Nová generační propast

NEW YORK – Na obou březích Atlantiku se objevuje cosi zajímavého ve struktuře volebních výsledků: mladí lidé volí způsoby, jimiž jsou výrazně vzdáleni svým rodičům. Rozevřela se zřejmě velká propast, nezakládající se tolik na příjmu, vzdělání ani pohlaví jako na generační příslušnosti voličů.

Tato propast vyvěrá z pochopitelných příčin. Životy, jak je dnes vedou starší a mladší, se liší. Různé mají minulosti i vyhlídky.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Studená válka například skončila dřív, než se někteří narodili, popřípadě v době, kdy ještě byli děti. Slova jako socialismus už nenesou stejný význam jako kdysi. Jestliže socialismus znamená vytváření společnosti, kde se společné zájmy neberou zkrátka, tedy kde lidé mají starost o ostatní a o prostředí, ve kterém žijí, budiž. Ano, před čtvrtstoletím či půlstoletím se pod tímto názvem uskutečnily nevydařené experimenty, ale ty dnešní nenesou s těmi minulými žádnou podobnost. Neúspěch někdejších experimentů neříká vůbec nic o pokusech nových.

Starší Američané a Evropané z vyšší střední třídy prožili dobrý život. Když vstupovali do řad pracovních sil, čekala na ně dobře ohodnocená místa. Otázkou, kterou si kladli, bylo, co chtějí dělat, nikoli jak dlouho budou muset bydlet u rodičů, než získají zaměstnání, které jim umožní nastěhovat se do vlastního.

Tato generace očekávala jistotu zaměstnání, brzký sňatek, koupi domu – snad i letního sídla – a nakonec rozumně zabezpečenou penzi. Celkově vzato očekávali, že se budou mít lépe než jejich rodiče.

Přestože si příslušníci dnešní starší generace prošli určitými těžkostmi, jejich očekávání se povětšinou naplnila. Kapitálovými zisky ze svých domů vydělali víc než prací. To jim téměř jistě připadalo zvláštní, ale ochotně tento dar našich spekulativních trhů přijali a často pokládali za svou zásluhu, že koupili nemovitost ve správný čas na správném místě.

Dnes jsou očekávání mladých lidí opačná, ať už v distribuci příjmů spadají kamkoli. Mají vyhlídky na pracovní nejistotu po celý život. Řada absolventů vysokých škol bude hledat zaměstnání v průměru několik měsíců – často poté, co už si prošli jednou či dvěma neplacenými stážemi. A budou se považovat za šťastlivce, protože vědí, že jejich chudší kolegové, z nichž někteří měli ve škole lepší výsledky, si nemohou dovolit zůstat rok či dva bez příjmu a navíc nemají konexe, aby si vůbec stáž zařídili.

Dnešní mladí absolventi vysokých škol jsou zatíženi dluhem – čím jsou chudší, tím víc dluží. Nekladou si tedy otázku, jakou práci by rádi dělali; jednoduše se ptají, jaké zaměstnání jim umožní splácet vysokoškolské půjčky, které je často tíží dvacet a více let. Také koupě domu je vzdálený sen.

Tyto těžkosti způsobují, že mladí lidé příliš nemyslí na penzi. Kdyby na ni mysleli, jen by se děsili, kolik musí nahromadit, aby si zajistili slušný život (nad holé sociální zabezpečení), vzhledem k pravděpodobnému trvání mizivých úrokových sazeb.

Krátce, dnešní mladí lidé pohlížejí na svět optikou mezigenerační spravedlnosti. Potomkům vyšší střední třídy se nakonec může dařit dobře, protože zdědí bohatství od svých rodičů. Taková závislost se jim sice nemusí líbit, ale ještě méně je jim po chuti alternativa: „start od píky,“ kdy jsou karty rozdány tak, že jen horko těžko získají cokoli, co by se blížilo dřívější představě základního životního stylu střední třídy.

Tyto nerovnosti nelze snadno odbýt nějakým vysvětlením. Neplatí, že by tito mladí lidé pilně nepracovali: těžkosti postihují ty, kdo věnovali dlouhé hodiny studiu, prošli školou s výbornými výsledky a udělali všechno „správně“. Pocit sociální nespravedlnosti – dojem, že ekonomická hra je zmanipulovaná – ještě sílí při pohledu na bankéře, kteří způsobili finanční krizi, příčinu přetrvávající malátnosti hospodářství, vybruslili s obřími mimořádnými odměnami a téměř nikdo nebyl za jejich pochybení veden k odpovědnosti. Byly páchány masivní podvody, ale jaksi se jich vlastně nikdo nedopustil. Politická elita přislíbila, že „reformy“ přinesou nevídanou prosperitu. A skutečně se tak stalo, ale jen pro horní 1 % nejbohatších. Všem ostatním, včetně mladých, přinesly nevídanou nejistotu.

Tyto tři skutečnosti – sociální nespravedlnost nevídaného rozsahu, masivní nerovnost a ztráta důvěry v elity – definují naši politickou současnost. A právem.

Další porce téhož není řešením. Právě proto v Evropě ztrácejí středolevé a středopravé strany. Amerika je ve zvláštním stavu: zatímco prezidentští kandidáti republikánů soupeří v demagogii pomocí nedomyšlených návrhů, které by situaci ještě zhoršily, oba demokratičtí kandidáti navrhují změny, které by stavem věcí opravdu pohnuly – pokud by se jim je ovšem podařilo prosadit v kongresu.

Kdyby byly zavedeny reformy, jež předložila Hillary Clintonová či Bernie Sanders, potlačily by schopnost finanční soustavy odírat ty, kdo už vedou vratký život. Oba mají také návrhy hlubokých reforem, jež by změnily způsob, jímž Amerika financuje vyšší vzdělávání.

Je však potřeba udělat víc, aby si dům byli schopni pořídit nejen ti, jimž rodiče mohou dát na akontaci, a aby bylo možné se zajistit na penzi, vzdor vrtochům akciového trhu a téměř nulovým úrokům ve světě, do něhož jsme vstoupili. Vůbec nejdůležitější je, že dokud se ekonomice nezačne dařit podstatně lépe, mladí lidé nenajdou hladkou cestu na trh práce. „Oficiální“ míra nezaměstnanosti ve Spojených státech, dosahující 4,9 %, maskuje mnohem vyšší hladiny skryté nezaměstnanosti, které přinejmenším udržují nízké mzdy.

Nedokážeme však problém napravit, pokud si jej nepřipustíme. Naše mládež tak činí. Vnímají absenci mezigenerační spravedlnosti a jsou právem rozhořčení.

Read more at https://www.project-syndicate.org/commentary/new-generation-gap-social-injustice-by-joseph-e--stiglitz-2016-03/czech#6o4jOjCBDdTox7GR.99