1.8.1975 podepsali představitelé 35ti států světa v Helsinkách smlouvu, která měla zajišťovat mírové soužití socialismu s kapitalismem. Komunističtí lídři nepožadovali za podpis žádné ústupky, jako na příklad zrušení ekonomického embarga, které bránilo rozvoji ekonomik států, v jejich čele stáli. Považovali smlouvu za svůj úspěch a zřejmě předpokládali, že ke zrušení sankcí postupně dojde.
8.7.2015 byla na zasedání Parlamentního shromáždění OBSE přijata rezoluce proti Rusku.
Zasedání bylo svoláno ke 40.výročí podpisu „Závěrečného aktu o bezpečnosti a spolupráci v Evropě“.
Byl by to unikátní dokument, pokud by představitelé socialistického společenství měli na paměti, že s představiteli imperialistických států nelze uzavírat smlouvy, protože ti se je apriori nechystají plnit.
V mezinárodně – právní oblasti vycházel dokument z politických a teritoriálních výsledků II.světové války. Byly zformulovány zásady vzájemných vztahů mezi státy, nedotknutelnost poválečných hranic, dodržování teritoriální celistvosti států, nezasahování do vnitřních záležitostí států.
Ve vojensko politické oblasti byla přijata opatření k upevnění vzájemné důvěry (včasné uvědomování o vojenských cvičeních a velkých přesunech vojsk, dohodnuta přítomnost inspektorů na vojenských cvičeních) a o mírovém řešení sporných otázek.
V ekonomické oblasti byly odsouhlaseny základní sféry spolupráce v oblasti hospodářství, vědy, techniky a ochrany životního prostředí.
V humanitární oblasti byly přijaty závazky k otázkám lidských práv a základních svobod, včetně svobody pohybu, kontaktů, informací, kultury a vzdělání, práva na práci a zdravotní zabezpečení.
Vedení KSSS a komunistických stran socialistických států považovalo tento dokument za přirozený výsledek vývoje mezinárodních vztahů ve světě. V roce 1975 byl SSSR tak silný, jako nikdy předtím. Vedení KSSS předpokládalo že tyto podmínky donutí západní imperialismus hledat a dodržovat cesty mírového soužití se Sovětským svazem a socialistickými státy.
A na první pohled se to tak skutečně jevilo. Nicméně vedení KSSS bylo natolik důvěřivé, že se ani nesnažilo sledovat pozadí celého procesu a uvědomit si, jaké cíle světový imperialismus sledoval. Nedokázalo určit tři zásadní fakta:
-že se stávající typ „tržní společnosti“ nevyhnutelně orientuje na vytvořeni globální imperialistické diktatury;
-že světová plutokracie je světovým dravcem, který nebude tolerovat existenci samostatných silových center;
-že Helsinský závěrečný akt využije světový imperialismus jako kamufláž k systematickému rozbíjení světové socialistické soustavy.
Vláda Ruska, jako právního nástupce SSSR se dlouho nemohla zorientovat v tomto bludišti a vytvořit samostatnou koncepci zahraniční politiky (a v podstatě si i nyní činí plané naděje).
Ještě dlouho po pádu SSSR se vláda snažila využívat potenciál OBSE k řešení evropských krizí, přestože i nepříliš zkušenému pozorovateli bylo zřejmé, že po rozbití SSSR a socialistické světové soustavy světový imperialismu nepotřebuje Helsinský závěrečný akt, ani OBSE.
Po rozbití SSSR již imperialismu nic nebránilo v rozpoutávání válek a barevných revolucí, přemísťování hranic evropských států a vydírání některých vlád vykonstruovanými rezolucemi o „nedodržování lidských práv“.
V těchto podmínkách připomínalo vystupování ruské delegace na fórech OBSE házení hrachu na zeď.
Imperialismus dosáhl svých cílů a nevyhodil OBSE na smetiště pouze proto, že se mu tato organizace zcela hodí k vedení informační války proti Rusku.
40. jubilejní zasedání Parlamentního shromáždění OBSE potvrdilo nezvratný přerod této organizace, která již nemá žádný vztah ani k bezpečnosti, ani ke spolupráci v Evropě.
Nyní si OBSE může vydat inzerát: „Plníme všechny rozmary amerického klienta.“
Rezoluce, kterou přijalo Parlamentní shromáždění 8.7.2015, odsuzující Rusko za „akty vojenské agrese proti Ukrajině“ – není prvním dokumentem tohoto druhu. V posledním období jsou podobné rezoluce vyráběny na běžícím pásu.
A co na to Moskva? Nejdříve, v marné naději, že se situace může změnit, zaplatila svůj roční příspěvek 10 milionů USD. Pak, ale, když finská vláda odmítla poskytnout vstup do Helsinek předsedovi ruské Státní Dumy Sergeji Naryškinovi, na kterého se vztahují americké a evropské sankce, odmítla účast na zasedání celá ruská delegace a Rusko nadále bez protestu naslouchá proudům lží, které se na ně valí v naději, že nakonec tato zdrženlivost pomůže zastavit ukrajinské útoky na Donbas.
Paralelně s tím vyhlásilo Turecko krymskou tatarskou menšinu za subjekt svých národních zájmů, s odvoláním na historicky společný původ.
Při tom historický svazek Rusů v Rusku a na Ukrajině je průkazný a není ho potřeba dokazovat a oblast Novorusi je nespornou sférou národních zájmů Ruské federace.
Představitelé ruské vlády často hovoří o tom, že by nechtěli ztížit složitou situaci na jednáních „Minsk – 2“.
Komu jsou však potřebná jednání, na kterých si Kyjev dělá z Rusů vyloženě legraci s cílem uškrtit revoluci v Donbasu, dostat ho pod svou kontrolu a prezentovat ho Spojeným státům a NATO, jako své vítězství nad Ruskem.
Vytrvalými lžemi usiluje prezident Porošenko o obnovení válečného konfliktu. Musí Rusko čekat na okamžik, kdy zahájí, Evropou, USA a NATO přezbrojena ukrajinská armáda ofenzívu proti Donbasu?
Jsou Putin a Rusko na tom tak špatně, že nedokážou vyhlásit Donbas za zónu svých národních zájmů? Obnova rozbitého, ale samostatného Donbasu by byla pro Rusko určitě levnější než ústupky světovému imperialismu, který válku proti Rusku, prostřednictvím Ukrajiny, rozpoutal.
K.K.