Studijní texty
Výňatky ze Sudetendeutsche Zeitung č. 29 z 19. 7. 2002 (dále jen SdZ), týdeníku Krajanského sdružení Němců odsunutých z Československa po 2. světové válce..
Tak jako již častěji v poslední době, první stránky novin ovládli dva autoři: šéfredaktor SdZ Gemot Wildt a pražský kmenový dopisovatel SdZ Felix Seebauer. Zatímco Wildt mlátí do Čechů boxerskými rukavicemi, pak Seebauer má glazé rukavičky. V prvním příspěvku Řád pro Beneše opět aktuální germanista Seebauer popisuje situaci v České republice krátce po volbách do parlamentu. Konstatuje, že jde všechno opět postaru, počet zastánců vstupu ČR do EU je stále menší a atmosféra opět umožnila předložení návrhu na udělení posmrtného vyznamenání Eduarda Beneše. Proti tomu se mj. postavil lidovecký senátor Bárta, podle něhož Beneš dvakrát v rozhodujících momentech svého úřadování zklamal: Poprvé v roce 1938 v konfrontaci s nacisty, podruhé v roce 1948 proti komunistům. Komunistický senátor Doubrava se pro vyznamenání Beneše vyslovil, i když je ale přesvědčen, že by Beneš toto vyznamenání od nynější hlavy státu nepřijal vzhledem k tomu, že se Havel ostudně omluvil sudetským Němcům.
V druhém příspěvku ČR: Nové družstvo - staré otřepané písničky Seebauer seznamuje čtenáře s novou vládou ČR. Uvádí, že podle očekávání se na jejím postoji k sudetoněmecké otázce - alespoň v tento okamžik - nic nezměnilo. Cituje poté vládní program, který se hlásí k česko-německému vládnímu prohlášení z roku 1997 a k rezoluci parlamentu z 24. dubna 2002 o platnosti tzv. Benešových dekretů. „Kdo čekal něco jiného, se opět jednou zklamal".
Třetí obsáhlý příspěvek Felixe Seebauera Restituce šlechtického majetku - český problém sul genesis s podtitulkem „Přitom je rádo přehlíženo, že šlechta byla hitlerismu nepřátelská“, plně zapadá do trvalé soustavné pozornosti sudetoněmeckého landsmanšaftu a jeho týdeníku SdZ, věnované obhajobě šlechty v českých zemích. Seebauer konstatuje, že „po obratu v r. 1989 mnozí příslušníci šlechty, resp. jejich potomci, napadli konfiskaci jejich rodinného majetku jako protiprávní a požadovali jeho restituci“. Dále pak uvádí několik případů právního řešení a rozhodnutí soudů o navrácení. Tato skutečnost - pravděpodobně na základě různých podnětů někdejších politických funkcionářů - pak vyvolala nespokojenost nacionálně bolševických kádrů, kteří začali okamžitě vytvářet občanské iniciativy. Ty pak začaly shromažďovat podivné „důkazy o provinění restituentů v době nacismu“. Autor článku dále popisuje několik konkrétních případů, kdy soudy rozhodly ve prospěch šlechty a reakci občanských iniciativ a novin proti tomu, konkrétně co psaly deníky Právo a Blesk. Poté uzavírá: „V četných tiskových zprávách je úloha šlechty líčena zcela falešně. Její příslušníci nebyli žádní nacisté. ...V odmítání Hitlera měli mnoho společného s podstatnou částí rakouské a německé šlechty, což také vysvětluje jejich vzájemné kontakty, s české strany silně kritizované“.
Felix Seebauer připojuje ke svému příspěvku dva texty dokumentů, které mají prokázat protinacistický postoj české šlechty v letech 1938 a 1939. První, ze 17. září 1938, nese název „Prohlášení delegace české (böhmischen) šlechty k integritě českého (böhmischen) státu" a druhý, ze září 1939 (to zn. již po zřízení protektorátu) „Prohlášení rodové šlechty k obraně českého národa, předané státnímu prezidentovi Háchovi".
SdZ věnuje pravidelnou pozornost i jiným německým landsmanšaftům mimo sudetoněmeckého, resp. německým menšinám v zemích východní Evropy. V tomto čísle jsou to příspěvky, vztahující se ke Karpatoněmeckému kulturnímu spolku Slovenska, Němcům z rumunského Sedmihradska a z Banátu. Do této řady můžeme zařadit i příspěvek k otázce „vyhnání" a exekuci majetku Němců v Polsku, který nám trochu připomíná tažení sudetských Němců proti našim prezidentským dekretům. Největší prostor však v tomto čísle SdZ obdržel článek dr. Herberta Hupky Venku přede dveřmi s podtitulkem „Němci na druhé straně Odry“, to zn. v nynějším Polsku. Hupka píše: „Naši krajané na druhé straně Odry a Nisy nejsou bráni tak vážně na vědomí, jak by si zasloužili. Ještě za vlády spolkového kancléře Helmuta Kohla se stalo alespoň jednou, že tehdejší spolkový ministr zahraničí dr. Klaus Kinkel naplánoval při své cestě do Polska i návštěvu Němců a s našimi krajany se poté přímo v Horním Slezsku také setkal". Hupka konstatuje, že toto setkání patřilo k nejsilnějším dojmům z cesty a pokračuje: „Joseph Fischer, současný ministr zahraničí, dosud cestu k Němcům, ať ve Slezsku, Pomořansku, Západním - či Východním Prusku, nenašel". Hupka poté ostře napadá nynějšího kancléře Schrödera, že ani on, při návštěvě Vratislavi (Breslau), kde se setkal s polským premiérem Millerem, nenašel ani hodinu času pro setkání s Němci: „Němci zůstávají vědomě venku přede dveřmi". Schröder přitom, coby předseda SPD, položil věnce na vratislavském židovském hřbitově k hrobu zakladatele německé sociální demokracie Ferdinandu Lassallemu.
Hupka klade otázku, kdo vlastně jsou tito Němci, žijící na druhé straně Odry a Zhořelecké Nisy. Konstatuje, že v různých cestovatelských bedekrech jsou o nich zmínky, ale jejich politické požadavky, jako potřeba zákonů o menšinách nebo přítomnosti ve varšavském sejmu, nebere polská vláda na vědomí. „Němci na druhé straně Odry a Nisy skutečně existují, ale to je také vše, co o nich můžeme říci". Závěr článku znovu vyznívá v ostrou kritiku: „...politická angažovanost spolkové vlády coby reprezentantky Německa a německého lidu neexistuje, chybí i nezbytná pozornost našich médií.V komentáři německého týdeníku, který vychází v Oppeln (Opole v Polsku) se uvádí: Pro Němce, kteří po válce v Polsku mnoho vytrpěli, je hodně popudlivé, že je kancléř ponechává bez povšimnutí".
SdZ uveřejňuje, tak jako vždy, několik příspěvků o výročních i jiných setkáních odsunutých Němců v Německu. Pod nadpisem Jihomoravané přicházejí domů referuje o 54. celoněmeckém setkání Němců z jižní Moravy v badensko-würtemberském Geislingenu koncem července. Zemský pověřenec landsmanšaftu Franz Longin ve svém projevu nejdříve vysoce ocenil patronát tohoto města nad „vyhnanými" Němci z jižní Moravy, který trvá již 49 roků a pokračoval: „Naše hnutí je jednoznačné: Zasazujeme se za práva všech vyhnanců na vlast a požadujeme znovuobnovení práva na všech územích. Jak věrohodně chce vystupovat společenství národů, když dopouští, aby takové bezpráví a vyhnání více než tří milionů sudetských Němců z České republiky, nástupkyni vyhnaneckého státu, bylo ve veřejnosti pozitivně hodnoceno, jako se stalo v posledních měsících? Tzv. Benešovy dekrety nesmí zůstat zachovány. Tyto dekrety byly a jsou nelidské a nespravedlivé. Právní mír musí být znovu nastolen".
Na okraj tohoto poněkud mlhavého citátu je nutno podotknout, že v žádném z dalších příspěvku o zmíněných setkáních není ani jediná kritika tzv. Benešových dekretu. To je novum, pravý opak toho, co obsahovaly příspěvky o setkáních a schůzích vyhnaneckých organizací v SdZ v minulých měsících: Nebylo téměř příspěvku, který by neobsahoval ostrou a nevybíravou kritiku těchto dekretu.
Summa summarum: Právě zmíněný ústup od kritiky tzv. Benešových dekretu na akcích organizací odsunutých Němců se projevuje i v celém tomto čísle SdZ. Zatímco v posledních měsících byla podstatná část novin ve znamení arogantních a nenávistných příspěvků proti všemu českému, zvl. proti dekretům, pak v tomto čísle SdZ jsou takto zaměřeny jen čtyři články. Jde o náhodu, či o vědomé vyčkávání, jak se vyvine situace v ČR nyní po volbách? Nebo je zde jiný důvod? Necháme se překvapit v příštích číslech SdZ.
***
Sudetendeutsche Zeitung č. 30 z 26.7.2002
Zřejmě s velikou radostí zařadil šéfredaktor SdZ na titulní stránku novin příspěvek Svoboda je připraven diskutovat o Benešových dekretech: Nový český ministr zahraničí Cyril Svoboda v rozhovoru s Německou tiskovou agenturou DPA uvedl připravenost k vedení dialogu o Benešových dekretech. Mluvčí frakce CDU / CSU ve spolkovém sněmu pro vyhnanecko-politické otázky, poslanec Hartmut Koschyk k tomu prohlásit „Rýsující se připravenost nové české vlády k vedení rozhovorů o Benešových dekretech by mohla znamenat velký krok vpřed v německo-českých vztazích. V rozhovoru s DPA nový český ministr zahraničí přislíbil rozhovory o Benešových dekretech, když uvedl, že je ochoten 'o těchto věcech diskutovat'. Je nutno uvítat, že nová česká vláda, jak se zdá, ustupuje od zbloudilých pozic předchozí vlády ministerského předsedy Miloše Zemana.
Německá spolková vláda musí nyní neprodleně přijmout přihraný míč a nesmí se schovávat za dosavadní stereotypní prohlášení. Musí nyní vstoupit v jednání s českou stranou o zrušení Benešových dekretů.
Situací v Německu před nadcházejícími volbami do spolkového sněmu se zabývá ve svém příspěvku Německý volební boj Otto von Habsburg. Jednu pasáž svého rozjímání věnuje i Benešovým dekretům: Je ještě hodně lidí, kteří ještě dnes říkají, že spor o Benešovy dekrety není rozhodující. Kdo situaci v Evropské unii vážně posuzuje, musí rozpoznat, že se ve skutečnosti jedná o významnou otázku. Čtyři paragrafy Benešových dekretů nejsou, jak je v Praze často zdůrazňováno, jen kusem starých dějin. Ve skutečnosti jsou součástí evropské existence. Jestliže je totiž Evropská unie uzná, dává tím najevo, že Prohlášení lidských práv není bráno vážně. Ten, kdo ty čtyři paragrafy, o které jde, podrobně pročte, pozná, že se zde jedná o sraženinu svého času hitlerovského pojetí práva. Jsou odsuzováni lidé, kteří nikdy nic neprovedli. Je zde uvalena kolektivní vina, která je protikladem civilizovanému právnímu pojetí, podle něhož každý zodpovídá sám za své jednání. Jsou zaváděna kolektivní opatření, která zbavují člověka všech práv podle jejich náhodného narození. V neposlední řadě je zde ještě bod, podle něhož jsou zločiny retroaktivně pokryty amnestií...
Je překvapivé, že mnoho vedoucích osobností v Praze je stále toho mínění, že tyto dokumenty jsou základem jejich státní existence, které nelze zrušit. To, že to nevidí tak inteligentní člověk jako je pan Klaus, lze vysvětlit pouze nacionalistickou zaslepeností. Postoj prezidenta Havla ukazuje, že rozpoznal, oč jde. On je tragickou osobností tohoto konfliktu. Nelze zapomínat, že na začátku osvobození České republiky vydal prohlášení, které by umožnilo dohodu o Benešových dekretech. Nebylo jeho vinou, že jeho slova, v neposlední řadě i v Bonnu, nebyla vzata na vědomí
Sudetoněmecký landsmanšaft věnuje trvale mimořádnou pozornost mládeži a nutno přiznat, že v tom dosahuje v posledních letech jistých úspěchů. Pořádá pro ni nejrůznější akce vzdělávacího i zábavného charakteru, školení, přednášky, letní tábory apod. O jedné takové akci je příspěvek SL - Kongres ve Würzburku: Z podnětu předsedy SL uspořádá spolkový svaz SL koncem října Kongres budoucnosti pod heslem „Sudetoněmecké kořeny, sudetoněmecká budoucnost". Mohou se ho účastnit pouze osoby narozené v r. 1940 a mladší, to znamená, že kongres je zaměřen jen na mladší a střední generaci. Cílem této akce je „zapojit mladou a střední generaci hlouběji do činnosti landsmanšaftu a jemu blízkých organizací, dále rozvinout společenské a kulturní dědictví a spolupůsobit pro spravedlivé vyrovnání mezi sudetskými Němci a Čechy se zřetelem na evropskou jednotu".
Úvodní projev přednese předseda SL B. Posselt, poté bude jednání pokračovat v pracovních skupinách. První se bude zabývat regionálními projekty se (sudeto)německou a českou účastí (např. německo-českou spoluprací v praxi), druhá přeshraničními projekty, kulturou apod., třetí stereotypy v myšlení a předsudky na české i sudetoněmecké straně. Čtvrtá skupina nese název „Moji prarodiče pocházejí ze Sudet - sudetoněmecké kořeny, sudetoněmecká budoucnost". Konečně šestá pracovní skupina soustředí mladé sudetoněmecké podnikatele, kteří budou hovořit o možnostech sudetoněmecké angažovanosti v někdejším německy osídleném území českých zemí. Pódiová diskuse v plénu se bude zabývat sudetoněmeckou budoucností a závěrečná pódiová diskuse pak rozšířením EU jako šance pro Čechy i sudetské Němce.
Vyplývá-li z výše uvedeného, že toto vše se bude týkat jen účastníků narozených v roce 1940 a mladších, pak jde zřejmě o omyl. Na kongres budou totiž pozváni „věhlasní experti z Německa, České republiky a dalších evropských zemí. Sotva lze pochybovat, že právě tito experti budou mít hlavní slovo a nikoliv mladí účastníci.“
Letos v březnu podala poslankyně spolkového sněmu SRN Ulla Jelpkeová a frakce strany demokratického socialismu (PDS) tzv. malý dotaz spolkové vládě SRN, týkající se restitučních požadavků německých soukromých osob a firem vůči České republice, Polsku a dalším zemím. 6. května 2002 spolková vláda kancléře Schrödera předala svou odpověď. SdZ uveřejňuje doslovné znění jak dotazu, tak odpovědi.
V úvodu dotazu se uvádí: „V Rakousku před několika měsíci podnícená nová debata o tzv. Benešových dekretech nepolevuje a hrozí vážným zatížením nejen německo-českých vztahů, ale rozšířením i na vztahy k dalším státům střední a východní Evropy. Obzvláště vyhnanecké svazy přitom opět oživují svůj jednostranný dějinný pohled na německé zločiny za nacistické éry."
V tomto úvodu se poté připomínají např. postoje vyhnaneckých svazů k Mnichovu a s ním spojené německé okupaci Československa, přepad Polska a na něj navazující zločinecká germanizace a s ní spojené miliony mrtvých obětí, ztráty majetku a těžké hospodářské škody v zemích jako jsou Polsko, Československo, atd. Úvod pak je uzavřen: „...je stále zřetelnější, že diskuse o tzv. Benešových dekretech je spojena s úmyslem znovu získat někdejší německý majetek v těchto zemích".
V úvodu odpovědi spolkové vlády se mj. píše: „Na základě dekretů provedené vyvlastnění majetku bez náhrady a vyhnání sudetských Němců z tehdejšího Československa představuje mezinárodněprávně bezpráví. Spolková vláda si je vědoma, že země, kterých se to týká, zastávají jinou právní pozici" a odvolává se na německo - českou deklaraci z r. 1997...Spolková vláda, stejně jako její předchůdkyně, se nezříká individuálních nároků Němců. Pro platnost individuálních nároků jsou postiženým otevřeny právní možnosti v příslušných zemích nebo mezinárodních institucích. Na těchto jednáních se ale spolková vláda nepodílí".
Tzv. malý dotaz poslankyně Jelpkeové a frakce PDS má celkem 17 podrobných dotazů. První z nich se týkají žalob ve věci restitucí, tj. navrácení majetku Němcům, který jim byl vyvlastněn v roce 1945-46 v ČSR, Polsku, Bulharsku aj. Kolik žalob u soudů vedlo k navrácení požadovaného majetku, kolik bylo odmítnuto, o kolik se dosud jedná. Odpovědi spolkové vlády byly vesměs jednoznačné - nemá o tom přehled, jí se to netýká. Obdobně byly položeny dotazy týkající se žalob podaných u německých soudů, odpovědi stejné jako u předchozích otázek.
Otázka č. 11 zní: „Jak hodnotí spolková vláda restituční požadavky a) z hlediska Postupimské dohody, b) z hlediska smlouvy 2+4 a na ni navazujících smluv o dobrém sousedství se zeměmi východní Evropy, c) z hlediska německých zločinů germanizační politiky v zemích jako je Polsko a Československo a všeobecně zločinů německé okupační politiky v těchto zemích?
Odpověď spolkové vlády opět nic neříkající, resp. odvolání na to, že smlouva s Polskem z r. 1991 se nezabývá otázkami majetku. V obdobném duchu pokračují i další dotazy a odpovědi. Všimněme si alespoň ještě poslední otázky č. 17: „Jak hodnotí spolková vláda obavy sousedních zemí z rostoucího německého vlivu na jejich hospodářství a politiku a jaká opatření hodlá podniknout, aby tyto obavy nemusely být? A odpověď: „Podle poznatků spolkové vlády v zemích sousedících s Německem, které chtějí vstoupit do EU, je angažovanost německého hospodářství zvláště ve formě přímých investic, vysloveně chválena a v mnoha případech přímo požadována".
Summa summarum: Výše uvedený dokument to zn. malý dotaz a odpovědi, otištěný v SdZ pod titulkem Mezinárodněprávní bezpráví je dokladem, že ve spolkovém sněmuje zastoupena i strana, která nejen nestojí na půdě revanšismu, ale aktivně proti němu bojuje, která se nebojí odhalovat zločiny německé říše za 2. světové války a která, v duchu Postupimské konference, umí ocenit postoje Československa, resp. České republiky a Polska.
Lze si jen přát, aby tato strana - levicová PDS, zaujala své místo ve spolkovém sněmu - navzdory útokům, které jsou proti ní ze strany sudetoněmeckého landsmanšaftu a jeho tiskového orgánu Sudetendeutsche Zeitung vedeny.
***
Výňatky z Landes-Zeitung č. 16 z 30. 7. 2002 (LZ), čtrnáctideník Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (ZSN).
Hlavním příspěvkem tohoto čísla LZ je zřejmě rozhovor Markuse Bauera s kardinálem Miroslavem Vlkem, konaný v den voleb do parlamentu ČR pod titulkem Benešovy dekrety ztratí na významu - Kardinál Vlk k aktuální německo-české sporné otázce. Všech šest položených otázek směřovalo téměř výlučně k tzv. Benešovým dekretům a M. Bauer, který rozhovor vedl, zřejmě od kardinála Vlka očekával jejich odsouzení. Toho se však nedočkal, pan kardinál hovořil velmi diplomaticky, nevolil žádné ostré formulace, i když z jeho odpovědí zaznívalo, že není dekretům nakloněn. Jedna z otázek redaktora LZ zněla: „...Myslíte, z hlediska evropského sjednocení, že Benešovy dekrety ztratí na významu, nebo si svůj význam zachovají?" Vlk: "V poslední době nejsou Benešovy dekrety silněji svázány se vstupem do Evropské unie a anulování Benešových dekretů není podmínkou ke vstupu do EU. Jsem toho mínění, že celá tato otázka při vstupu do EU bude ztrácet stále víc a víc na významu".
A ještě jedna myšlenka pana kardinála: „Někdy zapomínáme, zvláště na západě, že naše společnost, naši občané byli 40 let indoktrinováni. To znamená: Ideologie komunismu musí mít vždy nějakého nepřítele. Když ho nemá, musí si ho nalézt. 'Revanšisté'- říkám to vysloveně s uvozovkami - nabízejí dobrou možnost být takovým nepřítelem, kterého můžeme rok po roce stavět lidem před oči. Obsah byl takový : Revanšisté nám chtějí vzít Sudety".
K tomu poznámka: V den našich voleb, týden po velikonocích, se konaly v tepelském klášteře tzv. mariánskolázeňské rozhovory, které pořádá pravidelně sudetoněmecká Ackermann-Gemeinde a Česká křesťanská akademie za účasti prominentních hostů. Při této příležitosti požádal Markus Bauer dva účastníky - kardinála Vlka a plzeňského biskupa Radkovského o společný rozhovor, který poté, 12. července, uveřejnily noviny sudetoněmeckého landsmanšaftu Sudetendeutsche Zeitung.
Na rozdíl od diplomatického jazyka pana kardinála, biskup z Plzně byl daleko otevřenější a útočnější, zvl. pokud jde o dekrety a postoje českých politiků k nim. Landes-Zeitung si vzaly z odpovědí pouze jednu polovinu, to zn. M. Vlka.
Problémy Hlučínska jsou častým tématem LZ. V tomto čísle je jim věnován opět obsáhlý příspěvek Davida Wünsche Bez píle žádná odměna - Hlučínsko ve změně doby. Autor úvodem píše, jak byli občané Hlučínska i po jeho připojení k Československu v roce 1920 oblíbenými lidmi v Německu, a to pro svou píli a pracovitost. A Hlučíňané, když doma nenacházeli práci, také do Německa za výdělkem rádi jezdili. Např. v roce 1927 jich tam pracovalo 3 až 5 000, jako zedníci v dolech apod. Nyní, po 80 letech, se situace opakuje, když se nezaměstnanost doma stále zvyšuje. Tito Slezané si však vědí rady: „Tisíce Hlučíňanů se táhnou do zemí Evropské unie, aby si tam našli dobře placenou práci, a to vzdor tomu, že Česká republika ještě není členem EU. To jim umožňuje cenný německý cestovní pas, o který se mohou po revoluci 1989 opět ucházet. V současnosti jej má v kapse téměř polovina Hlučíňanů, kteří si v této souvislosti říkají Prusové". D. Wünsch dále, zřejmě s lítostí uvádí, že při posledním sčítám lidu v březnu 2001 se však k německé národnosti přihlásil jen zlomek „Prusů". V moravsko-slezském kraji žije dnes oficiálně 4 377 Němců, většina z nich - 2 121 Němců v okrese Opava.
Autor dále uvádí dějiny Hlučínska, velmi pestré na změny. Alespoň krátce: Roku 1137 byl spor mezi Polskem a Čechami ukončen tak, že Slezsko připadlo Polákům a Hlučínsko zůstalo české, resp. Moravské. O několik století později se Hlučínsko, jako součást opavského vévodství stalo slezským a poté bylo přičleněno k habsburské monachii, ale jen do roku 1742, kdy je získalo Prusko. Další změnu přinesla Versailleská smlouva po 1. světové válce: Hlučínsko připadlo Československu. Mělo tehdy 1 město a 57 obcí s 50 000 obyvateli, velikost 333 km2, úrodnou půdu a 2 hlubinné doly. Několik obcí však bylo sporných, kvůli nepřesně formulované hranici ve smlouvě a podléhalo mezinárodní komisi pro Horní Slezsko. D. Wünsch uvádí, že v neoficiálním hlasování občanů těchto několika obcí se naprostá většiny vyslovila pro připojení k Německu, přesto byly „přiděleny" k Československu. V komunálních volbách na podzim 1923 získaly německé strany 68,2 % hlasů - 16 243 volitelů, pro české strany hlasovalo 7 570 občanů. Po Mnichovu, v roce 1938 připadlo Hlučínsko hitlerovskému Německu, konkr. Prusku, okresu Ratiboř. Po 2. světové válce, po porážce Německa a vítězství Spojenců, bylo Hlučínsko opět začleněno do Československa. Podle Wünsche došlo poté k „degermanizaci a čechizaci" Hlučíňanů: „Poválečné Československo, se stejnou razancí jako Hitlerova říše, udělalo z Hlučíňanů a těšínských Němců opět Čechy. Protože podle zákonů Spolkové republiky Německo žádný Němec neztrácí svou státní příslušnost tím, že mu ji jiný stát neuzná, zůstává tomuto okruhu občanů vedle české také německá státní příslušnost. Proto mohou bez problémů nalézt uvnitř Evropské unie potřebné postavení".
Čtyřstránková příloha je věnována jedinému problému: „Hon na Němce“ - k 58. výročí ústeckého masakru 31. července 1945. Dalo by se říci - nic nového: Pravda, polopravda, lež a výmysly, šířené sudetoněmeckým landsmanšaftem od jeho vzniku po dnešek, zvláště tehdy, kdy je zapotřebí přidat další polínko do ohně protičeské nenávisti. V úvodní stránce přílohy redaktor Alfons Adam stručně shrnuje, co se stalo v poslední den července 1945 v Ústí n. L. - výbuch muničního skladiště a „hon na Němce“. Neodpustí si přitom takovou lživou poznámku, že prý „masakr německých civilistů byl v následujících letech pro českou stranu nezajímavý a byl pokládán za spravedlivý". Pro toto tvrzení nemá žádný důkaz, protože takto jej česká strana nikdy nehodnotila.
2. a 3. strana LZ je věnována celkem odpovídajícímu popisu obou ústeckých událostí; je podepsána (coby autorem příspěvku?) ústeckým archivářem V. Kaiserem. Jde o výtah z brožury, vydané německo-českou a německo-slovenskou komisí historiků. LZ doplňuje tyto příspěvky o čtyři údajná očitá svědectví, která líčí ústecký „masakr" co nejkrvavějšími barvami o zvěrstvech, kterých se Češi měli dopouštět. V každém z nich najdeme tvrzení, která jsou prokazatelně vymyšlena nebo překroucena. Například údajný předválečný komunista H. Schemstein píše: „Viděl jsem ženy a děti, které zmizely ve vlnách Labe. Na Ferdinandově výšině Češi zakopali kulometná hnízda, ze kterých stříleli na Němce hozené do proudu řeky. Podle mého odhadu přišlo o život na 1 000 Němců". Zmíněná Ferdinandova výšina je vzdálena od mostu 400 m proti proudu Labe. Na tuto vzdálenost nikdo nemohl střílet, protože by takovou střelbou mohl zasáhnout kohokoli v houfu lidí, Čechů a Němců, nejen Němce. Navíc: Lidi v proudu řeky nemohl s výšiny vůbec vidět, protože byli zakryti mostem. Takových vymyšlených tvrzení je u tohoto „svědka" i dalších plno. Celá 4. strana přílohy je dána svědectví „zpravodaje AU." Za iniciálkami AU. se skrývá předválečný vysoký funkcionář německé sociální demokracie v Československu Alois Ullmann, za války vězeň německého koncentračního tábora Dachau. Jeho svědectví najdeme v každé publikaci zmiňující se o ústeckých událostech. Důvod je jasný: Zatímco naprostá většina „svědků" byla zapletena s německými nacisty, pak pokud jde o Ullmana, jemu nelze upřít antifašistickou minulost a tudíž věrohodnost Ve svém svědectví však tuto věrohodnost mnohokrát porušil a v některých otázkách zřejmě vysloveně lhal. Věrohodnost Ullmanna zpochybňuje i katolický teolog a historik O. Pustejovsky ve své obsáhlé publikaci o o ústeckých událostech, pokládané za nejvýznamnější práci vydanou v Německu. Toho si jsou asi v Landes-Zeitungu vědomi a proto zahalili Ullmanna do pouhých iniciálek.
Summa summarum: Výše uvedené tři překlady z 16. čísla Landes-Zeitungu nemohou pochopitelně vystihnout celkový obsah tohoto čtrnáctideníku. Pokud bychom prolistovali celé noviny a také předešlá čísla z poslední doby, uvidíme, že LZ je těsně spjat s mnichovským revanšistickým týdeníkem Sudetendeutsche Zeitung. To svědčí o tom, že vydavatel LZ Zemské shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku má úzkou vazbu na sudetoněmecký landsmanšaft. Často se zdá, že LZ má dokonce bližší vztah k tomuto mnichovskému sdružení, než k České republice, včetně jejích menšin.
Zpracoval PhDr. Vladimír Novák, CSc., red. Jiří Řezníček, připravil JUDr. O. Tuleškov, elektronickou formu připravil ing. Jiří Krutina
Vydalo Křesťanskosociální hnuti ve spolupráci s OR KČP Praha 10 pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Neprošlo řádnou autorskou a jazykovou úpravou. Praha, srpen 2002.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz