Oběť germanizace - Lužičtí Srbové X

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Po skončení druhé světové války vznikly rozporuplné podmínky. Na jedné straně genocidní útisk přestal, nacistický stát byl poražen, rozhodně se na území NDR jednalo s lužickým lidem lépe než předtím. Současně však Lužičtí Srbové zjistili, že vítězné mocnosti nedbají ani jeho sedmi memorand, žádajících autonomii pod mezinárodní kontrolou, případně volné připojení k Československu. Na západní mocnosti působil tak zvaný zeměpisný omyl. Když se stanovila hranice na Odře a Nise, výhodná pro Polsko, domnívali se zástupci uvedených mocností, že jde o linii po řece Nise, vytékající z Kladska.  Poláci stanuli na hranicích Nisy, vytékající ze severních Čech. Bylo z toho jisté rozčarování a Polsko již nemělo odvahu žádat připojení Lužice ke svému státu.  Západu se již nechtělo dále ustupovat a rozšiřovat územní ztráty Německa.

V českých zemích sice vlastenecké a levicové organizace manifestovaly za lužickosrbskou suverenitu, za samosprávu či za připojení k ČSR. Mnohasettisícová  demonstrace však na západní mocnosti dojem neučinila. Také stanovisko prezidenta E. Beneše nebylo tak jednoznačné. Demokratickému veřejnému mínění nechtěl otevřeně čelit, ale vyslovil obavu, že připojením Horní a Dolní Lužice by československý stát získal i značný počet německého obyvatelstva a vznikla by znova menšinová otázka. V odhadech se uvádělo, že by se do našeho státu včlenilo nejméně 350 000 Němců a u nich by z mezinárodních důvodů neprošel transfer.  Navíc se prezident obával, že toto území nebylo součástí našeho pohraničí a v budoucnu, až Německo zase zesílí, mohlo by prosazovat návrat, mohlo by opět podněcovat německou menšinu k nespokojenosti a Beneš nechtěl již znovu prožít situaci spjatou s mnichovským diktátem. Sovětský svaz byl zase přesvědčen, že ve své okupační zóně nehrozí Lužickým Srbům žádná germanizace. I NDR vzala na sebe úvazky v tomto smyslu.

Češi podporovali národní identitu Lužických Srbů a vycházeli z vlastního kolektivního vědomí a opírali se o tradice společného státu, který trval tři sta let, až do roku 1635. Budyšínsko přidružili čeští panovníci v roce 1319, Zhořelecko v roce 1329 a v roce 1346 také Labaň a Žitavsko. Dnešní doba, naplněná mnohočetným, někdy i sobeckým, individualismem, již kolektivní cítění ve prospěch Lužických Srbů příliš nepociťuje, opět to jsou jen vlastenecké organizace a levicově orientovaná část české veřejnosti, mající zájem o lužickosrbskou problematiku.

Do nostalgických úvah patří také rozbor situace po první světové válce. Pro malé národy není nikdy u mocných velké pochopení. Ani světová revoluce 1914-1918 nepřinesla Lužickým Srbům národní osvobození a suverenitu, i když císařský režim v Německu padl, stejně jako carský režim v Rusku a císařství v Rakousko-Uhersku. Česká politická delegace na pařížských mírových jednáních opakovaně a vehementně prosazovala řešení lužickosrbské otázky. V československé delegaci byli dokonce zařazeni i dva Lužičtí Srbové, Arnošt Bart a Jan Bryl, ale ani tento diplomatický krok nepomohl k vytvoření zvláštního statutu Lužice. Touha po spojení dvou západoslovanských národů nedošla naplnění.  Polsko bylo v té době od Lužice přece jen vzdálenější a ve versailleské smlouvě  nebyl žádný závazek ve smyslu práva Srbů na sebeurčení. Příliš obecná formulace liberální demokracie o zacházení s menšinami byla v Německu podmiňována politikou vlády nových států k německým menšinám na jejich území. Přitom se německé menšiny v Polsku i v ČSR chovaly agresivně. Již tehdy němečtí nacionalisticky orientovaní publicisté tvrdili, značně nadsazeně, že připojení Lužických Srbů k Československu by znamenalo podmanění jednoho milionu Němců. Když v roce 1938 A. Hitler zabral české pohraničí vykrajoval přepečlivě každou osadu s několika německými rodinami z českého území, aby ji mohl připojit k německému státu, dokonce zabral i 443 obcí s českou většinou a již tím porušil mnichovskou dohodu. I v Německu se měřilo dvojím metrem, jinak panskému národu, jinak malému slovanskému etniku.

Pokračování