Nepočítal jsem, že válku přežiji

Rozhovor s Vladimírem Winterem, veteránem Velké vlastenecké války, vojákem Svobodovy armády

Sedmadvacátého ledna jste oslavil 92. narozeniny, což je úctyhodný věk. I naše redakce se připojuje ke gratulantům Odkud vlastně pocházíte?

Jsem křtěný Vltavou, narodil jsem se v Praze v roce 1925. Můj dědeček byl řidičem v podniku Františka Křižíka. Nejdříve dělal vozku, pak kočíroval čtyřspřeží, poté řídil koňku a nakonec tramvaj. Dědeček měl tedy tramvajácký důchod, tedy vůbec ne špatný.

Tatínek měl jinou profesi, pracoval jako soustružník kovů. A protože popustil místo svému kamarádovi, práci tak nějak ztratil. Nechtěl ale být na krku dědečkovi, a tak celá naše čtyřčlenná rodina - tatínek, maminka, já a můj mladší bratr - vyrazila v roce 1931 vlakem do Sovětského svazu, tatínek tehdy říkal: „Když to nevyjde tam, pojedeme třeba do Ameriky.“

V té době mně bylo šest let a v Československu už byla těžká krize.

Jak tatínek věděl, kam má jet?

Měl to dopředu nějak dojednané. Měli jsme všichni pasy, opustili jsme tedy Československo zcela standardním způsobem. Detaily nevím, nezapomeňte, že mi tehdy bylo šest let. Měli jsme možnost jít do Čeljabinsku, do Charkova nebo do Stalingradu. Zvolili jsme Stalingrad, kde v létě bylo příjemné teplo.

Jaké byly vaše první dojmy ze Sovětského svazu?

Hned jsem šel do první třídy, ačkoli mi tehdy bylo teprve šest let, což by byl sice u nás už věk pro školu, ale v SSSR ne. Byl jsem tedy mladší než ostatní spolužáci ve třídě. No, a protože jsem byl nejmladším a nejslabším, tak to na mě ostatní kluci zkoušeli - například jsem musel psát domácí úkoly dopředu a ostatní je ode mě opisovali. Ale měl jsem na obranu proti velkým klukům »bodyguarda«, statného kamaráda Stopku Nasašova, syna převozníka, který se za mě postavil, když na mě ostatní kluci doráželi a dělali naschvály. Jinak ruštinu jsem se naučil velmi rychle, jako kdybych se tam narodil.

Přijeli jste z kapitalistického Československa. Jak se na vás ostatní dívali?

Nezdá se mi, že bychom byli nějak zvláštní. Ve Stalingradu žily, co si pamatuji, nejméně desítky dalších Čechoslováků. V době míru jsme bydleli v patrovém domě, v komunálním bytě. Ten dům přežil stalingradskou bitvu, byť byl značně poničen, a já jsem ho loni, při své návštěvě Volgogradu, po tolika letech navštívil. Táta vydělal na nábytek, ovšem pak vypukla válka a všechno tam zůstalo...

Situace se změnila, jakmile Německo přepadlo Sovětský svaz (22. června 1941). Nějak se změnil pohled na nás. Byla tam mezi námi jedna Češka, nějaká Škaroupková, která asi udávala, takže jednoho dne odvedli našeho tatínka. Tato událost měla neblahé následky i pro nás. Chtěl jsem se po desetiletce ucházet o práci na traktorovém závodě a řekli mi: „Syna nepřítele lidu nepřijímáme.“ Ze stejného důvodu jsem se ani nemohl hlásit k matce, která v té době už v té fabrice pracovala. Nakonec jsem se dostal do soustružnického cechu, to bylo ovšem až za války. Pomohli mi učňové, které předtím vyučoval právě můj otec, který byl technickým specialistou a mistrem.

Co se stalo otci?

Zřejmě někde něco řekl u karet. Tatínek totiž chodil hrát mariáš a byl tak trochu neopatrný. Maminka mu vždycky říkávala: „Nechoď tam...“ Jako kdyby něco tušila. Otec byl v roce 1956 po nástupu Nikity Chruščova plně rehabilitován, přišlo mi to písemně kurýrem až do Vídně na čs. velvyslanectví, kde jsem tehdy zrovna pracoval. Takto zmizeli i jiní lidé.

Kdy se to stalo?

Tragédie se udála v dubnu 1941. Prostě ta atmosféra těsně před přepadením SSSR hitlerovským Německem byla tak hustá, že se stalinský režim asi obával, že lidé ze zahraničí, zdržující se na území SSSR, jsou špiony. Nahrávalo tomu i to, že ve třicátých letech otec jel dvakrát do Československa, například na pohřeb své maminky. Mohly se mu pak tyto jízdy přičíst k tíži. Vzpomínám na něj jako na velmi vzdělaného a pokrokového člověka, uměl mnoho jazyků. Žel, byl neopatrný.

Touto událostí jste nezatrpkl? Váš tatínek přece budoval Sovětský svaz a socialismus, a takto krutě dopadl.

Mně bylo tehdy 16 let, když ho odvedli. Ale nezatrpkl jsem. Pochopte, my jsme vlastně nevěděli, co se stalo. Že byl zastřelen, jsme se dozvěděli až po válce. Vrátit do Československa jsme se v tom roce 1941 nemohli, u nás už byl protektorát. Navíc jsme v roce 1939 všichni ztratili čs. státní občanství. Úřady se nás zeptaly, jestli se vrátíme do ČSR, nebo zůstaneme. A my odpovídali: „Nemůžeme, tam už jsou nacisté.“ Tak jsme se museli přizpůsobit a získali jsme občanství SSSR.

A protože jsem později bojoval na straně Rudé armády za Československo, ihned po válce jsem získal naše občanství zpět, díky těmto zásluhám. Zato bratr, který v armádě nebojoval, protože byl mladší, a také má maminka, čekali dlouho na navrácení čs. občanství. Bratr se svou manželkou žijí dnes v České republice.

Jak vypadal Stalingrad před válkou?

Městská aglomerace byla protažená podél Volhy až 40 kilometrů. My jsme bydleli nejseverněji v běžných činžovních domech. V centru byl moderní obchodní dům, v jehož sklepení byl poté, za stalingradské bitvy, štáb polního maršála Pauluse. Pamatuji se, že byly v centru hezké parky. Domy byly samozřejmě nižší, než jsou nyní. Kolem města se vysazovaly stromy, doslova celé lesy, protože Stalingrad je již na dohled stepních oblastí. Také jsme je jako školní děti sázeli. Pak Němci město rozsekali. Bojovalo se o každý dům, o každé patro...

Pamatujete hlas legendárního rozhlasového hlasatele Jurije Levitana, který oznamoval přepadení Sovětského svazu fašistickým Německem?

Ano, to už mi bylo 16 let. Právě v ten den jsem byl na obilní brigádě na Donu, kde jsme dělali moc těžkou práci a pracovali doslova „od nevidím do nevidím“. A tam jsme se to dozvěděli.

Jak jste to prožívali jako mladí chlapci?

To víte, to oznámení šlo do všech amplionů, rozléhalo se všude. Bylo to samozřejmě hrozné, lidé plakali. Hlavní bylo zajistit si jídlo. Najednou totiž všechny potraviny zmizely z obchodů. Kdo měl králíky, holuby, slepice - to všechno sloužilo obživě. Lidé, kteří měli příbuzné na vesnici, na tom byli lépe. Ale my nikoho neměli, a tatínek už nebyl. Jedli jsme třeba rassolnik, to byla chabá polévka ze zkvašených okurek, vlastně jen voda. Nějakou rybku jsme ulovili ve Volze, chléb byl na příděl. S kluky jsme taky chytali vrabce, které jsme umlátili čepicemi. Z vrabce jsme pak uvařili polévku. Taková byla válečná bída. Dnes se to zdá neuvěřitelné.

Kdy jste se setkal s prvními mrtvými války?

To bylo zanedlouho po jejím zahájení. Mnoho lidí v té době už umíralo hlady, staří, slabí... Já si pamatuji například, když jsem přišel při evakuaci na nádraží, jak tam ležely přikryté řady lidských těl.

Zpočátku války nebyla ještě u nás na jihu, ve Stalingradu, válka znát v tom smyslu, že jsme neviděli německou techniku. Ale velmi brzy už jsme byli bombardováni německou Luftwaffe. Ve fabrikách, které vyráběly tanky, se přesto stále dělalo, žádný útěk do krytu - okolo padaly bomby a my stáli u strojů. Zažil jsem, jak to bouchlo do vedlejšího cechu. Uklidilo se, co se dalo, odklidili se mrtvi, a pracovalo se dál. A zahynuli tam i mí kamarádi...

Jako 16letý kluk jsem byl nasazen ve válečné výrobě vlastně jako voják. Nebylo oddechu, nebyly přestávky, jelo se stále a taky se dělaly „osmnáctky“. Nebyly volné dny ani dovolené. A po šichtě jsme ještě hlídkovali na střechách, jestli neletí německá letadla. Bombardování bývalo od 22.30 hodin do pěti do rána.

Byl jste mladý hoch, který měl jistě plány, sny, a místo toho přišla krutá válka. Jak jste to prožíval? I kluci dokážou plakat

Byli jsme tak tvrdě vychováni, že nebyl čas na slzy. Strach jsem neměl. Ale řeknu vám, že jsem nepočítal, že válku přežiju. A protože jsem toho tolik viděl, a pak i na frontě, tak se dnes ničeho nebojím. Opravdu ničeho.

Kdy a kam jste byli evakuováni?

Bylo to asi v září 1942 (stalingradská bitva začala 21. srpna - pozn. aut.). Byli evakuováni skoro všichni civilní obyvatelé Stalingradu. Akorát jsme se rozloučili se sousedy, že se ještě vrátíme, ale nevrátili jsme se. Nechali jsme v bytě tatínkovu citeru, gramofon a desky s českou hudbou, které tatínek vozil z ČSR.

Evakuovali nás do Kazachstánu, asi 90 km od Karagandy, ten přesun trval hrozně dlouho. Na konci teto odysey s námi zastavil vlak ve stanici Šokaj. Tun přijeli předsedové kolchozů a vybírali chlapskou sílu. „A co vy umíte?“ zeptal se mě jeden z nich. „Jsem soustružník kovů“, odpověděl jsem. Tak mě vzali, sice jako učně, ale musel jsem něco vzít, jinak bychom tam snad zmrzli.

Přijeli jsme do Michajlovského a padal sníh. Byli jsme přiděleni do domu jednoho kombajnéra, jmenoval se Tkačenko. Když probíhala sklizeň, tak si klidně kolchozním obilím zaplnil svůj sklep. A řekl nám: „Nesmíte ani ceknout, jinak vás podřežu.“

A dal vám aspoň něco z toho lupu?

Ne, nic. Měli jsme jen to, co jsem vydělal prací. Takže bída. Jak vidíte, i v této těžké době byli také takoví vyžírkové Tkačenkové. V Michajlovském jsme pobyli asi rok. No, a když mi bylo 18 let, tak jsem vstoupil do Rudé armády, stihl jsem výcvik a byl jsem nasazen na opravě aut. Z velitelství jsem, jako komsomolec, roznášel povolávací rozkazy. A jednou jsem viděl na nástěnce výzvu pro Čechoslováky, aby vstoupili do čs. jednotky pod vedením Ludvíka Svobody. A tak jsem se přihlásil.

Co na to říkali lidé okolo?

Nevěřili mi. Že jsem Čech. „Voloďko, jaký ty jsi Čech? Ty jsi pravý Rus. Zůstaň tu za frontou, tady přežiješ válku!“ To mi říkali, a mysleli to dobře. Ne ne, ukázal jsem jim dokumenty s mým rodištěm Prahou. A tak jsme jeli na frontu ke svobodovcům - jeden Čech, tedy já, a šest Poláků. Bylo to v roce 1943.

Kam jste jeli?

Do Jefremova pod Moskvou, byl jsem přidělen do 2. paradesantní brigády. Tam se naše jednotka připravovala a já tam prodělal paradesantní výcvik, naučil jsem se jezdit autem atd. Byl jsem odveden jako vojenský řidič. A víte, kdo byl náčelníkem naší roty? Nadporučík Rudolf Luskač. Jistě znáte tohoto spisovatele (Luskač odjel roku 1927 do SSSR, kde pracoval v lesním hospodářství. S čs. armádním sborem pod vedením Ludvíka Svobody přijel roku 1945 do Prahy jako velitel autokolony - pozn. aut.).

Tam jste zase mohl mluvit česky...

Ano, ale my jsme v rodině stále mluvili česky. Jestliže jsem se já s bratrem naučil ruský perfektně, maminka se vlastně ani nikdy pořádně nenaučila.

Jakých bitev jste se účastnil ?

Dukelské operace. Bylo to moc perné, prožili jsme dost. Všechno zaminované, Němci na nás byli připraveni. Řídil jsem vojenský vůz, tzv. študebekr. Má švagrová někdy vtipkuje, že jsem vlastně neválčil. Že jsem „se vozil“ v autě. Jenže my jsme museli převážet veškerý materiál, stále jsme byli v pohybu. Já vám řeknu, kolikrát jsem nevěděl, kde mi auto vybuchne. Také bylo často vše kolem cest zaminováno. Být válečným řidičem bylo opravdu nebezpečné. Měl jsem zodpovědnost za celý vůz, který byl plný materiálu i lidí. A když nás třeba přepadli banderovci, tak jsem i já musel vytáhnout zbraň.

Setkal jste se s Ludvíkem Svobodou?

Za války jsme se setkávali na nástupech, a také při přísaze. A po válce jsem ho dokonce vozil jako řidič služebního auta.

Zmínil jste banderovce. Co říkáte vývoji na Ukrajině, která od dob prezidenta Juščenka uctívá Stepana Banderu jako národního hrdinu, tedy ta západní část Ukrajiny?

Já jsem proti banderovcům bojoval jako voják i po válce. Co tomu říkám? Na Ukrajinu už nebudeme jezdit na oslavy výročí osvobození Kyjeva. Ještě v roce 2013 a předtím jsme tam jako váleční veteráni jezdili. Pak přišel Majdan, a byl konec. Ted se na mě mračí i někteří Ukrajinci žijící v ČR. Já jsem rusky vychovaný, tak na ně mluvím rusky, třeba „jak se máte“ a jiné přátelské věty, a oni se mračí. Teď vím, že musím být opatrný. Jeden takový Ukrajinec mi dokonce řekl „Vy nevíte, co je válka.“ Tak jsem ho usadil.

Pamatujete na přechod československé hranice 6. října 1944?

No jistě, to jsme oslavovali. To už se nám šlo lépe, říkali jsme si, že kdybychom padli, zemřeme už v rodné zemi.

Měl jste z fronty spojení s maminkou a bratrem?

Psal jsem jim vojenské dopisy, tzv. trojúhelníky. Oni zůstali v Kazachstánu. Bratr nešel do armády, protože byl o čtyři roky mladší. Ale moc dřel, už od dvanácti let zásoboval celý závod rybami. Lovil je ve Volze i v době, kdy Němci město bombardovali a padaly na něj střepiny. Byť malý chlapec, prokázal také velkou statečnost.

Co jste dělal po válce?

Pro mě válka neskončila květnem 1945, kdy nás Den vítězství zastihl na Moravě kolem Valašského Meziříčí. Naše brigáda byla ještě přesunuta na Slovensko, kde jsme bojovali proti banderovcům prchajícím do americké zóny.

Pak jsem demobilizoval, udělal zkoušky a stal se zaměstnancem ministerstva zahraničí jako řidič, což jsem vykonával třicet let. Maminka s bratrem přijeli do Československa až v roce 1959. Bratr se v SSSR oženil, a dnes on a jeho rodina žijí, jak už jsem uvedl, také v ČR.

Řekl jste, že se po těch válečných zážitcích už ničeho nebojíte.

Ano, to platí. (Vladimír Winter zanotuje píseň »Hojsa, ty hojsa, ničevo něbojsa...«). Užívám si života.

A jako válečný veterán nechcete před něčím varovat?

Vidím pokrok, doufám, že se lidé snad poučili. Ale já jsem obyčejný řidič, takové otázky mi snad ani nepokládejte. Na to jsou jiní moudří. Ale vidím rozdmýchávání nenávisti proti Rusku. Je to neoprávněné a nebezpečné. Vezměme si Krym. Ten byl vždycky ruský. Když se Chruščov dostal k veslu, tak Krym daroval Ukrajině.

Do Volgogradu jste se vrátil až loni, to znamená po 71 letech od skončení války. To jste se tam nikdy nechtěl vypravit dříve?

Zpočátku ani ne. Stalingrad byl zničený, tak to ani nebylo možné. A pak jsem jako pracovník MZV putoval s manželkou po světě. Příležitost podívat se do Volgogradu vznikla až loni. Jel jsem na oslavy Dne vítězství 9. května Jako válečný veterán a Stalingradec, který tam chodil do školy a pracoval všemi svými silami ve válečné výrobě, jsem byl hostem těchto oslav. Velmi mě potěšilo, že jsem byl poctěn čestným občanstvím Volgogradu.

Druhého února tomu bylo 74 let od vítězství sovětských vojsk ve stalingradské bitvě (1943). Vracíte se ještě myšlenkami do doby, kterou jste v tomto městě prožíval jako mladík?

(Zvážní) To víte, že ano. Každý by se měl snažit aby se nikdy nic takového již neopakovalo. Válka - to je bída, hlad a zoufalství. Mrtví lidé na ulici. Lidé, kteří dělají naprosto šílené věci, aby přežili. Proste apokalypsa, která se již nesmí opakovat A je třeba znát historii. Kdo ji nezná, musí si ji znovu prožít.

Monika Hoření, Haló noviny, 7.2. 2017, str. 3

Přišlo e-mailem