O situaci křesťanů, především katolíků, v tzv. Sudetech v letech 1938 -1945, historická fakta

Náboženským přesvědčením na zmíněném území, podle posledního předchozího sčítání r. 1930, srozumitelně převažovali katolíci. Po mnichovském diktátu a tím odtržení pohraničí od zbytkové ČSR, bylo uvedeno, že v tzv. Sudetech žije 91,5 % občanů německé národnosti – katolického vyznání, evangelíků z toho nejvíce luteránů – 5,4 %, když u Židů bylo konstatováno asi 1 % tamních občanů.

Pro srovnání uveďme i to, že v roce 1938 bylo v našich historických zemích 3,190 katolických farností, z toho bylo 1276, tj. 40 %, odtrženo k nacistickému státu. Na zabraném území – sever, západ i jih Čech, sever a jih Moravy, ještě i Hlučínsko, zůstalo 2253 katolických duchovních, z nich bylo 458 řeholníků. Nacisté si po roku 1938 provedli kontrolu spolehlivosti, u katolických kněží u 50 %, u evangelíků to neuznali za potřebné, neboť tito neměli větší vliv na veřejnosti. Z prověřovaných kněží se téměř polovina hlásila k Henleinově SdP! Z evangelických pastorů až 90 %. Pouze 37 katolických kněží (asi 4 %) bylo nacistickými úřady označeno za politicky nespolehlivé. Bohužel možno konstatovat, že většina uvedeného německého kněžstva se ztotožňovala s nacistickými požadavky SdP, už v časech Čsl. republiky. Uvědomovali si vůbec důsledky svého počínání?! Namísto obrany křesťanských, demokratických a humanistických hodnot, sympatizovali s nacistickými požadavky. To už přece věděli o protináboženském boji hitlerovců od roku 1933. Vždyť také encyklika papeže Pia XI. zřetelně odsoudila v r. 1937 nacistické novopohanství! Ale problémy na sebe nedaly čekat, když začali mít potíže i mnozí katoličtí politici, kteří vzdali postupně politickou činnost, aby vehnali do henleinovského jařma i Německou křesťanskosociální stranu lidovou (obdobně konali i němečtí agrárníci a živnostníci).

Po záboru dokonce někteří církevní horlivci žádali až 5 nových biskupství na zmiňovaném území. Rozhodně to odmítl tehdejší litoměřický biskup Dr. Antonín Weber. Nacisté však začali nemálo ztrpčovat církevní život, když násilně komandovali mládež tzv. Sudet do organizace Hitlerovy mládeže. Její schůzky pak organizovali tak, aby dětem byla znemožněna účast na bohoslužbách. To pochopitelně přineslo kritiku nejen kněží, ale i věřících: existuje dokument z roku 1942, že katoličtí občané v okrese Nový Jičín a Opava jsou v tomto ohledu značně znepokojeni. To už začal růst tlak na výstupy z církví – zde nacisti vyvíjeli tlak na členstvo NSDAP, na úřednictvo i učitele. Přední nacistický pohlavár H. Krebs (kdysi poslanec SdP) ve své zprávě pro příslušné orgány uvedl, že část obyvatelstva na zabraném území je s Církví stále spojena a odmítá praktiky nacionálněsocialistického režimu. Dále rostl počet kněží, kterým bylo zakazováno vyučovat náboženství, došlo k odstraňování křížů ze škol, zákaz začínat vyučování modlitbou, z vysvědčení odstraněna známka z náboženství (nepřipomíná to i naši pozdější zkušenost?). Cílem bylo vytlačit křesťanství ze škol, nahradit jej nacistickou ideologií.

Jenže i po těchto tragických zkušenostech existovali duchovní, kteří naivně doufali, že se situace postupně zlepší. A to byli trestáni kněží například i za poslech Radia Vatikán. Postupně v tzv. Sudetech byly zavřeny církevní školy – od gymnázií, přes základní až po mateřské. Když se situace na frontách pro hitlerovské Německo znatelně zhoršila, začalo upadat i nadšení u německých občanů; jenže veřejný nesouhlas s režimem byl jen výjimečný! Ale přece jen: když byl pohřbíván oblíbený kněz ve Frývaldově, dříve odsud vypovězený, došlo ke vzrušeným scénám. to při účasti 42 kněží a asi 1 tis. věřících. Obdobný nesouhlas vyjádřili až demonstrativně věřící na okr. Horšovský Týn, když tam byl zatčen farář, protože nesouhlasil s odstraněním křížů ze škol. Nespokojení šli až k veliteli četnické stanice. Toť ukázky, že církevní politika NSDAP byla u většiny katolíků v tzv. Sudetech přijímána až s odporem. Byly postupně omezovány různé církevní slavnosti na veřejnosti, konání procesí a podobně.

Kázání kněží byla sledována, hlavně gestapo žádalo přeřazování jednotlivých kněží, pokud nedošlo k tvrdším trestům. Postup proti Církvi však přinesl opak, než nacisté očekávali. Mimo jiné začal růst počet věřících na bohoslužbách, bylo více biřmované mládeže, řadoví občané v mnohém vystřízlivěli. Šikany proti kněžstvu vzrůstaly: pozoruhodné – nejvíce pronásledováni řeholní kněží z diecézí v Litoměřické, ve zbytcích arcidiecéze Pražské a Olomoucké. Dále byli pronásledováni i křesťanští laici: např. už na podzim 1938 při obsazování Děčína nacisty, došlo k zatýkání těch funkcionářů německých křesťanských sociálů, kteří odmítali sloučení své strany s henleinovci. Jistý pasivní odpor proti hitlerovskému režimu se dle sledování nejvíce projevil u křesťanského venkova – na Podbořansku, Žluticku a ve Slezsku. Mezi kněžími, kteří otevřeně smýšleli, byl v nemilosti předně zmíněný biskup Antonín Weber: ač byl člověk umírněný, hájil zájmy všech, včetně zde ostavších Čechů. Samotný Henlein mu vytýkal, že v českých farnostech používal řeč „podlidí“. Nakonec byl vystěhován za své rezidence do dominikánského kláštera v Litoměřicích. Po jeho vzoru i další němečtí kněží mluvili s českými věřícími česky – ač to bylo zakázané! Byly i případy, že někteří kněží vystavovali místním Židům falešné matriční osvědčení, aby je ochránili před útiskem.

Pozornost zaslouží samotný fakt, že v tzv. Sudetech bylo 63 kněží německé národnosti odtransportováno do koncentračních táborů a 15 z nich tam zahynulo. Nejkrutěji si proti katolíkům v zabraném území vedlo gestapo, nezaostávala NSDAP, SS, Hitler Jugend, a další zločinecké složky.

Občanský odpor byl však značně slabý, jasně převážil lidský strach ... Avšak například v Novém Jičíně zaznamenáno, že měli k sobě blízko křesťanští sociálové a sociální demokrati Němců, když „osobní šeptandou“ útočili proti hitlerovskému bezpráví.

Závěrem už jen doplnění, že celkem bylo na území tzv. Sudet pronásledováno více než 27 % katolických kněží; toť jasné svědectví o jejich zapojení se do antinacistického odboje oněch krutých let historie 20. století.

Dle pramenů zpracoval St. Lukáš