O naléhavé potřebě českého národa navázat na ideály a metody T. G. Masaryka
Marie L. Neudorflová
Poslední roky vychází značný počet pseudovědecké literatury, která útočí na hodnotu pozitivních a demokratizačních aspektů české historie od středověku do 20. století, idealizuje pobělohorskou dobou, habsburskou říši, a stále více útočí na velké osobnosti naší historie z pozic, které nemají nic společného s dostupnými znalostmi ani s vědeckými přístupy. Drsné útoky začínají u Mistra Jana Husa a českou reformaci, pokračují k českému národnímu obrození, k 19. století, první Československé republice a její demokracii, Edvardu Benešovi a T. G. Masarykovi. 19. století je běžně nazýváno stoletím nacionalismu v negativním smyslu, ač to bylo pokračování osvícenství v praxi ve smyslu úsilí o demokratizaci národů, o jejich větší svobodu a úroveň, zvláště národů neplnoprávných.
Tyto desinterpretace českých dějin (a nejen českých), či spíše interpretace účelově podmíněné specifickými politickými zájmy, se dějí za pomoci části inteligence a politiků, kteří se svou mravní pokleslostí příliš přimykají k moci, opět nedemokratické, ať už to je EU, nadnárodní korporace, globalizátoři, katolická církev, německé velmocenské ambice symbolizované EU a sudetskými Němci, či aristokratické tendence zviditelňující se šlechty. Tento jev není nový, již ve 30. letech byl označen jako „zrada vzdělanců“. Jeho výrazným rysem je odmítání národních entit a států jako zdrojů konfliktů, ač hlavním zdrojem konfliktů mezi národy a státy byla hlavně neschopnost mocenských privilegovaných vrstev řešit vnitřní problémy států a přijetí myšlenky, že války, agrese, jsou něčím legitimním, přirozeným. Neptají komu vlastně války slouží, kdo z nich má nesmírné zisky na jedné straně a kdo nesmírné utrpení na straně druhé. Objektem válečných agresí bývají hlavně slabší a menší národy. Rozšiřování lidských práv za každou cenu se začíná jevit jako výsměch demokracii, humanitě a bezpečnosti. Většinou těchto otázek se T. G. Masaryk zabýval již od 90. let 19. století.
Jeho názory na demokracii, na existenci národů, na příčiny válek, atd., se jeví opět jako velmi relevantní, jistě i to je důvod snah znevažovat hodnotu jeho práce, jeho osobnost i rodinu. Děje se to čím dál více upadlejšími prostředky. Je třeba si klást otázku, k čemu slouží útoky proti pozitivním stránkám naší historie, proti osobnostem s mravní autoritou, jejich víře v možnost trvalého procesu humanizace a pozitivního rozvoje většiny lidí a národů? K čemu slouží nejrůznější nechutné spekulace, zveličování nepodstatného, a výmysly o soukromém životě těchto lidí? Bohužel lidé už jsou nezodpovědnými médii naprogramováni tak, že je tolik nezajímá vážná problematika veřejné a politické sféry, ale spíše pikantnosti soukromého života lidí, které s veřejnou činností těchto lidí mají jen málo společného. Hledání čehokoli, co by se dalo proti nim obrátit, jakoby jejich veřejné působení a její výsledky neplynuly převážně z jejich filosofického a politického přesvědčení. Krajní exces dělá z obětí viníky, z viníků oběti. Perfidní přístupy k historii jsou součástí úsilí zvrátit osvícenské základy vývoje od konce 18. století, z nichž důraz na rovnost lidí, spravedlnost a svobodu byl v pozadí pozitivního vývoje evropských národů. Demokratizace společností dosáhla unikátních úspěchů pro úroveň většiny lidí přesto, že byla brzděna liberálně ekonomickými praktikami, jejich orientací na zisk, expanzi (kolonie), na levnou pracovní sílu, individualismus a odmítání principu sociální spravedlnosti. Po pádu komunismu bylo asi překvapením, že národy střední Evropy odolávají tlakům na likvidaci své národní identity a integrity více, než se čekalo.
Vzhledem k tomu, že Češi mají od středověku historii naplněnou úžasnými snahami, někdy více někdy méně úspěšnými a někdy dokonce tragicky potlačenými, historická identita podložená znalostmi, je pro jejich důstojnou existence nezastupitelná. Znalost historie přispívá k integritě národa, což je podmínkou pro rozvíjení demokracie. To věděl nejen Masaryk, ale i Palacký a řada osvícenců. Negativní zkušenosti a jevy bylo také nutno znát, aby se co nejvíce předcházelo jejich opakování.
Vzhledem k tomu, že současné neoliberalisticky orientované mocenské vrstvy Západu mají jen malý zájem na demokracii, vymýšlejí způsoby, jak zničit podmínky, které jsou k její existenci nutné. Nepočetný český národ se svou bohatou historií a osobnostmi důležitými i z evropského hlediska, byl po roce 1989 specielně vybrán pro rychlý proces rozkladu jeho integrity a identity. Slouží k tomu nečisté útoky na jeho pozitivní historii, s cílem podlomit jeho sebeznalost a zdravé sebevědomí, ztvárnit ho ke snadné manipulaci pro cizí zájmy. K tomu slouží i různé ideologické prostředky: postmodernismus, teorie dekonstrukce, atomizace dějin (podobně jako společnosti), nerozlišování mezi aspekty důležitými a nedůležitými, orientace na zajímavosti, přehlížení souvislostí, odklon od politických dějin, atd. Už na konci 19. století podobnou roli hrál positivismus (vše je nutné brát jak to je; věda pro vědu). Masaryk na to v článcích upozorňoval české studenty a samozřejmě narážel u liberálů (Josef Kaizl), pozitivistů (Josef Pekař) i katolíků.
Zdůraznila bych, že Tomáš Garrigue Masaryk to nikdy v životě neměl lehké, ať jako filozof, pedagog, kritik poměrů, politik, vůdce exilového úsilí o vytvoření Československé republiky během první světové války, nebo jako president a jako osobnost historická. Jeho důraz na vědecké poznání, humanismus, demokracii, kritika církve, liberalismu, budily často vášnivé reakce. Je možné dokonce říci, že Masaryk působil za podobných podmínek jako jsou dnes. Jeho metody, principy, analýzy, přístup k historii, vliv na studenty na přelomu 19. a 20. století však trvale přispívaly k úrovni české inteligence, což se projevilo i ve vyšší míře demokratismu a úspěchu československé demokracie po roce 1918, než tomu bylo u ostatních nových středoevropských států. Pro jejich aktuálnost je třeba se jim věnovat.
Je třeba mít na paměti, že protidemokratické myšlenkové i politické proudy budou stále v té či oné formě existovat, že konflikt mezi nimi a demokratickou orientací bude trvalého rázu. Je nutné počítat s tím, že budou vždy existovat lidé, kteří budou klást své osobní zájmy, zvláště materiální, daleko před zájmy celku, bez ohledu na sociální problémy, na obecné dobro, na vykořisťování slabších, na spravedlnost. Většinou to je hlavně mocenská, privilegovaná menšina, která se cítí nadřazená nad ostatními. Do 18. století bylo rozdělení společnosti do čtyř stavů předkládáno katolickou církví jako dané Bohem, samozřejmě čtvrtý stav, nejchudší většina, sloužila k luxusu menšině – šlechtě a katolické církvi. Od konce 18. století liberalismus prosazoval víru, že všichni mají stejné příležitosti, jsou zodpovědní sami za sebe, a proto nebyl potřeba specifický koncept spravedlnosti. V praxi to byl samozřejmě nesmysl, neboť společenský, ekonomický a politický systém byl pro život lidi rozhodující. Stoupencům liberalismu do dnes schází pocit sounáležitosti se společností, se svým národem. Odmítají ideu demokracie ve smyslu směřování k rovnosti lidí, k jejich pozitivnímu rozvoji a ke spravedlnosti. To naopak je součástí demokracie, včetně uznání velké hodnoty kolektivní entity, zvláště národa, jeho kultuře, historii.
Byla to idea humanismu a demokracie, kterým se Masaryk hlavně věnoval ve vztahu k českému národu. Ale demokracie předpokládala určité podmínky, které se vztahovaly ke znalostem, možnosti dobrého všeobecného i odborného vzdělání pro všechny s podtextem humanitních hodnot, směřováním k mravní a politické dospělosti lidí, s ohledem na obecné dobro. Proto ten velký důraz na vzdělání, vzdělávací instituce, na pravdu.
Masaryk se těmito aspekty demokracie zabýval celý život, čelíc nečistým metodám svých odpůrců. Nebyl to jen zápas proti rukopisným podvrhům, či hilsneriáda, při níž se už Masaryk téměř nervově zhroutil a chtěl se odstěhovat do Ameriky. Pro český národ ho zachránila jeho americká žena Charlotta, ze které se stala velká česká vlastenka a Masaryka přesvědčila, že ho český národ potřebuje, že český národ v rámci habsburské říše měl jen málo možností mravně a politicky dospívat a z toho plynuly velké problémy. Masaryk pokračoval ve svém úsilí, poměrně úspěšně ovlivňoval mladou inteligenci, která byla stále hodně pod vlivem neracionálních a konzervativních přístupů katolické církve na jedné straně a na druhé straně různých liberalistických a marxistických nedemokratických přístupů, společnost rozdělujících. Masaryk často říkal, že lidé mají sklon k aristokratismu, a k vyvyšování se nad druhými a že s demokratickými přístupy v praxi musí každý začít sám u sebe.
Uvedu vám jeden konkrétní příklad, abych ilustrovala dobu habsburské monarchie, ve které Masaryk působil. Když v roce 1920 navštívil Jičín jako president Československé republiky, místní tisk připomněl jeho návštěvu roku 1905, kdy městské zastupitelstvo připravilo Masarykovi velmi trapné chvíle. Toho roku zorganizovalo „Volné sdružení učitelstva a občanstva“ v Jičíně tzv. univerzitní extenze a pozvalo Masaryka, aby přednášel o národnostní filosofii. Městská rada odmítla podpořit tento návrh, a odmítla půjčit k přednášce sál městské rady, který k veřejným přednáškám sloužil. Jeden člen městské rady to odůvodnil argumentem, že „Masaryk zkazil mládež, pracuje pro Prušáky, hájil Hilsnera, drží se Dreyfuse a zničil naše rukopisy“. Přitom v této době uplynulo již téměř dvacet let od rukopisných bojů, a bylo jasně dokázáno, že nejsou pravé, od Hilsnera uplynulo téměř deset let a bylo zcela jasné, že byl odsouzen k trestu smrti na nedostatečných důkazech.
Masarykova přednáška se přesto konala (5. 1. 1905), ale městská rada svolala na tutéž dobu schůzi mladočeské strany, aby na Masaryka přišlo co nejméně lidí. Na stranu městské rady se dokonce přidali ředitelé středních škol, a jeden student byl disciplinárně stíhán za svou účast na Masarykově přednášce. O této ostudě se psalo v tisku, a proto inspektor pro budoucnost zákaz zrušil.
Pokud jde o studující mládež, Masaryk se snažil nepřijímala nekriticky hotové názory, aby uměla myslet, aby měla své přesvědčení podložené znalostmi. Tento proti autoritativní názor se mnohým nelíbil. Jeho přednášky i páteční domácí semináře dávaly velký prostor studentům na otázky, diskusi. Později Edvard Beneš, který chodil k Masarykovi na přednášky r. 1908-1909, napsal, že Masarykův způsob výuky byl na studenty příliš náročný, že na něj studenti nebyli připraveni, a někdy to dokonce vedlo k jejich neschopnosti pochopit, že názor musí být podložen věrohodnými fakty. Ale později, pravděpodobně podobně jako jiní Masarykovi žáci, Beneš ocenil Masarykovu metodu, neboť mu pomáhala dávat fakta do souvislostí.
Bylo již naznačeno, že základem Masarykova humanitně filosofického přístupu k realitě bylo přijetí křesťansko osvícenského principu, že každý člověk by měl mít právo rozvíjet svůj duševní a mravní potenciál ke svému prospěchu i k prospěchu druhých, a že politické a sociální podmínky by měly tento rozvoj umožňovat a podporovat. Vzhledem k úrovní evropských národů, jejich kultuře, stupni integrace, tentýž princip Masaryk obhajoval pro existenci národů, zvláště malých, neboť bylo obecným jevem, že velké národy jejich pozitivní potenciál potlačovaly a různě je vykořisťovaly. To se týkalo zvláště Austroněmců a Maďarů v Rakousko-Uhersku, kteří asi skutečně věřili ve svou superioritu a právo vládnout menším slovanským národům v říši. Masaryk se vztahu velkých a malých národů věnoval celý život. Své názory zahrnul do řady publikací a nejhutněji do Nové Evropy(1918), jejímiž myšlenkami ovlivňoval politiky Dohody a USA koncem první světové války ve prospěch samostatných a demokratických států střední Evropy na troskách rozpadlého Rakousko-Uherska. Doufal, že inklinace Německa k expansi bude na dlouho potlačena jeho porážkou ve válce a věřil, že demokratická orientace ostatních západních zemí se bude jen prohlubovat.
I když se tyto Masarykovy předpoklady nenaplnily, dědictví jeho konceptů a argumentů ve prospěch demokracie je nejen stále platné a aktuální, ale nesmírně potřeba. Západ přestal mít jasno o tom, co to je demokracie. Současná kombinace jeho pseudohumanitních hodnot upřednostňujících práva menšin na úkor většiny, práva obecně na úkor povinností, liberální hodnoty na úkor demokratických, geografickou rozpínavost na úkor respektu k národům, v sobě skrývá silné konfliktní tendence a tím možnou katastrofu pro evropské národy, jejich úroveň kulturní i sociální, pro jejich identitu a integritu. Jedinou výhodu by z této situace měly nadnárodní korporace, zvláště zbrojní průmysl. Záměrné vnitřní oslabování národů Evropy koresponduje s podobnou tendencí od 90. let 19. století v podtextu s německým principem, že vnitřní politika států se musí přizpůsobovat zahraniční politice, v níž se s válkami počítalo. Masaryk naopak dokazoval, že zahraniční politika se musí přizpůsobovat domácím poměrům a potřebám, že má sloužit k úrovni většiny jednotlivců i celku, a tedy k rozvíjení demokracie. Věřil, že principy demokracie i v mezinárodním kontextu mají silný potenciál řešit konflikty nenásilně, jednáním a kompromisy.
Již bylo zmíněno, že oslabování demokracie na Západě a expanse moci materialistického neoliberalismu a globalismu jde ruku v ruce se znevažováním cenných aspektů historie, rozmělňováním kulturní a historické integrity a identity národů. V kultuře to je hlavně orientace na soukromé, pudové, bez hlubšího společenského a politického kontextu. Už Masaryk si této tendence všímal v České otázce a Naší nynější krizi (1895). V přístupech k historii to je zvětšování významu nepodstatných aspektů, pomíjení širšího kontextu, nejrůznější spekulace, které nemají s realitou nic společného, snižování hodnoty všeho pozitivního, čeho národy dosáhly vlastním úsilím. Masaryk této proti demokratické a proti národní tendenci čelil Českou otázkou a vytvořením filosofie českých dějin, s důrazem na pozitivní úsilí českého národa. Kritizoval soudobou tendenci „zabývat se tretkami“ v přístupu k historii, namísto problematikou důležitou z hlediska společenských, veřejných zájmů, pokroku a spravedlnosti. Ze záplavy příběhů ze soukromé sféry lidí, pikantnosti, romantiky i násilí, se jen těžko sleduje společensky a politicky důležité souvislosti. Kultura se znovu stávala únikem z reality a ne prostředkem k důkladnějšímu poznání lidské existence uměleckými prostředky.
Příkladem deformovaného, ale vlivného, pohledu na českou historii, může být celá řada v podstatě současných knih i filmů, které bez patřičného kontextu posunují míru viny za zločiny za okupace a na konci války z Němců, zvláště sudetských, na Čechy (např. Habermannův mlýn, Bohema, atd.) Jinou metodologickou lahůdkou je americká historička Andrea Orzoff. Aby ve své knize Stát, která zklamal, ilustrovala svůj negativní názor na Čechy použila citátu z detektivky Agathy Christi, která o Češích nevěděla nic, r. 1923 v jedné své detektivce je popsala jako národ necivilizovaný, čímž Orzoff mínila podpořit svůj negativní postoj k českému národu. Vědecky neakceptovatelnými metodami se snažila Orzoff ukázat Masaryka a Beneše jako nedemokratické politiky a československou politickou demokracii jako naprostou iluzi. Podobně pominula skutečností, že nejen v Německu, ale i v některých státech západní Evropy rostly sympatie k expansivnímu fašismu, které nakonec vedly k Mnichovu.
. Podobně pominula skutečností, že nejen v Německu, ale i v některých státech západní Evropy rostly sympatie k expansivnímu fašismu, které nakonec vedly k Mnichovu.
Takových případů „nepoctivé historické literatury“ je dnes už dlouhá řada. V případě malých národů, včetně českého, se touto metodou pěstuje i pocit jejich inferiority, nedostatek zdravého sebevědomí a resignace na vlastní síly a schopnosti. Tyto přístupy vycházejí většinou z katolického a neoliberálního prostředí, často navazují na přístupy hitlerovského Německa, i období dřívějších, kdy Němci skutečně věřili ve svou superioritu a inferioritu českého národa a slovanských národů obecně. Samozřejmě neznali jejich historii a neznali a neznají dodnes pořádně ani svou historii a historii Evropy. Nejméně pochopitelné je, když oficiální politika sudetských Němců začíná historii rokem 1945, odsunem, bez zájmu od příčiny, důsledky, souvislosti. Tragické je, že na jejich interpretace a metody někteří čeští historikové a politici přistupují, namísto, aby se k nim důkladně kriticky postavili. . Někdy to souvisí i s určitými výhodami - pobyty v zahraničí, stipendia, publikování v zahraničních vědeckých časopisech, atd. Na západě se druh lidí, kteří se propůjčují metodám, které vedou k záměrně pokřiveným pohledům na realitu a na historii, k zamlžování aspektů reality související s podmínkami pro lidskou důstojnost, pokrok a úroveň lidí, začal nazývat „intelektuálně nečestní“.
Je třeba zdůraznit, že zmíněné neobjektivní přístupy vycházejí z nedemokratických filosofických základů. Nadužívají pojem ‚nacionalismus‘ v negativním smyslu (bez vztahu k politickému a kulturnímu kontextu), a pojem ‚mýty‘. Tento nevědecký trend slouží neoliberalismu, korporativismu a globalismu, které vnímají národy, jejich historii a integritu, jako překážku svých expansivních a mocenských cílů. Masaryk v Nové Evropě na základě důkladných znalostí oponoval podobným názorům. Nesouhlasil, že svět se vyvíjí k velkým celkům, že ty jsou efektivnější, života schopnější. Naopak dokazoval, že s nimi je spojeno mnoho destrukce vůči menším a slabším národům, že se rozpadají více než národní celky, které jsou historicky a kulturně mnohem více integrované a tím způsobilejší pro demokracii. Měl na mysli národy takové velikosti, která samostatnost umožňovala, patřil mezi ně i menší národ český. V současnosti řada myslitelů uznává, že vývoj národů v Evropě od počátku novověku byl nezastupitelnou podmínkou demokratizace společností a podmínkou pro rozvoj politické demokracie (J. Dunn, R. Dahl, atd.)
Masaryk se zabýval otázkou neobjektivních pohledů na historii poměrně důkladně v řadě přednášek a článků. Po pečlivém studiu české historie došel k podobným závěrům, jako demokraticky orientovaní filozofové na Západě, kde už také existovala inklinace zaměňovat demokracii s liberalismem a jednostranně s lidskými právy. Demokracii bylo stále nutné obhajovat z historického i humanitního hlediska jako jediný systém, schopný vytvořit podmínky pro pozitivní rozvoj většiny a celku, kterým je v optimálním případě národní stát. V národě lidé sdílejí jazyk, území, tradice, historii, kulturu, problémy, možnost pro smysluplnou komunikaci o věcech veřejného zájmu, možnosti, jak problémy řešit ve prospěch veřejného dobra. Tím se vytváří smysluplný politický prostor pro politickou účast veřejnosti, pro její vliv i pro její možnost mocenskou vrstvu kontrolovat prostřednictvím parlamentního systému a všeobecného hlasovacího práva.
Konservativní a pravicové síly nemají zájem, aby veřejnost byla mravně politicky dospělá, aby byla funkční částí politického systému. Vlastně se jí snaží nejrůznějšími způsoby od politiky odvést. Není náhoda, že se například objevují různá sezení, kde se diskutuje o tom, zda všeobecné volební právo není pro efektivnost společnosti zbytečné, nebo že politická elita práva veřejnosti různě obchází. Aby veřejnost mohla mít skutečný vliv na politiku, musí být hlavně vzdělaná -- všeobecně i politicky. Musí si být vědoma společných potřeb a zájmů, což se týká i politických stran. Ty byly vždy příliš pod vlivem určitých skupinových a soukromých zájmů, zahraničních i domácích. Ale rozmělňování soudržnosti národa, pocitu sounáležitosti a solidarity, narušuje podmínky pro demokracii. V atomizované společnosti, kde každý myslí jen na svůj prospěch, je nedostatečné vědomí společných zájmů a potřeb – opět na úkor demokracie i úrovně celé společnosti, na úkor úrovně její budoucnosti. Z takové situace profitují jen malé mocenské skupiny, kterým nezáleží na tom, že velká část pozitivního potenciálu lidí zůstává zanedbána, že bez vlastní viny, v důsledku chudoby, zůstává zanedbána. Masaryk čelil těmto problémům hlavně úsilím, aby alespoň inteligence, zvláště mladá, rozuměla světu, ve kterém žila, a pochopila, že její úsilí přispět ke znalostem a úrovni národa je i v jejím zájmu a v zájmu budoucích generací. Přijetí demokratických a humanitních principů spojených se zodpovědností k celku, schopností argumentovat, odvahou působit veřejně, politicky, považoval za nejspolehlivější cestu k rozvíjení pozitivního potenciálu lidí i národa. Na přelomu 19. a 20. století ovlivnil značnou část mladé inteligence, nejen české, ale i slovenské a jihoslovanské, což se odrazilo i na demokracii první Československé republiky.
Masaryk si uvědomoval, že pro pochopení přítomnosti, je nutné znát důležité aspekty minulosti -- musíme být schopni se z ní poučit, neboť do velké míry vytvářela přítomnost. Byl si dobře vědom, že skupiny, kterým nejde o demokracii, ale o moc a privilegia na úkor většiny, prosazují přístupy v nichž se ztrácí úsilí lidí o větší spravedlnost, svobodu, o demokratizaci. Byl po Palackém první, kdo si všímal podstatných stránek české reformace. Zabýval se českým obrození a jeho pozitivními důsledky pro český národ. Už v Palackého době existoval osvícenský koncept „filosofie dějin“, důraz na proud v novodobé historii, kterému šlo o větší svobodu lidí, demokratizaci, slušnou životní úroveň pro všechny, tedy o pokrok. Masaryk přejal základ filosofie české historie od Františka Palackého, a rozebral ji důkladně v České otázce (1895) - od husitství, reformace, obrození až po formování moderního českého národa od 19. století. Většinou historiků ‚filosofie českých dějin‘ byla přijata jako velmi užitečný koncept ve vědě, v politice i pro život, ale nebyla přijata stoupenci katolictví, liberalismu a positivismu.
Při stopování souvislostí mezi filosofií dějin a ideou demokracie Masaryk dospěl k důležitému poznání, že rozvíjení demokratizace a demokracie v praxi, musí vycházet hlavně z podmínek každého národa, z každého státu, z jeho úrovně, kultury, historie, zkušeností, vzdělání, problémů, z ekonomických možností. To obsahovalo i schopnost bránit pozitivní stránky národní historie, její osobnosti, a schopnost kritického přístupu k vlivům zvenčí. Připomínal Havlíčka, že dobrá politika zachová z minulosti vše užitečné, cenné, vše, co slouží úrovni společnosti, a postupně odstraňuje to, co úrovni, svobodě a důstojnosti většiny škodí. Takovou politiku Havlíček i Masaryk považovali za „poctivou“. Ukazoval, že znalost historie, včetně myšlenkové a sociální oblasti, je pro rozvoj demokracie zrovna tak důležitá jako znalost světa, v kterém lidé žijí. Masarykovo, že "pokud nerozumíme přítomnosti, nemůžeme rozumět minulosti, a pokud nerozumíme minulosti nemůžeme rozumět přítomnosti" má trvalou hodnotu.
Podle Masaryka i Palackého každý národ měl právo na svébytnou a důstojnou existenci. Tradice, které pokládaly malé nebo zaostalejší národy za přítěž, překážku pokroku, však stále ožívají v různých podobách. Obvykle jsou snahou zcizit bohatství slabších národů ve prospěch velkých za obvykle nesplněný slib nějakých budoucích výhod. Nejen, že tím znemravňují malé národy, ale znovu a znovu vytvářejí mýtus, že to myslí se slabšími národy dobře. Problém je, že velké národy, zvláště Německo, mají velikášské ideje zakotveny ve své filosofii. Masaryk se jejich kritice a nehumanitně věnoval v řadě svých prací.
Masaryk nebyl ani hazardér ani snílek. Například trvale je platný jeho názor, že žádná dokonalá demokracie neexistuje, ale podstatné je směřování k rozvíjení demokracie, což zahrnuje neustálé řešení problémů ku prospěchu většiny a celku za účasti a kontroly veřejnosti -- vzdělané, humanitně orientované, poctivě informované, politicky angažované. Snadno přístupné kvalitní vzdělání, bylo základem. Masaryk věnoval otázce vzdělávání několik desítek let a československé školství po vzniku republiku roku 1918 bylo jedno z nejlepších v Evropě hlavně zásluhou Masaryka.
Již v 90. letech jako poslanec Masaryk bojoval pádnými argumenty proti pokusům katolické církve snížit povinnou školní docházku na šest let, zakázat vývojovou teorii na školách (takové školy stále existují v USA) a podřídit základní školství církvi. Masaryk se v parlamentu ptal, jak je možné, že když církev měla po staletí možnost a vlastně povinnost se starat o úroveň vzdělání, tak to nečinila, a Marie Terezie musela zakládat povinnou šestiletou školní docházku jako státní instituci. Vycházel z předpokladu, že dobré vzdělání je nezastupitelným aspektem důstojného života pro všechny -- kulturně, mravně, sociálně. Vzdělání mělo mít národní podstatu. A jako president se postaral, aby učitelé měli slušné platy a velkou autoritu ve škole i ve společnosti. Současné narušování této koncepce v zájmu nejrůznější liberalizace, privatizace, zisků a globalizace znamená zvyšování atomizace společnosti, blokování podmínek k rozvoji funkční demokracie, přetváření národa na levnou pracovní sílu v zájmu zahraničních korporací. Náznaky tohoto vývoje byly již na konci 19. století a Masaryk se jimi zabýval hlavně v díle Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení (1896), z něhož bohatě citoval..
Jak bylo již naznačeno, Masaryk velmi intensivně přispíval ke vzdělání a politické dospělosti českého národa, české veřejnosti. Věřil s Havlíčkem, že jen tak bude český národ schopen si vydobýt více svobody v rámci Rakousko-Uherska a rovnoprávnost s Němci v českých zemích, kde navzdory tomu, že Češi tvořili dvoutřetinovou většinu, měli postavení menšiny. Náprava státoprávního postavení jim byla sice čas od času císařem slibována, ale nikdy nesplněna.
Masaryk nepoužíval pojem „politická kultura“, který se ujal až od 60. let 20. století, používal pojem politická dospělost, politická zodpovědnost. Obecně řečeno, tyto pojmy zahrnují určitý vztah občanů k politice, ke spoluobčanům, k politické moci. V nedemokratické politické kultuře, převládá negativní vztah veřejnosti k politice, strach, malá komunikace mezi občany, s mocenskou vrstvou, převládá pocit, že veřejnost nemá žádný vliv na politiku a že politika se dělá hlavně ve prospěchu mocenské menšiny. Jinými slovy, převažuje hluboká nedůvěra k politice, apatie.
Ideálně, demokratická politická kultura se vyznačuje poměrně silným vědomím občanů, že mají dostatek potřebných informací o politickém dění i o problémech země z médií, že jsou prostředky, jak politické rozhodování ovlivnit k prospěchu obecného dobra, a že jejich názory jsou brány vážně. V demokratické politické kultuře existuje poměrně silné vědomí společných potřeb a zájmů, sdílení pozitivních hodnot, včetně mravních, značný stupeň vzájemné důvěry a solidarity, bez nichž demokracie není možná. V demokracii si je každý občan vědom, že práce pro úroveň společnosti zpětně působí, že společnost přispívá k úrovni jednotlivců. Masaryk, Havlíček i Palacký požadovali, aby politika byla mravná, aby se nic důležitého nedělo za zády veřejnosti, neboť každá vláda existuje z peněz veřejnosti, z daní.
Masaryk se rozvíjení ‚demokratické politické kultury‘, politické informovanosti a dospělosti veřejnosti, věnoval od začátku 90. let 19. století, kdy se poprvé stal poslancem v říšské radě ve Vídni a v českém sněmu. Tehdy bylo rakouskému parlamentarismu necelých třicet let, a byl to podivný parlament. Jen 20% občanů, tedy mužů, mělo volební právo přidělované na základě velikosti majetku a placených daní, což je v současnosti snem mnohých konzervativců. Masaryk spolu s dalšími několika mladočeskými poslanci, dali do programu strany, že v parlamentě budou věcně a důkladně rozebírat všechny zanedbané problémy říše a českého království, aby s nimi vláda začala něco dělat. A dalším novým důležitým aspektem bylo, že se rozhodli pořádat časté veřejné politické schůze, aby byla česká veřejnost důkladně politicky vzdělávána. Jejich dlouhé, věcné projevy, parlamentní i veřejné, byly uveřejňovány v tisku buď celé nebo jejich důležité části. Některé Masarykovy parlamentní projevy byly i několik hodin dlouhé, na veřejné politické schůze v Čechách a na Moravě přišlo někdy až deset tisíc lidí. Takovouto věcnou politickou výchovu v duchu demokracie nedostal žádný jiný národ ve střední Evropě.
Masaryk vždy zdůrazňoval, že pokračoval v demokratizační a policko-vzdělávací činnosti Františka Palackého a zvláště Karla Havlíčka Borovského, kteří považovali za nejdůležitější poctivou politiku, politiku ve prospěch většiny a celého národa. Masarykova kniha o Karlu Havlíčkovi zůstává důkladnou školou politického vzdělávání k demokracii. Masarykovo – „nebát se a nekrást“ je také zcela aktuální. Toto politické vzdělávání přispívalo také ke zdravému sebevědomí českého národa, k jeho sebeúctě a iniciativě. Nepoctivé vlády si však vždycky najdou způsoby, jak politickou výchovu veřejnosti brzdit – tehdy to bylo po necelých tří letech výjimečné právo v Čechách na dva a půl roku, silná censura, uvěznění několika desítek mladých lidí, v současnosti to je orientace na pudovou kulturu, soukromí a nedostatek informací relevantních k demokratické politice.
Masaryk se nikdy nebál mluvit otevřeně, ani když ho vláda pronásledovala. Ovlivnil tím značnou část české inteligence. Jeho koncept ‚humanitní demokracie‘ byl pro mnohé úžasnou inspirací, neboť zdůrazňoval koncepty jako rovnost, spravedlnost včetně sociální, uznával důležitost entity národa pro lidi i pro demokracii, zdůrazňoval důležitost sepětí mezi jednotlivcem a společností. Liberalismu vždycky předstíral, že společnost neexistovala, jen jedinec, rodina a stát (např. M. Thacherová v polovině 80. let 20. století). Výchova k demokracii vytvořila v českém národě neobvyklý stupeň soudržnosti a zodpovědnosti, jejichž odrazem byly odboje během první i druhé světové války i demokratický charakter první československé republiky. Nebyla náhoda, že byla zničena zvenčí, ne zevnitř, jak nám nepoctiví historikové nalhávají. Demokracie republiky byla solí v očích nejen Hitlerovi. I liberalizační snahy v 60. letech byly spjaty s masarykovským humanismem a teprve vyhrocený materialismus ‚reálného socialismu‘ tuto tradici rozleptal. Období po roce 1989 se svým materialismem, tržní ekonomikou a agresivním vlivem nadnárodních korporací, nápravu nepřinesl, naopak.
Masaryk zanechal ve svých spisech nesmírně cenné dědictví vztahující se k podmínkám pro rozvíjení humanismu, demokracie, pro slušnou úroveň národa. K funkční demokracii nestačí demokratické instituce. Demokracie je hlavně způsob myšlení, humanitního myšlení, postaveného jak na mravních principech tak důkladných znalostech. Důležitá v něm je jak vzájemná slušnost mezi lidmi, smysl pro spravedlnost, pro důstojnost svoji i druhých a vědomí, že zodpovědnost ke svému národu, k tomu, co pozitivního v minulosti vytvořil, je nezastupitelná pro mravní, duchovní a kulturní úroveň jednotlivců i celku.
Masaryk, který byl za svého života v Evropě ctěn jako největší demokrat, je náš, ale jeho názory na demokracii, národní entity, humanismus a vztahy mezi národy a státy, mají obecnější platnost. Kdybychom si dostatečně nevážili jeho osobnosti, a dalších našich velkých osobností, nenavazovali na jejich humanitní filosofii a úsilí, znamenalo by to, že si nevážíme sami sebe a tím si nás nikdo nebude vážit, budeme jen terčem k ovládání pro prospěch silnějších. Dokonce musíme mít odvahu silnějším říkat, že se chovají nemravně. Směřování k demokracii, k úrovni národa, k důstojné existenci vyžaduje vědomé a zodpovědné úsilí nejen politiků, občanů, ale především inteligence. A úspěch tohoto úsilí závisí do velké míry na tom, jak jsme schopni se poučit ze své historie.
Redakce: ing. P. Rejf, CSc., připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 572. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 26. února 2017
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz
e-mail: vydavatel@seznam.cz
Facebooková adresa: https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170?ref=hl