O dvojím „globalizačním“ metru

V nedávné době podnikly přinejmenším dvě země v Evropě „protiteroristickou“ vojenskou operaci proti „separatistům“. Nicméně se jim dostalo velmi rozdílných reakcí ze strany západních elit. Vláda evropské země „A“ (rozuměj Jugoslávie) zahájila na jisté části svého území akci, kterou nazývá „protiteroristickou“ operaci proti, „separatistům“.

Země NATO, EU a jejich nohsledi ostře odsuzují jednání vlády země „A“, obviňují ji z páchání „genocidy" a „etnického čištění“. Západní politici a oficiální novináři nám říkají, že se „něco musí udělat“. A něco se udělalo. NATO zahájilo „humanitární" vojenskou intervenci, aby zastavilo vládu země. Země „A“ je bombardována 78 dní a nocí. Vůdce země je obviněn z válečných zločinů, později je zadržen a v Haagu postaven před soud za válečné zločiny, kde nakonec neusvědčen umírá ve vězeňské cele.

Vláda evropské země „B“ (rozuměj Ukrajina) zahájila na jisté části svého území akci, kterou nazývá „protiteroristickou“ vojenskou operací proti „separatistům". Západní televizní kanály neukazují, jak jsou ostřelovány příbytky obyvatel a jak mnoho lidí prchá. Ale v tomto případě země NATO, EU a další neodsuzují vládu a neobviňují ji z páchání „genocidy" či „etnického čištění". Naopak, tytéž mocnosti, které podpořily akce proti zemi „A“, podporují vojenskou ofenzívu vlády země „B“- Vůdce země nebyl obviněn z válečných zločinů.

Každý, kdo obhajuje politiku vlády v zemi „A" či nějakým způsobem zpochybňuje na Západě převládající výklad událostí, je označen za „popírače genocidy" či „apologeta masového vraždění". Žádná hanba však nestíhá ty, kteří obhajují vojenskou ofenzívu vlády v zemi „B“. Pomlouváni jsou ti, kteří se proti této politice staví.

Tento dvojí metr je o to horší, že podle veškerých objektivních vyhodnocení bylo chování vlády Ukrajiny mnohem horší, než jak se chovala vláda Jugoslávie.

A co Jugoslávie...

V letech 1998 a 1999 čelily jugoslávské orgány kampani násilí, která byla vedena ze strany separatistické a Západem podporované Kosovské osvobozenecké armády (UCK). Jugoslávská vláda reagovala snahami porazit UCK vojensky, ale její tvrzení, že bojuje proti „terorismu", byla povýšeně odmítnuta západními vůdci. (Britský ministr obrany George Robertson i ministr zahraničí Robin Cook připustili, že v době od roku 1998 do ledna 1999 byla UCK odpovědná za více zabitých než jugoslávské orgány.)

Před zásahem NATO a v jeho průběhu se objevovala šokující tvrzení o počtech lidí, kteří byli zabiti či „zmizeli" na základě akcí jugoslávských sil. „Hysterické odhady NATO a UCK ohledně zmizelých a údajně zavražděných kosovských Albánců tehdy vyskočily až na 100.000, v jednom tiskovém prohlášení amerického ministerstva zahraničí dokonce až na 500.000!

Novinářskými cenami vyznamenaný investigativní žurnalista a reportér John Pilger napsal v článku Reminders of Kosovo z roku 2004: „Obrovské lži, které pronášeli Bush a Blair, byly také rozvíjeny Clintonem a Blairem v rámci přípravy veřejného mínění na ilegální a nevyprovokovaný útok proti jedné evropské zemi."

Celkový počet zabitých během kosovského konfliktu se udává něco mezi 3.000 až 4.000. Tento údaj však zahrnuje jak ztráty jugoslávské armády, tak Srby, Romy a kosovské Albánce zavražděné UCK. V roce 2013 uveřejnil Mezinárodní výbor Červeného kříže jmenný seznam 1754 osob, zahrnující příslušníky všech společenství na Kosovu, které jsou svými rodinami pohřešovány. Podobné úmyslné nepřesnosti platí o srbských „znásilňovacích táborech“ a tvrzeních Clintona a Blaira, že NATO nikdy úmyslně nebombardovalo civilisty, píše Pilger.

Na Ukrajině...

Naopak, v případě Ukrajiny je počet lidí, kteří byli zabiti vládními silami a jejich podporovateli, záměrně snižován bez ohledu na to, že údaje OSN upozorňují na příšerné lidské náklady, které stojí ona „protiteroristická" operace ukrajinské vlády. Neexistuje žádná „odpovědnost chránit“ civilisty, kteří jsou zabíjeni vládními silami na východní Ukrajině. Pro západní „humanitáře", kteří podporují akce ukrajinské vlády, jsou občané východní Ukrajiny „non-lidé". kteří si za svou prekémí situaci můžou sami. Ukrajinské vládní síly zabily velký počet vlastních lidí; došlo ke skutečným masakrům, jako byl příšerný žhářský útok v Oděse, který provedli provládní „radikálové". nicméně Západ na to nezareagoval bombardováním Kyjeva.

„Samozřejmě zde máme i další konflikty, které ukazují dvojí metr Západu, pokud jde o humanitární intervence.“

Velmi odlišné přístupy západních elit k „protiteroristickým" operacím na Kosovu a Ukrajině (a jinde) ukazují, že nezáleží na tom, kolik lidí bylo zabito či na množství lidského utrpení, nýbrž na tom, zda dotyčná vláda podporuje či překáží západním snahám o „globální" hospodářskou a vojenskou hegemonii.

Jak v případě Jugoslávie řekl George Kenney, bývalý referent pro Jugoslávii z amerického ministerstva zahraničí: „V Evropě po skončení studené války nebylo místo pro velký nezávisle smýšlející, socialistický stát, který vzdoruje globalizaci.“

To vysvětluje, proč byla „protiteroristická" kampaň, kterou vedla jugoslávská vláda proti „separatistům" v roce 1999, „odměněna“ ostrými odsudky a útokem.

Zatímco vláda, která vedla „protiteroristickou“ kampaň proti tzv. separatistům na Ukrajině, dostala svolení pokračovat v zabíjení vlastního lidu.

Podle NEILE CL ARKA (zpracoval sh), Slovanská vzájemnost č. 206, únor 2017, str. 5

NEIL CLARK - novinář, spisovatel a hlasatel, žije ve Velké Británii. Pravidelně přispívá do novin a časopisů ve Velké Británii a v zámoří. Např. The Guardian, The Week, Daily, Sunday Express a mnoha dalších. Aktivně vystupuje proti neokonzervativismu a válečné agendě. „Věří v naléhavou nutnost levo-pravé antiválečné koalice.“