Oběť germanizace - Lužičtí Srbové I.

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

1. Na úsvitu dějin

Mnozí polští archeologové vycházejí z poznatku, že na území kultury lužické se na úsvitu psaných dějin vynořují západoslovanské kmeny, z nichž některé se staly podloží pro polský a lužický národ. Byli to zejména Polané kolem Hnězdna a Poznaně, Vislané na horní Visle, Mazované na střední Visle a Pomořané mezi dolní Odrou a Vislou podél mořského pobřeží. Během staletí se sjednotili a vytvořili národ polský. Lužická kultura byla rozprostřena i na západ od polských kmenů, na území východního Německa, zde žilo několik kmenů polabsko-pobaltských Slovanů.

Z historie víme, že existoval polabský jazyk (polabština, dřevařská polabština), dnes již zaniklý jazyk západních Slovanů v okolí dolního Labe, kde byl užíván od 6. století a jeho řečové prvky se dochovaly až do poloviny 18. století. Potom zcela podlehl germanizaci. Byl to jazykový symbol Obodritů. Některé hláskové rysy má společné s polštinou (nosovky), specifikou bylo zachování aoristu a užívání perfekta.

Polabsko-pobaltští Slované se dělili do čtyř skupin, které spěly k vytvoření nadkmenových svazů, ale tento vývoj nebyl plně dokončen a ke vzniku stabilních raně středověkých států již nedošlo, z důvodu násilné okupace a germanizace od 7. století počínající. Největší a nejtužší vlna porobení přišla ve 13. století. Kristalizační státní jádra se vytvořila kolem Obodritů, Veletů, Raňanů a Pomořanů. Pro civilizační vývoj i z hlediska politologického byl významný rozvoj sněmovní kmenové organizace, spjatý s pohanským kultem, zejména na Rujáně a u Luticů. Tato skutečnost oslabovala včasné formování raně feudální panovnické (knížecí, královské) moci a o to snadněji vítězili Germáni organizovaní v pevné feudální celky militaristického charakteru. Větší nadkmenové celky se vytvořily u Obodritů. Od konce 8. století byla kmenová území západoslovanských etnik objektem německé feudální expanze, která dokázala i využít civilizační přínos náboženství. Přitom není nutno podceňovat slovanské pohanství, mělo totiž vysoký smysl pro životní prostředí, pro přírodu (čisté studánky, posvátné háje) se zákazem ničení krajiny. Pohanskými centry byla Retra a Arkona. Úspěchy germanizace nebyly založeny jen na vojenské síle, ale i na získávání rodové šlechty v procesu poněmčování. Zejména v Meklenbursku, na Rujáně a Pomořanech. Mnohé německé feudální rody mají slovanské kořeny, také ovšem i kolaborantské tradice.

Na sever od českých hranic je Horní a Dolní Lužice a původním obyvatelstvem jsou lužické kmeny, kolem roku 850 již v písemných pramenech zachycení Lužičané v Dolní Lužici a Milčané kolem Budyšína a Bjezunčané v okolí Zhořelce. I někteří němečtí historikové připouštějí, že v letech 883-897 se tu uplatňoval vliv Staromoravské říše. Lužice patřila k oblastem, kam směřovala expanze saských feudálů. Dokladem je dobytí střediska Lužičanů Liubusu Jindřichem I. Ptáčníkem. K trvalému podrobení Lužičanů byla vybudována tzv. saská marka, působící agresivně od r. 940. Bylo to v době, kdy saská dynastie (919-1024) obsazovala německý a císařský trůn. Jindřich I. se zmocnil násilím také hradu Braniboru v zemi Halovanů a vtrhl také na území osídlené Obodrity a Lutici, tedy do regionu mezi dolním Labem a dolní Odrou. V dobytých zemích byly postupně zřízeny marky: Východní Lužická a Míšenská. Aby ze strategických důvodů nemohl některý Přemyslovec mařit plány Jindřicha I. byla organizována také výprava do Čech. Nutno podotknout, že pokusy Přemyslovců o pevnější připoutání Lužice nemělo v té době trvalejší úspěch. Zájem byl ponejvíce o Budyšín a Zhořelec. Od r. 969 platilo lužickosrbské obyvatelstvo poplatky německým králům a od r. 971 i atributy do Míšně. Sňatková politika německého feudála Ekkerharda Míšenského s místním lužickým knížetem Dobromírem umožnila, aby se zmocnil Budyšína a okolí.

V boji i jednáním se západní hranice souvislého slovanského osídlení ustálily podél Labe a Polabští Slované se stali bezprostředními sousedy Duryňanů, Sasů a Dánů. Menší skupiny Slovanů, které přešly na západní břeh řeky a pronikly až k Mohanu, nebyly nijakou hrozbou pro Franky, neboť se postupně asimilovaly v germánském etniku, čemuž napomáhalo i jejich přijetí křesťanství. Vážným problémem nebyly vysunuté a rozptýlené slovanské osady na západ od Labe, ale kompaktně osídlené území na pravém břehu Labe, které slovanské kmeny pokládaly za své. Už na začátku 7. století se pokoušeli Frankové podmanit si jednotlivé slovanské kmeny.

U srbských (sorabských) kmenů se sjednocovací tendence prosazovaly velmi pozvolna, příčiny podmanění je třeba vidět v slabosti jejich nevyvinutého státního zřízení a v mezikmenových sporech, což umožnilo Karlu Velikému po roce 804 zlomit moc některých slovanských kmenů a přeměnit jejich území na marky (srbská marka) a vytvořit hraniční pás (limes sorabicus), který se stal východiskem pro další postup proti Slovanům.

Jindřich Ptáčník, německý král z rodu saského, po roce 928 soustavně napadal slovanské sousedy, přiměl českého knížete Václava k poplatku. V r. 934 založil marku braniborskou a jeho syn Ota I. v této politice pokračoval za pomoci markrabat Hermanna Billunga a Gera. Proti Slovanům zřídil Severní marku (968). Podařilo se jim podmanit slovanské území až k Odře. Markrabě Gero pozval roku 939 třicet slovanských knížat na přátelskou hostinu, ale ve svém sídle je dal povraždit.

Síla germánského tlaku poklesla v době, kdy se z důvodů útočných i defenzivních musela německá síla angažovat ve více směrech. V roce 955 přesto dokázal Ota I. porazit Polabské Slovany a zmocnit se Meklenburska, z kterého vytvořil základnu germanizačního tažení.

Na čas sice expanze proti západoslovanským kmenům zeslábla, když v roce 955 došlo k bitvě na Lechu, kde německá vojska s pomocným sborem od českého Boleslava I. porazila kočovné Maďary. Ti se svým uherským státem definitivně přerušili spojení s jižními Slovany, současně však vytvořili natolik pevný stát, že Východní marka (pozdější Rakousko) se neprobojovalo podél Dunaje ještě více na východ. Českému státu hrozilo vážné nebezpečí, po likvidaci polabských kmenů, se dostával do strategického obklíčení na severu i na jihu svých hranic. Tím se vytvořily tři dlouhodobě působící faktory: český panovník mohl bojovat v obklíčení, mohl, pokud to okolnosti dovolily, být neutrální, a třetí možnost byla v kolaboraci se silnějším sousedem. Přemyslovci vyzkoušeli všechny možnosti. Obkličovací kruh na severu poněkud povolil, když se o Lužici rozhořel boj mezi Boleslavem Chrabrým a Jindřichem II., císařem, který měl obavu, aby nevznikl silný západoslovanský stát a proto vypudil z Čech Boleslava Chrabrého. Ani císař Ota II. se nemohl plně soustředit jen na český stát, v roce 983 čelil povstání Polabských Slovanů, kdy Lutici dobyli Havelberk a Branibor a pronikli na německé území. Záhy následovalo další povstání Obodritů. Dobyli a zpustošili v roce 1002 Hamburk a získali na sto padesát let nezávislost. Na té se Lužičtí Srbové nepodíleli.  O Lužici svedl boj Boleslav Chrabrý, polský panovník, s německým císařem v letech 1003-1018 a Budyšínským mírem připadlo Molčansko (1018) Polsku, v roce 1031 bylo ovládnuto opět císařem.

Kníže český Břetislav s německým sousedem bojoval, když se nepodařilo diplomatickou cestou v roce 1039 čelit snaze o upoutání českého státu do rámce císařství.  Císař Jindřich III. vpadl do Čech v r. 1040, znovu v roce 1041. Jeho strategické úsilí se však rozdvojilo, současně musel zasahovat proti Polabským Slovanům. V letech 1042-1066 vznikl nadkmenový svaz Obodritů pod vedením knížete Gottšalka. Opíral se o vliv církve a byl proto při protikřesťanském povstání zabit. V jeho státnickém díle pokračoval kníže Kruk. Dobyl dvakrát Hamburk a pronikl na území Saska. Také Lutici v roce 1059 pronikli do Saska a vojska Jindřicha III. byla poražena (1056). Do této nestabilní situace vstoupil císař Jindřich IV. (1056-1106), který se dostal do sporů o investituru a v letech 1073-1075 musel čelit povstání v Sasku. Nyní se Přemyslovcům nabídla nová možnost zajistit svůj zájem tím, že pomohou Jindřichovi IV., který byl skutečně v nouzové situaci.

Pokračování