Obrana jazyka slovanského, zvláště českého

Bohuslav Balbín

(O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království Českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících rozprava krátká, ale pravdivá)

Z kap. 7: Jaká chyba a jaký škodlivý zločin nepomáhati vlasti a snažiti se o změnu jazyka a dávných mravů

. . . Těžký tudíž a před potomstvem neomluvitelný zločin na sebe uvalují ti, kdo buď nadějíce se vítaných hodností, buď strachujíce se nějakého tyranského ducha, buď toužíce dosíci milosti nebo jakoukoli jinou ctižádostí dohnáni, rady své propůjčují na zradu a zmar vlasti, společné matky, nepřátelům, a kdo cizí lakotě a pomstě mlčením aneb, což horší jest, pochlebováním plachty rozestírají; neboť se nesmíme domnívati, že jazyk některé země pokojné a tiché rušiti možno, jak níže povím jasněji, bez ukřivdění dávným obyvatelům a všem stavům.

Pamatuji se, že jsem kdysi u Lipsia četl, že mění-li se jazyk, jest to nekrajnějším a téměř otrockým ponížením; „neboť tak," dí často vychvalovaný Commineus, „družina panovníka, mravy dvořanů, způsob života, kroj, nepřizpůsobí-li se obyčejům poddaných, sotva, ba ani sotva, budou trpěny, a následuje povstání nejnebezpečnější."

V jaké nebezpečí vrhá se panovník, v jaké vlast, když všecko, jakoby v nové vlasti, na rub se převrací, když se národ nutí k novému jazyku, k novým zákonům a k novému zřízení? Takové poměry horší jsou než každé bezvládí.

O dome starý, jak nerovný pán tobě vládne! Ó přeslavný pastýři stádce! Ó ty vtipem svým velký, neboť mnozí za vtipného tě mají, rozumným však nikdo tě nenazve! O, pravím, ty velký reformátore státu! Dům a staré království jsi rozkotal, nového nepostavil. Běda tobě! Jak jednou pykati budeš vlasti, jak králům, jichž dědictví, jež záleží v zámožnosti poddaných, podle zdání všech rozumnějších politiků, tak hanebně jsi zmrhal! Šlechtu jsi potlačil, z měst královských nadělals městečka, z městeček vsi, ze vsí rozedrané chatrče, v nichž bydlí lidé polonazí, otrhaní, hladem téměř umoření, všech věcí potřebných zbavení. Ó ty pravý otče vlasti! Žádný statkář by nedal tak nakládati se svým dvorem, jako ty nakládáš s královstvím českým, kdysi hojně kvetším, jehož všecky ozdoby, záštity, důchody jsou dány v plen - neboť nemohu jinak nazývati násilné vydírání a denně před očima mizejí, když vídeňský dvůr, navnaděn sladkostí českých peněz, denně jícnem nenasytným volá: „Přinášej! Přinášej!" Smím se domnívati, že se vyznáš v umění vladařském, když neznáš ani první čárky řádné správy a politické schopnosti? Neboť, ať mluvím s filozofií, nemůže-li být žádné vědy bez předmětu a je-li dle Aristotela, sv. Tomáše, Contzena a jiných, kdo o politice pojednávají, předmětem, cílem a nejvyšším zákonem politické moudrosti: blahobyt národa, jeho bezpečnost, zámožnost, bohatství, pokoj a všech věcí potřebných k životu krásnému, veselému a líbeznému dostatek, láska knížete k lidu a naopak lidu ke knížeti a jiné toho druhu věci: můžeme-li za to míti, že rozumíš politice ty, jenž jsi dokázal vše jiné a vypočítaným tu věcem přímo opačné, který z trápení ubohých a chudých vesničanů i měšťanů peníze jsi vydral?

Z kap. 18 - závěr Obrany

Ať se honosíš jakýmkoli jménem, ať proslavený jsi byl titulem buď rady, buď komisaře, buď aktuára, písaře, tajemníka, buď vizitačního neb revizitačního legáta neb legátova náměstka, jestliže jsi radou a pomocí přispíval, aby chudí byli utiskováni, aby z nešťastných sedláků sáli a srkali krev a pot, aby některým bylo ulehčeno, jiným pak přitíženo, a mlčel-lis pro uvarování hněvu panovníkova neb z pochlebenství, strachu nebo pro zisk, když jsi mohl mluviti a zastávati se vlasti tak zkormoucené, nebo dokonce potvrzoval-lis to vše jazykem a perem prodejným: krev nešťastných padne na tebe a na syny tvé! Dělej co dělej, i kdybys denně obětoval a obětovával Bohu, denně unavoval zpovědníky, denně přijímal tělo Kristovo a krev, své zatracení jíš a piješ, zneuctívaje tělo boží; praví sv. Augustin: „Tělo Kristovo, toť jsou chudí na tomto světě!“ Nešťastníče, dříve vydej a vyvrhni krev chudiny, které jsi se nasrkal! Pod napřaženým ramenem spravedlnosti boží stojíš, žije i umíraje, vinen tak mnohým zlem, které žádným pobožnůstkářstvím nemůže býti odpykáno, leč toliko nápravou spravedlnosti. Bůh každému odplatí dobře či zle, jakou zásluhu má o vlast.

Toť jest moje žaloba. Přichází-li snad pozdě, jistě jest pravdivá a spravedlivou býti nepřestane nikdy.

Ty, z patronů země české nejpřednější a největší, Václave! Vratislavem buď a Čechám svým navrať dávnou slávu! Opět postav nás na to místo, z něhož jsme padli nezaslouženě, vlastní netečností a zločinnou zlobou jiných neb pochlebnictvím mnohých, nejvěrněji až do skonání sloužíce tobě i nejsvětější víře, i králům! Ty národa našeho záštito a podporo! Zahyneme-li, tobě zahyneme! Od nových obyvatelů bys marně očekával té pocty, kterou tebe země česká od tolika věků velebí a miluje. Tudíž v pokoře prosíce, toto opakujeme:

Nedej zahynouti nám i budoucím!

Neráčíš-li snad vyslyšeti synů zvrhlých, slyš a vyslyš prosby předků, kteří orodovali za potomstvo své a v nebi na tebe hledí! Svatý Václave, mučedníku Kristův, jediný dědici země české, oroduj za nás!

***

Bohuslav Balbín (1621-1688), jezuita jeden z nejhorlivějších, měl pro minulost českou, ovšem jen pro minulost státní a národní, smysl a cit, uprostřed světovládných snah svého řádu zachoval si a vypěstoval v sobě vřelé cítění národní. Na minulost naši hleděl nejen jako katolík, nýbrž i jako Čech. Ze zbytků národa, zubožovaného i vyvražďovaného v průběhu třicetileté války, a rozhodnutím katolických vítězů zbaveného též značné části svých intelektuálních elit, chtěl mít nejen katolíky, nýbrž i Čechy.

Dílo, vznikající v letech 1672 až 1673, vzhledem k jeho kritičnosti k pobělohorským „pořádkům“, vládnoucímu bezcitnému cizímu panstvu a jejich domácím přisluhovačům, kteří společně usilovali, aby nám vyrvali rodný jazyk a zahubili naši zem, nemohlo za života autora vyjít. Dobu „temna“ našeho národa, s jistou zdrženlivostí můžeme snad i tvrdit, nám B. Balbín, ač jezuita, do určité míry vykreslil ještě dávno před A. Jiráskem. Teprve po více než celém století, r. 1775, Balbínovu Obranu vydal český osvícenec František Martin Pelcl. Ze zlou se však potázal. Vytištěny spis byl zničen, censor, který jej propustil, přišel o své místo, a vydavatel F.M. Pelcl byl potrestán třídenním vězením. Osvícenecká doba v Čechách, její české národní úsilí, teprve však vycházela z temnoty.

I dnes je čeština hanobena, zanedbávána. Část elit přestává cítit s národem, odcizuje se mu a některými svými rozhodnutími mu i škodí. Proto jsou výše uvedené věty z „Obrany“ aktuální i dnes. Kéž by oslovily celý náš národ!

Připravil dr. O. Tuleškov