O některých otázkách majetkových nároků

O některých otázkách majetkových nároků
v česko-německých vztazích

Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc.

JUDr. Radovan Suchánek

Úvodem

Před 2-3 lety zostřilo Sudetoněmecké krajanské sdružení („landsmanschaft“) své útoky proti ČSR a ČR. Projevilo se to v heslech jeho letnicových sjezdů:

-vyhnání sudetských Němců z ČSR = genocida a

-pravda o vyhnání (jako společná práce německo-česká).

Loňské shromáždění sice přišlo s poněkud mírnějším heslem, avšak současné povýšení B. Posselta do nejvyšší funkce této organizace, tj. „Sprechera“ (mluvčího) dává tušit, že problém transferu jako genocidy nebude opomenut, neboť právě Posselt byl patronem tohoto hesla. Proto nebude na škodu, seznámit se aspoň s některými jinými pohledy na tuto otázku. Z mála prací autorů českých vybíráme předkládanou stať V. Pavlíčka a R. Suchánka, renomovaných právních odborníků z Karlovy univerzity, obsaženou ve sborníku Krajanské organizace sudetských Němců (ed. V. Kural, vydal Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1998, s.75-128.) V této stati jsou charakterizovány i názory předního německého znalce mezinárodního práva prof. dr. Ch. Tomuschata.

V současnosti byly již požadavky určitých českých obětí nacistického teroru uspokojeny, ale další desítky tisíc, např. těch občanů ČSR, kteří byli nuceni uprchnout nebo byli doslova vyhnáni v r. 1938 z pohraničí, nebo i těch, kteří byli v tzv. protektorátu během války vysídleni ze svých domovů, aby si Němci mohli na našem území vytvořit vojenské oblasti, stále čeká na přiměřené odškodnění.

Stať se navíc dotýká i některých problémů tzv. genocidy sudetských Němců. Postrádáme též jednání mezi ČR a SRN o splnění reparačních povinností Německem vůči našemu státu.

PhDr. Václav Kural, CSc.

O vzájemných nárocích

Při podpisu česko-německé deklarace prohlásil kancléř SRN H. Kohl, že majetkové otázky zůstávají otevřené. Otevřeno zůstává i to, o jaké majetkové otázky jde. Tvrzení, že tato deklarace měla znamenat konečnou čáru za minulostí a otevřít prostor k rozhovoru o budoucnosti ve sjednocující se Evropě, se tak ukázalo mylné. Restaurační trend v právu nastoupený po listopadu 1989, který podstatnou měrou zasáhl do dosavadních majetkových vztahů a destabilizoval je, otevřel větší prostor k diskusím a sporům o vzájemných majetkových vztazích česko-německých resp. původně československo-německých. Česká republika sukcedovala do právních vztahů bývalého Československa, Spolková republika Německo převzala i závazky bývalé NDR a do nich sukcedovala a sama považuje svou státnost za kontinuální i s Německou říší v hranicích z r. 1937. Rozdělení Československa přineslo podstatné politické oslabení obou nástupnických států a tím i zhoršení pozice ČR ve vztahu k SNR. K tomu přispěly i některé kroky zahraniční politiky České republiky. 1)

Vyčíslení nároků vyplývajících z válečných událostí i skutečností, které válce předcházely, nebo po ní následovaly, jsou nepochybně především záležitostí finančních odborníků. Mnohé analýzy byly vypracovány a zčásti i publikovány bezprostředně po válce. 2) Z české strany zůstávají neuzavřeny nejen nároky reparační, ale i nároky českých obětí německé vyhlazovací a zotročující politiky z doby války i nároky, které souvisejí s vyhnáním českého obyvatelstva z pohraničí v roce 1938, škody způsobené útoky ozbrojených sudetoněmeckých bojůvek podporovaných Německem před Mnichovem, které připravovaly podmínky k rozbití Československa, i řada dalších nároků.

Ve znaleckém posudku Leopolda Chmela z procesu s K.H. Frankem, který byl publikován v roce 1946, se v Příloze č. 30 mimo jiné uvádí: 3)

Celkový přehled škod způsobených německou okupací (odhady v miliardách Kč):

Měna………………………………………………………135,5

peněžnictví ……………………………………………… 64,9

výroba, průmysl, obchod ……………………………… 38,4

zemědělství……………………………………………… 44,5

doprava………………………………………………….. 25,1

kulturní hodnoty…………………………………………. 6,5

matrikulární příspěvek……………………………………42,3

židovský majetek ……………………………………….. 30,-

vojenské škody ………………………………………….. 42,5

______________________________________________

429,7

Autor dále uváděl, že v tomto přehledu jsou obsaženy sice škody měnové, nikoli však škody na budovách, životech a zdraví, které byly pro reparační účely vyčísleny částkou téměř 57 miliard korun. Podle přihlášek škod však jejich výše činila tehdy téměř 300 miliard korun. I když část škod v uvedeném soupisu byla již do této částky zahrnuta, bylo zřejmé, že skutečné celkové škody budou podstatně vyšší. Hodnota škod byla vyjádřena v předválečných korunách.

Různé zdroje obsahují poněkud odlišná vyčíslení škod. Není úkolem této stati je kriticky hodnotit.

Vládní důvodová zpráva k česko-německé deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji (parlamentní tisk č. 129, druhé volební období ze 17.12.1996, podepsaná Václavem Klausem), konstatovala, že předchozí smluvní vztahy mezi Československem a Spolkovou republikou Německo nedokázaly vyřešit „některé zejména majetkoprávní otázky z minulosti. Na jedné straně proti sobě stály nároky ČR vůči SRN spočívající v neuhrazených škodách způsobených Mnichovskou dohodou z roku 1938, válkou a okupací a v individuálních nárocích českých občanů na odškodnění za nacistickou perzekuci, přičemž tyto individuální nároky českých občanů tvoří nepatrnou část z celkových nároků ČR vůči SRN, a na straně druhé domnělé individuální majetkové nároky Němců vysídlených z tehdejšího Československa“. Důvodová zpráva rovněž konstatovala: „Přes veškeré úsilí československé a poté české strany a přes příslib německého spolkového kancléře z roku z roku 1993 učinit humanitární gesto se nepodařilo dosáhnout odškodnění českých obětí nacismu.“

Se zřetelem k takto interpretovanému dohodnutému textu bylo toto politické prohlášení v českém parlamentu schváleno a je nepochybně vodítkem pro ústřední česká místa k výkladu Deklarace a k dalšímu postupu. To však nic nemění na potřebě reagovat i na jiný výklad a vrátit se k některým podstatným skutečnostem a vznášeným argumentům, které se ke skutečným či jen tvrzeným majetkovým nárokům vztahují.

Československá vláda a další ústavní orgány se těmito otázkami v minulosti několikrát zabývaly. Byly řešeny a vyřešeny i společnými dokumenty Československa a NDR. Ve vztahu k SRN byla situace odlišná. Právní a politické základy k řešení těchto vztahů spočívají na poválečných vztazích determinovaných výsledkem války.

Podle zprávy ministra financí pro Národní shromáždění z roku 1946 se konstatovalo, že Československo nemělo dostatek času přesně vyšetřit válečné škody, a proto předložené odhady při jednáních o reparacích jsou velmi střízlivé a v některých oblastech velmi nízké, tedy podhodnocené. Některé druhy škod nebyly vyčísleny vůbec. Částka 347 miliard předválečných korun uplatněná podle této zprávy na Pařížské konferenci byla proto ovlivněna těmito skutečnostmi. Později byly sepsány a vypočteny další škody včetně ztráty pracovních sil na nucených pracích v Německu, ztráty ve snížené pracovní schopnosti a pohledávky vůči německé říši a jejím podnikům a byly předloženy Mezispojeneckému reparačnímu úřadu v Bruselu (IARA). Tyto válečné škody byly vyčísleny částkou 19 471,6 milionů US dolarů, tedy 307 457,4 milionů předválečných korun.4) Na tyto nároky bylo uhrazeno reparacemi od IARA 14,5 milionů US dolarů a restitucemi – tedy vrácením majetku in natura – 76,8 milionů US dolarů.

Mezispojenecký reparační úřad v Bruselu ukončil svou činnost 21. listopadu 1959. Vzhledem k tomu, že celkové válečné škody byly nahrazeny jen z nepatrné části (celkem 0,4668 procenta), učinila čs. delegace na závěr zasedání prohlášení, podle něhož si československá vláda vyhrazuje uplatnění práv na odčinění všech válkou způsobených škod.

Škodami, které byly způsobeny Československu, se zabýval i norimberský proces s hlavními válečnými zločinci. V žalobě bylo konstatováno ,že: „Z Československa bylo deportováno 750 000 československých občanů na nucené práce k vojenským účelům do Německa.“ 5) Dále se v žalobě před Mezinárodním vojenským tribunálem uvádí: „Po obsazení Československa dne 15. března 1939 zmocnili se a ukradli obvinění veliké zásoby surovin, mědi, olova, železa, bavlny a potravin, odvezli do Německa veliké množství vozového, parku a mnoho lokomotiv, vagonů, parníků a trolejbusů, vykradli z knihoven, laboratoří a uměleckých muzeí knihy, obrazy, umělecké předměty, vědecké zařízení a nábytek; ukradli celý zlatý fond a cizí valuty Československa, počítaje v to 23 000 kg zlata, které mělo nominální hodnotu 5 265 000 liber šterlinků. Podvodně získali kontrolu a pak oloupili české banky a mnohé české průmyslové podniky a vykradli, vyloupili, přisvojili si jinými cestami český veřejný i soukromý majetek. Celková částka hospodářského oloupení Československa, kterého se dopustili obvinění od roku 1938 do roku 1945, je odhadováno na 200 000 000 000 československých korun.“ 6)

Mimo tyto válečné škody má Česká republika jako nástupnický stát Československa další značné pohledávky, které nejsou zahrnuty do reparačních požadavků. Vztahují se jednak k pohledávkám zbožovým a finančním, pojišťovacím a dalším zejména z doby protektorátu, které byly vyčísleny částkou 3,9 miliard předválečných korun a 3,4 miliard říšských marek a další pohledávky ze škod po mnichovském diktátu, které byly vyčísleny částkou 40 miliard Kč. 7)

Z reparací bylo Československu určeno 4,3% průmyslového zařízení a lodí Německa z pásma obsazeného USA, Anglií a Francií a 3% jeho majetku z těchto pásem v cizině. Na reparační konferenci bylo rovněž rozhodnuto, že do této kvóty nebude započten majetek, který byl Němcům zabaven na území Československa. 8)

Náklady spojené s vedením války s Německem s sebou přinesly i dluhy Československa u spojeneckých mocností. Z úvěru, který byl poskytnut Velkou Británií Československu, bylo podle zprávy ministra financí dr. V. Šrobára vyčerpáno necelých 11 milionů liber a z francouzského úvěru 26,5 milionů franků. Dluh u sovětské vlády byl odepsán a místo toho byla uzavřena dohoda z 31.3.1945 o financování jednotek Rudé armády na československém území a o poskytnutí výzbroje pro československou armádu. 9) Vedle prostředků z řádného rozpočtu činily výdaje z mimořádného rozpočtu československého zahraničního zřízení ministerstva národní obrany celkem 50 milionů britských liber. 10)

Rozhodnutí o reparacích vycházelo z jaltské konference v únoru 1945, která rozhodla i o zřízení Mezispojenecké reparační komise složené ze zástupců SSSR, USA a Velké Británie. Na závěry jaltské konference vztahující se k reparačním nárokům navazovalo usnesení konference v Postupimi. Obě založily zásady, jimiž se řídila Pařížská reparační smlouva. Tato smlouva vstoupila v platnost 24. ledna 1946. Budoucímu jednání ponechala řadu otázek včetně celkové výše a trvání reparací, přičemž neprejudikovala práva signatárních vlád na konečnou úpravu reparací.

V průběhu času však mnohá fakta byla zapomenuta, některé historické skutečnosti se podávají jinak, než se staly, jiné se zamlčují. Poté, co se Československo vymanilo ze svazku Varšavské smlouvy a začalo usilovat o integraci do západoevropských struktur, byly formulovány ze strany německých subjektů, zejména z řad tzv. sudetoněmeckých organizací požadavky na majetkové restituce. Někteří němečtí právníci takové nároky podpírali právní argumentací založenou na rozličných právních teorií a někdy i na zkreslování dějinných událostí. Byly zpracovány i rozsáhlé právní expertizy. Na československé, resp. české straně byla této problematice věnována dosud relativně malá pozornost. Z poslední doby lze upozornit zejména na fundovanou studii P. Winklera, která analyzuje vnitrostátní a mezinárodní právní normy závazné pro Spolkovou republiku Německo a reaguje i na německou judikaturu, zejména ústavního soudu. 11)

Předložená stať chce být jedním z příspěvků, který by měl zaplnit mezeru v této oblasti.

***

Považujeme za užitečné nejprve seznámit s podstatnou částí argumentace, jak je představena ve vydaných publikací a zpracovaných expertízách, a poměřit ji s materiálními a právními skutečnostmi, které se k těmto tvrzením vztahují. Relevantní jsou argumenty z oblasti práva mezinárodního i práva českého a německého. Na této zásadě se shodují obě strany. Se zřetelem k tomu, že autoři této stati se věnují otázkám ústavního práva, bude hlavní pozornost soustředěna na tuto oblast.

Majetkové otázky vyplývající ze vztahů mezi státy, ať již souvisejí s válkou, změnami území či obyvatelstva, přísluší do kompetence států a jejich vlád; vztahy mezi jednotlivci a státem jsou věcí těchto jednotlivců a států.

Názory a stanoviska, jimiž se budeme zabývat, nemají tedy jinou hodnotu než informativní – ve vztahu k těm soukromým subjektům, jež je vyslovily. To se vztahuje i k názorům vyjádřených landsmanšaftem. V této souvislosti je užitečné připomenout právní postavení této organizace podle jejich platných stanov. Souvisí to s tím, že její význam je dán vztahem spolkové vlády a dalších oficiálních míst k ní, neboť nemá povahu instituce zastupující kohokoliv jiného než své členy. Počet jejích členů se udává různě (např. i cca 11 500, ale i více). Vedle tohoto spolku působí v SRN i jiná sdružení bývalých československých občanů, která usilují o skutečně dobré vztahy s Českou republikou.

Požadavky landsmanšaftu

Z řad sudetoněmeckých spolků byly po listopadu 1989 majetkové požadavky zformulovány v materiálu nazvaném Gesichtspunkte zur Entschädigung der Sudetendeutschen durch die ČSFR. Byl publikován v oficiálním orgánu sudetoněmeckého landsmanšaftu „Sudetendeutsche Zeitung“ dne 10 ledna 1992 a informoval o vytvoření pracovní skupiny (Arbeitskreis Vermögensfragen) pod vedením poslance Spolkového sněmu dr. Fritze Wittmanna. Souhrn těchto požadavků je provázen článkem F. Neubauera „Jahr der Entscheidungen“, který se odvolává na slova V. Havla o vztahu k „sudetským“ Němcům. Ani gesto V. Havla však nepovažuje F. Neubauer za dostačující a ze definitivní nepokládá ani existenci československé federace. Věří v další úspěšné kroky při prosazování sudetoněmeckých požadavků. Doslova uvádí: „Gute Lösungen brauchen ihre Zeit.“

Wittmann i Neubauer se s dalšími představiteli landsmašaftu účastní i na diskusním fóru zřízeném deklarací spolu s oficiálními představiteli německé vlády a parlamentu.

Podle statutu Sudetoněmeckého krajanského sdružení (landsmašaftu) ve znění z roku 1991 je jeho účelem podle § 3 odst. 1 též „prosadit právní nárok na vlast a její opětovné získání a s tím spojené právo na sebeurčení národní skupiny“ a dále „zastupovat nárok národní skupiny a jednotlivých krajanů na navrácení uloupeného majetku a z toho vyplývající nárok na odškodnění. Se zřetelem k daňovým předpisům se stanoví, že tento spolek „sleduje výhradně a bezprostředně obecně prospěšné cíle.“

Stanovy zároveň uvádějí, koho považují za sudetského Němce:

(§ 4): je jím každý Němec, který se narodil v zemi Čechy, Morava a Slezsko, nebo tam měl domovské právo. Dále je jím každý Němec, jehož předci jsou sudetští Němci, nebo kdo je provdán nebo se oženil s tím, kdo je sudetský Němec, nebo je za sudetského Němce považován. Považován je za sudetského Němce také Němec, který delší dobu žil v některé z obcí v zemi české, moravské nebo slezské a prohlašuje svou sounáležitost k sudetoněmecké národní skupině. Na roveň sudetskému Němci je postaven také takový Němec, který vyslovil souhlas s účelem Sudetoněmeckého krajanského sdružení a svou sounáležitost se sudetoněmeckou národní skupinou projevil získáním členství v Sudetoněmeckém krajanském sdružení.

Z tohoto vymezení rovněž vyplývá, že pojem „sudetský Němec“ je výrazem politickým a nemá charakter geografický. Svým důrazem v posléze uvedených kategoriích na subjektivní faktor, tedy chování člověka, se blíží pojmu Němec v tzv. norimberských zákonech, zejména v § 2 výnosu o říšském občanství z 15. 9. 1935, kde se rovněž požadovalo prokázat chováním způsobilost sloužit tehdejší ideologii.

Dalším aspektem tohoto vymezení je, že příslušníci tohoto hnutí, kteří se označují za „sudetské Němce“ a sami se takto definují a odmítají československou a českou státnost jako kontinuální státnost v historických zemí Koruny české, ale prosazují fiktivní státnost „Sudetenlandu“ 12), sotva mohou být partnery v jednání, jehož by se v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem účastnil český stát nebo kterýkoliv jeho orgán. Tím by český stát zpochybnil svou legitimitu nebo orgán, který by takové jednání vedl, by ztratil legitimitu danou mu lidem v Ústavě České republiky.

Takovéto politické vymezení pojmu „sudetský Němec“ v současném Německu navozuje otázku, v jakém vztahu je k pojmu „sudetský Němec“ po vzniku Henleinova sudetoněmeckého hnutí před druhou světovou válkou.

V mezinárodních vztazích pojem „sudetští Němci“ prosadil A. Hitler v tzv. mnichovské dohodě a poté byl použit až v česko-německé deklaraci. Řešení tohoto problému má právní důsledky. 13)

Ani v těchto stanovách, ani ve Stanovisku pléna Sudetoněmecké rady přijatém 7. května 1961 Spolkovým shromážděním landsmanšaftu se neuznává historická existence jakéhokoli českého státu, ale jen existence jednotlivých zemí, které patřily jako samostatné jednotky (provincie) k Německé říši. Český (dříve československý) stát je však pro ně objektem majetkových nároků.

Sudetským Němcem může být podle těchto listin i každý Němec, který na území českého (československého) státu žil trvale nebo přechodně jako příslušník německého potlačovatelského aparátu v době války, i ten, kdo se chce např. podílet na nárocích formulovaných tímto spolkem. Samotný pojem „sudetský Němec“ je podmíněn historicky a spojoval se až s činností Henleinova sudetoněmeckého hnutí. 14) Upozorňoval na to v době války i dr. E. Beneš, který jej odmítal jako politicky účelový např. v korespondenci s W. Jakschem.

Základní východisko sudetoněmeckého postoje k majetkovým otázkám je vyjádřeno v 1. bodě všeobecné části již zmíněného materiálu Gesichtspunkte zur Entschädigung, kde se uvádí, že „mezi ČSR a Německou říší nebyl žádný válečný stav“. Z toho důvodu údajně nemá Československo nárok na reparace. Na základě tohoto tvrzení se v bodě 2 materiálu dovozuje, že se na vzájemné vztahy mezi oběma státy nevztahují normy válečného práva, ale mírového mezinárodního práva. Vyvlastnění všech Němců (včetně „sudetských“) na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. bylo podle tohoto stanoviska v rozporu s mezinárodním právem. Oprávnění k těmto nárokům jsou podle tohoto stanoviska ti Němci, kteří v době konfiskace měli vlastnická nebo jiná práva k majetkovým předmětům v Československu.

Podle bodu II./1 oprávněnými k náhradě jsou němečtí státní příslušníci, kteří k časovému bodu vyvlastnění vlastnili nebo užívali majetkové předměty jako vlastníci, jakož i jejich dědicové, nebo smlouvou oprávněné fyzické a právnické osoby.

Co z této formulace vyplývá? Stanovisko neodlišuje při majetkových nárocích mezi bývalými československými občany německé národnosti, kteří ztratili československé státní občanství a získali německé občanství v důsledku pomnichovských aktů zejména Německé říše (ve spojení s dekrety prezidenta republiky) a dalšími Němci, kteří se na území Československa přistěhovali po této tzv. mnichovské dohodě, případně v době války a získali zde majetek. Patří k nim podle tohoto vymezení příslušníci německého potlačovatelského aparátu, zejména gestapa a dalších bezpečnostních složek, zbraní SS, arizátoři židovského majetku, kteří z tohoto důvodu přišli z Německé říše atd. Mezi nejvýznamnější takové vlastníky patří rodina R. Heydricha. Značný počet těchto Němců získal majetek v Československu v důsledku německé osídlovací činnosti. Týkala se cca 16 tisíc českých zemědělských majetkových jednotek ve výměře přes 550 tisíc hektarů. 15) Do tohoto počtu není započítána evakuace 248 obcí a osad se 79 tisíci hektary, z nichž bylo evakuováno 80 tisíc obyvatel. Tato území byla přeměněna v německá vojenské cvičiště.

Největší majetek získali Němci v době války v souvislosti s tzv. arizací židovského majetku. Vyvlastnění tohoto majetku bylo součástí „konečného řešení židovské otázky“ a etapou v konečném řešení i české otázky v území, které podle prohlášení německých představitelů patřilo vždy k životnímu prostoru německého národa. 16)

Genocida Židů byla především motivována také důvody hospodářskými. Právě tak se od počátku okupace pokoušeli Němci ovládnout hospodářský život v obsazené části Československa. Arizace zároveň měla germanizační poslání a vytvoření německého středního stavu s cílem „vybudování německých řemeslnických podniků a usídlování samostatných německých obchodníků.“ K arizaci židovského majetku byli získáváni Němci především z československého pohraničí, tedy tzv. sudetští Němci. 17) Podle dochovaných zpráv docházelo k řevnivosti mezi protektorátními a říšskými Němci při získávání arizovaného majetku. Protektorátní Němci požadovali, aby se arizátoři přistěhovali do protektorátu.

V březnu 1941 odhadl Účetní dvůr Německé říše hodnotu zabraného majetku na jednu miliardu marek.18) K 1.7.1942 jen pražské ústředí gestapa uvedlo hodnotu zabraného majetku ve výši šesti miliard korun.19) Evidence byla prováděna podle jednotlivých zemí. Zabaven byl nejen židovský majetek, ale i majetek českých subjektů, např. Sokola nebo Českého Červeného kříže. Proces arizace byl provázen osobním obohacováním těch, kteří o arizaci rozhodovali.

Olupování obětí německé perzekuce pokračovalo až do plynových komor. Jeden z mála vězňů, kterým se podařilo uprchnout z Osvětimi a podat o tom zprávu, byl Rudolf Vrba. Uvádí, že oběti vyhlazování byly olupovány i bezprostředně před plynovými komorami a jejich movitý majetek byl použit k rozdělení mezi německé obyvatelstvo nebo k podpoře válečných účelů. 20) Je jistě ironií, že vlastníci takto získaného majetku spadají pod požadované odškodnění.

Se zřetelem k tomu, že právním východiskem těchto požadavků je, zda bylo Československo ve válečném vztahu s Německem – stanovisko landsmanšaftu vychází z tvrzení, že nikoliv – postačí se zabývat touto právní otázkou. Pro posouzení není nepochybně relevantní názor tohoto zájmového spolku, ale akty mezinárodního práva.

Ve válečném stavu s Německem byly státy, které se označily jako „Spojené národy“. Uvedené státy prostřednictvím svých vlád přijaly dne 1. ledna 1942 ve Washingtonu Deklaraci Spojených národů, v níž přistoupily k Atlantické chartě, „protože jsou přesvědčeny, že úplné vítězství nad jejich nepřáteli je nezbytné k obraně života, svobody, nezávislosti a náboženské svobody, jakož i k zachování lidských práv a spravedlnosti v jejich vlastních i jiných zemích a že nyní vedou společný boj proti barbarským a surovým silám, jež se snaží ujařmit svět, prohlašují:

1.Každá vláda se zavazuje, že plně využije všech svých zdrojů vojenských i hospodářských proti těm členům Paktu tří a jeho stoupenců, s nímž je ve válce. 2. Každá vláda se zavazuje, že bude spolupracovat s ostatními signatárními vládami a že neuzavře separátní příměří nebo mír s nepřáteli.“ 21)

Mezi 26 vládami, které toto prohlášení podepsaly, byly čtyři velmoci: USA, Velká Británie, SSSR, Čína a rovněž státy, jež byly v té době již okupovány a vedly boj proti okupantům doma i v zahraničí – např. Československo, Belgie, Řecko, Holandsko, Norsko, Polsko a Jugoslávie. Počátek války s Německem u každého z nich nastal v různou dobu – v Evropě převážně v důsledku agrese ze strany Německa.

A. Hitler dne 15. března 1939 oznámil, že nechal vpochodovat do Čech a Moravy německé jednotky, aby odzbrojily teroristické jednotky a je kryjící české ozbrojené síly, a tak zajistily podklad pro zavedení zásadní úpravy ve smyslu tisíciletých dějin. Toto oznámení o další německé agresi vyvolalo rozhodný odpor demokratických států.

Československá vláda ovšem kladla počátek odporu proti německé agresi již do doby dřívější. Na přímý dotaz britského ministerstva zahraničí sdělila československá vláda britskému, sovětskému, americkému a čínskému velvyslanci oficiální notou z 28. února 1944, že Československo je ve válečném stavu s Německem od 17. září 1938, tedy ode dne, kdy byly vytvořeny jednotky Sudetendeutscher Freikorps, které z německého území útočily na území Československa a napadaly jeho objekty a instituce. Tím začaly akty agrese Německa proti Československu.22) Dodejme, že ještě dříve plnily tuto úlohu diverzní skupiny Abwehru, označené jako „M.O“, „S“ nebo „K“.

Odborník na mezinárodní právo prof. L. Vošta ve svém posudku, který byl zčásti publikován v časopisu Právník a rovněž vydán samostatně, uváděl: „Mezi Československem a Německem existuje válečný stav od září 1938. Je proto nesporné, že české země byly od září 1938 zčásti a od 15. března 1939 vcelku v rukou Německa jako země okupované. Touto válečnou okupací nebyla po právu dotčena existence a svrchovanost republiky. Okupant pouze znemožňoval, aby československý stát vykonával svými legitimními orgány v okupovaném území právo suverenity.“23) Autor vyjádřil, že tato okupační moc byla mezinárodním právem limitována. Ani v době války si nemohl okupant počínat bez zřetele na principy mezinárodního práva válečného. Jeho argumenty svědčí pro aplikaci principů práva válečného na československo-německé vztahy v době války. Již od roku 1939 probíhal odpor proti okupantům na československém území. Z toho vyplývají i důsledky z války pocházející. Československo uplatňovalo svou suverenitu činností ozbrojených sil v zahraničí – nejprve ve Francii, později i na ostatních frontách druhé světové války. Československý lid jako zdroj veškeré moci ve státě zůstal v převážné většině věrný i ideji československé státnosti a kontinuita československého státu v průběhu války přetrvala.

Jako účastník protiněmecké koalice a v souladu se závěry Postupimské dohody (čl. IV.) podílelo se Československo v r. 1945 na uzavření Pařížské dohody o reparacích od Německa a o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata. V československé Sbírce zákonů byla tato dohoda publikována pod čís. 150/1947 Sb. Mezi osmnácti signatářskými státy byly USA, Velká Británie, Francie a také Československo. V části I. článek 6 odst. A stanovil, že „Každá signatární vláda si ponechá formou, jíž si sama zvolí, německý nepřátelský majetek ve své pravomoci, nebo bude jím disponovat způsobem, aby se nemohl vrátiti do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích (a to čistou hodnotou bez dlužných daní, břemen a správních výloh, jiných věcných břemen váznoucích na určitých kusech majetku a zákonitých smluvních nároků proti bývalým německým vlastníkům tohoto majetku)“. Tato reparační smlouva rovněž ztvrdila odsun bývalých československých příslušníků německé národnosti z Československa do Německa. 24)

Je tedy nepochybné, že Československo bylo ve válečném stavu s Německem. Jeho reparační nároky byly mezinárodněprávně uznány. V souladu s Pařížskou reparační dohodou byly reparace Československa zčásti splněny – i když Německo své povinnosti zdaleka nesplnilo.

Sudetoněmecký landsmanšaft se těmito skutečnostmi nezabývá. Jeho východiska jsou opačná než platné mezinárodní smlouvy i základy, na nichž byla založena Spolková republika Německo a díky kterým se mohla stát součástí mezinárodního společenství svobodných a demokratických států.

Opačné tvrzení, než je založeno na mezinárodních smlouvách demokratického společenství, se může opírat o vzpomenuté německé stanovisko vyjádřené A. Hitlerem 15. března 1939 „o zásadní úpravě ve smyslu tisíciletých dějin“, tedy neuznávání samostatné existence československého a českého státu a odmítnout uznat výsledky obou světových válek.

Plán postupu vůči Československu vypracovaný prof. dr. Felixem Errmacorou

A. Obecná charakteristika

Požadavky sudetoněmeckého landsmanšaftu podporuje významná část rakouských a německých (především bavorských) právníků z různých univerzit. Nejuceleněji po roce 1989 toto stanovisko vyjádřil rakouský expert prof. dr. Felix Ermacora ve svém rozsáhlém posudku z května 1991 s názvem „Rechtsgutachten über die sudetendeutsche Fragen 1991“. Obsahuje 215 stran strojopisu. Práce je členěna do 262 článků a pěti částí: I.Objednávka posudku a její předmětné předpoklady se zvláštním zřetelem na postavení Československa ve společenství států, II. Právo na sebeurčení, vyhnání a právo na vlast sudetských Němců, III. Ochrana menšin a národních skupin – vzpomínka a preventivní úkol, IV. Majetkoprávní a politické aspekty sudetoněmecké otázky, V. Hlavní teze a katalog požadavků. Práce obsahuje i seznam literatury a pramenů, z nichž autor čerpal. Pro lepší orientaci v takto rozsáhlém materiálů v některých případech upozorňujeme na články jeho posudku, v nichž se různá tvrzení vyskytují.

Je užitečné zařadit posudek do historických souvislostí československo-německých vztahů. Byl vypracován poté, kdy tehdejší československé (i české) státní vedení učinilo řadu vstřícných kroků ve vzájemných vztazích a očekávalo adekvátní reakci.

Tehdy probíhala jednání o československo-německé smlouvě a posudek byl vypracován v souvislosti s těmito rozhovory.

Argumenty posudku využívají i v současnosti různé sudetoněmecké organizace i oficiální místa německá i bavorská. Na něj odkazují, aniž by jeho tvrzení a východiska ověřovali. Argumenty posudku přebírají i někteří čeští publicisté, i když zpravidla zprostředkovaně.

I F. Ermacora, pokud jde o tvrzení obsažená v pracích některých německých autorů nebo v materiálech různých institucí, je zpravidla nepodrobuje kritické analýze.

Pokud jde o rozsah údajných sudetoněmeckých majetkových ztrát, odkazuje Ermacora na H. Kühna („Národní majetek sudetských Němců“), který zakládá své zjišťování na vypracovaném „Vyúčtování národního majetku sudetských Němců v Československé republice“ (Hospodářská pomoc, spol. s r.o. Mnichov) z roku 1947 a na zjišťování W. Wannemacherse (1957), i na E. v. Wolmarsově „Vyúčtování ztraceného národního majetku sudetských Němců“ z roku 1971.

H. Kühn člení ztracené majetkové soubory následovně: zemědělský a lesnický majetek, majetek z hornictví, z průmyslu, z plynových a elektrických závodů, z léčivých pramenů a lázní, z oblasti obchodu, živností a svobodných povolání, peněžních a pojišťovacích ústavů, společností tabákové režie a držby bytové výstavby. H. Kühn analyzuje majetkové hodnoty podle měřítka ocenění v říšských markách, přičemž za základ srovnávání bere rok 1928. Kühnova tabulka je v posudku přiložena.

Ermacora tvrdí, že neexistuje rovnocenná analýza majetkových ztrát a jejich vyúčtování. Cílem posudku podle něho není hospodářské ohodnocení majetkových ztrát, nýbrž jejich právní posouzení.

Se zřetelem k mezinárodní autoritě F. Ermacory jako příslušníka neutrálního státu je užitečné věnovat jeho argumentům pozornost též z hlediska metodického postupu zejména respektování objektivity vědecké práce a faktů. Zvlášť pozoruhodné jsou části posudku, které se týkají procesních kroků a katalogů požadavků, neboť další vývoj ukázal, že postup německé strany probíhal v souladu s nimi. V bodě 1 svého posudku uvádí, že jej podává v souvislosti se sjednocením Německa. Nezakrývá tedy politické důvody a politický přístup při zpracování posudku a tedy zřejmou tendenčnost, založenou na novém postavení a síle Německa.

Mnohé z jeho přístupů prozrazují i závěrečné části vyjádření. Ermacora postupuje tak, jako by válečný stav s Německem a jednání Němců ve válce neměly žádnou roli pro vzájemné majetkové vztahy. Poválečné změny včetně změn majetkových a konfiskací nevysvětluje v souvislostí s válkou a s uzavřenými mezinárodními smlouvami, které z ní vycházely a odpovědnost Němců a Německa řešily, ale jen jako skutečnosti, které po válce a nezávisle na ní nastaly. Nikoliv jako jejich důsledek.

Problematikou odsunu Němců a konfiskací německého majetku interpretuje výlučně jako československou záležitost, která neměla a nemá oporu v mezinárodním právu a v poválečných mezinárodních vztazích. Existující mezinárodní ujednání, která o těchto důsledcích německé politiky rozhodla, jako je Postupimská dohoda, Pařížská reparační dohoda, v některých případech Ermacora i vzpomíná, ale odmítá uznat jejich relevanci na tyto vztahy. Vzhledem k tomu, že k vznesení majetkových nároků „sudetských Němců“ musí dokázat, že se stali obětí mezinárodního zločinu transferem německého obyvatelstva a konfiskací majetku, neodvažuje se s ohledem na jím vzpomenutou změnu mezinárodní situace označit za zločinné všechny země, které o těchto aktech rozhodly, činí tak jen vůči Československu. Z téhož důvodu rovněž pomíjí srovnatelná opatření v té době v jiných státech – ať pokud jde o odsun, tak o konfiskaci majetku. V posudku o těchto případech není zmínka a vytváří se dojem, že Československo tak postupovalo jako stát jediný. To však není pravda.

Ve svém posudku vytváří autor z oběti německé agrese – Československa – pachatele mezinárodního zločinu – genocidy. Z těch, kteří jako příslušníci či stoupenci Henleinova sudetoněmeckého hnutí významnou měrou přispěli k této německé nacistické agresi, činí oběti. Podobně ostatně postupovalo Německo i před vypuknutím druhé světové války.

Osvětluje, proč takto postupuje. Akcentuje německé národní zájmy, které musí Spolková republika Německo vyjadřovat a chránit ve vztahu ke všem Němcům na základě jejich národní, nikoliv státní příslušnosti. Německo tedy zastupuje podle něho všechny Němce, ať jsou příslušníky kteréhokoliv státu a žijí kdekoliv. Je mu tedy blízká koncepce všeněmectví, resp. pangermanismu. Povinnost Německa vůči všem Němcům bez zřetele na jejich státní příslušnost dovozuje též z významu národního majetku (čl. 232). Z toho důvodu musí Německo odstranit právní stav prekluse, která je obsažena v devátém oddíle převodní smlouvy, aby se dosáhlo restituce z let 1945-1948 (čl. 237). Proto je prý nutno odmítnout, že by Spolková republika Německo sukcedovala do Pražské dohody mezi NDR a Československem z 23.6.1950, v níž se praví, že mezi NDR a Československem nejsou žádné otevřené nebo sporné otázky. Pro takovou „výběrovou“ sukcesi není žádný právní argument, proto se o něj Ermacora ani nepokouší. Předstírá, že je výlučně věcí každého státu (nebo alespoň Německa), zda při spojení států do některých vztahů vstoupí a do jiných nikoli.

Ermacora se neomezuje jen na „dobrozdání“, ale předkládá podrobný návod, jak má Německo vůči Československu postupovat, který krok má činit, případně i v jakých časových etapách, které argumenty a prostředky používat a co odmítnout, aby zvrátilo právní postavení Československa založené na mezinárodním právu i vnitrostátním právu.

Politicky je tento postoj podle něho ospravedlněn především takto: „protože se Německo s uzavřením sjednocení stalo plně suverénním státem, nemusí snášet žádné omezení suverenity, kterému bylo podřízeno z moci tehdejších spojenců…“.Další důvody spatřuje Ermacora v tom, že Československo změnilo svou státní formu a že se stalo členem Rady Evropy (čl. 238). Uvedené politické zřetele jsou pro Ermacoru východiskem v jeho dobrozdání.

Vzhledem k tomu, že vnitrostátní i mezinárodní odpovědnost orgánů Československa je podle Ermacory zablokována československým zákonem z 8. května 1946 o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků (čl. 240), je třeba dosáhnout zrušení tohoto zákona.

Je si vědom toho, že konfiskace majetku není mezinárodněprávní jednání, ale jednostranný státoprávní akt, proto nemůže být zásadně přezkoumávána mezinárodním právem (čl. 250). Tím by vlastnictví sudetoněmeckého a individuálního majetku zaniklo a byly založeny nové vlastnické tituly. Výjimka nastává tehdy, pokud je konfiskace provedena v rámci „public policy“, kterou mezinárodní právo označuje za „nestvůrnou a barbarskou“. Tehdy nejsou v mezinárodním právu nové vlastnické tituly uznány. Platí to zejména pro majetek, který se nachází v zahraničí. Pokud tato konfiskace je nahlížena jako součást genocidy, tedy „vyhnání sudetoněmeckého národa“, pak lze uplatnit nicotnost odnětí tohoto vlastnictví i založení nových vlastnických titulů (čl. 251). Muselo by být učiněno vše, aby byla prolomena nabytá vlastnická práva. Z toho důvodu je třeba prosazovat zrušení všech konfiskačních dekretů a zákona z 8. května 1946. Prosazením teze o genocidě lze námitku promlčení sudetoněmeckých nároků považovat za vyloučenou (čl. 257). Z těchto důvodů je třeba uplatňovat a využívat princip vyhnání jako součást genocidy, genocidu tak prokázat a vyčíslit sudetoněmecký majetek v hodnotě přes 100 miliard DM. Vychází proto z tvrzení, že odsunutí Němci jsou zvláštním „sudetoněmeckým národem“. Tento národ jako zvláštní mezinárodní subjekt byl podle něho vlastníkem takto ohodnoceného majetku. Není však v tomto tvrzení vždy důsledný, zejména pokud se dostává do rozporu toto obecně politické hledisko se zdůvodněním nároků jednotlivců.Postupuje proto účelově v každém případě v rozporu s historickými i etnografickými fakty. Těmto cílům podřizuje autor svou argumentaci. Skutečnosti, které proti němu svědčí, Ermacora pomíjí.

Zpětnou působnost některých mezinárodních smluv požaduje tehdy, pokud to vyhovuje jeho cílům, v jiných případech ji v souladu s mezinárodním právem odmítá. Argumentuje dodatkem č. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, pokud jde o ochranu vlastnictví, a zpětně ji vztahuje na poválečné vyvlastňování (nikoliv na vyvlastňování válečné), ale ponechává stranou, že v původním znění úmluvy tato ochrana obsažena nebyla.. Úmluva sama vstoupila v platnost 3. září 1953. Pro Československo vstoupila v platnost v souladu s čl. 66 odst. 3 dne 18. března 1992. Dodatkový protokol obsahující ochranu majetku dle svého čl. 1 vstoupil v platnost 18. května 1954 a pro Československo 18. března 1992. Pro zákaz zpětné působnosti smluv v té době platila pro Československo obecná ustanovení čl. 28 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, která stanovila, že pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný úmysl, nezavazuje ustanovení smlouvy smluvní strany, pokud jde o jakýkoliv úkon nebo skutečnost, které pro tuto stranu nastaly do dne vstupu Úmluvy v platnost, nebo pokud jde o jakoukoliv situaci, která do toho dne zanikla. Tato Úmluva vstoupila v platnost pro Československo 28. srpna 1987 a byla publikována pod č. 15/1988 Sb.

Transfer německého obyvatelstva byl prováděn a ukončen v několika etapách. Na základě usnesení československé vlády ze dne 14. října 1946 byli pozváni do Prahy k oficiálnímu ukončení odsunu sovětští a američtí činitelé řídící odsun. Ve dnech 14. až 18. prosince 1946 přijela delegace vysokých armádních důstojníků, která byla na závěr návštěvy dekorována prezidentem dr. Benešem Řádem bílého lva. 25)

Konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12 z 21.6. 1945 Sb. byla uskutečněna na základě § 1 odst. 1 s okamžitou platností a bez náhrady pro účely pozemkové reformy. S účinností dnem vyhlášení byl konfiskován majetek podle § 1 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. z 25. října 1945. Oba tyto dekrety se staly zákony. Ústavní listina z roku 1920 takovým důsledkům nebránila. Všechny tyto skutečnosti byly ukončeny před přijetím Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách a staly se v mezinárodním společenství dokonanými skutečnostmi. Určující tedy je časový faktor takových rozhodnutí. Ale ani kdyby tomu tak nebylo, čl. 1 Dodatkového protokolu by zřejmě takové konfiskaci nebránil. Uznává zabavení majetku tehdy, stane-li se tak ve veřejném zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Zákon tak tehdy nepochybně stanovil. Veřejný zájem a obecné zásady mezinárodního práva v důsledku mezinárodních zločinů Německa a jeho spojenců byly vyjádřeny mimo jiné v závěrech postupimské konference a Pařížské reparační dohody.

Ermacora se nevypořádal ani s tím, že ochrana vlastnictví není obsažena v Paktech o občanských a politických a o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Ochrana vlastnictví totiž v poválečném období nebyla v mezinárodních smlouvách uznávaná a prosazovala se jen postupně. Nevšímá si ani té části judikatury mezinárodních orgánů k tomuto ustanovení, pokud mu nevyhovuje.

Zkreslování historie a majetkové požadavky

Některá Ermacorova tvrzení by patrně nezasloužila, aby se o nich seriózně polemizovalo, pokud by neměla širší odezvu. Patří k nim názor, že protektorát byl autonomní a sám sebe spravující (čl. 178,179). Tvrzení o autonomii protektorátu a dobrém životě Čechů v něm se v poslední době šíří, proto je užitečné mu věnovat pozornost. V tomto „autonomním“ protektorátu byl majetek československých občanů podřízen německým předpisům o arizaci a byl vyvlastňován německými akty ve prospěch Německé říše. Akty protektorátních úřadů podléhaly schválení německých úředníků. Jiný režim Ermacora uznává pro jim označené „sudetoněmecké země“.

F. Ermacora ponechal při tvrzení o „autonomii“ protektorátu bez povšimnutí právní předpisy vydávané říšskými úřady v Berlíně i úřadem protektora, jež toto ustanovení určovaly. Tak například v nařízení o vybudování správy a o německé bezpečnostní policii v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 1. září 1939, Říš. Zák. I, str. 1681, které bylo vydáno Ministerskou radou pro obranu Říše s mocí zákona, se v § 2 uvádí: Říšský protektor dozírá na celou autonomní správu v protektorátu. V § 8 se ukládá povinnost úřadům protektorátu předkládat zákony a jiné právní předpisy, pokud se vztahují na více než jeden obvod vrchního zemského rady, před vyhlášením říšskému protektorovi, ostatní právní předpisy vrchnímu zemskému radovi. Říšský protektor měl oprávnění nařídit, aby mu byla sdělena před vydáním správní opatření, „jež je určiti podle druhu“, a přeloženy právoplatné soudní rozsudky před provedením. Stejné oprávnění měl vrchní zemský rada pro svůj úřední obvod. V § 9 se uvádí, že námitky a nařízení podle čl. 5 výnosu ze dne 16. března 1939 (Říš. Zák. I, str. 485) jsou pro úřady protektorátu závazné. Rozklady u říšského protektora nemají odkladného účinku. Pokud jde o cit. čl. 5, výnos ze dne 16. března 1939 stanovil, že říšský protektor je oprávněn dát se informovat o všech opatřeních vlády protektorátu a udíleti jí rady a může podat námitky proti jejím opatřením. V tomto ustanovení bylo určeno, že je třeba upustit od vyhlášení zákonů, nařízení a jiných právních předpisů i od výkonu správních opatření a právoplatných soudních rozsudků, pokud podal říšský protektor námitky. Část protektorátní pravomoci týkající se pravomocí politické policie, jurisdikce nad německými občany protektorátu a nad českým odbojem byla přímo vyhrazena německým orgánům.

V § 1 nařízení o zákonodárném právu v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 7. června 1939 Ř.Z.I,str. 1039, se pravilo, že říšský protektor může nařízením měnit autonomní právo, pokud to společenský zájem vyžaduje. Při nebezpečí v prodlení mohl říšský protektor vydávat právní předpisy všeho druhu. Tato oprávnění německých úřadů byla vykládána zcela extenzivně a s postupujícím časem neměly protektorátní úřady bez souhlasu německých úřadů prakticky žádná samostatná oprávnění. Posléze bylo i protektorátní hospodářství řízeno přímo německým členem protektorátní vlády Bertschem. Cílem bylo ovládnout celé české hospodářství. Lze těžko uvěřit, že by autor takového tvrzení neznal uvedené německé právní normy. Buď tedy úmyslně účelově zkresluje zcela jednoznačná fakta, nebo jde o nízkou profesionalitu tohoto posudku.

Citace československých právních předpisů je uváděna neúplně a zkresleně. V některých případech lze připustit, že tak autor činí z neznalosti. Jindy, kdy správně cituje část právní normy a zbytek vynechává a tím zcela změní její smysl, nelze takové vysvětlení přijmout. K prvému případu snad patří v textu několikrát opakované tvrzení o základních ústavních změnách v roce 1974. Žádné tehdy nebyly. K druhému případu patří zejména vynechávání podstatných částí textu ústavní listiny z roku 1920 (např. § 109) a nepřesné citování řady dekretů prezidenta republiky.

Při citaci příslušných pramenů práva i v jiných slovních spojení hovoří Ermacora hojně o „českých předpisech“, „českém dekretu“, „české státní příslušnosti“. „českém veřejném pořádku“, dokonce i o „českém státě“ a „rakousko-české smlouvě“, ačkoliv správné je v uvedených souvislostech užívání adjektiva „československý“ místo „český“. Dává tím snad najevo svůj postoj k realitě existence československé státnosti, jejíž základy zpochybňuje od samého začátku (viz část I. jeho posudku), a to na úkor významově přesné terminologie? To však sotva odpovídá metodě vědecké práce.

Na několik místech (např. čl. 173) Ermacora tvrdí, že § 109 ústavní listiny z roku 1920 obsahuje zmocnění k vyvlastnění jen na základě zákona a za náhradu a to podobně jako v rakouském obecném zákoníku občanském a v základním zákoně o všeobecných právech státních občanů č. 142 ř.z. z 21.12.1867. To však není pravda. Autor necituje přesně. V uvedeném ustanovení ústavní listiny se uvádí: „Soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem. Vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu, pokud zákonem není nebo nebude stanoveno, že se náhrada dáti nemá.“ Druhou část věty tedy vynechává, ačkoliv pro výklad textu je určující.

Nesprávná tvrzení se týkají i zákonů, které ústavu prováděly. Např. ohledně zvláštní odpovědnosti ministrů za jejich úřední činnost uvádí, že je československý právní řád nepřevzal. To však není pravda ani pokud jde o vznik Československa, ani se zřetelem k ústavě z roku 1920. Ustanovení § 79 ústavní listiny bylo provedeno dalším československým zákonodárstvím. V roce 1934 byl přijat zákon č. 36/1934 Sb., o trestním stíhání prezidenta republiky a členů vlády podle §§ 34,67 a 79 ústavní listiny, který v § 2 stanovil: „Poruší-li předseda nebo člen vlády úmyslně nebo z hrubé nedbalosti v oboru své úřední působnosti ústavní nebo jiné zákony, je trestně odpověden (§ 79 ústavní listiny).“ Právní úprava československá byla obdobná jako úprava rakouská. I když z hlediska majetkových nároků je takové zjišťování irelevantní, dokládá neserióznost Ermacorových argumentů. Zákon předpokládal provedení trestního řízení na základě obžaloby poslanecké sněmovny před senátem, jako druhou komorou Národního shromáždění. Zároveň citovaný zákon v § 31 stanovil: Senát nerozhoduje o soukromoprávních nárocích dovozovaných z činu, který je předmětem trestního řízení. Tento zákon byl formálně platný i v roce 1945. ale mj. vzhledem k zrušení dvoukomorovosti předválečného Národního shromáždění se stal obsoletním.

Konfiskace, transfer a státní občanství

K nejdůležitějším Ermacorovým tezím při hodnocení konfiskačních dekretů patří:

1. transferované obyvatelstvo bylo podrobeno kolektivnímu zbavení občanství, jakož i kolektivní konfiskaci majetku, za kterou nebyla poskytnuta náhrada, což je obojí v rozporu jak s vnitrostátním čs. právem, tak s právem mezinárodním;

2. transfer německého obyvatelstva neměl oporu v mezinárodním právu, naopak byl s ním v příkrém rozporu a „vyhnání“, doprovázené konfiskací majetku celé „národní skupiny“, naplnilo znaky genocidy podle mezinárodního práva;

3. československé nároky vyplývající z války mohou směřovat jen vůči bývalému německému říšskému, dnes spolkovému majetku, nikoli vůči majetku soukromých osob;

4. Československo má vůči odsunutým sudetským Němcům povinnost vyplývající z vnitrostátního i mezinárodního práva restituovat jim zkonfiskovaný majetek, popř. za něj poskytnout odpovídající náhradu (odškodnění). Nepřijme-li československý stát příslušná opatření v tomto směru, přísluší konfiskacemi postiženým osobám uplatňovat své nároky vůči státu, ke kterému přísluší (SRN), jehož konáním nebo opominutím je zakládána jeho odpovědnost.

Uvádí, že právní posouzení musí vycházet ze dvou základních hledisek: z hlediska vnitrostátního československého práva v časovém bodu odnětí majetku a z hlediska mezinárodního práva jednak v časovém bodě současné politické situace, vycházejíc z předpokladu, že účinky odnětí majetku představují kontinuum. Toto posuzování tedy musí podle autora též odpovídat nynějšímu stavu mezinárodního práva a mezinárodního výzkumu, přičemž musí být především zohledněna ochrana vlastnictví podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ermacora tedy požaduje reaktivitu mezinárodních právních norem závislou na změně politické situace. To však je požadavek protikladný právu.

Tvrzení, že jednorázové odnětí majetku vytváří kontinuální stav protiprávnosti, nelze právně zdůvodnit a Ermacora se o to ani nepokouší. Pokud by takový absurdní právní názor myslel vážně, musel by uvést, jak daleko do minulosti toto kontinuum po odnětí majetku dle něho sahá – zda padesát let, sto let, tři sta let, čtyři sta let, kolik generací může postihnout atd. Zda tady lze na základě tohoto Ermacorovo dobrozdání nárokovat vrácení majetkových hodnot konfiskovaných po bitvě na Bílé hoře atd.

Konfiskace a obdobné majetkové změny jsou akty jednorázové a v daném případě byly důsledkem vyvolaným porážkou Německa. I Německo samo zastává zřejmě podobné stanovisko, jak o tom svědčí postoj k majetkovým důsledkům zrušení rozsudků proti nepřátelům Německé říše, k němuž došlo v roce 1998.

Účelové je rovněž Ermacorovo tvrzení, které se dovolává Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách. V době rozhodování o konfiskaci majetku a uskutečnění odsunu německého obyvatelstva nejen nebyla přijata tato Úmluva, ale ani neexistovala organizace, která ji přijala – Rada Evropy. Naopak byly v té době platné jiné právní vztahy založené na bezpodmínečné kapitulaci Německa a na Postupimské dohodě, později stvrzené i Pařížskou reparační dohodou. Nic v Evropské úmluvě o lidských právech a základních svobodách nenasvědčuje tomu, že by platila retroaktivně.

Státoobčanský právní status vlastníků a držitelů odňatého majetku je podle Ermacory významný proto, že na něm závisí posouzení majetku buď jako „cizího majetku“, nebo jako majetku československých státních občanů. To je směrodatné pro právní charakteristiku odnětí majetku. Proto se autor zabývá ústavním dekretem prezidenta republiky z 2. srpna 1945 č. 33 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Dále si všímá „různých vyvlastňovacích dekretů, které jsou založeny nikoli na státním občanství postižených, nýbrž na etnické národnosti postižených “.

Ermacora uvádí, že podle československého dekretu o státním občanství z 2.8.1945 č.33 Sb. ztratili československé státní občanství ti „českoslovenští státní občané německé národnosti“, kteří v roce 1938 podle čl. II. říšsko-německého zákona o znovusjednocení sudetoněmeckých území s Německou říší z 21.11. 1938 získali německou státní příslušnost podle dalších ustanovení. (Byla to především pravidla německo-československé smlouvy o otázkách státní příslušnosti a opci z 20.11. 1938 ř.z. II. str. 895; tato smlouva vstoupila v účinnost 26.11. 1938. Nabytí německé státní příslušnosti nastalo podle § 1 této smlouvy s účinkem od 10.10.1938.) „V jednotlivém případě je třeba zkoumat, zda odpovídajíc ustanovením této smlouvy nenastoupilo kolektivní nabytí občanství pro určité kategorie osob.“ Podobná úprava platila podle Ermacory v nařízení o nabytí německé státní příslušnosti dřívějšími česko-slovenskými státními příslušníky německé národní příslušnosti z 20.4.1939 ř.z. I. str. 815. Tito nabyli německou státní příslušnost k 16.3.1939. Také tyto osoby byly podrobeny československému kolektivnímu zbavení občanství,“ konstatuje Ermacora.

Ermacorovo tvrzení je nelogické a věcně nesprávné. Uznává platnost jím citovaných právních předpisů a smluv, které byly vnuceny Československu po Mnichovu a po 15. březnu 1939. Těmito předpisy však podle německých předpisů zaniklo československé občanství. Československá ústava a zákonodárství rovněž nepředpokládalo možnost dvojího občanství. Pokud tedy Ermacora zastává stanovisko platnosti pomnichovských úprav státního občanství, nemůže zároveň tvrdit, že ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33 došlo k zbavení dotčené skupiny obyvatel státního občanství, neboť podle Ermacorova a německého pojetí toto občanství Němci již neměli. Výtky o „kolektivním zbavení“ občanství tak při tomto pojetí pozbývají smyslu a jsou nepochybně účelové.

Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. však vychází z ústavní doktríny československého státu, že žádný právní akt, který nepocházel ze svobodné vůle československého lidu, nemůže být platný a nebyl platný do doby, než československý lid mohl tuto vůli projevit. To se uskutečnilo až tímto ústavním dekretem, jež dodatečně zhojil na československé straně právní nedostatky, které bránily platnosti Ermacorou zmíněných aktů.

Ze zkreslení významu tohoto ústavního dekretu vychází Ermacora i v dalších svých úvahách:

„Na všechny tyto osoby se vztahovaly československé vyvlastňovací dekrety. Nadto byly zahrnuty všechny ty osoby německé národnosti, které byly narozeny po kolektivním nabytí občanství let 1938/39 a staly se podle německého práva o státní příslušnosti především původem německými státními příslušníky (§ 1 odst. 2 práv. předp). Pro tyto vstoupilo kolektivní zbavení občanství v účinnost 10.8.1945. Majetek všech těchto osob byl postižen vyvlastňovacími a konfiskačními dekrety“.

K tomu konečně přistupuje ve světle dekretu č. 12 z 21.6.1945 o konfiskaci zemědělského majetku tato konfiskace ohledně osob německé národnosti, které se při jakémkoli sčítání lidu od 1929 přiznaly k německé národnosti.“ Podle Ermacory kritériem pro konfiskaci zemědělského majetku nebyla německá státní příslušnost postižené osoby, nýbrž národní příslušnost bez ohledu na státní příslušnost. To podle něj znamená, že zemědělský majetek sudetských Němců a Němců v Československu nebyl odňat „cizincům“, nýbrž československým státním občanům německé národnosti. Při přísné právní interpretaci dekretů toto význam pro mezinárodněprávní posouzení odnětí zemědělských statků, konstatuje Ermacora (čl. 181), a dále píše:

„Osoby českého státního občanství, které byly 29.9.1938, resp. 16.3.1939 německé národnosti a jako takové získaly kolektivním udělováním občanství německou státní příslušnost, byly podle výše uvedeného dekretu tímto datem kolektivně zbaveny občanství – nehledě k výjimkám, které je třeba zohlednit v konkrétním případě.“ Československo mohlo podle něj „kolektivním zbavením občanství nakládat jen s českým státním občanem a žádným jiným. Uvedený český dekret nemohl nakládat s německou (nebo rakouskou) státní příslušností, resp. občanství, kterým postižené osoby disponovaly podle kolektivního udělení občanství k 29.9.1938, resp. 16.3.1939, resp. na základě něhož bylo jimi získáno. Osoby, které byly pojaty do těchto německých právních opatření o státní příslušnosti, byli v časovém bodě vyvlastňovacích opatření Němci. Ve světle českého práva byli cizinci. To platí též tehdy, jestliže vyvlastňovací dekrety používaly pro určení okruhu své osobní platnosti ambivalentní formulace,“ uzavírá Ermacora.

Opatření provedená ČSR ústavním dekretem č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, byla však v plném souladu s tehdejším stavem mezinárodního práva i s československým právním řádem.

Ve Zprávě o třístranné konferenci v Berlíně, která byla vydána 2.srpna 1945 v Postupimi, se v části XIII. nazvané „Spořádaný odsun německého obyvatelstva“ mimo jiné konstatuje, že „Konference dospěla k této dohodě o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska:

Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa.“

Z hlediska mezinárodněprávního byla tedy úprava státoobčanského postavení německého obyvatelstva transferovaného do Německa nutná. Československý stát by mohl jen s obtížemi poctivě plnit smluvní závazek mezinárodního práva, pokud by měli být transferu podrobeni jeho státní občané.

Postupimská dohoda v části XIII. používá v anglickém autentickém znění pojmů „Němci“ (Germans), „německé obyvatelstvo“ (German populations), event. v kontextu pojmu „takové osoby“, na rozdíl od oddílu III, v němž je v jiné souvislosti používán pojem „německý lid“. Otázku bližšího vymezení okruhu fyzických osob náležejících pod kategorii „Němců“ nebo „německého obyvatelstva“ ponechala dohoda v podstatě neupravenu, a tedy v působnosti vnitrostátního zákonodárství jednotlivých států.

Ustanovením § 1 úst. Dekretu prezidenta republiky č.33/1945 Sb. zvolilo Československo následující řešení: českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství.

Rozhodujícím kriteriem pro pozbytí čs. státního občanství u těchto osob tedy nebyla sama o sobě kategorie národnosti, nýbrž skutečnost nabytí cizí státní příslušnosti čs. státními občany uvedených dvou národností „podle předpisů cizí okupační moci“. Toto hledisko pro pozbytí čs. státního občanství v souladu s ústavní listinou nebylo voleno náhodně. Bylo reakcí na stav zavedený okupantskými státy vůči osobám, prohlášenými Německem a Maďarskem (v zásadě s jejich souhlasem) za jejich státní občany. Stalo se tak, pokud jde o Německo, zejména smlouvou o státním občanství a opci vůči Československé republice z 20. listopadu 1938, Říš. Zák. II., str. 895, jakož i čl. 2 odst. 1 Hitlerova výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava z 16. března 1939, Říš. Zák. I., str. 485, a dále nařízeními říšského ministra vnitra upravujícími otázky nabytí německé státní příslušnosti. 26)

Ústavní dekret č. 33/1945 Sb. vycházel, stejně jako ostatní dekretální normotvorná, z koncepce kontinuity ČSR po celou dobu nesvobody. Proto i čs. státní občanství přetrvalo celou dobu tzv. druhé republiky a války v tom stavu, jak existovalo do mnichovského diktátu. Veškeré smlouvy s Německem a veškeré předpisy německé okupační moci působící na našem území jsou tedy jak z hlediska práva mezinárodního (v důsledku nulity mnichovské dohody), tak vnitrostátního nahlíženy jako neplatné. ČSR po válce nenakládala s cizím státním občanstvím, nýbrž se státním občanstvím československým. Úst. dekret č. 33/1945 Sb., jak píše Ermacora, nemohl nakládat s německou (nebo rakouskou) státní příslušností, resp. občanstvím,“ které bylo nabyto k 29.9.1938, resp. k 16.3.1939. Uvedený ústavní dekret pro tento účel ke dni své účinnosti (10.8.1945) jen a dodatečně uznal za rozhodný stav, pokládaný za platný z hlediska právního řádu okupantských států. Ex constitutione tak byly z čs. státního svazku propuštěny se zpětnou účinností ke dni nabytí cizí státní příslušnosti německé nebo maďarské osoby, které onu státní příslušnost měly nabýt podle předpisů podle předpisů cizí okupační moci. Tím došlo k hromadné naturalizaci příslušníků jednoho státu (ČSR) státy druhými (mj. Německem) za dodatečného souhlasu dosavadního domovského státu. Tento akt, který pocházel ze svobodné vůle československého lidu, konvalidoval nedostatek takového souhlasu k aktům učiněným v pomnichovském období, kdy se tato svobodná vůle nemohla uplatnit. Vůli změnit státní občanství československých občanů německé národnosti projevili v roce 1938 a v roce 1939 německý stát, případně českoslovenští občané německé národnosti. SRN vyjadřuje kontinuitu s Německou říší. Teprve ústavním dekretem č. 33 v roce 1945 došlo ze strany československé státní moci k tomuto souhlasu. Není známo, že by některý československý občan německé národnosti, který v roce 1938 nebo 1939 projevil vůli zůstat československým občanem, ztratil československou státní příslušnost v důsledku ústavního zákona č. 33/1945 Sb. Z toho hlediska lze sotva tvrdit, že Československá republika ústavním dekretem č. 33/1945 Sb. zbavila proti vůli těch, na něž dopadala jeho ustanovení, hromadně československého státního občanství. Tato vůle občanů byla totiž vyjádřena nikoli v roce 1945, ale v roce 1938, resp. 1939.

Ostatní čs. státní občané národnosti německé nebo maďarské (tj. ti, kteří nenabyli cizí státní občanství podle předpisů cizí okupační moci), pozbyli podle § 1 odst. 2 cit. úst. dekretu čs. státního občanství dnem, kdy ústavní dekret č. 33/1945 nabyl účinnosti. Účinnost nabyl tento dekret dnem vyhlášení, tedy 10. srpna 1945. Ermacora ovšem přiznává, že někteří němečtí autoři považují Němce, žijící v době konfiskačních opatření, ze bezdomovce (Seidl-Hohenfeldem a Morgenstein). Spor o platnost mnichovské dohody nemění nic na československé právní úpravě státního občanství.

Ústavní dekret č. 33/1945 Sb. ovšem vyjímal z uvedených opatření určité kategorie osob, jimž čs. státní občanství zůstalo zachováno.27) Nevztahovalo se jen na Němce a Maďary, ale i na Čechy, Slováky a příslušníky jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem nebo jinými zvláštními okolnostmi. 28)

Podmínky nabývání, účinků a zániku státního občanství ČSR měl podle ústavní listiny z roku 1920 (§ 4 odst. 2) určit zákon. Ještě v roce 1920 byl přijat ústavní zákon č. 236/1920 Sb. a n., kterým se mění a doplňují dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé. Podle jeho § 19 bylo možno uzavírat též mezinárodní smlouvy upravující otázky státního občanství. Takové smlouvy byly uzavírány (např. smlouva o naturalizaci s USA).

Ze státního občanství jako vztahu mezi občanem a státem vyplývaly povinnosti i práva. Povinnost občanů vyjadřoval i státoobčanský slib.

Ústavní dekret č. 33/1945 Sb. byl doplněním čsl. ústavního řádu, které si vyžádaly skutečnosti tzv. mnichovské dohody, rozbití ČSR, okupace, jakož i postoje a činy některých čs. státních občanů, kteří neprokázali svou loajalitu k demokratické čs. státnosti.

Redakce. PhDr. V. Kural, CSc. Připravil: JUDr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 548. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Vydáni druhé. Praha, 4. říjen 2016.

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail: vydavatel@seznam.cz

Facebooková adresa: https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170?ref=hl