PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D.
Již delší dobu se setkáváme s přístupy, které nejrůznějším způsobem snižují naši národní a státní identitu, jako by byla nějakým mýtem obtížným pro evropskou integraci, a jakoby tato evropská integrace byla zárukou prosperity a bezkonfliktnosti. Hlavní argument těchto úvah je, že větší celky se dovedou vypořádat se všemi problémy lépe a že existence národů byla příčinou neustálých válek v Evropě. Jen letmý pohled do historie jasně ukazuje, že velké celky si nikdy nevedly lépe, než menší, spíše naopak. Jejich existence byla plná vnitřních problémů, konfliktů a ke své existenci potřebovaly často nějaký druh expanse, ať to bylo území, nerostné zdroje, levná pracovní síla či dokonce nepřítele. Dokonce někteří hájí názor, že úsilí menších středoevropských národů, zvláště Československa r. 1918, na svou samostatnost bylo pomýlené. Tyto politicky účelové interpretace, ignorující nejen podmínky, ve kterých k rozpadu Rakousko-Uherska došlo a pozitivní výdobytky obyvatelstvu většiny vzniklých států, ale v mnohém navazují na předválečnou velmi neobjektivní německou historickou literaturu.
Národy byly do válek vtahovány po celá staletí proti své vůli buď agresí zvenčí nebo svými mocenskými vrstvami, včetně církví, které považovaly války za naprosto legitimní prostředek řešení všech problémů, se kterými si nevěděly rady, včetně sociálních. Teprve osvícenství, doprovázeno sociálními tlaky zdola, začalo hledat cesty z těchto stálých konfliktů i k obecné nápravě, v níž myšlenky na vzdělání lidí, demokratizaci a liberalismus převážily nad různými utopiemi. Díky části své inteligence a reformační tradici patřil český národ ve k těm, které se chopily myšlenky na vzdělání a demokratizaci s obdivuhodnou iniciativou v rámci málo příznivých podmínek. V tomto kontextu, národ nebyl myšlenkovou konstrukcí, jak někteří tvrdí. Byl realitou s konkrétními aspekty (jazyk, území, historie, kultura), s níž se lidé mohli ztotožnit, vedla k pocitu sounáležitosti, tedy k jedné z podmínek demokratizace a demokracie. Přinášela nové možnosti pro účast lidí v kulturní, politické a sociální oblasti, pocit reálnější zodpovědnosti za sebe, za druhé i za celek. Tím sílila morální dimenze společnosti a tím podmínky k demokratizaci života i politiky. To vše na pozadí vědomí, že každý národ měl jinou úroveň, tradice i potřeby. Tak jako je přemyslovská doba klíčem k našim státním dějinám (Vlastimil Vondruška, Právo 24. 9. 2012), tak je 19. století klíčem k našim demokratizačním a moderním politickým dějinám, uskutečňovaným většinou navzdory poměrům v habsburské říši.
V pozadí byly osvícenské myšlenky se svou vírou, že náprava poměrů, včetně sociálních, vyžadovala demokratizaci poměrů a veřejnosti -- aby veřejnost mohla ovlivňovat a kontrolovat politickou moc ku prospěchu veřejného dobra, neboť nedostatečně kontrolovaná moc se vždy obrátí proti potřebám společnosti. Proces vzdělávání veřejnosti k politické dospělosti byl obtížný, nikdy nekončící, závislý na idealismu a odvaze humanitní inteligence, často pronásledované jak tomu bylo v habsburské říši do 60. let 19. století a znovu v obdobích totality ve 20. století. Málo veřejností kontrolované mocenské vrstvy vnímají vzdělání jen z perspektivy svých mocenských a ekonomických zájmů, a ne z hlediska práva lidí na svůj duševní, morální a politický rozvoj. To, že se úroveň vzdělání trvale od 90. let 20. století obecně snižuje, indikuje na vzrůstající moc konservativních nedemokratických sil, v něž se proměnili i stoupenci tržní ekonomiky, kterou mnozí chybně ztotožňují s demokracií.
Demokratická vláda, by měla representovat všechny důležité potřeby, které sdílí většina lidí, jako nutnost péče o zdraví lidí, vzdělání, o veřejnou dopravu, zajištění ve stáří, o hodnotnou kulturu atd. Současné intensivní úsilí o privatizaci těchto statků v zájmu soukromého zisku rozkládá podmínky nutné pro demokracii. Krátce před svou smrtí, se Milton Friedman omluvil za své rady postkomunistickým vládám, aby co nejvíce privatizovaly. Největší morální deficit těch, kteří se po roce 1989 dostali k moci, je, že pohrdli možností se poučit z minulých zkušeností, z historie, z intelektuálního bohatství, zvláště z období do roku 1938, a přijali politické, právní a ekonomické koncepce sice v souladu s globalizujícími ekonomickými zájmy, ale odporující ideji demokracie, které jde vždy o úroveň celé společnosti, tedy o spravedlnost, rovnost a svobodu pro pozitivní činnost. Základní podmínky pro rozvoj demokracie zůstávají v podstatě stejné: důraz na společné potřeby, morálku a to i v politice, na snadno dostupné kvalitní vzdělání a to i politické, jasné a vymahatelné zákony, respekt ke všemu pozitivnímu, čeho bylo dosaženo v minulosti, taková úroveň veřejnosti, aby mohla efektivně kontrolovat mocenskou vrstvu.
Rozvoj potřebných podmínek k rozvoji demokracie, byl po roce 1989 lehkovážně ignorován v zájmu privatizace a tak zvaných západních investorů, jejichž hlavním zájmem bylo zničit českou soběstačnost a konkurence schopnost v mnoha odvětvích, vše pod dohledem velkého počtu nejrůznějších západních poradců, lobbyistů a tajných služeb. Je téměř zákonité, že tento proces přinesl obrovskou korupci, morální a sociální úpadek. Důraz na práva k demokracii nestačí, neboť ty mohou snadno společnost atomizovat, čímž opět oslabují podmínky nutné pro demokracii. Hodnoty, které přispívají k pocitu sounáležitosti jsou jednak morální, a jednak ty, které vyplývají ze společné existence a úsilí.
Problém v současnosti je, že nově privilegovaná vrstva se vymkla z pocitu sounáležitosti se svým národem, necítí se jeho zodpovědnou součástí, naopak vnímá společnost převážně jako zdroj svého snadného zisku, své moci. V její ignoranci a lhostejnosti k úrovni národa, se odráží scestná liberalistická idea, že si každý může za svůj osud sám. Analogická situace je známá z kolonií. Nejenže koloniální státy bránily tomu, aby lidé v koloniích vytvořili moderní národy, ale naopak, vytvořily si vždy úzkou mocenskou bohatou vrstvu, která měla pohrdání pro vlastní lidi a dovedla se k nim chovat krutě.
Naopak na Západě i ve střední Evropě, vyrůstala v 19. století demokratická orientace z vědomí příslušnosti k národu, s nímž se její členové mohli smysluplně ztotožnit -- jazykem, kulturou, tradicemi, historií, případně náboženstvím, problémy, které potřebovaly řešení. Tyto hodnoty vytvářely podmínky pro politickou dimenzi, pro účast veřejnosti v politice. Státy budované na národním principu byly v mnohém úspěšnější než ostatní. Otázka etnických menšin byla v tomto kontextu vždy citlivá, v případě Československa zvláště pokud jde o sudetské Němce a Mnichov. Literatura, která ukazuje, že měli i v praxi i právně více práv než požadovaly mezinárodní smlouvy, je bohužel v současnosti značně ignorována. Nejen T. G. Masaryk a E. Beneš brali v r. 1918 demokracii vážně, byli si vědomi neudržitelnosti habsburské říše i vnitřního úsilí Čechů a Slováků. Československo nebylo vytvořeno jen účelově pro západní zájmy, jak mnozí tvrdí (např. V. Bělohradský, Právo, Salon, 27. 9. 2012), ale v zájmu střední Evropy, demokracie i Západu. Německo, nedostatečně zajištěné Západem k demokracii, nesmířené se samostatností středoevropských států, zbrojilo již od 20. let, dokonce ve spolupráci se Sovětským svazem. Vyčerpaný Západ prostě nechtěl novou válku a ustupoval Hitlerovi na několika frontách (Porýní, Rakousko, Československo, dokonce i reparací dostal od Německa málo).
Při vytvoření Československa bylo podstatné, že vznikl stát demokratický se sociální orientací a úsilím pozvednout kulturně své obyvatelstvo, což se mu podařilo zvláště na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Z konceptu systematického vzdělávání, na němž měl zásluhu i Masaryk a inteligence jím vychovaná, je možné se poučit i dnes. Masaryk si byl vědom, že obecný vývoj k demokracii nebude bez problémů, ale věřil, že existence každé demokracie je cenným vkladem pro úroveň lidí, národa i pro budoucnost. Byly vytvořeny určité normy slušného a zodpovědného jednání, kultura měla i morální dimenzi a pomáhala rozumět světu, ve kterém lidé žili, pomáhala rozvíjet humanismus. Bělohradský nemá pravdu, když říká, že umění, literatura by neměly vychovávat. Ono umění totiž vždy nějakým způsobem vychovává ať chceme či nechceme, a to i umění špatné a vulgární. Skutečné umění je odhalováním podstatné pravdy, a podtext tohoto odhalování musí mít mravní dimenzi, jinak může být destrukce snadno povýšena nade vše s velmi pochybnými důsledky.
Intelektuální útoky proti hodnotě národa, ať již v etnickém nebo politickém smyslu, nahrávají nedemokratickým tendencím, atomizaci společnosti s nejrůznějšími protichůdnými zájmy, které většinou nejsou důležité z hlediska komunity, ale z hlediska vytvoření nadnárodních celků důležité jsou. Nadnárodní celky však nemají tu šíři důležitých dimenzí lidské existence potřebných k pocitu sounáležitosti a rozvíjení demokracie. Není náhoda, že všechny umělé pokusy o vytvoření nadnárodních celků postrádaly efektivní demokratické principy a skončily nedobře. Podmínkou užitečné a nekonfliktní ‚integrace‘ musí být konstruktivní respekt pro národy a státy, zvláště menší, pro jejich úroveň, včetně mravní, pro jejich historii, kulturu. Všechny národy se vyvinuly dlouhým historickým procesem k obdivuhodné úrovni a staly se a v konfliktu s mocenskými kosmopolitními vrstvami od 18. století základem demokratické orientace. Velké státy se musí naučit vnímat menší státy jinak než jen z hlediska svých ekonomických a politických zájmů. Jinak se každá ‚federace‘ může prostřednictvím centrální vlády snadno zvrhnout v nějakou totalitu, s katastrofálními důsledky na úroveň a existenci lidí a menších národů. To, že Západ nedokáže pozitivně řešit své vlastní problémy, ukazuje na nebezpečné aspekty evropské integrace, v níž demokratické a sociální principy nejsou dostatečně respektovány.
V tomto kontextu se řada našich publicistů velmi mýlí, když podceňuje národní cítění (nazývané národovectvím) a české demokratické tradice, do kterých patří nejen T. G. Masaryk, ale kulturně téměř vše, co bylo vytvořeno přinejmenším od českého národního obrození po 60. léta 20. století. Václav Bělohradský před časem rozhořčeně nazval české obrození ‚kýčem‘. Téměř se zdálo, jakoby měl Čechům za zlé, že se nenechali pohltit multinárodní habsburskou říší ovládanou Němci. Takovému pohledu schází nejen znalosti historie, ale mravní, kulturní a emocionální dimenze. Zároveň odráží určitý současný konzervativní trend v pohledu na historii, který se soustřeďuje na kritiku všech pozitivních aspektů moderní historie, ať už osvícenské nebo národů, za účelem podemlít základy demokratického proudu vývoje. Začíná se idealizovat Rakousko-Uhersko, které se rozpadlo zevnitř v důsledku nedostatku demokracie a trvání Němců na svém dominantním postavení vůči ostatním národům. Kdyby se lidé a národy měli vzdát svého úsilí o větší svobodu, rovnoprávnost a demokracii proto, že je nebezpečí, že se to nějak zvrtne, pak by lidé žili ještě v otrokářském systému.
Demokracie v zájmu spravedlnosti a lidské důstojnosti vyžaduje vědomé úsilí postavené na specifické, humanitní filosofii a konceptu rovnosti a spravedlnosti. Vyžaduje inteligenci schopnou vychovávat veřejnost v demokratických hodnotách, vzdělané politiky respektující demokracii, politicky vzdělanou a aktivní veřejnost a jednotlivce zodpovědné za sebe i za druhé. V tomto kontextu je nezastupitelná důkladná znalost historie a respekt pro to, co se od osvícenství nazývá ‚filosofie dějin‘ (západní myšlenkový proud směřující k rozvoji pozitivního potenciálu jednotlivců i společnosti), kterou pro český národ formuloval Masaryk. Poměrně náročný úkol, ale hodný lidské důstojnosti. Sám navazoval na českou reformaci, české obrození a politicky na Karla Havlíčka. Tím byl většině lidem i srozumitelný, tím inspiroval k pozitivní práci, která přinesla nesmírně cenné výsledky v kultuře i ve vědě, v sebeznalosti a v úrovni národa. Ještě před 1. světovou válkou věnoval tři desetiletí demokratické výchově národa, zvláště inteligence. Tam je veliká cena jeho práce. Demokracii s Havlíčkem a dalšími, stavěl částečně do protikladu k liberalismu, neboť ten s jeho podceňováním hodnotné kultury, mravnosti, národní identity, sociálního smíru a s přirozenou inklinací vykořisťovat slabší, nebyl zcela slučitelný s ideou demokracie. Dne se důležitost tohoto demokratizačního vývoje podceňuje i ve školách. Masaryk si byl vědom možných zvratů, ale věřil, že příležitost k nápravě věcí veřejných a k důstojnějšímu životu občas přichází, ale nesmí se promarnit. Inteligence a společnost na ni musí být co nejvíce připravena i se schopností navazovat na vše pozitivní, co tu bylo vytvořeno v minulosti.
České národní obrození nebyl žádný kýč ani omyl. Naopak byl výsledkem vědomého úsilí stále vzrůstajícího počtu inteligence o pozitivní rozvoj zanedbaného českého národa. Znali a obdivovali českou reformaci, která ukazovala na silný pozitivní potenciál českého národa. Čerpali z myšlenek osvícenství, v jehož zájmu nebyl jen jednotlivec, ale přímo úroveň společnosti. Obrozenci věděli, že bez modernizace českého jazyka a bez českých škol, literatury a vědy nebyla naděje na sociální pozvednutí české společnosti, nebyla naděje na vymanění se národa z nedůstojné, demoralizující a sociálně tristní situace v habsburské říši. Kdokoli popírá cenu obrození, nerozumí historii. Masaryk se cítil hluboce zodpovědný za vše pozitivní, co český národ během historie vytvořil. Je bláhové, když se ho někteří historikové snaží vtěsnat do nějakého rámce „mýtů“. Máme dostatek literatury čerpající z reálných znalostí a těch bychom se měli v přístupu k naší národní historii držet. Ale i mýty, které inspirují k pozitivní práci, ke konstruktivním přístupům, nejsou k zatracení. Situace v této zemi by byla podstatně jiná, kdyby byli naši politikové po sametové revoluci v r. 1989 navazovali na pozitivní zkušenosti českého a slovenského národa a nevedli řeči plné prázdných ideálů a scestných nadějí v tržní ekonomiku a privatizaci. To byly ty scestné mýty, které zavedly tuto zemi tam, kde je. Součástí nápravy musí být i respekt ke všemu pozitivnímu, co nám minulé generace zanechaly, zvláště v oblasti rozvíjení demokracie. Autorka je historička.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 417. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, listopad 2012.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz