Dr. Rudolf Hegenbart
Co pro mě znamená připomínka odboje proti fašismu ?
Pří vzpomínce výročí ukončení 2. světové války, osvobození naší vlasti, ale i obce Cikháj, nelze zapomínat na zradu západních spojenců v Mnichově z roku 1938. Tehdejší pocit národa vyjádřil básník Petr Křička ve své básni „Po Mnichovu.“ Vybral jsem závěrečnou sloku:
„Je svého osudu však strůjcem každý sám.
Vy jásáte, my krvácíme.
A zbytkem krve své se za svou lásku k vám
a za vás hanbou, hanbou, rdíme“.
Nezapomínáme na následný 15. březen 1939. V tento den německá vojska okupovala naši zemi. Tento den byl začátkem fyzické likvidace českého národa, jazyka a kultury, ale také počátkem formování odboje českého lidu proti německým uchvatitelům.
Ve 2. světové válce našlo smrt téměř 60 milionů obyvatel naší planety, 360 tisíc Čechoslováků, z nichž 200 tisíc zemřelo v policejních věznicích a koncentračních táborech. V nich strádalo a čekalo na popravu i 11 občanů malé horské vesničky Cikháj. Z cel smrti pankrácké věznice je osvobodila v květnu 1945 Rudá armáda. Obyvatelé obce nemohou opominout vypálení chalupy Vajsovy a prostřílení chalupy Roučkovy, odvlečení majitelů, ukradení zvonu z místní kapličky svaté Anny, časté návštěvy německých vojsk a gestapa, jakož i poslední vítězný boj partyzánů s německými vojsky za Cikhájem dne 27. dubna 1945. Neopomíjíme totální obsazení naší obce německými vojsky 1. května 1945 a strach občanů z možného vypálení a odvlečení. V paměti zůstává pomoc občanů partyzánům, jakož i jejich statečnost při stavění barikád a zamezení vstupu vojsk do naší obce. Nelze opomenou radost, která nastala 5. května 1945, kdy partyzáni prohlásili naši obec za svobodnou. Obec Cikháj byla střediskem odboje partyzánské brigády M. J. Hus a dalších oddílů.
Prezident, dr. E. Beneš, po návratu z exilu do naší osvobozené vlasti v roce 1945 mj. řekl : „…Na tuto válku se nesmí zapomenout a aby se nezapomnělo, je nutno ji sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat.“
Nezapomínáme na ideu odboje. Partyzáni při politických a bojových aktivitách byli vázáni přísahou, že „budou bojovat tak, jak bojovali praotcové husité…, že neustanou v boji a nesloží zbraně dokud země česká a moravská nebude vyčištěna od hitlerovských band…“. Připomínáme si i jejich přání, žít v sociálně spravedlivé společnosti bez hospodářských a politických krizí, bez improvizování života, bez stálé úzkosti o zítřek.
Při výročí od ukončení hrůzné války si znovu připomínáme zásluhu na našem osvobození od Sovětského svazu a jeho spojenců. Díky jemu Německá říše padla. Praha - hlavní město naší vlasti – vítala 9. května 1945 Rudou armádu květinami a zpěvem. Ve Žďáře nad Sázavou, v Cikháji, a v dalších místech Horácka, byl slavnostně uvítán první ruský voják 10. května 1945. Veliká byla radost občanů z úspěchů Rudé armády. S hrdostí, spontánně, slavili svůj státní svátek v den kdy byla osvobozena Praha.
Americký generál D. Einsenhower v červnu 1945 před kongresem USA prohlásil:
„ Tažení Rudé armády sehrálo nejdůležitější roli při porážce Německa. Schopnosti sovětského velení, statečnost a houževnatost jejich bojovníků – mužů a žen – musí nadchnout každého, kdo se rád obdivuje bojovým kvalitám vojáka. Sovětský lid přinesl obrovské oběti na své vlastní půdě, zpustošené zvěrstvy Němců. Jeho pevné rozhodnutí nepřipustit jiný výsledek války než vítězství, a to ve chvíli, kdy byl zatlačen až ke Stalingradu se bude uctívat v dějinách navždy.“
66 let po válce neexistuje světový mír. Svět je zahlcen vojenskými základnami a obloha zaplněna špionážními družicemi. V roce 1989 lid uvěřil tribunům z balkonů, že pravda a láska zvítězí nad nenávistí. Nezvítězila. Naopak. Různé skupiny nahlodávají velikou zásluhu Sovětského svazu na osvobození naší vlasti i úsilí partyzánského odboje, zpochybňují vlastenectví a statečnost našeho lidu, jeho vysokou poválečnou pracovní aktivitu. Někteří dokonce tvrdí, že hrůzy a utrpení ve 2. světové válce způsobovali Němcům občané naší vlasti.
Společnost se dělí. V roztříštění mrháme síly v půtkách proti sobě a nepřátelé v různých podobách se smějí a loví volně v kalných našich proudech. Kdy konečně poznáme, že svorností malé věci rostou, nesvorností velké se rozpadají? Mnozí pisatelé se domnívají, že nemáme paměť, že neznáme svoji historii a dlouhé zápasy našeho lidu o svobodu, suverenitu! Tu se nám vybavují znovu slova presidenta Beneše, tentokrát z roku 1947. Mj. řekl:
“…Může se stát, tak jako v minulosti, že se najdou tak zvaní „čeští vlastenci“, kteří se budou sudetským Němcům omlouvat a budou naklonění jejich návratu. Nenechte se oklamat a návratu nedopusťte. Hitlerové odcházejí, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává..“
Z historie víme, že zájmy vyvolených odpůrců naši vlasti byly vždy stejné. Likvidovat Slovany, mezi něž patříme, a zabrat české území. Vzpomeňme na Bílou horu. V roce 1903 komentoval tehdejší stav v naší zemi František Pátek ve Žďárském obzoru. Psal:
„Sláva Jana Žižky i následníka Prokopa Holého, též mučedníka kostnického, vše v času víru nepříznivém zašlo, zaniklo. Čech zvolna zdoláván byl stále a volný nebyl. V Čechii těžký padl sen, sen ochablosti, udolanosti, ba přímo – smrti národní! Po vlastech českých zhoubná cizota pak rostla a vzmáhala se v úkor Čechů zesláblých. Čech vyhnán z chrámů, paláců, statků svých, jež otcové mu dali hrdinní a stal se nevolníkem a cizák vládl jim i jeho jměním. Čas krutý byl to pro náš národ český“
Z některých statistik je známo, že téměř 70 % české ekonomiky je v rukou zahraničního kapitálu, rozprodáváme majetky, půdu. Mnohé skandály, zveřejňované sdělovacími prostředky, mě vedou k úvahám, že vychytralost má přednost před poctivostí, překupnictví před pracovitostí. I současná západní kultura zveřejňovaná sdělovacími prostředky se jeví jako jev, který neodpovídá českým zvyklostem, stejně jako vnucování konzumního stylu života. Mnohým i dnes vadí touhy prostého lidu po sociálním pokroku.
Zůstat věrni odkazu partyzánského odboje a našeho osvobození v květnu 1945 vyžaduje, rozebírat ideje pro něž šli partyzáni do zápasů za lepší svět, rozhodně vystupovat proti všem projevům, které narušují naši svrchovanost, samostatnost, naši českou identitu, bránit naši svobodu vybojovanou našim lidem v říjnu 1918 a v květnu 1945, chránit, opatrovat kulturní, technické, společenské bohatství naší vlasti, budované po staletí. Rozkrývat a zastavit právní podvody a rozmělňování majetku naší republiky ve prospěch dávných feudálů, pohrobků nacistů.
Naši zem máme krásnou, bohatou, za což vděčíme přírodě a lidské práci. Máme dějiny, které nás zavazují k vzestupu a k pokroku. Nezapomínejme na ně!
Básník Petr Křička v Cikháji
Rád vzpomínám na základní školu, na řídícího učitele Oldřicha Bartoše. Učil dobře, příjemně vyprávěl, hrál na housle, zpíval, maloval. Do naší obce přišel po okupaci fašistickými vojsky a po vzniku protektorátu Čechy a Morava. V té době jsem začínal chodit do školy. Mnohému, co se tehdy dělo, nerozuměl. Nevěděl jsem, že ony podmínky mu přinášejí velké problémy. Z jeho náznaků chování jsem však tušil, že se cosi děje. Později jsem i já chápal postupně příčiny jeho nervozity a stresů. Vypořádával se ze všemi možnými omezeními, které nařizovaly německé úřady a protektorátní režim. Odnesl a uschoval školní a obecní kroniku, uschovával některé knihy ze školní knihovny.
V hodinách výuky hovořil o Velkoněmecké říši, o protektorátu. Nezapomenutelné bylo vyprávění jak Přemysl Oráč se stal naším vládcem , jak se oženil s Libuší a měli spolu sedm dětí. Opakoval nám jejich jména a chtěl, abychom si je pamatovali. Dlouho jsem věděl mnohé o osudech Mnata, Vojena, Vnislava, Křesomysla, Nezamysla, Neklana a Hostivíta. Poutavé bylo vyprávění o Sámově říši prvním to státu Slovanů, o tom jak se zbavil a vyhnal ty osoby, které škodily jeho říši. Stejně vroucně mluvil o Svatoplukovi jako o energickém o bojovném panovníkovi. Ač jsem byl mlád, slova o Velké Moravě, o vzniku Českého knížectví a od roku 1198 o Českém království, jsem hltal a pamatoval si. Nepostřehl jsem, kdy v jeho výkladu končí historická fakta a kde začínají pověsti. Učil nás pokroku. Srovnával práci našich otců s prací dědů. Nabádal, abychom byli ještě lepší, což předpokládá dobře se učit, mnoho znát, nebát se poznávat vše, co přináší pokrokový svět. Ideje české státnosti byly velkolepé, inspirující. Překonaly staletí, nabádaly lid k účasti na rozvoji a ochraně vlasti, domova, byť o něj byl veden, s různými našimi odpůrci, neustálý zápas. Často připomínal historika a politika Františka Palackého. Ten v roce 1868 napsal:
„Po dávno vykonaném poněmčení Slovanů na severu, západu i jihu, nevymřeli jsme my Čechové v řadě národů, ač nás potkaly bezpříkladné katastrofy a po několik století byla utlačována národnost naše…stále vzmáhající se strana snaží líčiti nás pod zástěrou německého vlastenectví…co klín v těle německém, nebem i peklem hýbajíc sprovodila by nás ráda čím dříve tím lépe, každým způsobem násilně ze světa, jakožto oběť propadlou neuprositelnému Molochu moci a nadvlády německé…Je zapotřebí, abychom se vynasnažovali ducha mezi sebou oživovati, abychom zase jím oživováni byli…“
V takové chvíli se zamyslel. Po té otevřel starý časopis. Jmenoval se Žďárský obzor a byl vydán ve Městě Žďáře 1. ledna 1903. Četl nám článek Františka Pátka:
„..Nač nestačujeme počtem, měli bychom nahraditi odvahou, zdravým sebevědomím, rozumnou národní hrdostí. Smělému náleží svět. Ne pokornou tvář sluhy, ale hrdý výraz činných volných lidí, se kterými musí počítat každý, kdo je kolem nich….“
V tichosti řekl : „děti, buďme vždy dobrými Čechy“.
V hodinách tělocviku jsme všichni chodili do lesa. Na takovou chvíli jsem se těšil. V lese jsme, až na děvčata, lezli po stromech, dělali z mechu záhonky, parčíky. Hráli si. Po cestě zpět do školy jsme se zastavili u Památníku. Stál a stojí vedle školy. Je to kámen z pod Tisůvky, naší nedaleké hory 789m nad mořem. Před vznikem protektorátu byla na něm umístěna tabule se jmény místních občanů, kteří padli za naši svobodu a samostatnost v první světové válce. Na příkaz německých orgánů musela být, z velkého kamenného kvádru, odstraněna tabule se jmény a československý státní znak. Zde nás čekal starší muž s bílými delšími vlasy. Vítal nás úsměvem. Tehdy jsem netušil, že jde o básníka a spisovatele Petra Křičku. Vyprávěl nám o lese, o hoře Tisůvce, o Žákově hoře, o přírodě, o studánkách a pramenech řek Svratky a Sázavy. Vyprávěl o vlasti, o lidech, kteří vykonali mnoho dobrého pro český národ. Vyptával se nás jak se nám líbilo v lese, co dělají rodiče, o co se zajímají, jak jsou spokojení. Bývalý spolužák vzpomínal slovy:
„Řídící učitel byl vlastenec. Byl prvním v obci, který ve dřevníku schovával francouzský zajatce. U něj se schovával spisovatel Petr Křička. Chodil za námi k pomníku, vedle školy. My jsme seděli na schodech a on vypravoval a také se nás na mnoho věcí vyptával. Pamatuji si, že už měl hodně bílé vlasy.“
V závěru vyprávění nám Petr Křička recitoval jeden verš z básně Jana Nerudy „Jen dál“.
„Z bouřného času jsme se narodili/a krok za krokem v bouřných mračnech jdem / vstříc hrdě vznešenému svému cíli,/ šíj kloníce jen před svým národem. / My věděli, co nás cestou čeká;/ byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál - / toť jenom česká hudba odevěká,/ my při ní půjdem kpředu – dál, jen dál! „
Na úplný závěr řekl: „pamatujte chlapci a děvčata: šíj kloňme jen před svým národem“.
Spisovatel vždy patřil k Novému Městu na Moravě a k Maršovicím. Na pobyt zde sám vzpomíná:
„Zde začíná můj život v horácké vesnici, v drsné Českomoravské vysočině, v horách Žďárských, pravé to sněhové komoře. Byl jsem žák přespolní, neboli, jak mi říkali městští spolužáci, pes polní. A musel jsem v zimě – v létě šlapat z Maršovic do školičky. Byla-li cesta moc zlá – a zima na Horácku není věru žádný špás – tu dal děd zapřáhnout do saní. Byla to znamenitá věc, ten můj život školáčka v drsných horách a nezměnil bych svoje mládí za žádné jiné. Byl jsem vychován pevně, zdravě v čistém, neporušeném českém kraji, útulku mnohých Bratří v dobách
Temna. Tento sparťanský život dal mi reservoir síly a zdraví do života a nasadil mi hluboko do srdce lásku k přírodě. V rychtě (v Maršovicích bydlel, moje pozn.) vládl duch upřímného češství, hrdého vlastenectví a lásky ke slovanským národům.“
V období 2. světové války několikráte pobýval u řídícího učitele v obci Cikháj. Zde se léčil, schovával před gestapem, překládal Tolstého Annu Kareninu, psal básně. Procházel místní lesy, besedoval s některými občany, spolu s řídícím učitelem poslouchali zahraniční vysílání z Londýna a Moskvy a informace předávali občanům zapojeným do odboje, starali se o francouzské zajatce, kteří utekli z německého zajetí. S bolestí sledovali zatýkání místních občanů gestapem, příjezdy kolon německých vojsk do obce, vypálení a prostřílení rodinných domků německými vojsky, pročesávání houštin na okraji lesů německými vlčáky a střelbu pancéřových pěstí do lesů, obsazení obce německými vojsky. Nesmírnou radost měl z osvobození obce partyzány dne 5. května 1945 a ze slavnostního vyvěšení československé vlajky, po šesti letech. Petr Křička do školní kroniky napsal:
„Vidina královských Hradčan symbolu naší svobody a státní samostatnosti, vznášela se i před očima vlastenců cikhajských, kteří s nadšením účastnili se povstání národního ve slavném květnu 1945. ruku v ruce s partyzány, jimiž hemžily se lesy na Žákovici…“.
Dne 2. ledna 1946 pak dopsal do kroniky:
„ V cikhajské škole schovával jsem se v předjaří a na jaře r. 1941 (únor až duben) před gestapem pohostinných a statečných manželů Bartošových. Na mou otázku, jsou-li si vědomi v jaké nebezpečí se vydávají, poskytujíce mi útulek, odpověděli: „Ano, víme, ale nebojíme se“. I v pozdějších letech válečných pobýval jsem několikráte ve škole v Cikháji. Zde jsem se léčil ze své srdeční choroby, zde jsem přeložil značnou část Tolstého „Anny Kareniny“. Ke škole cikhajské vztahují se moje básně „Florinka“ a „Lesy šumí“, které vyjdou v mé nové sbírce válečné lyriky „Běsové.“ Mám rád lesy na Žlabině, na Žákovici, na Tisůvce procházel jsem je křížem krážem. Rád jsem poslouchával jejich šumění v letech, kdy hlasy ptáků, zvěře, vod a stromů bývaly člověku milejší než hlasy lidí…Mám rád pohled z Tisúvky na zelené moře na hranicích Čech a Moravy… Z mladičů, jimiž já jsem chodíval, bude kdysi vysoký les, z větví, jejichž dřeváčky vídal jsem v řádu na síni před třídou, budou dospělí mužové s ženy – naši Horáci. Přeji jim vše dobré v životě. Kéž jsou vždy pevným a věrným poutem královských Čech a milé Moravěnky. A generacím příštím, které si budou pěstovati své rozoumky a svá srdíčka ve škole cikhajské, přeju, aby na ni mohly vždy vzpomínati tak rády, jak na ni vzpomínám já.“
Ve stati „O Horácku a Horácích“, která vyšla v Lidových novinách 8. 10. 1946 vyznává lásku k horám Českomoravské vysočiny, volá po jednotě národa. Mj. píše:
„To nejsou hory, které tarasí, rozhraničují, oddělují a rozdělují, to jsou hory, které spojují a sjednocují. Tak jako páteř se svými obratli a žebry na ně připojenými pojí a poutá navzájem obě poloviny těla, tak i široký hřbet Českomoravské vysočiny rulovými svorníky svých rozsoch a vidlic váže a spojuje dvě části jedné, nedělitelné vlasti jednoho a téhož národa. Na západě královské Čechy, živel mužný, hrdinný, aktivní, nositele a tvůrce národních dějin, a na východě Moravu, zemi a duší ženskou, pasivnější, citovější a něžnější, milující sestru, drahou milenku, ženu věrnou a oddanou. Poutá je k sobě pevně, nerozlučně, navždy – v štěstí i neštěstí, v práci i oddechu, v utrpení i slávě. Posvátná místa jsou, kamkoliv kráčíš…“
V posledních letech byla výročí jeho narození a jeho úmrtí. Připomněl jsem si jeho aktivitu a vzdělanost. Byl členem České akademie věd a umění, členem Svazu čs. spisovatelů, Svazu čs.-sovětského přátelství, Přípravného výboru kulturního svazu, redaktorem Družstevní práce. Ovládal jazyk ruský, polský, německý, francouzský, anglický, italský.
Před 32 lety vydalo Horácké muzeum v Novém Městě na Moravě k 95. výročí narození a k 30. výročí úmrtí básníka a spisovatele Petra Křičky malou publikaci Anny Křičkové „Malá vzpomínka na dobrého člověka“. Paní Anna Křičková mě navštívila. Přinesla mně malou skládačku o rodině Křičkových a také sloku básně vztahující se k Moravě a to z doby kdy bylo Petru Křičkovi 12 let.
„Moravo, Moravo, já Tebe miluji,/ Ty vyhlížíš,/ jako když dvě zlaté rybky plují./ Já Tebe, Moravo, neopustím,/ já za Tebe svou krev hned vypustím.“
Navštívili jsem v obci místa, kde Petr Křička pobýval, četla si školní kroniku. Text Petra Křičky ve školní kronice převzala a nechala otisknout v publikaci.
Dojemný úvod k publikaci napsal Josef Pavlík, učitel z Bystřice nad Pernštýnem. K Petru Křičkovi uvádí mj. :
„Nenarodil se na Vysočině. A přesto jeho vztah k našemu kraji je více než důvěrný. Okouzlen krajem šípků a jeřabin kolem Maršovic a Nového Města na Moravě, vysokou modrou oblohou s houpajícími se bílými obláčky, vrací se nejedním veršem čistým jako stříbrné studánky u nás na Vysočině, křehkým jako dětský sen, něžnějším než tajuplná červencová hvězdná noc, průzračným jako rosné body třpytící se na lukách před Maršovskou rychtou. Ve sbírkách Šípkový keř a Bílý štít vrací se veršem plným pokory a chlapeckého vyznání zpěvnou notou plnou citového vzplanutí a milostného obdivu do krajiny dětství. Taková je jeho velká láska k Vysočině. Ale je tu ještě další. Obdiv ruské prózy a poezie, jejímž byl Petr Křička věrným a mistrným překladatelem. S jemným citem překládal díla bratrských ruských autorů, aby dal zaznít kráse slova a hloubce myšlenky…reaguje na bolestný tón utrpení našich národů po mnichovské kapitulaci a za okupace vyzpíval v třiceti básních sbírky Běsové, stejně jako hrdinný odpor proti německým vetřelcům ve sbírce Píseň meče….Krajina jeho dětství je i naší krajinou. A právě proto máme jeho dílo rádi. Ale i proto, že v něm zaznívá hluboký podtext víry v člověka, mír a sociální pokrok.“
Zdá se, že „celý svět je na rub zvrácen“. Mrzí mně, že se zapomíná na vlastence, velikány kultury a práce, na vlastní historii. Národní hrdost, vlastenectví, morálka, slušnost, poctivost, charakter a pravdomluvnost jakoby se z našeho života vytrácely. Některé události se zkreslují. Na jednom setkání občanů jsem musel prohlásit, že si vysoce cením a uznávám úlohu západních spojenců ve 2. světové válce a účast na osvobození naší vlasti, ale nemohu tvrdit, že nás osvobodili jako celek Američané. Přece vím, že i do naší obce vstoupil ruský voják dne 10. května 1945 a ne voják jiné armády. Rumunská vojska přišla 12. května 1945 a odešla 20. května. Přece vím, že Praha byla osvobozena 9. května Rudou armádou a ne 8. května 1945 americkou armádou a také vím, že válka u nás na Vysočině skončila až 17. května 1945. Jak mohl český národ, od Plzně na východ, jásat 8. května když v tento den se na mnoha místech sváděly těžké boje s fašistickými vojsky a umírali spoluobčané. Vím kdy spojenci podepsali kapitulaci s vedením poražené říše. To ale nebylo u nás.
Nepochopitelné je zapomínání na vlastence básníka Jaroslava Křičku. Při jeho kulatých výročích, zrození a úmrtí, si nikdo z oficiálních činitelů okresu na básníka nevzpomněl, tím více ne na jeho odkaz. Nezaslechl jsem nic ani z centrálních mediálních prostředků. Zřejmě je to složité. Po letech se podařilo pamětní desku s nápisem o Petru Křičkovi upevnit na bývalou školu. Stalo se tak při vzpomínce na osvobození obce 5. května 2005.
Majitel místních lesů Dr. Radslav Kinský ze Žďárského zámku mně dne 24. února 2005 napsal:
„Vážený a milý příteli, srdečně děkuji za dopis a text Petra Křičky. Jak víme, pražské národní povstání nebylo v určitém období ve zvláštní oblibě a chudák Smrkovský na to i doplatil. Národní rada byla pokládána za jakousi přebytečnou instituci a proto se nedivím, že Vaše zmínka zůstala bez povšimnutí. Jistě budeme míti příležitost připomenout tyto historické události při některých nastávajících vzpomínkových oslavách v Cikháji. Přeji Vám pevné zdraví a spokojenost s upřímným pozdravem Radoslav Kinský.“
Dr. Kinský dobře znal historickou pravdu. V jednom dalším dopise napsal mně mj. : „..Veškerou odbojovou činnost Žďárska znám velmi podrobně a také mne mrzela skutečnost, že některé pomníky, včetně obce Cikháj, byly po léta v neošetřeném prostředí. K Vaší informaci přikládám patrně poslední dopis Heydricha Bormanovi (zástupci Hitlera, moje pozn.), který je jistě i pro náš kraj zajímavým dokladem….celá naše rodina během okupace a po uvalení nacistické vnucené správy měla zákaz vstupu do Žďáru a zákaz styku se zaměstnanci. Sám jsem byl však o prázdninách na kole ve Vojnově Městci a posloužil tak jako odbojová spojka. Můj otec Zdenko Radoslav Kinský byl členem Revolučního národního výboru v Chlumci n. C. Proto také dbám o to, aby pomník nedaleko Stříbrné studánky byl zachován tak, jak byl postaven a se symboly tehdejší doby… Objevují se i dnes různé pokusy o zpochybnění Benešových dekretů a přechází se mlčením první příklad vyhnání českých obyvatel z odtržených pohraničních oblastí, zvaných Sudety, což bylo jistě neblahým příkladem později posíleným krutým a nelidským chováním vůči našim židovským spoluobčanům. Přejeme si, aby se podobné situace neopakovaly a vytvářely se podmínky pro harmonickou ekonomickou spolupráci se sousedními státy, uznávajícími naši suverenitu a právní řád. Extrémistické nároky a jednostranné výtky nejsou jistě na místě..“
Dr. Radoslav Kinský, dokud byl zdráv, zúčastňoval se pravidelně všech vzpomínkových akcí u památníků partyzánského odboje i u odhalené pamětní desky Petru Křičkovi.
Řídící učitel i spisovatel věděli, proč je nutné připomínat nám dějinné události a významné osobnosti dějin. Vyžadoval to rozvoj a ochrana vlasti, pokrok, rozmanité, a stále se zvyšující, potřeby a zájmy lidu, jejich uspokojování. Mnohé jevy v současnosti mě vedou k zamyšlení. Z mnohých statí pisatelů a chování některých politických činitelů se mně zdá jakoby se vracela doba pobělohorská, období velkoněmecké říše. Při takových myšlenkách mě mrazí v zádech. Vzpomínám na všechny, o kterých jsme se učili, že byli v čele národního obrození, kteří byli u vzniku našeho státu, kteří bojovali a umírali za naši vlast ve 2. světové válce. Neopomenul jsem našeho řídícího učitele Oldřicha Bartoše. Při vycházkách do lesa nás za protektorátu učil píseň:
„Ty moje otčino, vy česká lada, má duše má vás tak ráda, ach ráda. Kdožpak by neměl rád ten koutek český, vždyť je tak maličký, vždyť je tak hezký..“ Do školní kroniky v té zlé době napsal:
„Náš lid se scházel v mnohých chaloupkách a dychtivě v nočních hodinách poslouchal zakázaný rozhlas z Londýna a z Moskvy. Zprávami z ciziny byli jsme posilováni, nabyli jsme nezlomnou důvěru ve vítězství našich práv, spravedlnosti, pravdy, svobody. V chmurné dny, kdy německé fanfáry z radia s protivným bubnováním vyhlašovaly zdánlivě vítězný postup fašistických vojsk, tu jako bych četl v duších našeho lidu Jiráskova slova: „Když mně bylo nejhůře, napadá mě vzdor a myslím si. Tisíc let jsme tu stáli a obhájili se, krváceli a trpěli a teď bychom měli malátnět? Ne, kdybych měl být poslední, sám jediný, nepoddal bych se.“
Každého poctivého Čecha znepokojují projevy lstivosti, chamtivosti, licoměrnosti, nevraživosti, faktory proti nimž byl sváděn boj již v říši Sámově, Velké Moravě, v Českém království i ve vzniklé 1. republice, v poválečném období. Zdá se, že jde vždy o jedno a totéž. Oslabit naši republiku, otupit a rozložit české zájmy a vztahy mezi lidmi, dokládat naši nesamostatnost, nekompetentnost, neschopnost řešit problémy své země. Vytvářet jakousi atmosféru nutnosti být pod deštníkem západních sousedů, s mnoha skrytými zájmy feudálů a jiných. Samozřejmě s doprovodem odsuzování idejí husitství a naší reformace vůbec, národního obrození a s hledáním chyb v idejích prvního našeho presidenta T. G. Masaryka, který vymýtil poslední zbytky feudalismu a středověku a jehož životním odkazem byla společnost spravedlivá a svobodná. O drsných útocích na druhého presidenta dr. Edvarda Beneše, k vůli poválečným dekretům a odsunu německých obyvatel, ani nemluvě. A při tom se mluví sporadicky o Mnichovu, o zradě západních spojenců. A za vším již nejsou tanky, ale peníze, peníze, morální balast. Zlí jazykové tvrdí, že prý je to obrana proti rozpínavosti Ruska. Ale podle mého názoru Evropa nebude jednotná, pevná, pokud její součástí nebude Ruská federace se svým velkým bohatstvím a přírodními skvosty, skvělým lidem, dokud nebude dáno právo státům a národům nastolit si takový politický systém, který je vlastní občanům různých zemí a odpovídá jejich charakteru a národním zvyklostem.
Kdosi už napsal, že jsme zmítáni bouřemi okolního světa a protože jsme malým národem, náš boj o vlastní svébytnost je o to těžší. Neztrácíme sebevědomí tím, že odmítáme Rusko, slovanskou sounáležitost? Nepodlézáme snadno cizím vlivům západního světa? Nestáváme se, stejně jako před sto lety, jejich propagátory, jejich hlásnou troubou a dokonce vykonavateli jejich vůle? Nestojíme v uctivém a poníženém předklonu před cizí vůlí? Východisko? Vracejme se k naší historii než bude pozdě! Berme si příklady z našich velikánů kultury, techniky, výroby, sportu. Vracejme se k úloze a myšlenkám našich poctivých vesnických učitelů, básníků a spisovatelů, kteří vždy žili s lidem a hlásili se ke slovanství. Připomínejme si období našeho národního obrození a rozvíjejme ho. I dílo Petra Křičky je dokladem lásky k vlasti, k přírodě, k přátelům, projevem vysoké oddanosti k naší české vlasti, k jejímu rozvoji. Ne patolízalům a převlékačům kabátů, ale pravdomluvnému člověku by měl náležet svět.
Tragedie rodiny Vajsových
Třetí lednový den roku 1945 se občané v malé vesničce pod Žákovou horou a Tisůvkou, snažili žít normálním životem. Místní lesní dělníci v lese káceli stromy, ženy doma síťovaly. Děti školou povinné byly doma. Pro nedostatek otopu nechodily do školy. Byla zima. Do obce přijelo na tři sta plně ozbrojených německých vojáků. Za nimi několik aut s příslušníky gestapa. Velitel vojsk a gestapa navštívil místního starostu. Oznámil, že za několik minut bude vypálen domek místního občana Josefa Vaise a zatčeni partyzáni. Starosta znervosněl. Připomněl si předešlý měsíc, prosinec 1944. Německé gestapo zatklo v obci několik občanů včetně žen.
V malém domku na okraji lesa draly ženy peří. Pomáhaly sousedky. Draní a povídání nic netušících žen přerušilo bouchání na dveře, křik. Do domku vtrhlo gestapo s cílem pozatýkat partyzány. Vojáci obstoupili domek. Řev gestapáků a jejich nenávistné pohledy rozplakaly děti. Zděšené ženy volaly o pomoc. Zoufalé prosby nebyly vyslyšeny. Po pěti minutách byl domek v plamenech. Zbyly trosky, popel, na sněhu několik peřin z postelí, které stačily ženy vzít sebou, bezútěšné bučení domácích zvířat, štěkot a vytí psa. Partyzáni však nebyli. O příjezdu byli informování a zavčas odešli do lesů. Josefa Vaise a jeho dceru zatklo gestapo.
Hrůzyplné činy německých vojsk a gestapa byly odporné. Z nás dětí je nikdo nechápal. Bylo nám 11 let. Druhý den jsme z povzdálí, se slzami v očích, hleděly na trosky domku, měly strach, bály se o Vajsovy spolužačky. Na onen obrázek a děsný pocit z lednového rána roku 1945 jsem nezapomněl, provází mě celý život.
Před několika lety jsem navštívil syna majitele domku, Josefa Vajse mladšího. Dnes by mu bylo přes 90 let. Chtěl jsem zaznamenat jeho vzpomínky na protektorát Čechy a Morava. Při vyřčení požadavku se zamyslel. Zesmutněl. Hlavou mu prolétl celý život. Zvedl hlavu a podíval se upřeně do očí. Prý se domníval, že vše to, co prožil on a jeho rodina si odnese do hrobu. Mladí, ale i mnozí občané, prý nemají zájem o zkušenosti z 2. světové války, nechtějí se zabývat praktikami gestapa a německých vojsk, mnohému prý nevěří. Ubezpečil jsem ho, že vše, co řekne, sdělím ostatním. Na příčiny utrpení lidí nemůžeme přece zapomínat. Rozpovídal se a já vše poctivě zaznamenával. Mj. řekl:
„Když začala 2. světová válka tak jsem pracoval u sedláka. Na podzim jsme sbírali brambory. Sedlák dostal příkaz odejít s koňma k odvodu. Koně se tehdy odváděly na německou frontu. Krátce na to přijeli do obce němečtí vojáci. Přijeli na motorkách, tříkolkách a jezdili i kolem naší chalupy. Bydleli jsme v blízkosti lesa. Naši pracovali v lese. V listopadu roku 1942 jsem byl povolán k odvodu a odvelen na práci do německé Říše. U nás bylo zrovna martinské posvícení. Sváteční oběd nebyl, nebyla zábava. Musel jsem odjet do Německa. Pro mě nastaly jiné časy,
Po příjezdu do Říše sem nevycházel z údivu. Všichni Němci „hajlovali“ a fandili Hitlerovi. Pozdravu „Hajhítl“ sem tehdy moc nerozuměl. Tam říkali Hajló! Tímto pozdravem se zdravili i dělníci. Němci byli ve velké náladě a vzývali Hitlera. U píchacích hodin, kde se zaznamenával příchod a odchod do práce, byla vyvěšena mapa Evropy a světa. Červenými praporečky zaznamenávali vítězný postup německé armády, lidé jásali. Vidina porážky Ruska, vlády nad Evropou a nad světem, byla veliká.
Jakmile se fronta blížila a Německo bylo bombardováno, Němci na pracovištích se jaksi otáčeli. Byla znát jistá nervozita, měnila se atmosféra. Změna nálady byla znát i na vyvěšené mapě Evropy a světa. Nejprve zůstávaly červené vlaječky dlouho na stejném místě, načež se mapa ze zdi ztratila. Němci měnili i své názory.
V továrně kde jsem byl pracovalo téměř 10 tisíc lidí. Když nastal letecký nálet, tak zde padlo obrovské množství lidí. Alarm byl totiž vyhlášen až padaly bomby. Těžko si kdo představí onu hrůzu. Já jsem tehdy pracoval nedaleko místa, kde stály plynové bomby. Teplem se nafukovaly jako balón až praskly a vše kolem lítalo do veliké výšky a dálky. Vše na pracovišti bylo zničené. Všude lidská krev a křik. Lidé volali o pomoc. Na všech pracovištích zůstaly velké hromady mrtvých. Bylo to mazaničko, kaše z lidských těl. Někde ležela hlava, opodál ruka, noha a malta z lidských těl. Z těchto hromad pak hmotu nabírali lopatami do dek, vážili po 60 kg, dávali do rakví a odváželi. Obrovská, obrovská hrůza. Mnoho lidské masy nebylo možno vůbec sebrat. Masa byla odstraňována buldozery. Já jsem nebyl schopen pomoci a pochopit tu neuvěřitelnou hrůzu.
V továrně bylo zaměstnáno mnoho Rusů, Rusek, Chorvatek. Viděl jsem, co všechno zkusily. Němci ráno ženy odvezli pracovat a děti zůstaly doma bez dohledu. Celý den plakaly. Odpoledne přijeli Němci s nákladním autem a ženy musely naskákat na auto a odvážely je pryč. Ty prosily, plakaly, křičely, volaly svoje děti. Nic nebylo naplat. Vezli je pryč. Dělali si s nimi, co chtěli. Byla to zvrhlost, slovo člověk, žena, dítě, nic neznamenalo. Někteří Němci sami říkali, co krutostí se používá vůči lidem. Německá moc byla krutá i vůči vlastním lidem s jiným názorem.
Na našem pracovišti byl dělník, který nesouhlasil s Hitlerem. Jednou měl úraz a musel k doktorovi. Lékař chtěl nějaké průkazky, které měl doma. Potřeboval se rychle dostat domů. Vyšel z ordinace a u budovy stálo kolo. Tak si ho půjčil a pospíchal pro průkazky. Mezitím vyšel z budovy majitel kola. Začal se po něm shánět, nebylo. Vše nahlásil policii. Mezitím se Němec, který si půjčil kolo vrátil a kolo postavil na stejné místo. Vyšla policie. Začala se ptát proč vzal kolo. Nějak se s nimi neshodl a začal jim nadávat. Vzali ho na komando. Už se nevrátil. Během tří hodin výslechu byl mrtvý. Umlátili ho. Manželka si přišla do šatny pro šaty a boty. Neuvěřitelný konec s člověkem. Na Německo, Říši mám špatné vzpomínky.
V továrně jsme moc informací neměli, ale od francouzských občanů jsme se dověděli, že válka končí. Byli jsme šťastní. Dne 14. května 1945 jsem vyšel pěšky k domovu. Na cestu nám dali potvrzení, které nám umožňovalo přejít hranice. Cestou domů jsme procházeli rozbombardované Drážďany. Z ulic a domů samé sutiny, rozbité mosty.
Rusové tam postavili dřevěný most a přes něj jsme přecházeli. Pod sutinami zůstalo mnoho lidí. Němci nám říkali, že bombardování Drážďan byla barbařina Američanů. Američané prý rozbíjeli všechno, o čem věděli, že dostanou Rusové.
Co se dělo doma jsem nevěděl. Jenom jednou jsem dostal dopis z domu. Naši psali, že jsou v Cikháji partyzáni. Další dopis jsem už nikdy nedostal. Do Cikháje jsem přišel 20. května 1945. S hrůzou viděl vypálený domek, z rodiny nikoho nenašel. Byl jsem zděšený. Když jsem vše obhlédl a dověděl se od občanů, co se stalo a kde jsou naši, pochopil jsem. Po mně se vrátila z koncentráku i sestra Marie a po ní otec. Po mnoha letech jsme se opět sešli. Bylo to šťastné shledání, ale skvrny zůstaly. Otec v koncentráku mnoho zkusil a pozbyl zdraví, byl odsouzen k trestu smrti. Před popravou ho zachránil příjezd Rudé armády do Prahy. Jeho utrpení, bolest, jsem si dovedl představit. Po válce jsme díky občanům a podpoře státu, postavili nový domek. Už bych nechtěl prožít znovu německou Říši. Mladí nedovedou chápat, co lidi za války prožili, vytrpěli, co jsme prožili my. I ve válce se říkalo Pán Bůh, Pán Bůh, ale nikdy jsem nedovedl pochopit, že ten Pán Bůh nezakročil proti lidskému utrpení, proti zvěrstvu, násilí, které bylo pácháno vůči člověku, vůči lidem, národům. Kde byl Bůh? Ne, ne, nikdy bych to nechtěl znovu prožívat!“
Skončili jsme povídání u člověka, který mnoho prožil, stejně jako jeho otec, maminka, sestra, rodina. Pomáhali partyzánům.
Marie Beránková, sestra Josefa Vajse, napsala po válce mj.:
„V listopadu 1944 k nám přišli ruští partyzáni z oddílu Zarevo majora Faustova a později z brigády M. J. Hus. Poskytovali jsme jim ubytování, stravu, prali prádlo, zašívali oděv. Můj otec a já jsme byli pověřeni podávat zprávy o pohybu Jagkomanda a o německém personálu ve zdejším lesním revíru. U nás byla několikráte umístěna vysílačka. Dne 3. ledna 1945 obstoupilo náš domek asi 300 německých vojáků, přijelo gestapo. Mně a otce zatkli, matku a děti vyhnali z domu a domek se vším příslušenstvím zapálili. Mě a otce odvezli na gestapo do Jihlavy Zde jsem byla týrána, abych prozradila místní občany, kteří spolupracují s partyzány. Nikoho jsem nevyzradila, nic nepřiznala. Byla jsem, stejně jako otec odsouzena a uvězněna. V dubnu nás osvobodila americká armáda. Domu jsem se vrátila koncem května 1945.“
Rodiny Vajsovy si vážím. Mnohokrát si kladl otázku kde se vzala síla a statečnost těchto prostých lidí? Znovu a znovu jsem pročítal zápis rozhovoru s Josefem Vaisem. Mimo jiné si všiml slov, které adresoval škole. Řekl:
„Já jsem chodil do školy za učitele Říhy. To byl moc dobrej učitel. Hodně naučil. Nesnášel ale nepořádek a špatné učení. Ten kdo neuměl, tak se s ním hned vypořádal. Kdo zasluhoval potrestání, tak to vyřídil hned. Nám klukům se to tehdy nelíbilo, ale když si to dneska všechno promítám, tak si myslím, že to bylo dobrý a správný. Později jsem pochopil, že učil skutečně dobře. Povídal, abychom se na školu nedívali jako na mučírnu, ale jako na stánek, kde nás něco naučí pro život. Na jeho slova jsem nikdy nezapomněl…“
A kdo byl učitel Říha? Vzdělaný pedagog, vlastenec, propagátor období národního obrození, masarykovských ideálů. V tomto duchu vedl své žáky a také varoval před německou hrozbou. Spolu s manželkou, učitelkou, v roce 1938 do školní kroniky mj. napsal:
„Jaro přineslo nám v našem politickém životě a do našeho klidného života předzvěst čehosi hrozného, jehož následky jsme si nemohli ani domysliti, natož představiti. Režim třetí Říše zabral Rakousko z důvodu spojení všech Němců. Záborem Rakouska zbořila se i naše bezpečnost. U nás stále silněji pracuje hnutí henleinovské, které ústy svého vůdce vyslovilo 24. dubna v Karlových Varech svoje požadavky. Německými neodpovědnými fanatiky dochází k boji proti republice.“
Měl pravdu. Dne 30. září 1938, byla v Německu, v Mnichově, podepsána, mezi Německou Říší a západními velmocemi dohoda, která se stala osudnou pro český národ. Po vojenském obsazení naší země byl 15. března 1939 vytvořen protektorát Čechy a Morava. Představitelé Říše předložili program konečného řešení české otázky. Z dokumentu vyplývalo: oslabit českou státnost až do úplné likvidace. Loajální občany poněmčit, lidi nečisté rasy přemístit do prostorů kolem Ledového moře. Nepřátelé říše, zrádci a Židy zlikvidovat. Český a moravský prostor obsazovat německými občany. Zrušit české školství, likvidovat národní instituce, spolky a společnosti. Přepracovat učební program české historie tak, aby český prostor a české dějiny byly objasňovány jako historická část německého území a německé historie.
Tento cíl se projevoval i v malé obci po Žákovou horou a Tisůvkou. Veškerý společenský život ustal. Vedle likvidace vlasteneckých knih a národních symbolů, mnoha zatčených mužů a žen, byli mladí lidé odvedeni na nucené práce do německé Říše a na některá pracoviště protektorátu. Byl proveden soupis obyvatelstva a domácího zvířectva, zavedeny povinné dodávky zemědělských produktů, obyvatelé obdrželi potravinové a oděvní lístky, ve škole se začala vyučovat němčina, obec byla označena německo českým názvem.
Co připomenout závěrem? Láska k vlasti, odvaha, statečnost, bezmezná vize dobra a spravedlnosti se staly významnými hodnotami místních občanů a rodiny Vajsovy. Všichni uctívali národní hodnoty, které jim vštěpovali učitelé, umělci, vlastenci, velikáni kultury, historie, politiky, z dob po Bílé hoře, z první Československé republiky, vážili si i aktivit spisovatele Petra Křičky, který v době protektorátu v obci často besedoval s občany, procházel lesy, psal básně, překládal, léčil se.
Rodina Vajsova bydlela a bydlí na pokraji překrásných lesů. byla pevná, podporovala nezištně odboj proti německé okupaci, prožívala nejedno utrpení, strach. Na jejich statečnost nezapomínáme. Vlast, svoboda, samostatnost, suverenita Československa, úcta k tradicím národa, víra v pravdu, vzdělanost, poctivá práce, to byla, je a bude naše zbraň, naše bojiště, naše vítězství.
Na naše učitele se nezapomíná
Často vzpomínám na naše učitele. Vedli nás ke zvyšování vědomostí, k utváření dovedností, rozvíjeli naše schopnosti, potřeby, zájmy. Směřovali nás k vnímání přírody, k její ochraně, utvářeli základy k racionálnímu hospodaření. Učili nás vlastenecké písně, verše, vedli k lásce ke knize, nabádali, abychom si z přečtených knih dělali výpisky nejvýznamnějších citátů. Díky jim jsem si po celý život vážil knihy.
S úctou si připomínala úlohu učitele i mnohem starší generace než jsem já. Před lety jsem se všemi občany besedoval o historii obce. Připomínali počmárané školní lavice, rozbitá okna, výprasky za nezvládnuté učivo. Tehdy jim byli protivní. S odstupem doby si vážili všeho, co je naučili. Například občan S. Tlustý, 76 let, řekl k učiteli Říhovi:
„ Ve škole hodně naučil. Měl vždycky připraveném prut a kdo neuměl tak dostal…Žádnej z kluků, který k němu chodil, se ve světě neztratil a dobře se dopracoval…“
Paní Bílá, 86 let, k témuž učiteli mj. řekla:
„..Ve škole jsem několikráte musela klečet a dostávala rákoskou.Dělali jsme ostudu jako mladý všude.“ Stejně stará Z. Ptáčková řekla:
„..Do školy jsem chodila ráda. Říha byl dobrej učitel. Byl sice strašně přísnej, ale hodně naučil. Několikráte jsem byla po škole. Jednou to bylo kvůli dějepisu. Tenhle předmět jsem neměla ráda. Já ty různí králové jsem si nepamatovala…“ B. Litochlebová řekla:
„Řídící učitel O. Bartoš nebyl špatný učitel. Za války jsme se toho moc nenaučili. Pořád se opakovaly věci kolem Velkoněmecké říše. On ale pro to nebyl a tak nás k ničemu nenutil. Byl proti Němcům. Bylo znát, že je vlastenec. Německy jsem se moc neučila. Tatínek to neměl rád a taky nechtěl, abych se němčinu učila…“ J. Machová doplnila:
„Na protektorát mám špatné vzpomínky. V této zlé době nám ubíhalo mládí. Bylo stanné právo, nebyly muziky, nebyly divadla, večer se nesmělo vycházet ven. Ráno jsme vstávali a venku Němci….“
Díky učitelům panoval v obci realistický názor na svět, občané uměli a umí pracovat, překonávat překážky, radovat se, skromně a spokojeně žít. Byli vlastenci, což prokázali ve 2. světové válce. Učitelka A. Andělová nám po válce připomínala slova historika F. Palackého:
„Národ, jenž nemá citu národnostního, podobá se muži, jenž nemá citu pro čest!“
Učitel O. Bartoš nám po 2. světová válce připomínal slova z knihy Děje husitů, díl III z roku 1848 od Emanuela Arnolda:
„Sedláče, měšťane, jdi na Lipanské pole, vyroň tam proud slzí, neboť pakli tě břímě panstva a světských tyranů až k zemi tíží,pomni, že jen na Lipanských polích a nikde jinde tvá práva lidská pochována leží, která však proudem nynějšího času zase vydobyta budou.“ Díky Vám, milí učitelé!
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 375. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, červenec 2011.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz