Autor: Admin., Alternews
Základní principy a podmínky placení reparací ze strany Německa a jeho spojenců byly stanoveny na Jaltské a Postupimské konferenci v roce 1945. Pro SSSR téma německých reparací bylo uzavřeno v roce 1953, kdy Moskva zcela odmítla dodávky reparačního zboží z Německé demokratické republiky s tím, že za něj bude platit v cenách RVHP
Vzhledem k rozdělení Německa a jiným důvodům nedošlo ke zformovaní dokonce obecného účtu pokrytí Německem jeho reparačních povinností. Dnes německá vláda nemá přesné informace o reparacích a operuje pouze s některými expertními odhady.
Některé otázky reparačních pohledávek a závazků byly řešeny a dále se řeší s Německem na dvoustranném základě. Například, dohoda o reparacích mezi Izraelem a západním Německem (1952), známá jako Lucemburska dohoda, je pravděpodobně jediným případem v historii, kdy reparace, se vztahují na stát, který během války neexistoval. Během doby působení Lucemburské dohody (1953-1965), kterou Německo přesně dodrželo, německé reparace činili 12-20% ročního exportu do Izraele. Někteří odborníci se domnívají, že Izrael za vytvoření ekonomiky, vděčí víc německým reparacím než americké pomoci.
Po ukončení působení Lucemburské dohody v roce 1965, Německo pokračovalo v placení kompenzaci různým nadacím a organizacím v Izraeli, které se pak starali o rozdělení prostředků mezi jednotlivce, vedené jako oběti nacismu.
Do roku 2008, Německo zaplatilo Izraeli, v rámci odškodnění oběti holocaustu, sumu v celkové výši více než 60 miliard euro.
Více informací lze nalézt v knize zveřejněné v roce 2000 americkým politologem Normanem Finkelsteinem : “Průmysl holocaustu: Úvahy na téma využití židovského utrpení.”
Jak uvádí N.Finkelstein, většina finančních prostředků k Židům – obětem nacismu, vůbec nedoputovala, peníze byly rozkradeny bezohlednými finančníky, které přeměnily “Holocaustový průmysl” ve zlatý důl. Podle našich odhadů (s ohledem na změny v kupní síle měny), výše reparací, které Izrael získal od Německa za období 1953-2008 se blíží téměř 50% z celkového počtu přijatých reparací od Německa Sovětským svazem (1945-1953).
Jedním z prvních státu, které vytáhli téma “nesplacených reparací” na povrch bylo Polsko. Polsko získalo po druhé světové válce poměrně významnou část území bývalé Třetí říše. V roce 1945 byly z těchto území vyhnány miliony Němců. Odsunutí Němci a jejich potomci, s odvoláním na zákon o restitucích, podávali k německým soudům žaloby požadující navrácení jejich majetku (zejména nemovitostí), které zůstali v jejích vlasti. Německé soudy rozhodovaly ve prospěch žalobců. Pro prezentaci zájmu těchto Němců byla vytvořená “pruská společnost pro vrácení majetku.” Od počátku roku 2000, celková výše pohledávek a rozhodnutí o nich se měří již v miliardách dolarů. Bývalé německé vlastníky obzvláště inspiroval fakt, že Polsko v roce 1990, jako jeden z prvních státu ve východní Evropě přijalo zákon o restituci pro Poláky. Na restituce bylo z polské státní pokladny vynaloženo více než 12,5 mld. dolaru a plánuje se utratit ještě o desítky miliard více, protože počet žádostí překročil 170 tisíc. Je důležité zdůraznit, že v Polsku právo na vrácení se vztahuje pouze na Poláky. Němci podle polských zákonu žádná práva nemají a musí o ně usilovat soudní cestou.
Možná, že tato okolnost i pobudila polský Sejm vytáhnout v září 2004 otázku německých reparací, které údajně nebyly obdržené v plné výši. Ve speciální rezoluci polského parlamentu se uvádělo ( rezoluce zde: http://forums.balancer.ru/society/2004/09/t29815–dlya-togo-li-polsha-rvalas-v-es-chto-eto.9040.html) : ”Sejm ríká, že Polsko dosud neobdrželo odpovídající reparace a náhrady za obrovské ničení, hmotné a nehmotné ztráty, které vznikly v důsledku německé agrese, okupace a genocidy.”
Polsko během války ztratilo šest milionů lidí; V letech 1939 až 1944 polský průmysl, Varšava a další města v Polsku byly prakticky zničené. Částky, které Polsko obdrželo v rámci reparaci opravdu nemohly pokrýt všechny jeho škody. Další věci je, nakolik jsou z hlediska mezinárodního práva odůvodněné pokusy vyjednat podmínky reparační platby Německa po bezmála sedmdesáti letech. A to nemluvíme o tom, že autoři některých publikací v Polsku vedou čtenáře k závěru: v případě, že Poláci chtějí požadovat dodatečné náhrady, pak ne od Německa, ale od … Ruska. Vzhledem k tomu, že Polsko nedostávalo válečné reparace přímo z Německa: reparace pro jím ovládaná území dostával SSSR a vzápětí část těchto reparaci šlo do Polska.
V posledních deseti letech Polsko se nevracelo k otázce německých reparací. Možná proto, že v roce 2006, německá kancléřka Angela Merkelová veřejně řekla premiérovi Polska J. Kaczyńskému, že federální vláda “nepodporuje nároky Němců na částečnou náhradu jejich majetku v Polsku.”A pokud dnes Poláci se k této otázce budou chtít vrátit, je pravděpodobné, že nároky nebudou k Německu, ale k Rusku.
Všimněme si, že Polsko v jeho reparačních nárocích není samo. V roce 2008 Itálie předložila žalobu k Mezinárodnímu soudu v Haagu, s požadavkem na získání reparaci od Německa z období druhé světové války. Tento požadavek byl zamítnut, Haagský soud se ohradil tím, že požadavek Itálie “porušuje suverenitu Německa.”
Dalším státem, který vytáhl téma reparací bylo Řecko. A to i přes provedenou v roce 2012 bezprecedentní restrukturalizaci jeho zahraničního dluhu. Řecko je co se týče státního dluhu jedním z prvních. Na konci III čtvrtletí 2013 veřejný dluh všech zemí Evropské unie ve vztahu k jejich celkovému hrubému domácího produktu činil 86,8%. V eurozóně to bylo v průměru 92,7%. V Řecku 171,8%. Situace je pro Řecko zoufalá. Došlo k tomu, že ratingové agentury a mezinárodní organizace přesunuli Řecko z kategorie “ekonomický rozvinutých” zemí do kategorie “rozvojových”.
Při hledání cesty ven ze slepé uličky řecká vláda připravila požadavek na zaplacení německých reparací po druhé světové válce. Řecko nepopírá, že svého času obdrželo určité množství německých reparací. První tranše reparací byla získána na konci 40. let – začátkem 50. let. XX století. Jednalo se především o dodávky průmyslových výrobků (stroje, zařízení) v celkové výši 105 milionů marek (asi 25 mil. Dolarů.), v současných cenách se to rovná výši 2 miliard eur.
Druhá tranše reparací přišla na 60. léta XX století. V roce 1960, Řecko a Německo podepsaly dohodu, podle které bylo 115 milionů marek zasláno řeckým obětem nacismu. Platby byly vázány na zřeknutí se Řeků dalších požadavku a individuálního odškodnění.
Národní rada pro německé válečné reparace, kterou v Řecku vede válečný veterán Manolis Glezos, zhodnotila v roce 2013 výší škody na půl bilionu eur. V březnu 2014 řecký prezident Karolos Papoulias opět požadoval odškodnění po Německu za škodu způsobenou na zemi během války. Řecká strana uvádí číslo 108 miliard eur jako náhradu za zničení a 54 miliard eur za úvěry vydané řeckou bankou nacistickému Německu, které nebyli splácené. Celková výše reparačních pohledávek Řecko ocenilo na 162 miliard euro. V současných cenách to je ekvivalentní 5 – 6 tisícům tun zlata. Připomeňme, že Stalin v Jaltě stanovil výši reparací k Sovětskému svazu na 10 tisíc tun zlata.
Osud řeckých iniciativ se ve světě pozorně sleduje. Tohle píše o možném demonstračním efektu této iniciativy ruský spisovatel Dmitrij Verchoturov: “Požadavky na reparace z Německa může vznést, řekněme, Kypr, který během války Němci obsadili, nebo Itálie, která po pádu Mussoliniho byla obsazena Němci a na její území probíhali boje. Pokud se Francii nepovede příliš moc dobře, i ona bude mít možnost vyžádat si německé platby za okupaci a ničení. A co třeba Belgie, Holandsko, Lucembursko, Norsko, Dánsko? I Velká Británie může požadovat zaplatit následky brutálního bombardování. Pro Španělsko bude obtížné zdůvodnit své nároky vůči Německu, ale něco se dá vymyslet, jako je třeba náhrada škody z občanské války (1936-1939). Pokud vývoj událostí proběhne podle řeckého scénáře, může se stát, že během několika let můžou z Evropské unie zůstat jen vzpomínky. ”
Můžeme se domnívat, že revize druhé světové války, prováděna západem k 70. výročí vítězství nad fašismem, popírání rozhodující přínosu Sovětského svazu k vítězství nad nacistickým Německem, zápis Sovětského svazu mezi hlavní iniciátory války bude mít důsledek nároku Ruské federace jako nástupce reparačních nároků SSSR:, Rudá armáda Evropu neosvobozovala, ale zotročovala a ničila.
0_8b5c2_b45d9cd1_orig
Aby se tomu zabránilo, Rusko bude muset zpracovat všechny oficiální papíry Mimořádné státní komise pro poškození ( celý název v eng: Extraordinary State Commission for ascertaining and investigating crimes perpetrated by the German–Fascist invaders and their accomplices, and the damage inflicted by them on citizens, collective farms, social organisations, State enterprises and institutions of the U.S.S.R, více zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Extraordinary_State_Commission ) materiály konference v Jaltě a Postupimi z roku 1945, dokumenty z Rady ministrů zahraničí vítězných zemí, a dvoustranné dohody ze smlouvy v Paříži v roce 1947 se zeměmi, které bojovaly na straně Německa. Reparační platby a dodávky z Německa v nejlepším případě pokrývají pouze 3-4% ze škody způsobené Sovětskému svazu, jak definuje tyto škody Mimořádná státní komise
Zdroj Fondsk.ru
Podobné články
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz