Není to Putinova Rus, je to ruský Putin

Není to Rusko, které by bylo odrazem Vladimíra Putina, ale Putin, který je odrazem politiky a hodnot své země.

Úvodem

Západní pozorovatelé často používají termín ‚Putinovo Rusko“ v polemikách ohledně vývoje ruské politiky, ekonomiky, společnosti a kultury. Stal se z toho internetový mém – vžitý termín. Jako takový tento termín obvykle znamená náznak povahy ruského politického režimu – v podání autora to má být poměrně měkká autokracie, která panuje za prezidenta Vladimira Putina. Zdůrazní-li se Putinovo autoritářství v nějaké práci, nejlépe na jejím začátku, patrně si autor zvyšuje šance, že bude publikován. Výraz „Putinovo Rusko“ často má vybízet čtenáře k tomu, aby si učinil vlastní závěry, jako například „Rusko za Putina“, tedy „Rusko, jemuž Putin vládne“, až po implikace, že „Putin ovládá valnou část ruského života „, nebo ještě lepší „Putin ovládá celé dění v Rusku. “ Ve skutečnosti je všemu právě naopak – Putin patří Rusku.

Putin jako spousta dnešních Rusů je do značné míry produktem pozdně komunistické a postsovětské éry. Počítáme tam kohokoli narozeného před rokem 1980, což znamená, že již zažil zánik Sovětského svazu. Rusy formovala politická atmosféra perestrojky a zánik komunistického režimu. Do určité míry   politická, ekonomická, sociální, kulturní a civilizační preference těchto generací Rusů reflektuje i Putinovy názory, a Putin reflektuje nálady a tendence Ruska a jeho obyvatel. Můžeme tento aspekt nebo fenomén ruského Putina ignorovat a považovat Rusko za nějakou pokroucenou formu neorganické podřízenosti Putinovi a jeho spojencům, což je verze, kterou Putin záměrně buduje. Ale my bychom měli raději ocenit, do jaké míry Putin ve skutečnosti představuje Rusko a dominantní preference jeho populace a teprve pak učinit odpovídající politické závěry.

Pilířem vžitých klišé o ‚Putinově Rusku“ je, že Kreml řídí veškeré sdělovací prostředky v Rusku, a tím formuje mysl občanů podle Putinových potřeb a představ. Jak již bylo řečeno mnohokrát jinde, do velké míry se jedná o zavádějící a přehnaná tvrzení. Režim má ve skutečnosti daleko k plné kontrole nad televizi, ruský internet je téměř bez cenzury, a existuje nepřeberné množství nezávislých rozhlasových kanálů a tištěných médií. Navíc, v „Putinových médiích“ na státní televizi, tedy hlavním zdroji zpráv pro většinu Rusů, panuje názorový pluralismus. Ve skutečnosti i na státních kanálech existuje řada politických talk show, v nichž vystupují antiputinovsky nalazení Američané a další cizinci žijící v Moskvě, kde otevřeně vyjadřují svůj názor na Putina, ruskou politiku a vlastně i Rusko jako celek.

Můžeme „rozbít“ mylný mýtus, který nám sděluje výraz ‚Putinova Rus“, stejně jako mýtus, který nám předkládají sdělovací média. Ruská televizní i státní média se snaží o totalitní vliv na veřejné mínění, a my můžeme i jejich servírovaný mýtus rozbít, pokud porovnánme status quo ruského veřejného mínění ohledně Putina dnes a v předvečer jeho nástupu k moci. Toto období pozdních 90. let 20. století bylo dobou, kdy ani Putin, ani státem kontrolované sdělovací prostředky v Rusku neměly výraznou kontrolu nad masmédii. Bude-li naším cílem prozkoumat a ověřit platnost termínu „Putinovo Rusko“ a mýty vysílané státní televizi společností, budu nutné zanalyzovat veřejné mínění a Putinovy názory na tři hlavní otázky zahraniční politiky a sice expanze NATO, situace na Ukrajině a v Sýrií. Porovnáme stav v pozdních 90. letech a více do současnosti. Mohl bych se zabývat tím, zda Putinovy názory a celoruské názory budou ohledně otázek domácí politiky v souladu nebo ne, avšak to snad učiním jindy. Zde budu demonstrovat to, že klišé o „ruském Putinovi“ není o nic méně realitou dnešní Rusi a pravděpodobně mnohem reálnějším aspektem dnešního Ruska než „Putinovo Rusko“.

Rozšíření NATO, „Putinovo Rusko“ a „Ruský Putin“

Pokračující rozšiřování členských států NATO a jugoslávské války byly dost k tomu, aby se v ruském veřejném mínění vytvořila silná většinová nálada proti NATO. V březnu 1999 se projevilo 69 procent Rusů, podle průzkumu veřejného mínění agentury VTsIOM, kteří více méně pociťují, že Rusko spatřuje v zemích vstupujících do NATO hrozbu, jen 31 procent si myslelo opak. [1]  VTsIOM zjistil, že do června 1999 již 73 procent ruských občanů měl negativní pohled na NATO a pouhých 27 procent pozitivní. [2]  To platí zejména co se týče potenciálního rozšíření NATO do bývalých sovětských republik.

Pověst NATO se mezi Rusy zhoršovala v každém kole průzkumu, a skokově především poté, co aliance bombardovala Jugoslávii. Například v dubnu 1996, průzkum VTsIOM zjistil, že 55 procent respondentů průzkumu bylo proti členství pobaltských republik v NATO, stejně jako proti členství Ukrajiny a „ostatních“ bývalých států východního bloku, zatímco 19 procent členství schvalovalo a 26 procent vyjádřilo lhostejnost. [3]  Jak se jugoslávská krize prohlubovala, začal Západ diskutovat možnost intervence NATO ve válce, a zároveň bylo NATO připraveno přijmout visegrádskou trojku do aliance na svém dubnovém summitu roku 1997. Po tomto kroku Rusové v průzkumu VTsIOM odhalují, že nyní 61 procent je proti, 17 procent bylo pro a 21 procentům byla věc lhostejná. [4]  O měsíc později, když NATO začala bombardovat Jugoslávii, prokázalo další opakování průzkumu VTsIOM, že již 64 procent Rusů je teď proti NATO, 19 procent bylo pro a 17 procentům byla věc lhostejná. [5]  V roce 2001, kdy Putin nastupoval k moci, průzkumy ukázaly, že velká většina Rusů, 75 procent, byla stále více přesvědčena o tom, že NATO je podřízeno americkým národním zájmům, spíše než zájmům členských států (25 procent). [6]

Když na přelomu milénia NATO a MAP začalo expandovat, averze Rusů k NATO se ještě výrazněji prohloubila. Podle VTsIOM v období mezi listopadem 2001 a listopadem 2011 většina pozitivního sentimentu vůči NATO, potažmo USA a Západu jako takovému, již pominula. V listopadu 2001 a listopadu 2011 VTsIOM ankety byli respondenti požádáni, aby vybrali mezi ruskými možností politiky ve vztahu k NATO; 16 procent a 4 procenta Rusů podpořili snahu připojit se k alianci; 36 a 43 procent hodlalo vylepšit vztahy se Severoatlantickou aliací; a nakonec 16 a 29 procent by podporovalo vznik alternativní aliance. [7]  Podobně také průzkumy veřejného mínění ukázaly, že od roku 2005 do roku 2009 se podíl Rusů, kteří by byli pro vytvoření kontraaliance, více než zdvojnásobil a sice z 16 na 39 procent. Podíl těch, kteří podporovali vylepšení spolupráce s NATO, klesl z 52 na 33 procent. [8]  Kromě toho ta část Rusů, která spatřovala v NATO ohrožení ruské národní bezpečnosti, se zdvojnásobila z „pouhých“ 21 procent respondentů v roce 2003 na 41 procent v roce 2009. [9]  V letech 2009-2011 přibližně 60 procent Rusů, s variací mezi padesáti devíti a šedesáti dvěma procenty, považovala rozšíření NATO na východ jako hrozbu pro ruskou národní bezpečnost. [10]

Vzácný případ, kdy Putin šel ostře proti ruskému (a svému vlastnímu) veřejnému mínění, přišel jeden měsíc po převzetí úřadu, když náhle změnil barvu a prohlásil, že je možné, že Rusko jednoho dne vstoupí do NATO. Pravdou je, že podle analýzy VTsIOM se zjistilo, že pouze 30 procent respondentů schválilo Putinovo prohlášení, 31 procent vyjádřilo zmatek, 21 procent pobouření, a 19 procent vyjádřilo lhostejnost [11].  Tento fakt převrací oblíbený západní výraz „Putinovo Rusko“ na hlavu. Putinovy názory ohledně rozšíření NATO jsou dobře známy.

Méně známá je shoda mezi Putinovou standardní politickou opozicí vůči rozšíření NATO, a mezi opozicí jeho předchůdce, která se co do čísel pohybovala zhruba stejně jako opozice proti Putinovi. Už dávno je zapomenuta ta epizoda, kdy Rusové a Jelcin osobně začali bránit rozšiřování NATO brzy po rozpadu sovětských republik. První otevřený odpor vůči NATO přišel 1. prosince 1994, kdy ruský ministr zahraničí odcestoval do Bruselu, aby podepsal partnerství pro mírové dohody s NATO, avšak na místě je odmítl podepsat na protest proti komuniké NATO, které bylo zveřejněno dříve toho dne a hlásalo expanzivní politiku. Dne 5. prosince, Jelcin protestoval proti tomu, že „jedno světové hlavní město“ – (čímž myslel Washington) – se pokouší rozhodovat o „osudech celých kontinentů a světového společenství jako celku“, a varoval, že Washington tlačí Evropu „do studeného míru.“[12]  Jelcinovo stanovisko znělo přesně jako názor jeho nástupce v příštích deseti letech , kdy probíhala další expanze NATO. To ukazuje, že zhoršení americko-ruských vztahů mělo spíš co do činění s expanzivní politikou, než s „Putinovým Ruskem.“

Vskutku: zdálo se, jako by Putin navazoval na svého zesnulého předchůdce, když povstal k řečnickému pultu dne 10. února 2007 na každoroční mnichovské konferenci o mezinárodní bezpečnosti a káral NATO za rozšiřování, unipolaritu v mezinárodních vztazích a kritizoval americký unilateralismus: „Stále více jsme svědky opovrhování základními principy mezinárodního práva. Problém je především v tom, že práva jednoho superstátu se snaží být nadřazena suverénním normám, a de facto i celému systému (mezinárodního) práva. Spojené státy se snaží mít politický vliv za svými hranicemi v každé oblasti mezinárodní politiky: v ekonomice, vojenství a i v humanitární oblasti. A to, samozřejmě, je velmi nebezpečné.  Rusko je zemí s více než tisíciletou historií a prakticky vždy využívala mezinárodní právo k vedení nezávislé zahraniční politiky. A tato tradice se jen tak nezmění.“[13]

To ukazuje značnou kontinuitu, konzistenci a relativní názorovou všudypřítomnost v Rusku, pokud jde o přesvědčení, že rozšířování NATO nevěstí nic dobrého pro ruské národní zájmy a bezpečnost.

Zjevná schopnost akceptovat rozšiřování NATO pak mělo více co do činění s ruským tradičním smyslem pro čest a schopnost elastického ústupu, přeskupení, a nakonec provedení pomsty, tak jak to udělá příslovečný raněný medvěd v zimě. Traduje se slavný bonmot prezidenta Billa Clintona pronesený ke svému „pobočníkovi pro Rusko“, tedy náměstkovi ministra zahraničí USA pro Rusko a záležitosti SNS (Svazu nezávislách států), Strobeovi Talbottovi, který zazněl v soukromé diskusi během dubna 1996. Tehdy v Moskvě na summit prokázal náměstek dobrou informovanost a obavu, že vražedné tempo, jímž Washington a Brusel protlačovaly plány na rozšíření NATO vpřed, potenciálně vytvořilo vážné napětí mezi liberálním táborem ruského prezidenta Jelcina a jeho nekompromisní opozicí: „S těmito lidmi jsme politickou hru nesehráli nijak brilantně; nepřišli jsme na to, jak s nimi souhlasit tak, aby se vyvážila naše potřeba, jak moc a jak často my chceme, aby oni souhlasili s námi.“ Pořád říkáme starému dobrému Borisovi, „Dobře, tady je to, co máš dělat dál“ a rozmazáváme mu další lejno po tváři. A při tom je to pro něj skutečně těžké, vzhledem k tomu, čemu musí čelit v opozici a s kým má tu čest při jednání. Musíme si uvědomit, že Jelcin nám nemůže jít na ruku více, než jeho vlastní úřad unese. Já mám na starosti i nějakou svou domácí politiku, jsou věci, které nemůžu udělat, ač bych rád, a pak také věci, které udělat musím, i když nechci. Ale on (Jelcin) to má daleko těžší než já.“[14]

Putin se rozhodl přestat s akceptací unilateralismu Washingtonu, tedy „už žádná další lejna do ruské tváře“, což Západ nesl nelibě. Pokud jde o NATO, máme nyní co do činění nejen s ruským Putinem, ale „Ruskem utvářeným expanzivností NATO“.

Ukrajina a „Putinovo Rusko“

Putin obecně odráží ruské veřejné mínění už od roku 1994 – tedy, během svého demokratického období, kdy Putin byl ještě náměstkem primátora Petěrburgu, Anatoliej Sobčaka, a měl na starosti mezinárodní vztahy. Tehdy Putin upozornil skupinu zahraničních expertů na 25 milionů etnických Rusů, kteří byli po rozpadu SSSR ponechání v zahraničí: „Pro nás je jejich osud otázka války a míru.“ O deset let později, tehdy již jako ruský prezident, učinil Putin podobný, jen tišší komentář v reakci na Oranžovou revoluci roku 2004: „Chceme se vyhnout rozkolu mezi Východem a Západem na Ukrajině. Rusové na Ukrajině si zaslouží bezpečnou budoucnost. Nemůžeme se vrátit do dob velkoruské říše. I kdybychom chtěli – nebylo by to možné. Nejsme proti změnám v post-sovětském prostoru. Ale chceme se ujistit, že tyto změny neskončí v chaosu.“[15]

Ruská veřejnost jasně vidí Ukrajinu jako blízkého souseda, známou součást širšího etnika Rusů a slovanské kultury. Existují sice data o ruské vlastní identitě jakožto euroasijské a / nebo evropské země, existuje však pramálo spolehlivých údajů o průměrných Rusech a jejich názoru ohledně vztahu Ukrajinců ke kterékoliv euroasijské civilizaci. Průzkumy mínění ukazují, že většina Rusů považuje Ukrajince za „sbratřený národ“, bratry Ruska. Takže v roce 1998, téměř dva roky před nástupu Putina, téměř 89 procent Rusů plně nebo většinově podpořili myšlenku „slovanské unie“, tedy včetně Ruska, Ukrajiny a Běloruska. [16]

Ruskem ovládané ukrajinské regiony a historické dědictví, jako je Krym, patří do 300leté historie ruského území, což jistě také hraje roli. Proto v průzkumech veřejného mínění od roku 1990 Rusové soustavně vyjadřují podporu pro návrat Krymu pod ochranná křídla Ruska, a tento názor je většinový. V květnu 1998, například, 77 procent Rusů bylo pro návrat Krymu k Rusku. (V roce 2002 – 80 procent, v roce 2008 – 85 procent, v březnu 2014 – 79 procent). [17]  V roce 1994, Rusové v podobné míře – 70 procent – podporovali zájmy 25 milionů etnických Rusů žijících v jiných postsovětských státech; [18] přičemž největší ruská diaspora je právě na Ukrajině, a to především v jejích jižních a východních regionech, ze všeho nejvíce na Krymu a v oblasti Donbas.

Dokonce i na vrcholu současné ukrajinské občanské války, 63 procent Rusů si zachovala velmi příznivý (13 procent) nebo kladný (50 procent) postoj vůči občanům Ukrajiny, což je pokles z veskrze kladných 81 procent v roce 2006 a 75 procent v roce 2009. Rozlišuje se mezi povětšinou ortodoxně křesťanskými, etnickými Rusy a rusofonními obyvateli Krymu a Donbasu (regiony Doněck a Lugansk) a mezi dalšími etnickými Ukrajinci a unitářskou katolickou oblastí na střední a hlavně západní Ukrajině. Pokud jde o Donbass, zatímco menšina podporuje přistoupení Doněcku a Lugansku do Ruska, většina Rusů podporuje rebelský Donbas a dívá se na populaci Donbasu příznivěji než na zbytek Ukrajiny. Berou v potaz zejména západní ukrajinské provincie které jsou více či méně „líhní“ a rodištěm ukrajinského ultranacionalismu, neofašismu a nenávisti k Rusku a „moskalům“ ( tedy Moskvanům, pejorativně se myslí Rusové obecně). V roce 2014 vyjádřilo 80 procent dobrý nebo velmi dobrý postoj vůči donbaským, v roce 2015 to bylo 79 procent. Naproti tomu pouze 53 a 55 procent pohlíželo příznivě na centrální a západní Ukrajince. [19]  Rusové vyjádřili jednoznačnou podporu rebelům z Donbasu a vyjádřili jim různými způsoby podporu, ale odmítají anexi Donbasu, raději by jeho nezávislost ve formě donbaského státu (41 procent) anebo jeho autonomii v rámci Ukrajiny (21 procent), pro připojení k Rusku bylo 15 procent a nakonec donbaské neautonomní postavení v Ukrajině schvalovalo 7 procent. [20]

Putinova intervence v Sýrii

Už jsme se předtím zabývali kompatibilitou mezi ruským veřejné mínění a Putinovou intervencí v Sýrii. Kdybychom zde měli shrnout vše podstatné, uveďme studii z konce září 2015 pocházející z Levada Center. V té se zjistilo, že veřejná podpora pro Putinovu syrskou intervenci vyjádřená v průzkumech týkajících se NATO a Ukrajiny byla poněkud vratká: 39 procent politiku Putina schvalovalo (11 procent plně, 28 procent z většiny ), 11 procent nesouhlasilo (8 procent z velké části, 3 procenta rozhodně nesouhlasilo), a 33 procent nevyjádřilo o politiku žádný zájem. [21]

Levada Center provedlo další průzkum ve dnech 23-26. října, kdy se zjistilo, že 53 procent respondentů nyní ruskou politiku v Sýrii schvaluje, což byl nárůst z přibližně 39 procent o měsíc dříve. Počet lidí, kteří politiku vojenské intervence neschvalovali, se zdvojnásobil z 11 na 22 procent. [22]  Je třeba podotknout, že v tomto věku často předpokládané „úplné kontroly nad médií“, patrně existuje značný rozdíl mezi Putinovou politikou a názorem ruské veřejnosti.

Závěrem

„Putinovo Rusko“ je pro jisté lidi příhodný termín. Hodí se, pokud chceme zobrazovat totalitní či autoritativní krutě „fašistické Rusko“, která by mělo být pod plnou kontrolou Putina. Odhaluje nám chronický neduh americké zahraniční politiky a politiky Washingtonu, která si neprávem ztotožňuje režimy a státníky s jejich zeměmi. Tento vzorec se kupodivu objevil na konci studené války, kdy se Amerika zaměřila na démonizaci nebo idealizaci Michaila Gorbačova. Za Jelcinovy éry někteří analytici varovali před opakováním této chyby, ale nikdy se jí nepodařilo zcela vyhnout. Nyní se neduh stal plně zakořeněným v tom, z čeho se vyvinula americká „nenávist“ k Putinovi.

To také zapadá do doktríny USA, které usilují o změnu režimu prostřednictvím jeho demokratizace. V amerických politických diskusích se záležitosti ohledně Ruska téměř úplně upínají pouze na Putina. Kdy přijde jeho pád? Již brzy. Je smrtelně nemocný. Putin zmizel, kam se poděl? Zešílel. Má plán. Má v plánu obnovit SSSR, atd., atd. Dokud přetrvají tyto základní chyby v posuzování Putinovy osobnosti a jeho světonázoru, chyby ohledně povahy ruského režimu a chyby ohledně cílů ruské zahraniční politiky, budeme i nadále chápat Rusko a jeho záměry špatně. Bohužel, tento trend bude pravděpodobně pokračovat po mnoho dalších let a několik dalších amerických vlád a bude nás všechny ohrožovat.

Autor: Gordon M. Hahn   (Gordon Hahn Blog)

Původně publikováno na Gordon Hahn Blogu

nwoo.org