Oběť germanizace - Lužičtí Srbové V.
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
V roce 1846 byl v Praze založen lužickosrbský studentský spolek „Serbowka“ s programem „zdokonalení v mateřské řeči a probuzení lásky k národu“. Členové spolku zaměřili osvětovou aktivitu na studium mluvnice, četbu knih a na vlastní literární tvorbu.
Spolek se stal záhy střediskem nejen lužicko-české vzájemnosti, ale i polsko-lužické a rusko-lužické. Na schůzky docházeli Rusové: profesor J.V. Grigorovič, A. Hilfarding a A.S. Norov, z Poláků předevší Malinowski a z Čechů V.S. Šulc, F. Doucha, J. Kolár, J. E. Purkyně, A. Černý, L. Kuba, J. Máchal, J. Vinař, Josef Páta, V. Zmeškal aj. V prvních letech přicházeli do semináře jen Lužičtí Srbové, od roku 1815 však také němečtí studenti, kteří měli později převahu. Seminaristé navštěvovali německé gymnázium i po vzniku Československa a zakončovali svá studia na německé univerzitě v Praze. Přesto byli všichni Lužičtí Srbové naplněni duchem národním a slovanským, z jejich řad vyrostlo několik buditelů, učitelů, spisovatelů, básníků, vědeckých i osvětových pracovníků.
Někteří lužickosrbští studenti navštěvovali české střední a vysoké školy jako stipendisté až do roku 1939, kdy museli na přání nacistických okupantů Prahu opustit. V meziválečné době udržoval styky se studenty profesor dr. Josef Páta.
Po druhé světové válce nastal nový příliv lužickosrbských studentů do Prahy a trval až do roku 1952. V té době se vytvořily příznivé podmínky pro jejich studia na univerzitě v Lipsku a na jiných odborných vysokých školách NDR, kam směřuje hlavní jejich proud.
Po sjednocení císařského Německa roku 1871 vzrostl také útlak Lužických Srbů. Proces industrializace přivedl do kraje průmyslové závody, které byly vesměs v německých rukou. Lužičtí Srbové pro své slabé hospodářské postavení se nemohli na industrializaci podílet. Národní hnutí postrádalo vlastní dělnickou třídu a bylo nadále vedeno duchovenstvem, učitelstvem a několika většími sedláky.
Náboženská otázka hrála úlohu i v letech meziválečné Československé republiky, kdy biskup míšenský stanovil tři požadavky: trvalou německou majoritu v kapitule, rozpuštění Lužického semináře v Praze a záruku, že saské biskupství bude přičleněno k německému arcibiskupství a nikoli k Praze. Tím se hranice církevní administrativy srovnávaly s hranicemi státu. Současně to ovšem omezilo a limitovalo česko-lužickosrbské vztahy. Prezident T.G. Masaryk však přislíbil podporu kulturní výměně. V mimostátní oblasti se organizačním centrem stal „Česko-lužický spolek Adolf Černý“. Financoval např. edice krásné literatury, organizoval osvětové zájezdy do Lužice, zasadil se o koncertní turné a o výstavy lužickosrbských umělců v Československu. V katolické oblasti navazoval kulturní styky tělovýchovný spolek Orel a v evangelických oblastech Lužice spíše Sokol. Do roku 1933 Německo nestavělo překážky česko-lužickosrbským vztahům, nechtělo zhoršovat situaci německé menšiny v českých zemích, která nebyla nikterak omezována. Nacistický režim naopak usiloval o zhoršení vztahů, vyvolával nespokojenost českých Němců a omezoval lužickosrbskou kulturu, jazyk, školství i umění. Očekával, že československá vláda odpoví stejným postupem, ale k tomu nedošlo a německá menšina se rozvíjela v demokratickém prostředí. Politickým gestem a protestem z české strany byl kultivovaný čin T.G. Masaryka, v říjnu 1933 jmenoval docenta Josefa Pátu prvním mimořádným profesorem lužickosrbského jazyk a literatury na Karlově univerzitě v Praze. Za lužickosrbskou kulturu se postavili čeští básníci Vítězslav Nezval a Stanislav Kostka Neuman. Po okupaci českých zemí v roce 1939 postupovalo gestapo programově proti Společnosti přátel Lužice a vrchol perzekuce dosáhla za Reiharda Heydricha. Ten dal také příkaz likvidovat lužickosrbskou literaturu v knihovních a muzejních odděleních. Konfiskována byla také Hórníkova knihovna s největším knižním fondem sorabistické literatury mimo území Lužice.
Staletý útisk vyvolával v Čechách nejen pozornost, ale budil i sympatie a iniciativu k pomoci. Začátkem 20. století se konaly sbírky na „Serbski dom“, který byl v roce 1904 v Budyšíně otevřen. Arnošt Bart (1870-1956) navrhl založení svazu všech národních, pěveckých, divadelních a osvětových spolků. Dne 13. října 1912 se ve Wojerecích ustavila vrcholná organizace „Domovina“, působila však jen v Horní Lužici.
Struktura lužickosrbských spolků byla v roce 1920 rozšířena o tělovýchovnou organizaci Sokol, která již za dva roky sdružovala 17 jednot. V českých zemích vzniklo hnutí na podporu lužickosrbského Sokola (Pardubice, Hradec Králové, Chrudim).
Od roku 1920 byl vydáván lužickosrbský deník „Serbske Nowiny“, který vycházel do té doby pouze jako týdeník. Také tyto noviny byly ze solidarity s lužickosrbským lidem odebírány v některých českých osvětových spolcích a knihovnách (Litomyšl, Plzeň, Choceň, Písek Hradec Králové, Náchod).
Pokračování