Nezaměstnaní

Ing. Petr Znojemský

„Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé ponížení, staří, děti či lidé jakkoliv handicapovaní. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takovéto republice více než kdo jiný.“ (Václav Havel, 23.1.1990 při projevu ve Federálním shromáždění)

Je první den v měsíci. Opět po 19 letech navštěvuji úřad práce. Sedím na chodbě a čekám až se nad dveřmi rozsvítí červené světélko s mým číslem. Čekají zde též dvě nezaměstnané prodavačky. Poslouchám jejich debatu.

„Dělala jsem dvanáctky za hrubou mzdu 10 000 měsíčně. Kdo se ozve, je propuštěn. Za socialismu to bylo lepší. Každý měl svou práci jistou. Když byl problém, byly na každém pracovišti odbory. Na ně se mohl člověk obrátit.“

I já jsem měl svou práci. Ale zaměstnavatel mě propustil. Zprvu jsem uvažoval, zda se mám s ním soudit. Ale jak obyčejný člověk může zvítězit nad větší cizí společností, která má své vlastní právníky. I pokud by se to povedlo, vrátil bych se na původní pracoviště? V konfliktních vztazích by se jen velmi těžko dalo normálně pracovat. A jak se říká, když „člověk“ chce psa bít, hůl si najde. A co se nezdařilo na poprvé, by se zaměstnavateli jistě povedlo podruhé.

Čekám a myslím si, kolik lidí trpí zvůli nehodných zaměstnavatelů, od platů málo větších než je mzda minimální, za níž se při stoupajících cenách potravin, energií i nájemného, vlastně snad všeho, téměř nedá žít, přes vyhrožování propuštěním až po práci na základě smlouvy na dobu určitou. O tom i dalších podobných praktikách se veřejně ví, ale přesto zatím nikdo proti tomu nic nesvede. Nebo není zájem určitých mocenských kruhů vrátit zaměstnancům jejich jistoty a „zhoršit tak podnikatelské prostředí“? Ale nejen to, životní podmínky pro lidi práce se pomalu, ale téměř soustavně horší. Kam až tato vláda „rozpočtové odpovědnosti“ chce dojít? Z průzkumů volebních preferencí je zřejmé, že většina lidí tuto vládu nechce. Jsou ještě současní mocipáni závislí na vůli lidu, vyjádřenou především v parlamentních volbách, jak tomu má být v každé demokracii? Zřejmě ne, poněvadž stále hudou svou. Počítají s tím, v případě „ztráty svého mandátu“, že budou odměněni mezinárodními institucemi nějakou výnosnou „trafikou“ za zásluhy o trhy, o téměř nelidskou snahu naplňovat pro republiku a obyčejné lidi zhoubná přání Mezinárodního trhu, Světové či Evropské banky. Neoliberální politika vede nejen k rušení škol, nemocnic, ale i celých výrobních odvětví, některých železnic, vybudovaných našimi dědy či otci, nýbrž i k masivnímu zadlužování jednotlivců i státu.

Tak jsem se konečně zaevidoval na úřadu práce a následně jsem udělal kroky, které musí učinit každý nově nezaměstnaný. Další úřednice mi dokonce nabídla dvě místa profesně blízká mému dřívějšímu zaměstnání. Kontaktuji je. Po zaslání životopisu a osobních údajů marně čekám na odpověď.

Ve vestibulu pracovního úřadu je na nástěnce další nabídka volných míst. Je zde místo i v realitní kanceláři. Elektronickou poštou se přihlašuji, postupně i na další nabízená místa. Odpovídá mi asi tak každý čtvrtý. A ti většinou píší, že mi dají vědět až po výběrovém řízení. Pak se neozývají a to dokonce ani po urgenci.

Po dvou měsících se opět dostavuji na úřad práce. Vše je vyřízeno během několika minut. Pracovnice se pouze ptá, zda jsem našel práci. „Nikoliv“, říkám. A tak mi do karty zapíše další termín návštěvy. A po stejné době se na pracovním úřadě opakuje to samé. V dalším termínu nás má být více, a proto „jednání“ bude probíhat v zasedací místnosti. Nelze říci, že časem se nic nemění. Po čtyřech měsících mi podpora v nezaměstnanosti klesla na cca 4 500 Kč. Obracím v dlani každou korunu. Topení plynem nepřipadá v úvahu. Od hajného jsem koupí získal bukové dřevo, které zůstalo v lese po těžbě. Připravil jsem si 12 m3 za celkový poplatek 475 Kč. Doprava však stála 1 800 korun. A tak si úsporně topím.

V deníku Právo se dočítám, že mohu být osvobozen od platby za TV a rozhlas. Na poště mi předali k vyplnění příslušný formulář. Proč mi to již dříve nesdělili na úřadu práce?!

A tak asi 20 se nás sešlo v jednací místnosti úřadu práce. Pracovnice nám předává list s kolonkami. Tam máme zapisovat jednání s firmami a jejich výsledky. Sedím v poslední řadě. Mimoděk poslouchám dva nezaměstnané muže, kteří se spolu baví Jednomu z nich je již 60 let. A právě tento říká: „Když při jednání s možným zaměstnavatelem řeknu svůj věk, tak se se mnou každý již přestává bavit. Nejednou mě nepustí ani z vrátnice k vlastnímu jednání. Zlatí komunisté! Nikdo nás z práce nevyhazoval. Alespoň tu lopatu jsme měli jistou. Dnes i tu nám berou!.“

A tak navštěvuji potencionální firmy, které by mi mohly „dát práci“. Dostavuji se i na jednání o práci domovníka, vzdálené od mého bydliště 45 km! Personalistka dodatečně informuje, že se zde pracuje i 4 hodiny v sobotu a v neděli. Auto nemám. Hromadnou dopravou o víkendech nemám spojení na určenou hodinu. Navíc se na tuto práci, jak mě laskavá paní informovala, hlásí 126 zájemců. Na dalších firmách jsem opět nepochodil. Často mě odkazují na jejich internetové stránky, pokud se nějaké místo uvolní.

S vyplněním archem návštěv u potencionálních zaměstnavatelů se vracím po dalších dvou měsících na úřad práce. Pracovnice je převezme a vůbec mu nevěnuje pozornost. Zapíše mi do kartičky další termín – za dva měsíce. Pokud si něco nenajdu, propadnu se do tzv. sociální podpory. A k tomu asi dojde. Je mi několik let přes padesát, jsem inženýr ekonom, ale pro zaměstnavatele, jako tisíce a tisíce dalších v tomto věku, nejsem již perspektivní. Statistické údaje jsou neúprosné. Práci nemá 41 % lidí ve věku nad padesát let. Zato máme třicetileté generální ředitele. V poslední době se mluví o tom, že vedoucí kolektivy firem by měly být složeny z pracovníků různého věku, tedy z mladších i starších, poněvadž tyto týmy jsou údajně nejvýkonnější.

Tak přemýšlím, co naše vláda „lidumilů“ vlastně sleduje, když zvyšuje důchodový věk. Již v současnosti jsou lidé nad 60 let téměř nezaměstnatelní. A tak, až budeme chodit do důchodu v 67 letech, bude jen více nezaměstnaných. Ale jenom to? Ne, nezaměstnaní pobírají dávky v nezaměstnanosti, které jsou podstatně nižší než důchod. Když takoví nezaměstnaný „nic nedělá“ několik let, snižuje se mu i jeho důchod. I tímto způsobem se dá „šetřit“. Takovým „šetřílkům“ zřejmě nevadí, co si takový nezaměstnaný, který by chtěl dělat, ale nemůže sehnat práci, za dva či tři roky užije. Kolik ponižování, útrap a někdy i vyšklebování nad sockou s prázdnou kapsou.

Stárnutí populace může být možná i důvod pro zvyšování důchodového věku a vyprazdňování důchodové pokladny. Připomeňme si však, že v naší republice je delší dobu více než půl milionu nezaměstnaných. Kdyby tito „nemakančekové“ mohli pracovat, plnili by svými odvody důchodovou pokladnu a stát by ušetřil stamiliony, nebo dokonce miliardy, na dávkách v nezaměstnanosti či sociálním plnění.

Hodně se mluví o lidských právech. Jsem přesvědčen, že každý člověk má právo na důstojný lidský život. Aby jej však mohl žít, musí mít také právo na práci. Sociální republika v podání V. Havla je pouze hezkou pohádkou. Co se děje obyčejným lidem, Havel věděl dobře, ale pro nápravu nic neudělal. A tak žijeme v republice asociální. Jak dlouho ještě?

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz