Nikdy v životě jsem neslyšel tolik nehorázných otřepaných lží o Češích, Československu a českých dějinách

Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.

Živě si vzpomínám na svou návštěvu Sudetoněmeckého dne v Norimberku r. 1998: chtěl jsem to prostě jednou vidět na vlastní oči, vnímat atmosféru, všímat si, na co posluchači zvlášť živě reagují, nejen číst výtahy z projevů a u stolu v Praze psané komentáře.[2]    Navštívil jsem i specializované přednášky a semináře. Nikdy v životě jsem neslyšel tolik nehorázných otřepaných lží o Češích, Československu a českých dějinách (historikům ovšem dobře známých) jako v hodinovém programu Witikobundu, tohoto "tvrdého jádra" SKS, který v podstatě pokračuje v henleinovských tradicích. Naplněný sál pro 900 osob až vibroval frenetickým potleskem a řevem souhlasu s řečníkem, předsedou Witikobundu Übelackerem, který hlásal, že bylo otázkou života a smrti pro Německo zlikvidovat Tschechei, která prý dala k dispozici svá letiště pouhou letovou hodinu od Berlína "stovkám bolševických bombardérů"; to není lež nová, ale se vším všudy převzatá z goebbelsovské propagandy. Na československých letištích nebyl v r. 1938 ani jediný sovětský bombardér. Řečník tvrdil, že nikdy se Češi neměli tak skvěle, jako v protektorátu za okupace, o čemž prý nejlépe svědčí tehdejší exploze porodnosti. Že těhotenství bylo tehdy jedinou záchranou českých dívek před totálním nasazením na otrockou prací v říši (ta asi desetina, která se dožila dneška, se dočkala skrovného odškodnění), přirozeně neřekl; vzhledem k posluchačům převážně středního věku to sotvakdo z nich věděl z autopsie. Bylo velmi poučné také poslouchat poslance Evropského parlamentu, který se holedbal, že jako majitel export-importní firmy do Latinské Ameriky mluví skvěle španělsky i portugalsky, čehož využívá mezi španělskými a portugalskými kolegy-poslanci ve Štrasburku, aby je informoval o křivdách, jež na sudetských Němcích Češi odjakživa páchali. Činí-li to způsobem, jako svrchu zmíněný referent, můžeme si gratulovat, že rezoluce Evropského parlamentu nejsou pro nás ještě horší.

Tón sjezdu udal ostatně už ve zdravici v Sudetendeutsche Zeitung spolkový ministr T. Waigel větou, že v předmnichovském Československu prý neměli sudetští Němci "ani elementární menšinová práva". Nic než nestydatá lež. Československé menšinové zákony patřily tehdy k nejliberálnějším v Evropě vůbec. Německá menšina v Československu ovšem byla do hloubi duše uražena a dotčena tím, že je "pouze menšinou", že není národem vládnoucím nebo aspoň spoluvládnoucím, ačkoliv se na vládách od r. 1926 a ještě šíře od 1929 přímo podílela. Také to byla vzácná výjimka, kromě naší republiky nakrátko jen v malém Estonsku, nikde jinde. První republika velmi usilovala o prosazování občanských principů do života a mechanismu státu, každý občan měl plná práva bez ohledu na rasu, vyznání či národnost. To bohužel nestačilo ani aktivistickým německým stranám, i ty se domáhaly kolektivních práv menšin, zvláštních kolektivních práv pro "němectví". To bylo neblahé dědictví tzv. völkisch (jen nepřesně asi: národovecké) ideologie, která mezi nimi byla po desetiletí zakořeněna. Takový princip ovšem naprosto odporoval tehdejšímu chápání demokratické občanské rovnosti.

Výňatek z textu autora