Nová doba - bohatí závidí chudým

          V jedné velmi známé scéně, jednoho snad ještě známějšího filmu host v lepší restauraci v centru velkého města, který je zároveň novým majitelem tohoto podniku, vyhazuje vrchního. Ten ponižován a peskován tímto majitelem přímo na pracovišti před zákazníky za to, že je prý málo pružný a pomalý, se nakonec neudrží, hodí servírovací tácek na zem a skutečně odchází, když přitom ještě celou situaci komentuje slovy: „Nová doba, host vyhazuje vrchního. Já odcházím, odcházím…“  Tato situace trefně vystihuje údobí započaté po převratu v roce 1989.

Rychle se začaly vytvářet viditelné sociální rozdíly. Po několika desetiletích se do české kotliny vrátila nezaměstnanost a spolu s ní i nouze a chudoba řady lidí, ztížený přístup ke kultuře a veřejným službám nebo také bezdomovectví. Mnoho lidí svádí každodenní boj o udržení zaměstnání a tedy schopnosti uživit svoji rodinu.

Na druhé straně se vytvořila novodobá elita lidí bohatých a velmi bohatých. I u nás máme tisíce dolarových milionářů. Běžný smrtelník se většinou nedozví, kterak tyto osoby ke svému mimořádnému majetku přišly. Takže se často musíme spokojit jen s oním známým výrokem, že na počátku každého velkého majetku obyčejně byl nějaký zločin. Slyšeli jsme už i vysvětlení, že u nás při přechodu na tržní hospodářství prostě musela vzniknout uměle vrstva velmi bohatých lidí, aby se tak rozeběhla podnikatelská aktivita. Horliví příznivci volného trhu bez přívlastků a kapitalismu nám nepochybně vždy rádi vysvětlí, že v demokratické společnosti a tržním hospodářstvím je přirozené a žádoucí, aby se společnost dělila na úspěšné, méně úspěšné a neúspěšné a na vítěze a poražené v ekonomické soutěži a schopnosti nejen uživit sebe a zajistit své blízké, ale také zbohatnout.

Moudrá slova je dobré vždy vyslyšet

Každé podnikání je prý hlavně o odvaze, schopnosti riskovat, nebát se převálcovat konkurenci a jít i přes mrtvoly, využít všech dostupných styků, známostí a protekcí. Ale také schopnosti tzv. daňové a mzdové optimalizace. Tedy schopnosti najít pro své podnikání co nejspolehlivější, ale často i co nejlevnější pracovní sílu. Ano, jsou i u nás podnikatelé, kteří tvrdí, že jejich zaměstnanci by měli býti vděční i za minimální mzdu, každé ráno se klanět a děkovat svému chlebodárci, že je tak skvěle živí a ještě dělat množství přesčasových hodin bez nároku na jakoukoliv mzdu za tuto práci. Naši liberálové nám také vždy ochotně vysvětlí, že chudoba a nouze je do značné míry pojem velmi relativní a často jde u člověka spíše o stav ducha a mysli než o skutečně hmotnou chudobu. Mohou toto moudro nepochybně úspěšně vysvětlovat důchodcům s jejich osmi či devítitisícovou penzí. Nebo také nezaměstnaným, matkám samoživitelkám nebo invalidním důchodcům, kteří často nemají žádnou reálnou šanci si k nízkému důchodu aspoň něco přivydělat. Nebo také všem, kteří pracují za takový příjem, který sotva stačí pokrýt základní životní potřeby. Dobře se to radí těm, kteří v podobné situaci nikdy nebyli a neumí a ani nechtějí se do ní ani vcítit. Příklady z minulosti, kdy pár poslanců si jen tak z dlouhé chvíle a pro mediální zviditelnění zkusilo, jak dlouho vyžijí z minimální mzdy, se rovnaly spíše drzé provokaci než čemukoliv jinému. Většina z nich to stejně nevydržela déle než jeden týden…

Vždy máme po ruce tolik moudrých poučení, kterými můžeme každému dokázat, že si za svou situaci může jen a jen sám vlastní leností a neschopností. V situaci, kdy u nás máme oficiálně stále více než půl milionu nezaměstnaných, skutečné počty jsou samozřejmě ještě vyšší o další desetitisíce lidí bez stálého zaměstnání a na jedno volné pracovní místo připadá i třicet uchazečů a k tomu ještě i spoustu profesí s velmi nízkou mzdou, jsou jakékoliv podobné  knížecí rady opravdu jen zbytečným planým žvaněním. Kdykoliv je po ruce i ten názor, že kdo chce pracovat, vždy si nějakou práci najde a když ne u nás tak třeba na druhém konci světa, když dnes máme u nás tu svobodu a můžeme cestovat křížem krážem po všech kontinentech. Takže si náš nezaměstnaný dle těchto mudrců klidně může otevřít třeba pohřební službu v Sýrii nebo Iráku, obchod se zbraněmi a střelivem v centru Kyjeva nebo prodejnu s chlazenou drůbeží na Islandu. A kdo má rád teplo, může si zbudovat stáčírnu minerálních vod nebo nový aquapark v rovníkové Africe. Novým nápadům, myšlenkám a podnikatelským záměrům se přeci meze nekladou. A když bude našinec šikovný, třeba dosáhne i na solidní dotaci z evropských fondů na rozjezd vlastního byznysu. Stačí jen odvaha, chuť něco dělat a nespoléhat se na stát a „štědré“ sociální dávky.

Zvýšení minimální mzdy jako údajný zločin proti ekonomice

Nutno ještě zmínit tři příklady z nedávné minulosti, kde je přímo ukázkově vidět, že žijeme v době, kdy opravdu bohatí chudým závidí jejich údajnou nenasytnost a blahobyt. Když se před nedávnem zvedla o pár stovek hrubého minimální mzda, která se předtím několik let vůbec nezvyšovala (aby to náhodou neudusilo náš křehký ekonomický růst) a která patří k nejnižším v celé Evropě, bylo kolem toho hodně povyku. Prý kvůli tomu zkrachuje množství podnikatelů, jiní budou nuceni propouštět, takže se zvýší nezaměstnanost atd. Žádná z těchto údajných hrozeb se ale nenaplnila. Jen část pravicových politiků a jim nakloněných novinářů a ekonomů vyslovila svůj názor, že dělat za osm tisíc hrubého je nejen normální, ale i správné a naše výkonná kapitalistické ekonomika neunese žádné, tedy ani sotva viditelné navýšení nejnižších příjmů. Navíc v situaci, kdy průměrná mzda v naší zemi prý rok od roku stále roste, což za poslední roky už nedělá jen stovky, ale údajně i tisíce. Jenže, jak dobře víme, většina pracujících si o průměrné mzdě může nechat jenom zdát a lepší to v dohledné době ani nebude. Dle logiky Kalouska a spol. se však máme tak, jako nikdy v minulosti, jelikož prý všichni chodíme oblečení a dokonce i obutí…

Naše zdravotnictví se obejde i bez nesmyslných poplatků

          Druhým příkladem závisti bohatých vůči chudým je zrušení třicetikorunového poplatku u lékaře. Prý to zdravotnická zařízení viditelně pocítí a hrozí tak snížení rozsahu a kvality poskytované péče. I takové hlasy v této věci zazněly a čas od času zaznívají stále. Realita je ovšem zase zcela odlišná. Odborníci na zdravotnictví, mám na mysli samozřejmě ty z praxe, nikoliv různé teoretiky, kteří hájí jen zájmy nadnárodních farmaceutických korporací a prosazují americký model zdravotní péče jen pro bohaté, se víceméně shodují v tom, že peněz je ve zdravotnictví dost, jen jsou špatně nastaveny finanční toky v systému. Takže zrušení onoho nedůstojného poplatku zejména pro důchodce a sociálně slabé naše zdravotnictví rozhodně nepoložilo a napoloží. Nemálo lidí i u nás si ale stále myslí, že zdravotnictví by mělo být stejným byznysem jako třeba bankovnictví nebo výroba automobilů. V civilizovaném světě je ale zdravotnictví především veřejná služba dostupná všem potřebným. Velká škoda jen, že dnes stále ostouzený a vysmívaný MUDr. David Rath nedostal šanci být minimálně jedno celé volební období ministrem zdravotnictví. Pak bychom s velkou pravděpodobností viděli, že naše zdravotnictví může efektivně fungovat i bez různých příplatků a bez hloupých julínkovských nápadů učinit ze zdravotní péče především komerční službu. Dost možná, že vše co se kolem Ratha odehrálo velmi úzce souvisí s tím, aby už nikdy nemohl ovlivňovat situaci v naše zdravotním systému… Snad se ale přece jen někdy dozvíme pravdu o tom, co vše stálo za jeho odstraněním z veřejného života a jeho politickým pádem.

Pohádka o škodlivosti proplácení prvních tří dnů nemoci

Posledním příkladem je dlouhodobá snaha některých levicových poslanců a senátorů znovu zavést proplácení prvních tří dnů nemocenské. To v rámci svých úsporných reforem, které měly údajně náš stát zachránit před jistým finančním krachem, zrušila před lety jedna z rozpočtově velmi odpovědných pravicových vlád, jejíž předseda, jak později vyšlo najevo, užíval k rozhodování o věcech veřejných zcela jiný tělesný orgán než mozek. Což se projevilo na mnoha opatřeních z této doby.  Tedy podle logiky tohoto opatření člověk, který je řádně zdravotně pojištěn, by v době nemoci neměl brát první tři dny vůbec nic, aby náš stát náhodou nezbankrotoval. Svými propagátory bylo toto opatření označováno i jako údajně velmi účinný bič na simulanty, kteří si to díky němu jistě dobře rozmyslí (ony moudré hlavy vůbec nenapadlo, že dost lidí kvůli tomu naopak bude nemoc raději přecházet, to se také stále děje, což se na zdraví většinou později negativně podepíše, ony neplacené tři dny nemoci jsou pro řadu lidí opravdu citelným zásahem do rodinného rozpočtu).

Obzvláště ironické bylo, že toto opatření schvalovali ti, kteří mají nemocenskou placenou i první tři dny v plné výši. Je to vůbec zajímavá logika i ve světle všech korupčních skandálů našich zejména pravicových politiků a jejich podnikatelů již od počátku 90. let, od dob kuponových privatizací, zmanipulovaných veřejných zakázek na předražené stavby dálnic, silnic, cyklostezek nebo tunelů. Tyto hlavní korupční případy byly opakovaně vyčísleny a ztráty se odhadují v řádu mnoha desítek miliard korun. Stačí si pro příklad připomenout jen nejvíce prezentované kauzy v našem hlavním městě a množství veřejných prostředků, které tímto zmizely na privátních kontech. Zase uslyšíme stejnou písničku o údajně nezbytné dani za svobodu podnikání, se kterou je nutno vždy počítat a daňoví poplatník ať je vždy připraven krýt tyto nezbytné ztráty.  A to ještě není konečná bilance, ostatně u nás nikdy nebyla a asi ani už nebude vůle vyčíslit tyto hospodářské škody. Ti, kteří v tomto mafiánském systému jeli a jedou, měli totiž vždy dokonalé politické i bezpečnostní krytí. A těch pár potrestaných slouží jen pro uklidnění veřejnosti, aby to nebylo příliš okaté. Takže ztráty postupně zaplatí jako vždy daňoví poplatníci. Nelze opomenout ani mnohamiliardové daňové úniky a daňové nedoplatky. Je u nás dost tzv. podnikatelů, kteří placení daní považují za totální nespravedlnost a nezasloužený trest za svůj úspěch v byznysu. Atˇ prý daně platí jen ti hloupí, kteří tuto povinnost neumí obejít. Oni prý stát k ničemu nepotřebují, jelikož si vše mohou dovolit v hotovosti zacálovat z vlastní kapsy (tedy nejspíše i třeba nákladnou rekonstrukci dálnice nebo železnice nebo letiště sloužící jejich byznysu). 

A to musíme samozřejmě ještě započítat i velkozlodějnu jménem církevní restituce, která náš stát zatíží dalšími desítkami miliard. Ale prý se můžeme těšit na to, jak u nás pokvete církevní turistika, kolik nových pracovních míst církev zřídí díky vrácení tisíců hektarů polí, luk a lesů, ale i historických památek či pivovarů. Máme mnoho příkladů toho, že když jde o moc a o prachy pak si naše pravice s katolickou církví rozumí více než dobře a utváří tak systematicky pro sebe vlivnou volební koalici a mobilizační hlásnou troubu tu proti rudému nebezpečí, tu proti Zemanovi na Hradě a vůbec všem, kteří mohou narušit špinavé kšefty těchto bratrstev, které spojuje především víra v sílu a moc peněz a v účinné techniky vymývání mozků hlavně mladé generace… Ale všeho do času, jsme přeci i zemí kacířů, kteří dokáží, když jde do tuhého, zburcovat i většinu národa, aby se vzbudila z netečné pasivity a aktivně, důrazně i patřičně hlasitě postavila proti panské zvůli. 

O budoucnost nemusíme mít strach

Zatím však můžeme být úplně klidní. Žádná velká vzpoura nespokojenců, která by strhla většinu národa, není na pořadu dne. Ekonomika prý roste, veřejný dluh se snižuje, roste počet pracovních míst i průměrná mzda, stejně jako počet dolarových milionářů v Čechách na Moravě a prý i ve Slezsku. Přijmeme uprchlíky, jimiž obsadíme pracovní místa, která by našinec nikdy nevzal, stavebnictví podpoříme stavbou domů a mešit pro uprchlíky a ti nás vděčně přijmou jako spolehlivé spoluobčany. Tím uklidníme Brusel, Berlín i Washington a zas bude naše euroatlantické spojenectví v cajku, možná už definitivně na věčné časy. Před námi je tedy budoucnost, o níž se nám ani nesnilo. A nás už čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty…Třeba v podobě dobrovolně-povinné práce na církevním poli nebo v církevním lese. Samozřejmě půjde o práci nezištnou a ten kdo bude chtít, mít to tam nahoře dobré, může nadto ještě navíc přispět i do sbírky pro sociálně potřebné…V demokratické a svobodné společnosti se žádné podobné aktivitě přeci meze nekladou… Tak jen vzhůru do toho a půl je hotovo…    

Bc. Miroslav Pořízek