Německý týdeník Der Spiegel navrhl v jedné ze svých posledních příloh zřídit mezinárodní soudní dvůr ke stíhání trestné činnosti násilného vystěhování Němců podle modelu norimberských procesů proti prominentním nacistickým válečným zločincům. Der Spiegel stojí na straně berlínské politiky podporující němectví ve východní Evropě a využívající tamních germanofonních menšin k vytváření zón vlivu bezprostředně za hranicemi Spolkové republiky. Kulturní dědictví bývalých východních Prus prý nepatří jen těm, kteří tam dnes žijí, ale rovněž milionům občanů, kteří dnes sídlí v Německu nebo kdekoliv jinde.
Prý nepodjatí
Koncem ledna vyšlo poslední číslo dějepisné řady zpravodajského časopisu Der Spiegel s názvem „Němci na Východě". Publikace, která se obrací k široké veřejnosti, doplňuje líčení útěku (přesídlení) Němců po druhé světové válce z východní a jihovýchodní Evropy o texty popisující současnost tamních germanofonních menšin. Autoři předpokládají, že nastupující, nepředpojaté generace opustí dosavadní spory a zaujmou zcela jiné postoje; tradiční postoj k vyhnancům se prý změnil. Obraz východních Prus by měla znovu tvořit stará východopruská šlechta - Marion hraběnka Dönhofová (1909-2002, šéfredaktorka a vydavatelka Die Zeit) nebo Hans hrabě von Lehndorff (1910-1987, chirurg a spisovatel). Jak říká v nostalgickém rozhovoru historik, politolog a slavista Andrea Kossert: „Kdo vytvořil naše ponětí o východních Prusích? Až do osmdesátých let to byli výlučně šlechtici jako hraběnka Dönhoffová nebo hrabě von Lehndorff, Alexander vévoda zu Dohna-Schlobitten (1899-1997, německý východopruský velkostatkář a voják, který zorganizoval v lednu 1945 1500 kilometrů dlouhou výpravu svých zemědělců na koních z východních Prus až do Brém, což pak popsal v knize Vzpomínky starého Východoprušáka) nebo Esther hraběnka ze Zvěřína (1904-1985). Tím vzniká představa, že východopruskou krajinou rajtují šlechtici na koních, hovoří láskyplně a otcovsky se svými podanými, že se starají o pořádek. Skoro nikdo ve Spolkové republice se tímto problematickým dědictvím nechtěl obtěžovat, spíše popouštěl uzdu svým touhám dívat se na takové obrázky, které by odpovídaly jeho romanticko-nostalgickým představám."
Ve šlépějích Němců
Nehledě na uvedené poznámky - a často přímo v protikladu k nim - šíří Der Spiegel starý berlínský názor, že „odsun" (přesídlení, vysídlení) byl „bezprávím". K tomu se připojují otevřené, kulturně i politicky zarámované nároky na bývalá východní území velkoněmecké říše. U historických východních Prus to znamená tvrdit, že sice přirozeně náleží „těm, kteří tam dnes žijí", nicméně že „kulturní dědictví náleží prostřednictvím rodinných struktur zrovna tak milionům těch, kteří dnes žijí v Německu nebo kdekoliv jinde". Několik příspěvků je věnováno právě tomuto „kulturnímu dědictví", jeden z nich například líčí život „angažovaných obyvatel" v kaliningradské oblasti, kteří tam chtějí zachovat stopy svých bývalých (německých) spoluobčanů. K těmto snahám patří mj. návrat k původním (de facto slovanským) zeměpisným názvům namísto sovětských nebo obnova pomníku pruské královny Luisy (1776-1810). Der Spiegel ale tvrdí: „Moskva dělá vše, co může, aby německá minulost tohoto území upadla v zapomnění."
Zóny vlivu
Úlohu německy mluvících menšin popisuje Der Spiegel v článku „Díra v dějinách" na příkladu jihozápadního Polska. Tamní „slezská" menšina by si mohla za pomoci německé státní podpory v rámci Evropské unie vydobýt lepší pozici. Jen ve Spolkové republice se od roku 1990 utratilo ve prospěch německy mluvících menšin minimálně 150 milionů € (necelých 5 € na jednoho etnického Němce v zahraničí za rok). Svého postavení pak německy mluvící menšiny využívají k podpoře dalších práv: požadují více místních názvů v němčině, více německy psaných pomníků a v neposlední řadě i kompletní školní vzdělání v německém jazyce. Třebaže polská vláda odmítá další vylučování německé menšiny z polské společnosti, je na letošek naplánován kulatý stůl, který by jí měl umožnit „další pokroky". Berlín si prostřednictvím německých menšin utváří zóny vlivu a pomalu, ale jistě omezuje svrchovanost dotčených státních útvarů. Například Svaz vyhnanců uskutečnil v roce 2009 projekt podporující „němectví" ve východní a jihovýchodní Evropě. Šlo o výstavu k „dějinám německého osídlení či německých osad na východě". Výstava pojednávala o německých osadách „povolžských Němců" v Rusku. Podobně ocenily organizace berlínské „menšinové proněmecké" politiky propůjčení Nobelovy ceny za literaturu rumunské autorce německé národnosti Hertě Müllerové, která ve svých dílech popisuje následky násilí, krutostí a teroru, jak je sama zažila v komunistickém Rumunsku za vlády Nicolae Ceausesca - vše z pohledu německé menšiny. (Herta Müllerová popisuje také deportace etnických Němců z Rumunska do stalinistických gulagů.) Světovou proslulost získala po roce 1990 (po převratu), kdy obdržela celou řadu zvláště německých ocenění, jako je Kleistova cena (1994), cena Aristeion (1995), mezinárodní literární vyznamenání v Dublinu (1998) či Werfelova cena za lidská práva (2009).
Skoro žádný rozdíl
Nápadné místo zaujímá v Der Spiegel příspěvek, který se zabývá právními postihy zločinného vyhnání Němců po druhé světové válce. Stojí v něm, že během vyhánění Němců z východoevropských zemí byly napáchány zločiny proti lidskosti, které se „ničím neliší" od zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii (a jež odsoudil mezinárodní tribunál v Haagu). Skutečnost, že tyto činy nebyly předmětem norimberského procesu proti hlavním nacistickým zločincům, se ve Spolkové republice setkává s velkou nelibostí. Proto je údajně „pochopitelné", že mnozí „pováleční Němci", především ti, co byli vyhnáni či přesídleni, označují rozsudky norimberského tribunálu za „justici vítězů", která „neodstranila dějinné bezpráví, ale naopak ho přímo zvětšila".
Poučme se od Estonců
Der Spiegel tvrdí, že „zločiny spáchané vyhnáním" lze soudit (a odsoudit) i dnes. Precedentem je Estonsko. Tam byla v roce 1994 do zákoníku vložena pasáž, podle níž lze některé zločiny proti lidskosti potrestat i s relativně dlouhým časovým odstupem. V Estonsku byli odsouzeni dva muži, kteří „se podíleli na deportaci civilistů do sovětských pracovních táborů". Evropský soudní dvůr pro lidská práva ve Štrasburku rozsudky prohlásil přese všechny zákazy retrojurisdikce za právoplatné. Lze „jen stěží popřít", že násilné „vyhnání Němců" bylo - podle dnešních měřítek - „zločinem proti lidskosti". S estonskými rozsudky potvrzenými evropským soudním dvorem „duch Norimberku" žije: „Co mohlo udělat Estonsko, to mohou udělat jiné země také."
Obžaloba obžaloby
Der Spiegel navrhuje zřídit mezinárodní soudní dvůr za účelem odsouzení takzvaných zločinů proti lidskosti spáchaných na Němcích jejich vyhoštěním (vyhnáním, odsunem); usiluje o zřízení jakéhosi Norimberku II. Tribunál by mohl vzniknout na základě „občanskoprávních smluv ze strany států činných v tehdejších deportačních akcích". Pod zobecňujícím pojmem „deportující státy" se skrývají státy východní a jihovýchodní Evropy, které po druhé světové válce na základě postupimské dohody vystěhovaly příslušníky německy mluvících menšin, sloužící nacistickému Německu coby páté kolony, na území pozdějšího západního Německa (tj. do Trizónie). (Poznámka překladatele: Je zajímavé, že o vyhoštěncích deportovaných do bývalé sovětské okupační zóny a pozdější Německé demokratické republiky tu není ani slovo. Taktéž žádná zmínka o deportacích rakouských Němců do Rakouska.)
Každá vláda Spolkové republiky od roku 1949 hodnotila vyhnání Němců jako bezpráví, které je nutno potrestat. Nedávno se Spolkový sněm vyslovil pro to, aby byl 5. srpen vyhlášen dnem památky nespravedlivého a nezákonného vyhnání. Takový krok by byl ještě před několika roky považován za vyloučený. Stejně jako dnes představa, že se zřídí tribunál odsuzující státy, které postupovaly podle postupimské dohody.
Z textu uveřejněného na webu GermanForeignPolicy.com 16. února 2011 přeložil Jaromír A. Máša. Redakčně upraveno.
Převzato z Revue politika
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz