Nespravedlivé a nehistorické - Zacházení s Chartou

 Studijní text

Časy se mění - a s nimi politické pozice. Právo na vlast bylo po celá desetiletí klíčové ve vystoupeních významných představitelů demokratických stran, když připomínali Chartu německých vyhnanců. Ta byla slavnostně vyhlášena u zříceniny hradu Stuttgart, přesně před 66 lety, jak stojí v kalendáři. Dnes stačí prolézt poněkud zbaběle kolem tohoto postulátu. Debata v německém Spolkovém sněmu u příležitosti 25. výročí podpisu německo-polské smlouvy o sousedství poskytuje příklad (viz "Sudetenpost" 07/16). Po vnitřním sporu ve velké koalici přišlo - opožděně - dlouhé, poněkud mlhavé kompromisní prohlášení, které bylo přijato tak, že se při hlasování zdrželi někteří z SPD a z levicové frakce Aliance 90/Zelení. "Myšlenka smíření byla podpořena církvemi obou zemí, podporována mnoha různými kluby a občanskými sdruženími na obou stranách Odry. A oběti nacismu rozpoutávali proti právu na vlast agresivní válku v polské populaci. To platí zejména i pro ty vyhnance, kteří byli zavázáni prosazovat usmíření - požadavek zřeknutí se násilí v Chartě německých vyhnanců pociťují zejména jako povinnost, orientující jejich práci na dosáhnutí evropských řešení."

Člověk si všimne v prohlášení důrazu na "usmíření". Církev a občanské iniciativy pro porozumění jako první vzdávají hold politické korektnosti, bez níž v Berlíně zřejmě nic nejde. Zde iniciátoři  Stuttgartské charty, rovněž i bývalá místopředsedkyně Spolkového sněmu Antje Vollmer (zelená) před lety, "předběhli dobu" – již pět let po skončení války. Sepsali první hlavní poválečný dokument s vizí sjednocené Evropy, "ve které budou moci žít národy bez strachu a nátlaku". Ostatní sociální skupiny, včetně dvou hlavních církví,  v roce 1960 pouze v memorandech rozvinuly konkrétní myšlenky porozumění s národy ve východní Evropě, zejména v Polsku. V r. 2009 nazvala německá kancléřka Angela Merkelová autory Charty německých vyhnanců "velvyslanci smíření a porozumění v Evropě". Že je v listině rovněž zmíněno právo na vlast a právo na návrat do oblastí původu, to je i dnes pro mnohé politiky jako kaz a pohoršení. Pro levici, zelené a ne nepodstatnou část SPD je kromě toho součástí pohledu "německá vina". Přesto se ani nejpřísnější kritici nemohou vyhnout historickému významu dokumentu. Takže poslanec za zelené, Manuel Sarrazin, využil v debatě ve Spolkovém sněmu dialektický trik. Mluvil o "radikálnosti a umírněnosti dokumentu současně".

Říkáme to tak: Politika handrkování se o právo na vlast je obzvláště nepříjemná v době, kdy toto právo a udržení otevřené možnosti návratu je pro v současnosti přibližně šedesát milionů uprchlíků a vyhnaných "jedním z mála zdrojů naděje" (předseda Svazu vyhnanců Bernd Fabritius). Stuttgartská charta prostě není "předmět s naftalínem" jak se snažil přesvědčit své kolegy v parlamentu, v budově Spolkového sněmu v Berlíně, zástupce Die Linke, Thomas Nord. Sebeurčení, které je nyní hodnoceno jako závazný právní předpis, nutně zahrnuje právo na vlast, protože své právo na sebeurčení můžete uplatnit  pouze v případě, můžete-li mít dále svou domovinu. To je to, co profesoři Otto Kimminich a Alfred de Zayas zdůraznili před desítkami let, a bývalý vysoký komisař pro lidská práva, José Ayala Lasso, řekl v Berlíně v roce 2005: "Právo na vlastní domov je (ovšem) nejen kolektivní, ale také individuální právo a základní podmínka pro výkon mnohých občanských, politických,  hospodářských, sociálních a kulturních práv". Dnes může být při debatě v Berlíně překvapujícím způsobem odhaleno, že trvání na dodržování tohoto práva je záměrně diskreditováno a interpretováno jako důkaz o údajném historickém revizionismu. A buďme upřímní - i ve vyhnaneckých kruzích je (mírně řečeno) obtížné zastavit relativizaci tohoto práva.

Dokonce i přední německé politiky zasáhly v polovině sedmdesátých let jiné tóny. Například Wernera Maihofera (FDP), spolkového ministra vnitra za kancléře Helmuta Schmidta (SPD). Liberál Maihofer označil výročí 5. srpna 1950, datum vyhlášení Charty německých vyhnanců,  jako den národní reflexe. Zařadil toto datum do řady za den 17. června 1953 (lidové povstání v bývalé NDR), a byl (v této řadě) překvapen dalším výročím,  dnem 20. července 1944, kdy chtěli důstojníci Wehrmachtu svrhnout Hitlerův režim a obnovit právní stát. Tento člověk by to měl dnes těžké, aby se nedostal na politický pranýř. A co sociální demokrat a bývalý zelený Otto Schily, jako i Werner Maihofer, bývalý ministr vnitra za SPD ve spolkové vládě, kteří Stutgartskou chartu hájili ve Spolkovém sněmu v celém znění jako dokument  "dalekosáhlého významu". Protože byla zbavována na domácí půdě radikální aspirace na území. A zahraniční politika byla připravována, v průběhu evropského sjednocování, na zapojení našich středo- a východoevropských sousedů? Pravděpodobně by dnes Schily za takovou chválu „postavil vlastní kamarády do latě“. Abychom to shrnuli - není ani možné posoudit postoj k problému východních a sudetských Němců, stejně jako ostatních Němců a přiměřeně hodnotit. Udělat to tak, jak se rozhodla po katastrofě z roku 1945 jen část z nich, pro cestu k porozumění. To znamená, při vší úctě, k nespravedlnosti a nehistoričnosti. Komentátor „Frankfurter Allgemeinen“ vznesl přímo do řad koalice  otázku, zda by v případě vnitřních sporů o historický kontext Stuttgartské charty, neměla být znovu otevřena otázka charakteru dlouholeté východní politiky. Jsou to především zelení, kteří opět přinášejí zpět do debaty přízrak historického revizionismu . Ostatní je následují. Je tedy ještě divné, že vyhlášení výročí 5. srpna (dne vyhlášení Charty před 66 lety) za Národní den vzpomínky útěku a vyhnání , bylo odsouzeno k nezdaru?

Gernot Facius, Sudetenpost, 4.8.2016, str. 4

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf