O co se novelizací stanov sudetů vlastně hraje?
B. Sobotka a další vládní činitelé přijímají novelizaci stanov tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) jako "vstřícný" krok vůči nám. I my bychom mohli vše podobným způsobem charakterizovat. Je zde však jedno, samozřejmě "malé", ale. V čem spočívá?
Všichni víme, že kdokoliv, kterýkoliv právní subjekt, se může vzdát svých práv, pokud je skutečně má, pokud je jimi obdařen. A dále víme, že SL nemá žádné právo na svou "starou" vlast, že nemá žádné právo na restituce, ani na odškodnění. Ani jedno, ani druhé či třetí nemůže opřít o nějakou normu mezinárodního práva.
Vzdát se práv, které SL nemá, nemůže. Pokud však přesto toto "vzdávání se" práv, uznáme, k němuž právně však dosud zřejmě vůbec nedošlo, novelizace stanov nebyla dosud registrována, jak píší antiposseltovci, tak nepřímo potvrzujeme práva, které si SL vymyslel, aby se tak "neoprávněně" obohatil. Do té pozice se dostávají sobotkovci, bělobrádkovci a další vládní činitelé. Stále opakují své, i když jsme je na uvedenou zásadní skutečnost upozornili.
Při své argumentaci musíme vycházet ze závěrů mezinárodních konferencí Spojenců, ke kterým došlo na konci druhé světové války a po ní. V Postupimi Spojenci rozhodli o přesídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Jeden z důvodů byla snaha zajistit mír v Evropě i tím, aby německé menšiny znovu nemohly být zneužity k rozpoutání další války.
Spojenci rozhodli jasně. Nerezervovali pro ně části uvedených států, kam by se měli Němci někdy vrátit.
O reparacích, konfiskaci německého majetku mluvili Spojenci na několika konferencí. Pařížská reparační dohoda stanovila, že všechny signatářské státy jsou povinny konfiskovat německý majetek tak, aby se nikdy nedostal zpět do německých rukou. Pokud jde o Československo, pak my jsme, podle této dohody, hodnotu konfiskovaného majetku německému obyvatelstvu nemuseli odečítat z našeho reparačního účtu.
A nadto vůči Německu máme právo na zaplacení reparací ve výši asi 360 miliard předválečných korun. Není vám divné, že představitelé ČR mluví o domnělých majetkových nárocích sudetů a nikoliv o povinnosti Německa zaplatit nám reparace? Vždyť i princip mezinárodního práva jasně zakotvuje, že agresor je povinen nahradit škody své oběti, jež jí vznikly agresí. Není sporu o tom, že agresorem bylo Německo a my jeho obětí,
I když sudeti nemají vůči nám žádné majetkové, finanční nároky, je samozřejmě možné, aby stát, které německé obyvatelstvo přesídlil, poskytl mu nějaké finanční plnění. I když jde o převrácení uvedeného principu mezinárodního práva na hlavu, děje se tak. Můžeme uvést jako příklad nešťastné Srbsko. Kolik jeho obyvatel Němci zavraždili, kolik materiálních škod způsobili, víme. Přesto Srbsko, aniž by dostalo od Německa, které je nástupnickým státem hitlerovské říše, reparace, přijalo zákon, podle kterého restituuje některý majetek dunajských Švábů nebo jim poskytuje, za stanovených podmínek, finanční náhrady, a to nejen za ztrátu majetku.
Až sem bychom se mohli dostat srbskou cestou a pak pokračovat dále a octnout se v lužiskosrbských poměrech. To je jedna z těch horších variant. Lužičtí Srbové bojují, jak víme, ne o vlastní stát, který již více než tisíc let nemají, Němci jim ho vzali, ale o pouhou národní existenci. Bojují za obce, které ustupují těžbě uhlí, o školy, jež jim Němci ruší, o své kulturní instituce, o to, aby dnes i zítra mohli mluvit svou mateřštinou…
Dr. O. Tuleškov