O co jde dnes sudetským Němcům?

Je to nepochybně historický a politický průlom: česká vláda poprvé vyslala svého zástupce na „sudetoněmecký“ sraz. Jakkoli vůbec nemám v úmyslu zmírňovat kritiku, která se snesla na hlavu tohoto vládního zástupce, takto ministra kultury Daniela Hermana, chci zdůraznit, že šlo o vládní iniciativu podpořenou premiérem Sobotkou, tedy nikoli o jakýsi svévolný skutek jednoho z ministru. Herman však jel do Norimberku rád, ostatně jen svou účastí potvrdil to, co platí po desetiletí: česká katolická církev patřila a patří ke spolehlivým partnerům „sudetských“ Němců, sdružených v „sudetoněmeckém“ landsmanšaftu, a svým způsobem vrací to, co do ní landsmanšaft před listopadem 1989 investoval. Účast člena české vlády na „sudetoněmeckém“ srazu prý přispěje k dalšímu pokroku ve smiřování mezi „sudetskými“ Němci a Čechy, alespoň vedení landsmanšaftu to tvrdí. Ale copak jsou česko-německé vztahy špatné? Rád bych připomněl skutečnost, na kterou se čím dál více zapomíná a jejímž prizmatem však nutno vidět právě vztah Čechů k „sudetským“ Němcům: Byli to „sudetští“ Němci, jejich velká většina, kdo rozbili svého času Československou republiku a otevřeli tak cestu nacistické okupaci, na níž se s entuziasmem podíleli. Museli-li po válce opět z velké většiny z Československa odejít, nebylo to na základe rozhodnutí československé vlády a prezidenta Beneše (ono by to ani nebylo možné), ale rozhodnutím hlavních mocností protihitlerovské koalice, které – po tom, co se v Evropě odehrálo – oprávněně spatřovaly v německých menšinách potenciální hrozbu a vyhověly jejich dříve úpěnlivému volání Heim ins Reich!

Po válce založili Henleinovi pohrobci, opět velkou většinou bývalí aktivní nacisté, sudetoněmecký landsmanšaft a co mohli, torpédovali pozitivní vývoj československo- (západo)německých vztahů. A podobně jako „sudetoněmečtí“ bossové počátkem 70. let brojili proti první smlouvě o normalizaci vztahu mezi ČSSR a NSR, jejich pokračovatelé hlasovali v roce 2004 v Evropském parlamentu proti přijetí České republiky do EU! Co lze tedy spatřovat za jejich náhle rozevřenou náručí a rozesmátými obličeji, vyvolávajícími až šokující devótnost české vlády? Nepochybně změnu politické taktiky. „Sudetští“ Němci jsou v tom mistři, navíc dobře znají národ český a mají s ním bohaté zkušenosti. Současné počínání landsmanšaftu nelze také vyjímat z celkové politiky Svazu vyhnanců (BdV), jehož je součástí; z politiky, která odráží jak evropské integrační procesy, tak generační výměnu. Nový předseda BdV Bernd Fabritius prohlásil, že v 21. století »nejde primárně o materiální vyrovnání, nýbrž o rehabilitaci nespravedlivých individuálních osudů«. Co si však pod tím představit, pokud jde o reálné cíle takové politiky? Tažení proti prezidentským dekretům z roku 1945 v jiném, »evropském« hávu?

Jiří MAŠTÁLKA, poslanec Evropského parlamentu za KSČM

Haló noviny, 20.5. 2016, str. 5

Přišlo e-mailem