Petra Křičku
Škola, učitel základ k uvědomění, k vlastenectví
Rád vzpomínám na základní školu, na řídícího učitele Oldřicha Bartoše. Učil dobře, příjemně vyprávěl, hrál pěkně na housle, zpíval a maloval. Učil nás v nelehké době. Do naší obce přišel po okupaci fašistickými vojsky a po vzniku protektorátu Čechy a Morava. V té době jsem začínal chodit do školy a mnohému co se dělo tehdy nerozuměl. Nevěděl jsem, že ony podmínky mu přinášejí velké problémy. Z jeho náznaků chování jsem však tušil, že se cosi děje. Později jsem i já chápal postupně příčiny jeho nervozity a stresů. Vypořádával se ze všemi možnými omezeními, které nařizovaly německé úřady a protektorátní režim. Odnesl a uschoval školní a obecní kroniku, z níž nám četl, odstraňoval a kdesi uschovával některé knihy ze školní knihovny, do třídy musel pověsil obraz Adolfa Hitlera a dr. Emila Háchy, musel organizovat výuku německého jazyka.
Ve výuce hovořil o Velkoněmecké říši, o Protektorátu. Nezapomenutelné bylo vyprávění jak Přemysl Oráč se stal naším vládcem, jak se oženil s Libuší a měli spolu sedm dětí. Opakoval nám jejich jména a chtěl, abychom si je pamatovali. Dlouho jsem věděl mnohé o osudech Mnata, Vojena, Vnislava, Křesomysla, Nezamysla, Neklana a Hostivíta. Poutavé bylo vyprávění o Sámově říši prvním to státu Slovanů, o tom jak se zbavil a vyhnal ty osoby, které škodily jeho říši. Stejně vroucně mluvil o Svatoplukovi jako o energickém o bojovném panovníkovi. Ač jsem byl mlád slova o Velké Moravě, o vzniku Českého knížectví a od roku 1198 o Českém království, jsem hltal a pamatoval si. Nepostřehl jsem, kdy v jeho výkladu končí historická fakta a kde začínají pověsti. Učil nás pokroku. Srovnával práci našich otců s prací dědů a jejich předchůdců. Porovnával formy práce, dnes řekneme technologie, a jejich úspory v pracovním procesu, úspěšnost. Nabádal, abychom byli ještě lepší, což předpokládá dobře se učit, mnoho znát, nebát se poznávat vše, co přináší pokrokový svět. Byly to vstřícné myšlenky. Ideje české státnosti byly velkolepé, inspirující. Překonaly staletí, nabádaly lid k účasti na rozvoji a ochraně vlasti, domova, byť o něj byl veden neustálý zápas s různými našimi odpůrci od západních hranic.
S hrdostí komentoval historika a politika Františka Palackého. Ten v roce 1868 napsal:
„Po dávno vykonaném poněmčení Slovanů na severu, západu i jihu, nevymřeli jsme my Čechové v řadě národů, ač nás potkaly bezpříkladné katastrofy a po několik století byla utlačována národnost naše…stále vzmáhající se strana snaží líčiti nás pod zástěrou německého vlastenectví…co klín v těle německém, nebem i peklem hýbajíc sprovodila by nás ráda čím dříve tím lépe, každým způsobem násilně ze světa, jakožto oběť propadlou neuprositelnému Molochu moci a nadvlády německé…Je zapotřebí, abychom se vynasnažovali ducha mezi sebou oživovati, abychom zase jím oživováni byli…“
V takové chvíli zanechal citaci a zamyslel se. Po chvíli otevřel starý časopis. Jmenoval se Žďárský obzor a byl vydán ve Městě Žďáře 1. ledna 1903. Četl nám článek Františka Pátka:
„..Nač nestačujeme počtem, měli bychom nahraditi odvahou, zdravým sebevědomím, rozumnou národní hrdostí. Smělému náleží svět. Ne pokornou tvář sluhy, ale hrdý výraz činných volných lidí, se kterými musí počítat každý, kdo je kolem nich….“ Pak v tichosti řekl : děti, buďme vždy dobrými Čechy.
Seznámeni s básníkem
Byla přestávka. Připravovali jsme se k odchodu do lesa. Na takovou chvíli jsem se těšil. V lese jsme, až na děvčata, lezli po stromech, dělali z mechu záhonky, parčíky. Hráli si. Po cestě zpět do školy jsme se zastavili u Památníku. Stál a stojí vedle školy. Je to kámen z pod Tisůvky, naší nedaleké hory 789m nad mořem. Před vznikem Protektorátu byla na něm umístěna tabule se jmény místních občanů, kteří padli za naši svobodu a samostatnost v první světové válce. Na příkaz německých orgánů musela být, z velkého kamenného kvádru, odstraněna tabule se jmény a československý státní znak. Zde nás čekal starší muž s bílými delšími vlasy. Vítal nás úsměvem. Tehdy jsem netušil, že jde o básníka a spisovatele Petra Křičku. Vyprávěl nám o lese, o hoře Tisůvce, o Žákově hoře, o přírodě, o studánkách a pramenech řek Svratky a Sázavy. Vyprávěl o vlasti, o lidech, kteří vykonali, pro český národ, mnoho dobrého. Vyptával se nás jak se nám líbilo v lese, co dělají rodiče, o co se zajímají, jak jsou spokojení. Bývalý spolužák vzpomínal slovy:
„Řídící učitel byl vlastenec. Byl prvním v obci, který ve dřevníku schovával francouzský zajatce. U něj se schovával spisovatel Petr Křička.
Básník Petr Křička
Chodil za námi k pomníku, vedle školy. My jsme seděli na schodech a on vypravoval a také se nás na mnoho věcí vyptával. Pamatuji si, že už měl hodně bílé vlasy.“ V závěru vyprávění nám recitoval jeden verš z básně Jana Nerudy „Jen dál“.
„Z bouřného času jsme se narodili/a krok za krokem v bouřných mračnech jdem / vstříc hrdě vznešenému svému cíli,/ šíj kloníce jen před svým národem. / My věděli, co nás cestou čeká;/ byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál - / toť jenom česká hudba odevěká,/ my při ní půjdem kpředu – dál, jen dál! /
Na úplný závěr řekl: „pamatujte chlapci a děvčata: šíj kloňme jen před svým národem“. Nashledanou. Odešel.
Petr Křička v naší obci
Spisovatel vždy patřil více k Novému Městu na Moravě a k Maršovicím. Na pobyt zde sám vzpomíná:
„Zde začíná můj život v horácké vesnici, v drsné Českomoravské vysočině, v horách Žďárských, pravé to sněhové komoře. Byl jsem žák přespolní, neboli, jak mi říkali městští spolužáci, pes polní. A musel jsem v zimě – v létě šlapat z Maršovic do školičky. Byla-li cesta moc zlá – a zima na Horácku není věru žádný špás – tu dal děd zapřáhnout do saní. Byla to znamenitá věc, ten můj život školáčka v drsných horách a nezměnil bych svoje mládí za žádné jiné. Byl jsem vychován pevně, zdravě v čistém, neporušeném českém kraji, útulku mnohých Bratří v dobách Temna. Tento sparťanský život dal mi reservoir síly a zdraví do života a nasadil mi hluboko do srdce lásku k přírodě. V rychtě (v Maršovicích bydlel, moje pozn.) vládl duch upřímného češství, hrdého vlastenectví a lásky ke slovanským národům.“
V období 2. světové války několikráte pobýval u řídícího učitele v obci Cikháj. Zde se léčil, schovával před gestapem, překládal Tolstého Annu Kareninu, psal básně. Procházel místní lesy, besedoval s některými občany, spolu s řídícím učitelem poslouchali zahraniční vysílání z Londýna a Moskvy a informace předávali občanům zapojeným do odboje, starali se o francouzské zajatce, kteří utekli z německého zajetí. S bolestí sledovali a prožívali zatýkání místních občanů gestapem, hrůzné příjezdy kolon německých vojsk do obce, trýznění místních obyvatel gestapem, vypálení a prostřílení rodinných domků německými vojsky, pročesávání houštin na okraji lesů německými vlčáky a pálení pancéřových pěstí do lesů, obsazení obce německými vojsky a prohledávání všech domků dne 1. května 1945 s nebezpečím jejich vypálení a odvlečení obyvatel do koncentračních táborů.
Naopak projevili velikou radost z osvobození obce partyzány dne 5. května 1945 a ze slavnostního vyvěšení československé vlajky po šesti letech, kterého se zúčastnili. Petr Křička do školní kroniky napsal:
„Vidina královských Hradčan symbolu naší svobody a státní samostatnosti, vznášela se i před očima vlastenců cikhajských, kteří s nadšením účastnili se povstání národního ve slavném květnu 1945. ruku v ruce s partyzány, jimiž hemžily se lesy na Žákovici“. V těch dnech spěchal jsem i já pěšky do bojující Prahy: z Německého přes Svratku, Herálec, Vortovou, Košínov, Krucemburg až k Chotěboři, kde se mne ujala Rudá armáda a přivezla mne do Prahy ve čtvrtek dne 10. V. 1945 k 9. hod. večerní.“ Dne 2. ledna 1946 pak dopsal do kroniky:
„ V cikhajské škole schovával jsem se v předjaří a na jaře r. 1941 (únor až duben) před gestapem u pohostinných a statečných manželů Bartošových. Na mou otázku, jsou-li si vědomi v jaké nebezpečí se vydávají, poskytujíce mi útulek, odpověděli: „Ano, víme, ale nebojíme se.
I v pozdějších letech válečných pobýval jsem několikráte ve škole v Cikháji. Zde jsem se léčil ze své srdeční choroby, zde jsem přeložil značnou část Tolstého „Anny Kareniny“. Ke škole cikhajské vztahují se moje básně „Florinka“ a „Lesy šumí“, které vyjdou v mé nové sbírce válečné lyriky „Běsové.“
Mám rád lesy na Žlabině, na Žákovici, na Tisůvce procházel jsem je křížem krážem. Rád jsem poslouchával jejich šumění v letech, kdy hlasy ptáků, zvěře, vod a stromů bývaly člověku milejší než hlasy lidí…Mám rád pohled z Tisúvky na zelené moře na hranicích Čech a Moravy..Z mladičů, jimiž já jsem chodíval, bude kdysi vysoký les, z větví, jejichž dřeváčky vídal jsem v řádu na síni před třídou, budou dospělí mužové s ženy – naši Horáci. Přeji jim vše dobré v životě. Kéž jsou vždy pevným a věrným poutem královských Čech a milé Moravěnky.
A generacím příštím, které si budou pěstovati své rozoumky a svá srdíčka ve škole cikhajské, přeju, aby na ni mohly vždy vzpomínati tak rády, jak na ni vzpomínám já.“
Ve stati „O Horácku a Horácích“, která vyšla v Lidových novinách 8. 10. 1946 vyznává lásku k horám Českomoravské vysočiny, volá po jednotě národa. Mj. píše:
„To nejsou hory, které tarasí, rozhraničují, oddělují a rozdělují, to jsou hory, které spojují a sjednocují. Tak jako páteř se svými obratli a žebry na ně připojenými pojí a poutá navzájem obě poloviny těla, tak i široký hřbet Českomoravské vysočiny rulovými svorníky svých rozsoch a vidlic váže a spojuje dvě části jedné, nedělitelné vlasti jednoho a téhož národa. Na západě královské Čechy, živel mužný, hrdinný, aktivní, nositele a tvůrce národních dějin, a na východě Moravu, zemi a duší ženskou, pasivnější, citovější a něžnější, milující sestru, drahou milenku, ženu věrnou a oddanou. Poutá je k sobě pevně, nerozlučně, navždy – v štěstí i neštěstí, v práci i oddechu, v utrpení i slávě Posvátná místa jsou, kamkoliv kráčíš…“
V posledních letech uplynula výročí jeho narození a jeho úmrtí. Vzpomněl jsem si na něj. Byl členem České akademie věd a umění, členem Svazu čs. spisovatelů, Svazu čs.-sovětského přátelství, Přípravného výboru kulturního svazu, redaktorem Družstevní práce. Ovládal jazyk ruský, polský, německý, francouzský, anglický, italský. Vzdělaný člověk.
Poznání Anny Křičkové
Před 32 lety vydalo Horácké muzeum v Novém Městě na Moravě k 95. výročí narození a k 30. výročí úmrtí básníka a spisovatele Petra Křičky malou publikaci Anny Křičkové „Malá vzpomínka na dobrého člověka“. Vydání nebylo jednoduché,odpůrci kladli překážky. Nakonec ONV ve Žďáře nad Sázavou povolil vydání pod čj. 39/150/79. Velkou práci odvedla tehdejší vedoucí odboru kultury Jarmila Křížová a Jiří Grepl a sama paní Anna Křičková. Několikráte mě navštívila doma, pobesedovala. Přinesla mně malou skládačku o rodině Křičkových a také sloku básně vztahující se k Moravě a to z doby kdy bylo Petru Křičkovi 12 let.
„Moravo, Moravo, já Tebe miluji,/ Ty vyhlížíš,/ jako když dvě zlaté rybky plují./ Já Tebe, Moravo, neopustím,/ já za Tebe svou krev hned vypustím.“
Vyprávění o životě básníka , o vzniku „Babinčina maršovského valčíku“ bylo příjemné. Společně jsme navštívili místa v obci kde pobýval Petr Křička. Se zájmem si četla školní kroniku. Text Petra Křičky ve školní kronice převzala a nechala otisknout v publikaci. V roce 1979 a v roce 1980 mně napsala několik děkovných dopisů a zvala do Prahy, do Vršovic.
Rudolf Hegenbart
Publikace, kterou vydalo Horácké muzeum v roce 1979
Dojemný úvod k publikaci napsal Josef Pavlík, učitel z Bystřice nad Pernštýnem. K Petru Křičkovi uvádí mj. :
„Nenarodil se na Vysočině. A přesto jeho vztah k našemu kraji je více než důvěrný. Okouzlen krajem šípků a jeřabin kolem Maršovic a Nového Města na Moravě, vysokou modrou oblohou s houpajícími se bílými obláčky, vrací se nejedním veršem čistým jako stříbrné studánky u nás na Vysočině, křehkým jako dětský sen, něžnějším než tajuplná červencová hvězdná noc, průzračným jako rosné body třpytící se na lukách před Maršovskou rychtou. Ve sbírkách Šípkový keř a Bílý štít vrací se veršem plným pokory a chlapeckého vyznání zpěvnou notou plnou citového vzplanutí a milostného obdivu do krajiny dětství. Taková je jeho velká láska k Vysočině. Ale je tu ještě další. Obdiv ruské prózy a poezie, jejímž byl Petr Křička věrným a mistrným překladatelem. S jemným citem překládal díla bratrských ruských autorů, aby dal zaznít kráse slova a hloubce myšlenky…reaguje na bolestný tón utrpení našich národů po mnichovské kapitulaci a za okupace vyzpíval v třiceti básních sbírky Běsové, stejně jako hrdinný odpor proti německým vetřelcům ve sbírce Píseň meče….Krajina jeho dětství je i naší krajinou. A právě proto máme jeho dílo rádi. Ale i proto, že v něm zaznívá hluboký podtext víry v člověka, mír a sociální pokrok.“
Vracejme se k vlastencům, nezapomínejme
Zdá se, že „celý svět je na rub zvrácen“. Osobně mě mrzí že se zapomíná na vlastence, velikány kultury a práce, na vlastní historii. Národní hrdost, vlastenectví, morálka, slušnost, poctivost, charakter a pravdomluvnost jakoby se z našeho života vytrácely. Některé události se zkreslují. Na jednom setkání občanů jsem musel prohlásit, že si vysoce cením a uznávám úlohu západních spojenců ve 2. světové válce a účast na osvobození naší vlasti, ale nemohu tvrdit, že nás osvobodili jako celek Američané. Přece vím, že i do naší obce vstoupil ruský voják dne 10. května 1945 a ne voják jiné armády. Rumunská vojska přišla 12. května 1945 a odešla 20. května. Přece vím, že Praha byla osvobozena 9. května Rudou armádou a ne 8. května 1945 americkou armádou a také vím, že válka u nás na Vysočině skončila až 17. května 1945. Jak mohl český národ, od Plzně na východ, jásat 8. května když v tento den se na mnoha místech sváděly těžké boje s fašistickými vojsky a umírali spoluobčané. Pro mě je to nepochopitelné, byť vím kdy spojenci podepsali kapitulaci s vedením poražené říše. To ale nebylo u nás.
Nepochopitelné je zapomínání na vlastence básníka Jaroslava Křičku. Při jeho kulatých výročích, zrození a úmrtí, si nikdo z oficiálních činitelů okresu na básníka nevzpomněl, tím více ne na jeho odkaz. Nezaslechl jsem nic ani z centrálních mediálních prostředků. Zřejmě je to složité. Z vlastních zkušeností vím, že nebylo jednoduché zajistit, aby zůstala zapsána, i v obci Cikháj, trvale památka na pobyt básníka. Byl zpracován návrh na odlití kovové desky s nápisem, který připomínal jeho účast v odboji. Nikdo nechtěl mít s takovým vyjádřením nic společného.
Až po letech, díky starostce Haně Zoubkové se podařilo pamětní desku odlít a upevnit na bývalou školu, dnes obecní úřad. Stalo se tak při vzpomínce na osvobození obce 5. května 2005 z významným projevem předsedy okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu pplk v.v. ing. Pavla Koutenského.
Názory Dr. Radoslava Kinského
Majitel místních lesů Dr. Radslav Kinský ze Žďárského zámku mně dne 24. února 2005 napsal:
„Vážený a milý příteli, srdečně děkuji za dopis a text Petra Křičky. Jak víme, pražské národní povstání nebylo v určitém období ve zvláštní oblibě a chudák Smrkovský na to i doplatil. Národní rada byla pokládána za jakousi přebytečnou instituci a proto se nedivím, že Vaše zmínka zůstala bez povšimnutí. Jistě budeme míti příležitost připomenout tyto historické události při některých nastávajících vzpomínkových oslavách v Cikháji. Přeji Vám pevné zdraví a spokojenost s upřímným pozdravem Radoslav Kinský.
Dr. Kinský dobře znal historickou pravdu. V jednom dalším dopise napsal mně mj. : „..Veškerou odbojovou činnost Žďárska znám velmi podrobně a také mne mrzela skutečnost, že některé pomníky, včetně obce Cikháj, byly po léta v neošetřeném prostředí. K Vaší informaci přikládám patrně poslední dopis Heydricha Bormanovi (zástupci Hitlera, moje pozn.), který je jistě i pro náš kraj zajímavým dokladem….celá naše rodina během okupace a po uvalení nacistické vnucené správy měla zákaz vstupu do Žďáru a zákaz styku se zaměstnanci. Sám jsem byl však o prázdninách na kole ve Vojnově Městci a posloužil tak jako odbojová spojka. Můj otec Zdenko Radoslav Kinský byl členem Revolučního národního výboru v Chlumci n. C. Proto také dbám o to, aby pomník nedaleko Stříbrné studánky byl zachován tak, jak byl postaven a se symboly tehdejší doby… Objevují se i dnes různé pokusy o zpochybnění Benešových dekretů a přechází se mlčením první příklad vyhnání českých obyvatel z odtržených pohraničních oblastí, zvaných Sudety, což bylo jistě neblahým příkladem později posíleným krutým a nelidským chováním vůči našim židovským spoluobčanům. Přejeme si, aby se podobné situace neopakovaly a vytvářely se podmínky pro harmonickou ekonomickou spolupráci se sousedními státy, uznávajícími naši suverenitu a právní řád. Extrémistické nároky a jednostranné výtky nejsou jistě na místě..“
Dr. Radoslav Kinský, dokud byl zdráv, zúčastňoval se pravidelně, každoročně, všech vzpomínkových akcí u památníků partyzánského odboje a u odhalení pamětní desky Petru Křičkovi v Cikháji.
Vracejme se k našim historickým kořenům
Řídící učitel i spisovatel věděli proč je nutné připomínat nám dějinné události a významné osobnosti dějin. Vyžadoval to rozvoj a ochrana vlasti, pokrok, rozmanité, a stále se zvyšující, potřeby a zájmy lidu, jejich uspokojování. Mnohé jevy v současnosti mě vedou k zamyšlení. Z mnohých statí pisatelů a chování některých politických činitelů se mně zdá jakoby se měla vracet doba pobělohorská, rakousko-uherská, období velkoněmecké říše. Při takových myšlenkách mě mrazí v zádech. Vzpomínám na všechny, kteří byli v čele národního obrození, kteří byli u vzniku našeho státu, kteří bojovali a umírali za naši vlast ve 2. světové válce.
V květnu 1946 děkuje generál Kovpak z Kijeva občanům Cikháje za účast v odboji a za pomoc partyzánům
Nemohl jsem opomenou si připomenout našeho řídícího učitele Oldřicha Bartoše, který při vycházkách do lesa nás za Protektorátu učil píseň „Ty moje otčino, vy česká lada, má duše má vás tak ráda, ach ráda. Kdožpak by neměl rád ten koutek český vždyť je tak maličký, vždyť je tak hezký..“ Do školní kroniky v té zlé době napsal: „Náš lid se scházel v mnohých chaloupkách a dychtivě v nočních hodinách poslouchal zakázaný rozhlas z Londýna a z Moskvy. Zprávami z ciziny byli jsme posilováni, nabyli jsme nezlomnou důvěru ve vítězství našich práv, spravedlnosti, pravdy, svobody. V chmurné dny, kdy německé fanfáry z radia s protivným bubnováním vyhlašovaly zdánlivě vítězný postup fašistických vojsk, tu jako bych četl v duších našeho lidu Jiráskova slova: „Když mně bylo nejhůře, napadá mě vzdor a myslím si. Tisíc let jsme tu stáli a obhájili se, krváceli a trpěli a teď bychom měli malátnět? Ne, kdybych měl být poslední, sám jediný, nepoddal bych se.“
Každého poctivého Čecha znepokojují projevy lstivosti, chamtivosti, licoměrnosti, nevraživosti, faktory proti nimž byl sváděn boj již v říši Sámově, Velké Moravě, v Českém království i ve vzniklé 1. republice, v poválečném období. Zdá se, že jde vždy o jedno a totéž. Oslabit naši republiku, otupit a rozložit české zájmy a vztahy mezi lidmi, dokládat naši nesamostatnost, nekompetentnost, neschopnost řešit problémy své země. Vytvářet jakousi atmosféru nutnosti být pod deštníkem západních sousedů, pod pláštíkem jednotné Evropy s mnoha skrytými zájmy feudálů a jiných. Samozřejmě s doprovodem odsuzování idejí husitství a naší reformace vůbec, národního obrození a s hledáním chyb v idejích prvního našeho presidenta T. G. Masaryka, který vymýtil poslední zbytky feudalismu a středověku a jehož životním odkazem byla společnost spravedlivá a svobodná. O drsných útocích na druhého presidenta dr. Edvarda Beneše, k vůli poválečným dekretům a odsunu německých obyvatel, ani nemluvě. A při tom se mluví sporadicky o Mnichovu, o zradě západních spojenců. A za vším již nejsou tanky, ale peníze, peníze, morální balast. Zlí jazykové tvrdí, že prý je to obrana proti rozpínavosti Ruska. Ale podle mého názoru Evropa nebude jednotná, pevná, pokud její součástí nebude Ruská federace se svým velkým bohatstvím a přírodními skvosty, skvělým lidem, dokud nebude dáno právo státům a národům nastolit si takový politický systém, který je vlastní občanům různých zemí a odpovídá jejich charakteru a národním zvyklostem.
Kdosi už napsal, že jsme zmítáni bouřemi okolního světa a protože jsme malým národem, náš boj o vlastní svébytnost je o to těžší. Neztrácíme sebevědomí tím, že odmítáme Rusko, slovanskou sounáležitost? Nepodlézáme snadno cizím vlivům západního světa? Nestáváme se, stejně jako před sto lety, jejich propagátory, jejich hlásnou troubou a dokonce vykonavateli jejich vůle? Nestojíme v uctivém a poníženém předklonu před cizí vůlí? Východisko? Vracejme se k naší historii než bude pozdě! Berme si příklady z našich velikánů kultury, techniky, výroby, sportu. Vracejme se k úloze a myšlenkám našich poctivých vesnických učitelů, básníků a spisovatelů, kteří vždy žili s lidem a hlásili se ke slovanství. Připomínejme si období našeho národního obrození a rozvíjejme ho. I dílo Petra Křičky je dokladem lásky k vlasti, k přírodě, k přátelům, projevem vysoké oddanosti k naší české vlasti, k jejímu rozvoji. Ne patolízalům a převlékačům kabátů, ale pravdomluvnému člověku by měl náležet svět. Ne pokornou tvář sluhy, ale hrdý výraz volných, pravdu mluvících lidí, se kterými musí počítat každý, kdo je kolem nich.
Svatopluk Čech napsal kdysi mladé generaci:
„Vzhůru podroste svěží!
Nás brachů starých nedbej, der se vzhůru!
Co velké, dál se bude k nebi pnouti,
co zdravé, bez úhony vyjde z boje,
co staré jest a shnilé, ať se zhroutí!
Buď stále tam, kde pokrok, světe mladý!“
Rudolf Hegenbart
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz