„Nový světový řád“ nabírá jiný směr

F. William Engdahl

22.9.2015 | OPEC, Russia and the New World Order Emerging

OPEC, Russia and the New World Order Emerging

Odkud začíná „americkému století“ zvonit hrana

„Státy OPEC ze Středního východu včetně Íránu, produkující ropu“ - a „obratné ruské zprostředkování“ – „kladou základy skutečně nového světového řádu“. Píše F. William Engdahl z extraligy mozků, co vidí do „energetické geopolitiky“.

Přesněji těch, kdo do ní hledí vlastní hlavou, a ne z partitur ropných žraloků. Prvním testem nové iniciativy bude – pokračuje Američan  se švédskými kořeny - zda „dokáže společně eliminovat hrozbu, jíž Sýrii vystavuje ´Islámský stát´“. A „připravit tam půdu pro seriózní, nikým  nezmanipulované volby“.

Rodící se „strategické partnerství“ s Ruskou federací, „míří přes dělící čáry  mezi sunnitských wahhábismem, súfismem, šíity a pravoslavnými křesťany“. Představuje „tektonický posun, jenž brzy vyvolá i politické zemětřesení, které je s to planetu zachránit před demolicí nekonečnými válkami Pentagonu“ a jeho „loutkovodičů z Wall Street a vojensko-průmyslového komplexu“. „Oligarchů“, jimž „říká pane obojí a pro něž jsou války jedinou strategii pro tento den“. 

Markantním signálem, že se ledy hnuly tímto směrem, je interview, které dal Financial Times „nejvýznamnější činitel ruského ropného průmyslu Igor Sečin, generální ředitel státního podniku Rosněfť“. Sečin totiž „potvrdil fámy, že saúdskoarabská monarchie stojí i o formální dohodu o dělbě trhů s Ruskem“ - a „nabízí mu i členství v OPEC“. „Jeden z nejbližších spojenců prezidenta Vladimíra Putina“ tak navíc učinil právě ve „vlivném médiu, vlastněném do července Pearson Group coby aktivum rodiny Rothschildů, dominující  historicky i v Royal Dutch Shell“.    

Sečin se sice nechal slyšet, že saúdskou nabídku nebere – a právě na to položily důraz i FT. Tady se však – kontruje Engdahl – vyplatí „číst hlavně mezi řádky“. Například z nedávné konference špiček komoditního byznysu v Singapuru, organizované týmž britským listem. Sečin se tu nechal slyšet následovně: „Sluší se vzít na vědomí, že na ropném trhu je ´zlatý věk´ OPEC ten tam. Nedokázala dodržet ani své vlastní kvóty. Pokud by se totiž kvóty respektovaly, dneska je globální ropný trh už zpátky v rovnováze.“ 

„Sečin zná pozadí saúdské cenové ropné války velice dobře.“ Ví, že ji „spustilo setkání šéfa amerického Státního departmentu Johna Kerryho a saúdského krále Abdulláha v září 2014“. Kerry tu „na Saúdy naléhal, že mají ceny ropy srazit.“ Chtěl tím „na Rusko vyvinout tlak, který neustojí“, a „znásobit jím  dopad finančních sankcí USA a EU“. Právě to však Rijádu nabídlo „unikátní šanci, jak eliminovat největší překážku nadvlády OPEC na světovém trhu s ropou – rychle rostoucí produkci z nekonvenčních břidlic, díky níž se největším světovým výrobcem ropy v roce 2014 staly USA“.

Sečin si v FT neodpustil ani jednu ironickou poznámku. A sice na téma  „bumerangu, jímž se dohoda Spojených států se Saúdy a americké finanční sankce staly pro americké stratégy“. Poněvadž „ruský rubl vůči dolaru sice od ledna 2015 ztratil skutečně víc než polovinu své hodnoty. Ze 103 dolarů za barel v září 2013 klesla na dnešních méně než 50 dolarů i cena ropy. Rusko však náklady její těžby platí v rublech, a nikoli v dolarech. Těžební náklady v dolarech tak, řečeno se Sečinem, Rosněfti klesly z 5 dolarů před sankcemi na pouhé 3 dolary.“ A tedy „úroveň srovnatelnou s tím, na kolik vyjdou arabské výrobce z OPEC typu Saúdské Arábie“.

Zatímco Rosněfti tak daný vývoj neškodí, „v USA se ropa z břidlic těží nekonvenční metodou, která je nepoměrně nákladnější“. Má-li se její rentabilita dostat aspoň k nule, prodejní cena musí být v rozmezí 60 – 80 dolarů. Pro její „těžaře je tak dnešní světová cena likvidační“. Také „věřitelům z Wall Street a   investorům do rizikových akcií těžařských firem tak přináší obrovské ztráty“.   

Engdahl pak skicuje i „možnou podobu koordinace mezi Ruskem a OPEC, vedené Saúdy“. Postupu, jenž dokáže „rozvázat uzel, vládnoucí globálním pohybům ropy dnes“. Uzel, „udržující svět v hypnóze válek, vraždění a nenávisti bez konce“.

Nové seskupení, sdružující Rusko a ropné výrobce Středního východu, „bude muset negociovat stabilní své tržní vztahy i vůči primě trhům typu Číny a EU“. Právě Sečinovo expozé v FT lze proto jako „vstupní vyjednávací pozici Ruska vůči saúdské nabídce jménem OPEC“.

Pokud jde o Čínu, s tou Rusko podepsalo dvacetiletý kontrakt za 500 miliard dolarů. Z prvé příčky jejích dodavatelů ropy tím vytlačilo právě Rijád. Šlo o „rozhodnutí, vedené strategickými, a nikoli tržními motivy“. Naproti ke  „strategické spolupráci se Saúdy se vším všudy Rusko momentálně dobrý důvod nemá“. Těžební kvóty s Rijádem a celou OPEC může sjednat zhruba tak, jak to britské a americké ropné koncerny udělaly v roce 1928. A „ukončily  tak válku o nadvládu nad světovým trhem ropy“ – bitvu „zuřící napříč světem od Mexika až po Baku, Kuvajtu po Texas“ – „mezi britskou Rothschildovou skupinou v pozadí Royal Dutch Shell a Rockefellerovou Standard Oil“.

Stalo se tak „na skotském zámku Achnacarry Sira Henry Deterdinga z Royal Dutch Shell“. Tady se zrodil „enormně mocný anglo-americký ropný kartel, později nazvaný ´Sedm sester´“. „Největší kartel moderních dějin, fungující minimálně do roku 1945.“ „Tajný pakt formalizovala dohoda z roku 1928.“ „Akceptovala stávající dělbu trhů i tržní podíly.“ „Stanovila tajné kartelové ceny.“ A „takzvanou Dohodu o červené čáře eliminovala ničivou rivalitu a cenové války“. Ta „čára“ vedla od „Dardanel přes Palestinu do Jemenu a napříč Perským zálivem“. „Británie pak donutila oslabenou Francii, aby na Střední východ vpustila Ameriku.“ A aby přistoupila i „adekvátní revizi tajné Sykes-Picotovou dohody z let války“.

Teď je na spadnutí obdobně dalekosáhlá dohoda Ruska, OPEC v čele s Rijádem i Íránu. Coby rámec „nového řádu zásobování světa energiemi, nezávislého na staleté anglo-americké nadvládě“. Jeho „výhody pro všechny zúčastněné strany jsou příliš velké, než aby ignorovaly“. „Ať už sám Igor Sečin v těchto kategoriích uvažovat dokáže či ne, v případě prezidenta Putina a ministra zahraničí Sergeje Lavrova o tom pochyb není.“

„Co to přinese Rusku? Gigantické výnosy. Zajistí mu to největší světový pool ropy a plynu z vábivé masy zemí, již britský ´otec´ geopolitiky Sir Halford Mackinder nazval ´světový ostrov´ - Ruska, Číny, indického subkontinentu, jižní Asie, který se dneska rozrůstá i hluboko do celého ropného pásu Středního východu a přes Egypt až do severní Afriky. Rusku to zajistí bezpečné trhy, ležící mimo momentální anglo-americkou válečnou zónu.“

V „docela jiné negociační pozici se tak ocitne i tváří v tvář ekonomickým sankcím ze strany Německa a EU“. To „změní i samu politickou mapu takzvaného amerického století“. Tu z „roku 1945, pocházející z Trumanova verdiktu svrhnout atomové bomby na Japonsko“.

Dohodou s Ruskem se „země Středního východu, produkující ropu, stanou   nosným partnerem hospodářského boomu kolem čínské Hedvábné stezky, její železniční větve i infrastruktury námořních přístavů“. Projektu, ve kterém „už Rusko a Euroasijská hospodářská unie s Čínou dohodly i integraci rozvoje železniční trasy“ a „rozvoj nových gigantických přístavů v Myanmaru a jiných lokalitách Eurasie a Indického oceánu“. Obojí „země Zálivu přímo propjí s novými prosperujícími trhy Eurasie i teritorii za její hranicí“.

Pro „všechny zúčastněné strany má zásadní geopolitickou váhu“ fakt, že – vedle „Saúdské Arábie a ropných arabských států OPEC v Zálivu i Egypta“ – „bude součástí Írán“. A tím spíš „spojenectví a vojenská podpora jediného státu na světě, schopného čelit USA, tedy Ruska“. To ukončí éru „anglo-amerických koloniálních válek a destrukcí regionu, trvajících už po víc než století“. Až po „poslední sérii ničivých ´barevných revolucí´ spuštěných Washingtonem-CIA a vydávaných za ´arabské jaro´“.

„Prvým testem, nakolik jsou Rusko a vlivné ropné státy Středního východu s to táhnout za jeden provaz,“ bude nejakutnější ze všech priorit – otázka, jak  „ukončit válku v Sýrii, rozněcovanou Spojenými státy a Velkou Británií“ a učinit přítrž „teroru Islámského státu, vyvolávajícímu i uprchlickou krizi a destabilizaci celé Evropy“. Jak toho dosáhnout „mírovou cestou, aniž se ovšem vyhoví nárokům Washingtonu, aby prezident Asad odešel do exilu a moci se chopily Spojenými státy sponzorované teroristické skupiny typu Fronty al-Nusrá a Muslimského bratrstva“. Podaří-li se to, „váleční jestřábi ve Washingtonu schytají zdrcující úder“.

Čím zřetelněji se „nové uspořádaní světa za účasti arabských států OPEC, vedených Saúdy, Ruska, Číny a Eurasie stává reálnou variantou“, tím víc se staví na zadní „státní tajemník John Kerry, šéf CIA John Brennan, stejně jako nastupující náčelník spojených štábů ozbrojených, generál námořní pěchoty Josef Francis ´Rváč Joe´ Dunford, notoricky známý rusofob, spolu s roztodivnými myšlenkovými tanky neocons ve Washingtonu, ministrem obrany a neoconem Demokratické strany Ashem (v popelu války – Ash znamená popel) Carterem, Susan Riceovou, válkou posedlou velvyslankyní v OSN Samanthou Powerovou, viceprezidentem (a možná příštím prezidentem USA) Joe Bidenem, celým vojensko-průmyslovým komplexem, penězi Wall Street, které ho financují, a rodinami kalibru Rockefellerů, Bushů, Clintonů, McCainů, Buffettů – všemi těmi nešťastníků v nouzi, co se z ničeho nic cítí v mrazivých vodách Arktidy nahatí a bez pádla nebo ledoborce, jimiž se jimi dá plout.“

„Empatii s jejich pocity zvládám, litovat je však neumím. Jejich doba je ta tam a co dobrého vykonat měli, to neudělali. Praví občané Ameriky má nejvyšší čas vzít si svou zemi zpátky do vlastních rukou. Což nejsme většinou právě my sami? Už jsme jen jaksi pozapomněli, že také od nás může vzejít i něco dobrého. Matrix války to chce poslat ke všem čertům.“