O reparacích, které je nám povinno zaplatit Německo, je nekorektní mluvit, nebo jde dokonce o zakázané téma?
Myslím si, že čeští vědátoři, zvláště v poslední době, se tématice reparací snad dokonce vyhýbají. Podobně tak činí i některé české weby, přesněji řečeno snad většina, Chápu. Je taková doba. Na druhé straně však některá tzv. sudetoněmecká témata se těší stoupajícímu zájmu. I řada českých politiků se těmito otázkami zabývá. V Mnichově v březnu minulého roku dlela česká vládní delegace v čele s B. Sobotkou. Jednala nejen s H. Seehoferem, předsedou bavorské vlády, ale i s představiteli landsmanšaftu. Dávný sen sudetů o přímých jednání s českou vládou se tak naplnil. Pan premiér B. Sobotka následně prohlásil tzv. sudetské Němce za naše spojence, aniž by bral v úvahu, že tito již v prvních letech prvního desetiletí 21. století se hlásili o odškodnění nebo dokonce o reparace a hlásili se i o „právo na vlast“.
Zatímco se B. Sobotka rozplýval nad jejich vstřícností k nám, zříkají se údajně práva na vlast a na odškodnění, s velkým dojetím nám premiér vyprávěl, pan B. Posselt mluvil ve Vídni o tom, že restituce budou, bude i odškodnění a zároveň uvedl, jak se na vše musí, prostě od lesa a krok za krokem. O něco později pan G. Zeihsel, předák rakouského landsmanšaftu, svým hochům na Dni vlasti sdělil, že probíhají v ČR přímá jednání o odškodnění tzv. Novorakušanů, tj. sudetů, kteří utekli do Rakous před koncem války nebo po ní, či byli do Rakouska přesídleni. Jejich společným znakem je, že získali rakouské státní občanství až po 27. dubnu 1945. Někteří funkcionáři Ackermann-Gemeinde a Seliger-Gemeinde vítají, že německá vláda odškodní německé nuceně nasazené po druhé světové válce, tedy i Němce, kteří byli nuceně nasazení v Československu, ale jsou přesvědčeni, že tuto povinnost by měly plnit vlády např. v Praze, Varšavě, které utrpení v minulosti způsobily. A to jsou údajně ti lepší z landsmanšaftu, co by o tom řekli asi witikovci?
A tak se dostáváme k reparacím. Sami tzv. vyhnanci je nastolují, jak je výše uvedeno. Nyní již požadují i odškodnění za nucené práce. Ale tady je také jeden obrovský problém. Již na Jaltské konferenci se spojenci dohodli, že Německo bude muset zaplatit reparace a zároveň stanovili, že jednou z forem reparací bude i použití německé práce. Takže stačilo předákům SL nahlédnout do protokolu jaltské konference, aby zjistili, že žádné odškodnění za nucené práce nemohou dostat. Je možné, že i tuto informaci mají, ale nedbají. Tak jak si vymysleli oloupení a vyhnání německého obyvatelstva z Československa, které mělo být uskutečněno na základě kolektivní viny, jak vytvářeli svá práva na vlast, odškodnění, restituce, tak nyní konstruují právo na odškodnění za nucené práce. Ale již jednou se pokusili dostat odškodnění. Mělo jít z Česko-německého fondu budoucnosti. Ale vznikla překážka. Vytvořil ji prezident V. Klaus a A. Vollmerová, členka uvedeného fondu. V nedávné době poslal premiér Sobotka asi 270 milionů na konto fondu. Neměli bychom se obávat, že by z něj „poškození“ sudeti znovu chtěli čerpat odškodné za nucené práce? Nelze to vyloučit!
Reparační povinnost Německa byla projednávána i v Postupimi, aby o několik měsíců později byla konkretizována Pařížskou reparační dohodou. Mezi jejími signatáři bylo i Československo. Z reparační dohody se zpravidla cituje následující ustanovení: „ Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci nebo jimi bude disponovat tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu a odpočte tyto majetky od svého podílu na reparacích..“(Dohoda o německých reparacích, vydalo ministerstvo zahraničních věcí, I vydání v srpnu 1946, nákladem Orbis Praha, str. 67)
Bohužel citováno není, alespoň ve velké většině případů, další ustanovení: „Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války nebude započten na jeho účet reparací…“(C.d., str. 67 a 68)
Co z uvedeného vyplývalo pro Československo? Především bylo povinno konfiskovat německý majetek tak, aby se nevrátil do německých rukou. Ale nebyli jsme povinni hodnotu určitého konfiskovaného německého majetku, tedy majetku československých občanů německé národnosti, které jsme odsunuli, odečíst ze svého reparačního účtu.
Takže jaká je nyní situace? Zatímco tzv. sudetští Němci na nás požadují náhradu škod, restituce, aniž by na ně měli právo, tak my, ač právo na německé reparace máme, tento fakt potvrzuje i prof. V. Pavlíček, se o ně nehlásíme.
Právo na reparace nám vzniklo na základě mezinárodních dohod, především Pařížské reparační dohody. Je velmi pochybné, když naše vláda tvrdí, že Česko-německou deklarací jsme se toho práva vzdali. Naše právo je ukotveno v mnohostranných mezinárodních dohodách a pokud je s nimi uvedená deklarace v některých ustanoveních v rozporu, pak samozřejmě tato ustanovení, jak jsme přesvědčeni, jsou neplatná a nám z nich žádná nová práva ani nové povinnosti nevznikly. A proto je povinností všech našich ústavních činitelů usilovat o to, aby nám Německo reparace zaplatilo.
I Řecko a Polsko usiluje o reparace. Německo jejich nároky odmítá. Řecko si však vytklo za cíl získat reparace diplomatickou cestou a pokud tato bude neschůdná, pak se obrátit na soud. Součástí výše citovaného díla je i Rezoluce o odvolání k Mezinárodnímu soudnímu dvoru. Tedy příslušný soud by se měl zabývat právy a povinnostmi, vyplývajícími z Pařížské reparační smlouvy a z dalších spojeneckých dohod, jak pro stranu povinnou, tak i pro stranu oprávněnou..
Německo odmítá plnit své reparační povinnosti. Tzv. vyhnanci naopak na nás požadují různá finanční plnění. Neměli bychom k tomu všemu být lhostejní. Jinak bychom se mohli dostat do situace, která postihla Srbsko. Ač Jugoslávie byla jedním ze signatárních států Pařížské reparační dohody, nevíme nic o tom, že by jí Německo zaplatilo reparace, přestože jí Němci způsobili obrovské válečné škody a zavraždili asi 1,5 milionů Jugoslávců. Nástupnickým státem Jugoslávie je Srbsko. A to již začalo restituovat určitý německý majetek a poskytovat bývalým příslušníkům německé menšiny i určitá odškodnění. A právě po takové cestě vzdychají někteří funkcionáři či členové SL.
Máme historiky, kteří téměř účtařským způsobem se zabývali situací německé menšiny po válce v r. 1945. Spočítali kdeco. Možná právě jen na to byly různé finanční prostředky. Ty však asi chybí, pokud jde např. o naše práva vůči Německu a jeho povinnosti vůči nám. Moc a moc nám dále chybí vláda, zvláště pak premiér, ministr zahraničních věcí, i další ústavní činitelé, kteří by pracovali, v souladu se svým ústavním slibem, pro republiku a její lid. České národní zájmy pro ně jakoby snad ani neexistovali. A to je cesta, která vede k další a další destrukci naší státnosti, jež ohrožuje i náš národ. Zdá se, že německý zájem převažuje nad naším, nebo je to skutečnost? J. Skalský