem (užší Srbsko) se začátkem 19. století zmocnili čtyři dahijové, janičarští odpadlíci od sultána. Janičaři v dřívějších dobách představovali nejobávanější turecké vojsko, jejich disciplína a věrnost sultánovi však časem velmi poklesly.
Dahijové rozpoutali teror nad srbským obyvatelstvem, popravili desítky srbských předáků (tzv. knezů). Zavraždili i představitele Turecka, Mustafa–pašu, který se Srby slušně jednal. V roce 1804 začalo První srbské protiturecké povstání, původně proti dahijům, pak ale i proti Turkům všeobecně. Povstání vedl Karadjordje Petrović (Černý Jiří). Vzbouřenci v těžkých bojích osvobodili Bělehrad, porazili řadu tureckých trestních expedicí, včetně bosenských poturčenců vedených Kulin-kapitánem. Osvobodili Srbsko, vyhnali Turky z vnitrozemí, dali půdu rolníkům. Před útokem Napoleona na Rusko, přestali Rusové pomáhat povstalcům, Turecko udeřilo s novými armádami a povstání bylo krvavě potlačeno (1813). V Srbsku nastal teror a vraždění. Nicméně v 1815 došlo k novému povstání, které vedl Miloš Obrenović, který se vzbouřenými Srby opakovaně porazil turecké vojsko. Mnohdy si ale počínal trochu jinak nežli Černý Jiří. Říká se o něm, že dovedl, jako bohatý obchodník, opakovaně podplatit před bitvou turecké velitele. Miloš přesvědčil cařihradskou Portu (vládu), že jedině on dovede udržet klid v zemi – a tak vzniklo polosamostatné srbské knížectví,s mnoha pravomocemi, se schopnou, ale absolutistickou vládou Miloše Obrenoviće.
Pro Milošův absolutizmus došlo k přechodnému návratů Karadjordjevićů, kdy se knížetem stal Karadjordjův syn Alexandr (1842-1858), za jehož vlády jeho inteligentní ministr vnitra Ilija Garašanin (1812-1874) vydal v 1844 svoje NAČERTANIJE, nástin budoucí politiky Srbska, jehož koncepci podpořil i právník František Zach, český emigrant, ve službách polského knížete Czartoryského, v emigraci ve Francii. Zachův doplněk uváděl i všejihoslovanské vztahy Srbska. Zach se účastnil za Srbsko i Všeslovanského sjezdu v Praze v bouřlivém roce 1848 a svůj osud spojil se Srbskem, kde organizoval Vojenskou akademii, vedl různá diplomatická jednání, stal se jedním z prvních srbských generálů. Za vlády Michala Obrenoviće (měl velmi přátelské vztahy s F.Zachem) došlo k odchodu posledních tureckých posádek ze Srbska (1867).
Francie a Velká Britanie, Německo byly proti oslabování Turecké říše, nepodporovaly snahy po svobodě Turky pokořených národů. V roce 1875 došlo pro útisk k protitureckému povstání v Hercegovině, do kterého se postupně (po počátečních neúspěších Srbska) zapojilo Rusko, Černá Hora, znova Srbsko. Po porážce Turecka, Rusko chtělo utvořit Veliké Bulharsko (San Stefanský mír 3.března 1878), což ostatní velmoci zamítly. Byl svolán Berlínský kongres (1878) pod taktovkou německého kancléře Otty von Bismarcka. Na kongresu byly Srbsko i Černá Hora uznány za zcela nezávislé státy, za značného rozšíření svého teritoria. Rakousko-Uhersko obsadilo, aby „pacifikovalo“ podle rozhodnutí Kongresu, Bosnu a Hercegovinu, která formálně zůstávala ale součástí Turecka. V Bosně a Hercegovině došlo k vzpouře proti té okupaci (1878 a hlavně pak 1882), kdy proti rakousko-uherskému vojsku bojovali bok po boku muslimové i Srbové (tito hlavně v 1882). Nechtěli cizí vládu. Srbové, pochopitelně, doufali v možnost sjednocení s vzmáhajícím se Srbskem.
Od roku 1906 probíhala „celní válka“ mezi Srbským královstvím a Rakousko-Uherskem, která na konec skončila příznivě pro Srbsko. V letech 1908-09 probíhala krize po anexi Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem. Došlo téměř k válce mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem. Rakouská generalita chtěla likvidaci Srbska. Koncem října 1912 propukla Balkánská válka, ve které spojenci (Bulharsko, Černá Hora, Řecko a Srbsko) vyhnali turecké okupanty z většiny Balkánu. Již v říjnu 1912 první srbská armáda rozbila u města Kumanova tureckou Vardarskou armádu a osvobodila většinu Makedonie. V té době se říkalo: ZA KOSOVO KUMANOVO. Za Kumanovské bitvy uvítal na frontě v bratrském obětí našeho Václava Klofáče princ-regent Alexandr, velitel vítězné první srbské armády. Další srbské vojsko osvobodilo Kosovo a Metohiji, kolébku srbské státnosti a pravoslaví. Rakousko-Uhersko, Itálie i Velká Britanie zabránily, aby si Srbsko zachovalo svůj právě získaný přístup k moři. Za války poslalo Srbsko jako pomoc k Adrianopoli dvě divize a dělostřelectvo, aby pomohlo Bulharsku. V srbském i černohorském vojsku pracovala řada českých lékařů-dobrovolníků (např.profesor Burián, prof.Jirásek aj.)
Bulharsko nebylo spokojeno se získanými oblastmi a zrádně přepadlo koncem června 1913 své spojence, srbské vojsko na řece Bregalnica, podobně i řecká vojska. Nicméně brzy bylo poraženo, do války proti Bulharsku totiž vstoupilo i samotné poražené Turecko, Rumunsko i Černá Hora, takže Bulharsko ztratilo většinu toho, co za války získalo.
Při atentátu v Sarajevu 28.června 1914 zahynul následník trůnu Rakousko-Uherska František Ferdinand d´Este. Jeho přítomnost na přehlídce, na posvátný den pro Srby, výročí Kosovské bitvy (Vidovdan, 28.června), byla pokládána za protisrbskou provokaci. Atentát organizovala „Mladá Bosna“, ve které byli představitelé mládeže Srbů, muslimů i Chorvatů. Smrtící střely vypálil srbský gymnazista Gavrilo Princip. Mezi atentátníky byl i muslim Muhamad Mehmedbašić, který říkal, že je Srbem muslimské víry. Atentát uspěl i díky nedostatečné ochraně následníka trůnu. Pro Srbsko ponižující ultimatum Rakousko-Uherska Srbové nemohli přijmout v šestém bodě, který vyžadoval účast rakousko-uherských vyšetřovatelů na teritoriu Srbska, k vyšetření udávané účasti srbských úředních činitelů v atentátu. Po atentátu chátra v Bosně a Hercegovině, Chorvatsku i Slovinsku rozbíjela srbské obchody, demolovala srbské domy, byli i mrtví. Vzhledem k očekávané válce, srbská vláda přešla do Niše z Bělehradu, vystavenému přímé palbě rakousko-uherského dělostřelectva a jeho monitorů na Sávě a Dunaji. Válku Rakousko-Uhersko Srbsku vyhlásilo 28.července 1914. Ale brzy po útoku proti Srbsku, Rakousko-Uhersko utrpěla dvě drtivé porážky od srbské armády, na Ceru (15.-18. srpna) a začátkem prosince v oblasti řeky Kolubary a hory Suvobor. Byla to dvě první vítězství spojenců ve světové válce (1914-1918). Srbsko se stalo velmi populárním v Rusku, Anglii i Francii. Za války srbské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny bylo značně pronásledované, trpělo v řadě koncentračních táborů, kde mnozí zemřeli. Nemálo Srbů bylo odsouzeno i k smrti. V terorizování vynikly tzv. Schutzkorps (Šuckory) , sestavené z muslimsko-chorvatské chátry.
Na tajných jednáních v Londýně na jaře 1915, byla Srbskému království, za jeho úspěšnost ve válce, nabídnuta značná část jihoslovanských oblastí Rakousko-Uherska, ve které žila absolutní a někde i relativní srbská většina (Bosna a Hercegovina, část Dalmácie, Srbská Krajina v Chorvatsku, Srem aj.). Za války cestovali profesor T.G.Masaryk i dr. Eduard Beneš s pasem Srbského království, které bylo mezi prvními státy, které uznaly Československo. Masaryk byl znám svým přátelstvím k Jihoslovanům, zejména k Srbům.
Teprve když na Srbsko, ve kterém umíraly desetitisíce na skvrnitý tyf a jiné infekce, na podzim 1915 udeřilo obrovské německé a rakousko-uherské vojsko, když ho zrádně přepadlo i Bulharsko (celkem 800 000 vojáků), musela se srbská armáda stahovat do oblasti Kosova a Metohije. Protože se nechtěla vzdát, ustupovala armáda za kruté zimy spolu se statisíci (!) civilistů přes nebetyčné albánské hory k moři, kde je měly čekat spojenecké lodi. Marně čekali němečtí, rakousko-uherští i bulharští parlamentáři, že srbská armáda bude kapitulovat. Během evakuace přes Albánii, za té Albánské Golgoty, zahynulo na 70 000 srbských vojáků, přes 100 000 civilistů (hlad, zima, nemoci, vyčerpání bez přístřeší, nůž nebo kulka části Albánců). Přes Albánii se svým lidem i vojskem ustupovali i starý král Petar Karadjordjević i princ regent Alexandr. Přes Albánii ustupovala i řada zajatých Čechů z rakousko-uherské armády, kteří se přidali k srbské armádě. A stali se nositeli prestižní Albánské medaile. Srby podporoval, podle svých možností, albánský předák Esad-paša Toptani. Většina albánských předáků byla však za peníze ve službách Rakousko-Uherska a Německa, bojovala proti Spojencům.
V krátké době zachránění Srbové, plni nadšení a odhodlání, vytvořili za materiální pomoci spojenců zase dobře vycvičenou a motivovanou statisícovou armádu, která sehrála významnou roli při průlomu Soluňské fronty v září 1918. Srbské vojsko osvobodilo Bělehrad již 1.listopadu. V té době napsal ministr zahraničí USA Robert Lansing:
-„Když se budou psát dějiny této války, nejslavnější kapitola těch dějin bude mít nápis: SRBSKO. Srbská armáda vykonala divy udatenství a srbský národ vytrpěl neuvěřitelná strádání. A tato obětavost a vytrvalost nemohou zůstat nepovšimnuty – je nutné je odměnit…“ Ne ale tak, jak je zrádně „odměnily“ USA, Veliká Britanie, Francie – prostě Západ – koncem 20. a začátkem 21.století.
Za války utrpělo Srbsko strašlivé lidské i ekonomické ztráty. Zahynulo více než 50% vojensky schopných mužů (18-60 let), deset procent se stalo invalidy následkem války. Přes 800 000 lidí zemřelo na různé epidemie, podvýživou a hladem. V zemi zůstalo na půl miliónu válečných sirotků. Hospodářství země bylo zcela rozvrácené, rozkradené okupanty (Němci, Rakousko-Uherskem, Bulhary).
Koncem listopadu 1918 přišla do Bělehradu delegace Chorvatů, Dalmatinců, Slovinců i Srbů z bývalého mocnářství s prosbou, aby jejich země byly přijaty do vítězného Srbského království. Jménem krále vyhlásil princ regent Alexandr 1. prosince 1918, že jsou přijati a tak vzniklo Království Srbů, Chorvatů (Hrvati) a Slovinců, SHS. Srbská armáda zastavila a přinutila k odchodu italská vojska, která začala obsazovat části Slovinska, Chorvatska, Dalmácie. Musela bojovat proti maďarským bojůvkám ve Vojvodině. Vstupem do království SHS nemusely bývalé části Rakousko-Uherska platit válečné reparace. Jugoslávie vznikla z SHS v roce 1929. Král Petar I. měl čestný titul Osvoboditel, král Alexandr Sjednotitel.
Král Alexandr I. Karadjordjević, věrný spojenec Francie a přítel Československa, který stál u zrodu Malé dohody (1921) mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem, podobně i Balkánského paktu (1934), byl trnem v oku vzmáhajícího se fašizmu i revanšizmu. Za jeho návštěvy Francie byl zavražděn spolu s francouzským ministrem zahraničí Louisem Barthouem během atentátu v Marseille 9. října 1934. Organizaci atentátu provedla chorvatská ustašovská teroristická organizace a teroristické křídlo Makedonské revoluční organizace VMRO, za podpory Maďarska a Itálie. Francouzské zajištění královy bezpečnosti bylo zcela nedostatečné. Organizátoři atentátu nebyli potrestáni. Velká Britanie a Francie si nechtěly rozházet své vztahy s Mussoliniho Itálií.
VLASTNÍ ZÁŽITKY
Konec září 1938. Je mi 13 let. Žiji s rodiči od svého prvního roku v Bělehradě, v Jugoslávii. Tatínek zastupuje veliký československý koncern ČKD a PRAGA automobily, ČKD dodávala pro jugoslávskou armádu reflektory, naslouchací přístroje, nákladní automobily, atd.. Tatínek má proto permanentní přístup do generálního štábu království Jugoslávie, zná se s mnoha štábními důstojníky, generály. Je právě doba, kdy západní spojenci Anglie a Francie zradily demokratické Československo. Před dveřmi je konference v Mnichově. Doma vše vzrušeně probíráme, včetně mne, třináctiletého. Tatínek je překvapen pomluvami části britského i francouzského tisku proti Československu.
Jedno odpoledne mě tatínek odvezl před naše velvyslanectví v Bělehradě. Nechtěl jsem věřit svým očím. Naše elegantní velvyslanectví obléhaly zástupy, snad tisíce lidí. Na můj dotaz mi tatínek odpověděl, že se v těchto dnech hlásí tisíce Srbů jako dobrovolníci, kteří půjdou bránit v československé armádě své české bratry proti hitlerovskému Německu. Důstojníci generálního štábu už více dnů cvičí vysokoškolský prapor dobrovolníků. Udávalo se, že se v té době hlásilo kolem 50 000 Srbů v různých částech Jugoslávie, aby bojovali proti Němcům jako dobrovolníci v československé armádě. Na četných mnohatisícových manifestacích pro Československo bylo základní heslo BRANIĆEMO ČEŠKU ! ŽIVEO BENEŠ ! (Budeme bránit Čechy! Ať žije Beneš!). Manifestací se účastnily i zástupy nás, gymnazistů.
Bělehrad, 27.března 1941. Československo bylo rozbito, Slovensko vyhlásilo nezávislost, 15.března 1939 vznikl protektorát Čechy a Morava. Prvního září 1939 vypukla druhá světová válka. „Blitzkrieg“ (blesková válka) přinesla nacistickému Německu neuvěřitelné úspěchy. Během roku byly obsazeny Polsko, Dánsko, Holandsko, Norsko, Belgie, byla poražena a z části okupována Francie. Pakt Ribbentrop-Molotov (srpen 1939) zajistil Německu četné dodávky surovin, pohonných hmot a potravin z SSSR. A při tom Německo chystalo v květnu 1941 útok na SSSR pod krycím názvem plán BARBAROSSA. Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko přistoupily k „Paktu tří“ (Berlín-Řím-Tokio). Německo, (po Anschlussu včetně Rakouska), tvrdě naléhalo na Království Jugoslávii, aby také přistoupila k paktu tří, slibovalo jí neutralitu. Jugoslávskou vládu vedli v té době premiér Dragiša Cvetković (Srb) a Vlatko Maček (za Chorvaty). Po vraždě krále Alexandra I. Karadjordjeviće v Marseille (9.října1934), věrného přítele Francie a Malé dohody, vládla zemi regentská rada za neplnoletého krále Petra II. (*1923) V jejím čele byl Alexandrův bratranec, pragmatický princ Pavel, známý jinak svými probritskými postoji. Atentát byl organizován Itálií a Maďarskem, Maďarsko mělo výcvikový tábor pro teroristy v Janka Pusztě. I když byli odpovědní za atentát usvědčeni, Maďarsku se nic nestalo. Francie a Britanie se s Itálií nechtěly rozkmotřit.
Princ Pavel a vláda Cvetković-Maček se všemožně snažila zachovat neutralitu Jugoslávie, vždyť v té době bylo Německo na vrcholu své moci, „vládlo“ téměř v celé Evropě. Ministerstvo národní obrany bylo trvale vládou upozorňováno, že se musí zachovat striktní neutralita. V rámci toho byly dokonce zakazovány obvyklé přátelské styky štábních důstojníků s britskými vojenskými přidělenci. Plukovník Generálního štábu Dragoljub-Draža Mihailović, donedávna vojenský atašé na velvyslanectví Království Jugoslávie v Praze, budoucí první vůdce odporu po rozvrácení Jugoslávie Německem a jeho spojenci, byl dokonce potrestán domácím vězením za neuposlechnutí toho rozkazu. Měl rád Anglii.
Těžce zkoušená Anglie v té době s krajním vypětím odrážela útoky německé Luftwaffe. Britská zpravodajská služba se všemožně snažila získat Jugoslávii na svou stranu, na rozšíření proti německé fronty. Za tím účelem byla začátkem 1941 v Bělehradě společná britsko-americká mise (USA ještě nebyly ve válce), kterou vedl jako zvláštní posel prezidenta Roosevelta americký právník William Donovan, ad hoc v roli plukovníka. Během války se Donovan pak stal jako generál náčelníkem OSS (Office of Strategic Services - Kancelář Strategických Služeb), předchůdcem dnešní CIA. Srbští důstojníci byli rozhořčeni stavem vlády, Srbové vždy patřili ke spojencům Britanie, Francie, USA. Nějak v druhé polovině března 1941 byl tatínek služebně u velitele královského letectva elitního generála Dušana Simoviće, s kterým se dobře znal. –„Pane generále, není to pro vás, jako pro Srba, strašné, co dělá vaše vláda?“ Generál se jen prý pousmál a řekl:-„Nebojte se, pane inženýre, všechno dobře dopadne. Uvidíte!“
Jednání probíhala ze strany Veliké Britanie i USA ve znamení vzpomínek na jejich bratrství ve zbrani a spojenectví se Srbskem a na společné prolévání krve v první světové válce (1914-18), na statečnost srbské armády. Pak koncem podzimu 1915 přišel již uvedený strastiplný ústup armády i civilů přes Albánii, za strašných ztrát. Obnovená a znova vyzbrojená srbská armáda pak v roce 1918 se aktivně účastnila průlomu Soluňské fronty (září 1918) a 1.listopadu osvobodila Bělehrad.
Jako l6letý gymnazista jsem začátkem 1941 roznášel různé materiály britské protiněmecké propagandy. Bydleli jsme naproti Vojenské akademii v Birčaninově ulici (podle hrdiny prvního srbského povstání proti Turkům v r.1804 Iliji Birčanina, zrádně popraveného Turky), nedaleko britského velvyslanectví, kde jsme dostávali obrázky britských letadel, válečných lodí, různé informace, vše v rámci pochopitelných snah získat Jugoslávii do protihitlerovského tábora. Srbsko bylo jednoznačně protihitlerovské, v převážně katolickém Chorvatsku nechyběly značné sympatie pro Německo, „růžové“ vzpomínky (Vatikán ?) na Rakousko-Uhersko. Dalmatinci a Slovinci se báli Italské přítomnosti v „paktu tří“, se Srby si v té době, dalo by se říci, dobře rozuměli Přes Bělehrad prchalo dost lidí z Protektorátu, civilisté i důstojníci československé armády, aby se dostali na Blízký východ a dále pak do Anglie. Tatínek byl zapojen do toho „pašování“ lidí. Většinou se to odehrávalo v noci, když prchající, kteří znali naši adresu a heslo, zazvonili u vchodu vily, ve které jsme bydleli. Probíhalo to tajně, takže po okupaci Srbska tatínka Gestapo v této souvislosti nikdy nevyslýchalo. Bývalý vojenský atašé Království Jugoslávie v Praze, plukovník Mihailović, byl mezi těmi, kteří pomáhali při útěku svým kolegům, důstojníkům, které znal z Prahy.
Přes neutralistický stav oficiální vlády Cvetković-Maček, srbské vojenské kruhy se přece jen chystaly, i když více méně tajně, za pomoci anglického velvyslanectví, na eventualitu hitlerovského útoku proti Království Jugoslávie, na guerillovou válku. Uvažovalo se o odporu v horách centrální Jugoslávie, v Bosně a Hercegovině. Za tím účelem byla k nám za hluboké noci několikrát přivezena řada velikých kufrů, které pak náš řidič Jovica, několik nejbližších přátel a maminčiných příbuzných z Bosny v dalších dnech dopravili vlakem do Sarajeva. Tam se dostaly do domu strýčka Bogdana Laliće, maminčina bratrance, pravoslavného kněze, kde byly ukryty ve skrýši pod mohutnou zdí v jeho veliké zahradě. Byly v nich vysílačky, britské samopaly (tommy guns), munice, prý rozbušky a výbušniny. Strýček Bogdan byl politicky velmi aktivním členem opoziční Zemědělské strany, jejíž předák Milan Gavrilović byl prvním velvyslancem Jugoslávie v Moskvě. To vše jsem se dozvěděl později, i když jsem to tušil. Podobné zásilky byly prý odesílány „důvěrným lidem“ i na další místa hornaté centrální Jugoslávie.
V té době zoufale bojující Anglie také šířila svou válečnou propagandu, kterou jsem jako řada dalších gymnazistů pomáhal šířit, věřil jsem ji, protože jsem jí, podobně jako tisíce mých vrstevníků, chtěl věřit. Podle ní byly v Řecku připraveny desetitisíce britských vojáků, se stovkami letadel, stovkami tanků, které se hned dají do boje, kdyby Hitler napadl Jugoslávii, kdyby se Jugoslávie dala na stranu Anglie. Můj strýček Bogdan, který u nás poměrně často bydlel, pokud ho politika ze Sarajeva přivedla do Bělehradu, několik dnů před 25.březnem „zmizel“, nepřišel na noc, dokonce ho u nás hledala i policie. Tatínek se tomu jako divil, i když věděl, co za tím vězí.
Do takto rozjitřené situace přišla jako šok zpráva, že 25. března vláda Království Jugoslávie přistoupila k paktu tří. Srbsko bylo rozhořčeno.
Ve čtvrtek 27.března nás tatínek budil dříve než obvykle. „Něco se děje, v naší ulici a dole v bulváru Knížete Miloše je hodně vojáků, jsou tam i dva tanky. Rádio hlásilo, že armáda pod velením generálů Simoviće a Mirkoviće provedla státní převrat, do Bělehradu vpochodovala Šumadijská divize, byla zrušena regentská rada, ještě ne zcela plnoletý následník trůnu Petar Karadjordjević byl provolán králem Petrem II., generál Simović se stal premiérem, Maček (aby se zachovala s Chorvaty jakás takás jednota státu) zůstal náměstkem premiéra. Šumadija je „nejsrbštější“ část Srbska, jižně a jihovýchodně od Bělehradu…Vzpomněl jsem si na rozmluvu tatínka s generálem Simovićem několik dnů před tím.
V prvních hodinách bylo zakázáno vycházet na ulici, nicméně brzy se ulice Bělehradu zaplnily davy jásajících občanů, kteří manifestovali svou radost, že převrat zvrátil přistoupení k nenáviděnému paktu. V tom Srbové nebyli pragmatičtí. Davy provolávaly slávu mladému králi a všudy přítomné heslo bylo „BOLJE RAT NEGO PAKT“ („Lépe válku nežli pakt“). Jak jsme jen my gymnazisti manifestovali ! Lid netušil, co ho čeká.
Během dopoledne 27. března se u nás stavil se skupinou důstojníků v polní uniformě i rozzářený strýček Bogdan, který se také účastnil přípravy převratu. Později na kus řeči přišel i „náš soused“, velitel Vojenské akademie, generál Uroš Tešanović, který se s tatínkem dobře znal a byl přítelem strýčka Bogdana. Do dnes si pamatuji generálova slova během rozhovoru s tatínkem, když si včetně maminky připíjeli na zdar převratu. –„Jsme hrdi, jak se nám převrat zcela nekrvavě zdařil, i když víme, že nám asi přinese všem moc zlého. Jugoslávie teď má tolik nepřátel, venku i uvnitř…My, Srbové, jsme zvláštní národ. Vy Češi jste civilizovanější než my, protože my jsme strávili pět set let tím, že jsme se snažili osvobodit od hrozného tureckého jha. V našich dějinách byla vždy mez, až kam se dalo jít. Pak už ani krok, i za cenu záhuby…Národní čest byla nade vše…I proto jsme museli zabránit té hanbě z paktu s Hitlerem. I když víme, co nás čeká…“ Pamatuji se, jako by to bylo včera, jak jsme můj bratranec Jova a já museli říct panu generálovi slavné verše z lidové epické poezie, které mluví o tom, co řekla matka Jevrosima svému synovi králevici Markovi, hrdinovi srbské epické poezie, aby poctivě urovnal spor o vládu mezi carevićem Urošem a jeho strýci, nepokojnými a vlády chtivými feudály Mrnjavčevići, po smrti císaře Dušana, v druhé polovině 14. století, když Turci v masách vnikali na Balkán, zváni jako žoldnéřské vojsko do dynastických bojů Ŕecka..
-„Nesmíš, synku, křivě vypovídat,
Nesmíš otci ani strýcům stranit,
Leč po pravdě Boha jediného.
Nesmíš, synku, zahubit svou duši.
Lépe abys ztratil svoji hlavu,
Nežli hříchem poskvrnil svou duši…“
„A vidíte, pane inženýre, my Srbové, se držíme toho, co řekla matka Jevrosima svému synovi Markovi,“ řekl otci usmívající se generál. Strýček Bogdan, pln starosti, nám řekl:-„ Bude co nevidět válka. Rychle přijeďte k nám do hor v Bosně, tam budete v bezpečí. Tam se „Švába“ tak snadno nedostane. Budete přece u své rodiny (autorova matka pocházela z bosenských hor)“.
To jsme strýčka Bogdana viděli naposledy. Po rozvrácení Jugoslávie a po vzniku fašistického ustašovského Nezávislého státu Chorvatska (NDH), kterému Hitler věnoval i Bosnu a Hercegovinu, chorvatští ustašovci strýčka Bogdana a mnoho dalších pravoslavných kněží popravili v severním Velebitu, kde ho mrtvého nebo polomrtvého shodili do bezedné jámy-popraviště Jadovna. Začala genocida Srbů v ustašovském Chorvatsku, NDH, tedy včetně Bosny a Hercegoviny, kdy bylo povražděno, často velmi brutálním způsobem, na 700-800 000 Srbů, desetitisíce Romů a Židů.
Rozzuřený Hitler nařídil Jugoslávii zničit. Kvůli tomu musel stáhnout i z připravené akce BARBAROSSA v květnu 1941 proti SSSR řadu elitních divizí, čímž se jeho útok na SSSR opozdil o 5-6 týdnů, takže německou armádu zastihla krutá ruská zima na 30 kilometrů před Moskvou. Útok na Jugoslávii začal bez vyhlášení války na Květnou neděli 6.dubna 1941 zničujícím bombardováním srbských měst (chorvatská bombardovaná nebyla). Zde nutno připomenout, že za 78 dnů trvajícího bombardování ve dne i v noci během NATO agrese proti Jugoslávii v r. 1999, NATO letectvo také barbarsky ničilo a zabíjelo o Velikonocích, včetně Velikonoční neděle. Nálety v 1941 trvaly řadu dnů, v Bělehradě bylo užito mnoho zápalných bomb, takže vyhořelo několik tisíc domů, zahynulo podle různých údajů 10-15 000, možná i více, obyvatel Bělehradu. Okolí vily, ve které jsme bydleli, bylo devastováno – nebylo divu, bydleli jsme naproti Vojenské akademii, nedaleko generálního štábu, Ministerstva obrany. Nám se ale nic nestalo, jednu zápalnou pumu, která dopadla na půdu, uhasila maminka připraveným pískem.
Útoku na Jugoslávii ze všech stran se účastnilo téměř 50 divizí, z toho 24 německých, 23 italských a 5 maďarských. Jediná přátelská hranice, kolem 200 km, byla s Řeckem. Spojení s ním přerušil německý útok z Bulharska. Armáda kapitulovala, bez větších bojů 17. dubna (podepsání kapitulace bylo v bývalém československém velvyslanectví v Bělehradě). Hlavní příčiny rychlé kapitulace: bývalá vláda (Cvetković-Maček) do poslední chvíle (do 27. března) tvrdila, že se zachová neutralita, nepřipravovala armádu k válce, veliká část Chorvatů zradila, nenastupovala podle povolávacích rozkazů, vítala německé tanky, ustašovské tlupy napadaly vojáky, část komunistů „nechtěla bojovat za imperialisty“, byla velmi aktivní německá pátá kolona. Projihoslovanští Chorvati (a nebylo jich málo) se oprávněně báli nástupu k moci ustašovských teroristů.
Jediný, kdo nekapituloval, byl štábní plukovník Mihailović, odborník na vedení guerillové války, který se skupinkou 31 vojáků, poddůstojníků a důstojníků odešel do kopců Srbska, kde na kopečnatém terénu Ravna gora 13. května 1941 vztyčil prapor svého 41.pluku a zahájil odpor proti okupantům. Druhá skupina odporu, vedená chorvatským komunistou Josipem-Brozem Titem zahájila odpor později, až 2 týdny po přepadení SSSR 7. července 1941 v Srbsku. Mihailović patřil koncem roku mezi nejpopulárnější muže světa, spolu s Churchillem a Rooseveltem, byl „the Person of the Year“ (týdeník TIME).Ve vedení odporu proti okupantům byl Tito bezohlednější a úspěšnější a získal pro sebe veškerou pomoc spojenců, hlavně Velké Britanie, včetně velikého antikomunisty, Churchilla. Vyplynulo to částečně z pomluv, že někteří Mihailovićovi lidé s okupanty, hlavně s Italy, kolaborovali. Mihailović také šetřil lid proti německé odplatě, která znamenala popravu sto rukojmí za jednoho zabitého a 50 za jednoho zraněného německého vojáka. Tito naopak v tomto smyslu lid nešetřil. O uvedeném napsal známý americký publicista David Martin knihu „Síť dezinformací – Churchillův závažný jugoslávský omyl.“
Dodnes se autor vzpomíná na hrůzu, která padla na Srbsko, když mluvčí německé armády Felix Benzler v říjnu 1941 prohlásil:
-„Minulého týdne byl popraven veliký počet Srbů, ne pouze v Kraljevu (1 700), ale i v Kragujevci (2 300), jako odplata za vraždu příslušníků wehrmachtu, a to v poměru 100 Srbů za jednoho Němce…“ Podle místních zdrojů Němci nepostříleli 4 000 civilů, ale 10 000. V městě Kragujevac bylo německou armádou (ne zbraněmi SS) postříleno CELÉ chlapecké gymnázium od 15 let výše, včetně ředitele a profesorského sboru. Popravy se konaly v dnešním parku „Šumaríce“. Autor místo hromadných poprav znova navštívil v 1999, včetně místa hromadné popravy gymnazistů…
I když na začátku royalista Mihailović a komunista Tito spolupracovali v boji proti okupantům, později se rozešli a naopak proti sobě, bohužel, bojovali. Příliš mnoho krve tak bylo zbytečně, ke škodě národa, prolito. Po konci války, když Titovy jednotky Mihailoviće zajali, byl po monstr-procesu stalinského typů z třicátých let odsouzen k smrti a za úsvitu 17. července 1946 zastřelen. Místo jeho hrobu není známo. Titovy úřady nedovolily účast v generálově obhajobě stovkám amerických a britských vojáků, důstojníků, kterým Mihailovićovy jednotky zachránily život, kteří věděli, jak jeho jednotky statečně bojovaly proti okupantům.. Nicméně mu bylo prezidentem USA Harry S.Trumanem, na návrh generála Dwight Eisenhowera, v roce 1948 uděleno nejvyšší americké vojenské vyznamenání pro Neameričany Legion of Merit, s následujícími doprovodnými slovy:
-„Generál Dragoljub Mihailović mimořádně vynikl jak vrchní velitel jihoslovanských ozbrojených sil a později jako ministr národní obrany od prosince r.1941 do prosince 1944 při organizaci a vedení velikých sil odporu proti nepříteli, který okupoval Jugoslávii. Díky nebojácnému vystupování jeho vojsk bylo zachráněno a vráceno do spojeneckých řad mnoho amerických letců. Generál Mihailović a jeho jednotky, přes nedostatečné zásobování, v bojích za mimořádně těžkých okolností, významně přispěli věci spojenců a spolu se podíleli na dosažení konečného vojenského vítězství.“
29.března 1948 Harry S.Truman, v.r.
Výše uvedená citace byla Západem oficiálně zveřejněna až v roce 1956, protože Západ nechtěl komplikovat své vztahy s Titem, po jeho roztržce se Stalinem v r. 1948. Nicméně samotné vyznamenání svého otce dostala Mihailovićova dcera TEPRVE v 2005 (!).
Během války doslova tisíce spojeneckých letadel přelétaly Srbsko, aby bombardovaly naleziště ropy v Ploieşti, v Rumunsku a od roku 1944 i cíle v samotném Srbsku, kdy například při náletech na Bělehrad, na Velikonoce 1944, „omylem“ zahynulo několik tisíc lidí, protože „koberec pum“ dopadl skoro 2 kilometry vedle. Řada spojeneckých, hlavně amerických letců, byla sestřelena a kolem 500 bylo zachráněno Mihailovićovými jednotkami, kterým říkali „vojsko v otčině“, nebo podle starých tradic „četnici“ (čti: četnyci).
Churchill převedl veškerou spojeneckou pomoc statečně bojujícím Titovým jednotkám NOVJ (Národně osvobozenecké vojsko Jugoslávie) a POJ (Partyzánské oddíly Jugoslávie). Rooseveltovi se nezdálo toto zcela logické a proto poslal po mladém právníkovi, kapitánu Walteru Mansfieldovi (konec 1943-začátek 1944) k Mihailovićovi koncem srpna (1944) další misi vedenou profesorem dějin univerzity v Michiganu, významným balkanologem Robertem McDowellem, ad hoc jako podplukovníkem rangerů. Zpráva kapitána Waltera Mansfielda pro generála Donovana (OSS) byla totiž takového rázu, že Roosevelt a State Department chtěli ihned zahájit pomoc Mihailovićovi (březen 1944). Pak ale osobně zavolal W. Churchill a tím vše skončilo. Aby vyšetřil skutečnou pravdu, s McDowellem byli i tři mladí důstojníci, kteří mluvili srbsky. S jedním z nich (poručík? kapitán?) se 19letý autor článku (mluvil už slušně anglicky) sešel někdy v září-říjnu 1944 v terénu pod Mihailovićovou kontrolou, v oblasti mezi Obrenovcem a Stepojevcem (jihojihozápadně od Bělehradu). Američan byl rozhořčený nad dezinformacemi anglického velitelství v Itálii, které jim tvrdilo, že je toto terén Titových jednotek. Také mi řekl, že se chystá hromadný přesun zachráněných amerických letců do Itálie. Tehdy McDowell prohlásil:-„Nacionalisté (tj.Mihailovićovo vojsko) ještě nemohou pochopit, že Amerika a Británie velikou část Srbů úmyslně obětovala, bez ohledu na dlouhou svobodomyslnou a bojovou srbskou tradici…“
Před „Radou pro spravedlivé souzení generála D.Mihailoviće“ prohlásil 18.května 1946 McDowell:-„Dole podepsaný absolutně nic ani neviděl, ani neslyšel, co by generála Mihailoviće osobně nebo důstojníky pod jeho přímým velením mohlo přivést do spojitosti s jakoukoli spoluprací s Němci…“
Během jedné večeře v zimě 1945-1946 v Bruselu, prohlásil kajícný Churchill (před tím prohrál v Británii volby), že „to, že vzal do svého náručí Tita, byla jedna z (jeho) největších chyb během války“.
Nehledě na krajně těžkou situaci ve které se jeho jednotky nacházely (mezi Titovými jednotkami, německým wehrmachtem, Rudou armádou), jednotky Mihailovićova vojska v otčině koncem 1944 zajistily v obrovském nasazení do konce prosince 1944 odlet téměř 500 zachráněných hlavně amerických letců z pomocného letiště v úpatí Suvoboru, v oblasti osady Prenjani. Kromě tisíců četniků, připravených bránit proti Němcům americké letce, měli tito neochvějnou podporu tamního srbského obyvatelstva, které je živilo, bránilo doslova svými těly (Němci popravovali místní obyvatele, pokud chránili zachráněné letce). V USA nedávno zemřel (koncem března 2010) asi poslední z důstojníků OSS, kteří byli při organizaci záchrany těchto letců, Arthur J.Jibilian, radiotelegrafista celé akce, která se nazývala OPERACE HALYARD (anglický význam lodní lanoví, zvedání nahoru), jinak též „Vzdušný Most“, a vyšla o ní před 3 lety kniha Gregory Freemana „Zapomenutých 500: Nevyslovený příběh o lidech, kteří riskovali vše“.
Proti chorvatské pomluvě, že srbští četnici kolaborovali s nacisty za druhé světové války, ostře vystoupil Richard L.Felman, předseda národního výboru Amerických letců, zachráněných generálem Mihailovićem („Srbové byli hrdinové pro sestřelené americké letce“. Wall Street Journal, 29.listopadu 1993). V článku Felman píše: -„Byl jsem osobně svědkem masakru 200 srbských žen a dětí nacisty, protože jihoslovanský vrchní velitel generál Mihailović, Srb, nechtěl jim vydat mne a moji posádku…Nutno podotknout, že Chorvatsko bylo spojencem nacistického Německa za druhé světové války, které formálně vyhlásilo válku Spojeným státům (zatím co Srbsko bylo naším spojencem)…Náš výbor představuje přes 500 amerických letců, sestřelených nad Jugoslávii za druhé světové války a zachráněných srbským lidem a četniky. Dodnes to zůstává v dějinách největší záchranná operace amerických životů za nepřátelskými liniemi…“
Mihailović a jeho srbské vojsko v otčině bojovali jménem Boha za krále a otčinu.
Webová stránka: www.českenarodnilisty.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz