Oběť germanizace - Lužičtí Srbové VII

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

V roce 1960 vyšla práce dvou mladých lužických historiků, M. Kašpara a J Šolty, která nás uvádí do nejtěžšího období lužických dějin a seznamuje nás zejména s řáděním „Bund Deutscher Osten“ a ostatních složek nacistického režimu. Kniha je odstrašujícím důkazem genocidní politiky nacistického Německa a plně potvrzuje obavy, vyslovené profesorem Josefem Pátou v r. 1938.

Za nacistického režimu v roce 1939 mělo odvahu přihlásit se k lužickosrbské národnosti v Sasku jen 474 osob, v Prusku se nehlásil nikdo. Přitom je možno připomenout, že v roce 1858 bylo v úředních statistikách podchyceno 169 359 Srbů, v roce 1900 jen 106 618 a v roce 1933 jen 57 157 osob.  Dnes se odhaduje počet Lužických Srbů na 60 000.

Porážka nacistického Německa přinesla svobodu Lužickým Srbům. Čeští kulturní a osvětoví pracovníci poskytli v tu dobu nejpotřebnější pomoc, neboť v koncentračních táborech a na frontách druhé světové války padlo mnoho příslušníků lužickosrbské inteligence a prořídlé její řady bylo třeba rychle doplnit. Česká pomoc byla rychlá a účinná, dne 1. prosince 1945 bylo v České Lípě otevřeno spolkové lužickosrbské reálné gymnázium Ústřední matice školské, které vychovalo Lužickým Srbům novou poválečnou generaci inteligence, jež následně pracovala vesměs na vedoucích místech. Ředitelem gymnázia byl dr. M. Krajčmař. Agilního spolupracovníka našel v prof. Karlu Macků. Gymnázium bylo 1. ledna 1947 přeneseno do Varnsdorfu, kde působilo do roku 1948, kdy bylo zrušeno a znovuzřízeno na lužickém území v Budyšíně. V Čechách byl vždy vřelý zájem o lužickosrbskou otázku, především zásluhou univerzitního profesora Josefa Páty (1886 v Litomyšli-1942) a jeho bratra dr. Františka Páty (1885 Němčice u Litomyšle -1942).

Významným a obětavým přítelem Lužických Srbů byl MUDr. Josef Lásko, lékař v Chocni, který od studentských let se zajímal o život lužickosrbského lidu a udržoval četné styky s hudebním skladatelem Bjarnatem Krawcem a básnířkou Minou Witkojc. Ve Společnosti přátel Lužice pracoval od roku 1919 a byl jednatelem jejího odboru v Chocni. Ve východních Čechách organizoval četné osvětové akce ve prospěch Lužických Srbů zejména v Chocni, Vysokém Mýtě, Litomyšli, Pardubicích a v Hradci Králové. Odebíral a šířil lužickosrbské knihy a časopisy, přenášel a hmotně podporoval Lužické Srby v době útisku a byl proto také v době okupace vyšetřován a šikanován pardubickým gestapem.

V severovýchodních Čechách působil ve prospěch Lužických Srbů profesor František Šolc, který se narodil 23. února 1895 v Sobotce, působil v Rakovníku a Turnově, kde byl předsedou odboru Společnosti přátel Lužice.

Zájem o lužickosrbskou problematiku byl v českých zemích vždy intenzivní, svědčí o tom též skutečnost, že specialitou všech českých slovníků naučných, na rozdíl od podobných děl jiných velkých národů, bylo a je, že obsahují lužickosrbskou tématiku ve značném rozsahu a úplnosti. Tuto dobrou tradici zahájil již Riegrův slovník naučný, do kterého přispíval Michal Hórník. V Ottově slovníku napsal hesla o Lužických Srbech Adolf Černý a do Dodatků Ottova naučného slovníku nové doby přispěl Josef Páta, Antonín Frinta a Vladimír Zmeškal. V Masarykově slovníku obstaral všechny hesla o Lužici Josef Páta, rovněž tak v Guttenbergově slovníku, redigovaném dr. A. Dolenským. Profesor Josef Páta napsal také heslo o Lužických Srbech pro Naučný slovník aktualit 1938. Provedl v něm rozbor a ostrou kritiku nacistického Německa pro jeho utlačovatelskou politiku proti Lužickým Srbům, což mu nemohli nacisté zapomenout.

Zájem o Srbskou Lužici neutuchl, ani po druhé světové válce, kdy ovšem nabyl novou podobu. Práva lužickosrbského lidu byla zajištěna zákonem z 23. března 1948. Poprvé v dějinách byla vyhlášena a uplatňována rovnoprávnost tohoto malého slovanského národa s německým obyvatelstvem. U nás Společnost přátel Lužice v roce 1955 vstoupila do Společnosti Národního muzea v Praze, kde vytvořila sekci pro studium lužickosrbské kultury.

Ve východních Čechách se tvůrčím  způsobem navazovalo na odkaz J. Páty. V Litomyšli si agilně počínala Zorka Koníčková – Pátová, v Havlíčkově Brodě František Živný, který přednášel nejednou o Lužických Srbech v Ledči n/S., Humpolci, Jihlavě, Chotěboři, Hlinsku a Hradci Králové.

Z východních Čech pocházel PhDr. Antonín Frinta, žák J. Polívky a A. Černého, patřící ke generaci slavistů, kteří dokázali zvládnout nejen jazykovědu, literární historii, národopis, kulturní dějiny, ale i osvětovou práci. A. Frinta se narodil 14. června 1884 v Novém Městě nad Metují. V roce 1889 se rodiče přestěhovali do Hradce Králové, kde otec pracoval v Pilnáčkově továrně.

Antonín Frinta po maturitě na královéhradeckém gymnáziu odešel v roce 1902 na filosofickou fakultu do Prahy a již tehdy se zajímal o slovanskou filologii. Po ukončení vysokoškolského studia v roce 1907 nastoupil na reálku v Kostelci nad Orlicí (1907-1908), odkud přešel na reálku do Mladé Boleslavi (1908-1909). Nějaký čas učil v Plzni, od r. 1913 učil na reálce na Malé Straně v Praze, kde působil až do roku 1941, kdy byl z příkazu protektorátní vlády předčasně penzionován.  Za války byl vyšetřován gestapem, které mu zabavilo četné knihy, výpisky a korespondenci.

Po osvobození působil na pražské filosofické fakultě, kde získal profesuru lužickosrbské literatury a jazyka. Nastoupil na uprázdněné místo po J. Pátovi, kterého nacisté popravili.  Sorabistiku pěstoval na univerzitě až do r. 1958. A. Frinta měl vědecký zájem také o bulharskou filologii a kašubský regionalismus. Po řadu let udržoval styky s kašubskými kulturními pracovníky a pořídil také první překlady kašubských básní do češtiny.

A. Frinta se zabýval také literární historií a otázkami slovanské vzájemnosti. Vykonal velký počet osvětových přednášek na půdě Osvětového svazu, Sokola a Společnosti přátel Národního muzea v Praze i na českém venkově, např. v Hradci Králové, Chocni, Plzni, Chrudimi aj. V období mezi světovými válkami spolupracoval v sorabistice s profesorem J. Pátou, A. Černým, po kterém převzal vedení rubriky o postavení Lužických Srbů ve Slovanských přehledech.  Úzce spolupracoval s M. Krjčmarem, který pro něho sbíral informace přímo v Lužici.  Členem Společnosti přátel Lužice byl od roku 1972, za války byl ve styku s Vladimírem Zmeškalem a s dalšími českými prosrbskými pracovníky. V tomto ilegálním prostředí vznikla také myšlenka informovat vedení sovětských vojsk, blížících se k Budyšínu, o problematice Lužických Srbů.

V poválečném období vychoval A. Frinta několik mladých sorabistů, působících možná ještě i dnes v německých, lužickosrbských a českých institucích a vysokých školách. Přebohatá byla také jeho osvětová a organizátorská práce. Jeho nejrozsáhlejší sorabistické dílo „Lužičtí Srbové a jejich písemnictví“ vyšlo v Praze v roce 1955. Ve filologické oblasti vyslovil přesvědčení, že Děčané a Pšované patřili k srbskému etnickému celku. Pokračování