Není Němec jako Němec  

Naši otcové po převzetí moci Hitlerem se mohli přesvědčit, že vedle nacistů žijí v Německu i slušní Němci. Všichni ti, kteří politicky  patřili jinam,  se stali, podle zásady, kdo nejde s námi, je proti nám, nepřáteli  „nového“ Německa.  Židé byli se vzrůstající intenzitou pronásledováni již jen proto, že byli Židy. Komunisté a sociální demokraté, zvláště pak jejich funkcionáři,  plnili koncentrační tábory po tisících, pokud nebyli  bojůvkami SA zavražděni buď již při „zatýkání“, nebo při výsleších. Dále následovali na místa převýchovy i četní odborářští funkcionáři a v neposlední řadě pak i nepohodlní teologové, křesťanští politici.

Přežívat nebo dokonce ilegálně pracovat bylo v nacistickém Německu zvlášť těžké. Čeští i němečtí komunisté a sociální demokraté svým německým přátelům v tomto boji nejrůznějšími způsoby napomáhali. Přes československé hranice ilegálně převáželi protinacistickou literaturu, letáky, někdy i finanční podporu. Svým stoupencům pomáhali i při přechodech hranic, poskytovali jim, a to i v pohraničí, kde začali řádit znacizování sudeťáci, přechodné útočiště. Mnozí političtí uprchlíci z Německa  brzy poznali, jaké nebezpečí jim hrozí nejen z blízkosti hranic, ale také od značné části „československých občanů německé národnosti“. Odcházeli proto velmi rychle do československého vnitrozemí, kde se i organizovali. Němečtí sociální demokraté si  v Praze dokonce vytvořili svůj vlastní ústřední stranický orgán, který byl funkční delší dobu.

Všichni tito uprchlíci, včetně Židů,  se  těšili pomoci českých i mezinárodních organizací. V Praze po určitou dobu žili i známí němečtí literáti. Thomas Mann získal dokonce československé občanství. K pražským německy píšícím spisovatelům patřil  Franz Werfel. V dobách nastávajících těžkých zkoušek pro náš národ napsal vynikající článek „Co Češi dali Evropě“: „Už týdny je malý český národ vystaven útokům tak nelítostným, tak prohnaným, tak cynickým, jaké dějiny doposud nepoznaly. Celá Evropa přihlíží a v očích má děs. Jak hadím pohledem ochrnutá se diplomaticky kroutí a svíjí, zapřísahá vraha, aby se smrtelnou ranou ještě počkal, žádá oběť, aby byla rozumná, a neuvědomuje si svou nesmírnou převahu, jak morální, tak materiální. Nejen strach z války tu otřásá všemi, kdo mají v sobě lidskost, a zbavuje evropské demokracie průbojné odhodlanosti, jaká jediná je s to zachovat mír. Ta stísňující hra, která nevědomky posiluje útočníka a napadeného dobrými radami víc a víc zatlačuje na pokraj propasti, má ještě jeden důvod. Stále znovu  lze na Západě zaslechnout otázku: "Kdo vůbec jsou ti Češi, kvůli jejichž životnímu problému se má znovu prolít oceán naší nejlepší krve? Je ten malý národ tak důležitý, aby kvůli jeho existenci byla znovu ohrožena existence celé bílé rasy? Je snad svrchovaně nezbytné bránit nový stát, který před mírovými smlouvami vůbec ještě neexistoval?"

Jak dokazují takové a podobné otázky, jednou z příčin onoho ochromení je to, že Evropa strašlivě málo ví o tomhle národě, o tom, jaký je, jaká je jeho úloha v dějinách; ačkoli v jejím nejniternějším středu žije už bezmála třináct století. Takový naprostý nedostatek vědomí o důležitém orgánu vlastního těla je hodně zvláštní. Lidé tak asi zhruba vědí, na co mají srdce, plíce, játra nebo ledviny. Pokud by se však třeba někdo zeptal na přesný účel sleziny nebo štítné žlázy, asi by to s odpovědí nebylo slavné. Ovšem lékaři by na pochybách být rozhodně neměli.

Dávno ve třináctém století a ještě dříve bylo území dnešního Německa zčásti osídleno Slovany, a na východ od Labe velmi hustě. Dokonce v Braniborské marce, jádru prušáctví, vládla ještě překvapivě nedávno slovanská knížata. Že i Prusové, někdejší pohanský kmen, jsou slovanského původu, to by nejspíš překvapilo leckterého Francouze a Angličana, protože ti v pruském junkerovi nebo v rudokrkém obyvateli končiny na východ od Labe obdivují prototyp německé osobitosti a druhové specifičnosti. (Ostatně dojista existuje doposud ještě nezformulovaná zákonitost, jaká na rasově smíšeném území nutí submisivní rasu, aby nejenom napodobovala, ale dokonce komediantsky přeháněla vlastnosti rasy dominující.) Mohutný germanizační proces, který započal v Německé říši za vlády franckých panovníků, postupně skoncoval se všemi polabskými Slovany. Nejdéle se udrželi Lužičtí Srbové. Ale i oni se vytratili, až na pár muzeálních zbytků. Tak jako záplavové výspy, které pronikly příliš daleko na pevninu, vyschl slovanský prvek nebo ustoupil zpět do soumračného východního šera. Jeden jediný kmen se zachoval, dospěl do stádia národnosti, založil stát a dorostl do úrovně národa. Takový byl slavný a věčně čímsi ohrožený osud Čechů.

I ti, kdo popírají, že dějiny řídí vyšší bytost, musí přiznat, že všechno se děje jako řetěz příčin a následků. Nic, co je, neexistuje bez důvodu a bez cíle, a i kdyby takovým cílem bylo jen udržení existence. Že Češi i za velmi těžkých podmínek udrželi existenci jako národ, to má důvod svrchovaně dostatečný, totiž zeměpisný. Čechy, obdélník na roh postavený, tento plochý kotel, obkroužený zřetelnými hradbami pohoří, je vedle Brenneru nejvýznamnějším rozvodím Evropy. Země, kterou tu příroda vytesala jako nedělitelnou jednotu, vysílá soustavu svých řek na německý sever, ale od něho nemá ani jednu jedinou. Vůle přírody, kterou nelze popřít, tu staví rozumnou mez německé expanzi. Zeměpisný tvar tu vyjevuje, že Čechy, bohaté na nejrůznější poklady, mohou v tomhle nebohatému Německu leccos přenechat, od Německa se však na oplátku nemohou nadít ničeho (dobrého).

A opravdu, jak učí dějinná zkušenost, do země ze severu znovu a znovu vtrhávala válka a válečné hrozby. Hory na pokraji této země se tyčí jak vlnolamy a stojí v cestě cizím nárokům. Občas se ta imperialistická povodeň, bičovaná nejednou bouří, přes vlnolamy přelila. Zůstal po ní široký pás nemastné neslané nacionální naplaveniny. To jsou takzvaní sudetští Němci. (Kde jsou mrtvé vody, vyskytují se bodaví komáři.) Až do poloviny devatenáctého století, do bitvy u Sadové, nepomýšleli sudetští Němci vůbec na to, že by se vzepřeli zeměpisu a rozsápali jednotu Čech. Po Bismarckově vítězství z nich najednou byli zbožňovatelé Pruska. Bismarck je ale setřásl. I když vyslovil tu hojně citovanou větu, že "Kdo má Čechy, má Evropu", neodvážil se po Čechách sáhnout. Věděl, že by to byl hřích proti přírodě a tím i proti dějinám. Takovýchto zábran, jaké Bismarckovi diktovalo svědomí, jsou vládcové Třetí říše zcela prosti.

… Jestliže jsme poznali, že zeměpisná struktura jejich osídlení je důvodem, proč se vyhnuli osudu ostatních polabských Slovanů, dějiny nám předvádějí dokonce půtky o intenci, o smysl jejich přežití. V těle Evropy jsou Češi orgánem rovnováhy. Nebýt českého národa, už by ve střední a ve východní Evropě neexistovaly malé národy. Nebýt dějin Čechů, Slováci, Poláci, Rusíni, Charváti, Slovinci, Srbové, Rumuni a také Maďaři by se dávno už byli ponořili do Hádů bezdějinnosti a vzpomínalo by se na ně už jen jako na jména, která vymřela. Nebýt tragického zápasu Čechů za Evropu, čtyřiceti miliónům Francouzů a čtyřiceti miliónům Angličanů by dnes tváří v tvář stálo více než dvě stě padesát miliónů Germánů odhodlaných k válce. Nejspíš by ale Západ byl evropskou partii prohrál už před několika sty lety. Zápas Čechů za Evropu však je na prospěch nejenom Západu, ale stejně tak nejlepším silám pravého němectví. Tohle němectví by bylo dávno pohlceno onou stonásobnou zpanchartělostí, jaká nás děsí na typickém "prušáctví". Národy zaniklé se vším všudy totiž temně rebelují ve vítězově sebevědomí, až z toho onemocní a na těle se mu jak ekzémy vyrážejí "rasové teorie". Takový vítěz si počíná podle osvědčené zásady "Chyťte zloděje!"

Třináct století na stráži! Třináct století neustálé, zhusta beznadějné obrany, přikované k hroutícímu se cimbuří, ucpávající pukliny vlastním tělem! Vzácné jsou chvíle klidu, oddechu, kdy si člověk může utřít z čela pot. Taková chvíle nastala po světové válce. Byla krátká, probuzení drsné. Jaký to dějinný osud, úctyhodný i děsivý zároveň!

Už záhy Češi rozpoznávají smysl situace, v níž jsou. Obracejí oči k Západu, ve své zemi střeží jeho rovnováhu. Není žádnou středověkou dynastickou náhodou, že svým králem ustanovují Francouze, Jana Lucemburského, rytířského hrdinu u Kresčaku. Jeho syn, Karel IV., jeden z největších panovníků rané renesance, přináší Čechům zlatý věk, dlouhou hodinu oddechu. Učiní z Prahy sídlo Svaté říše římské národa německého, zakládá tu první německou univerzitu. Přitahuje do Prahy veliké architekty, malíře, trubadúry a pařížské profesory. Národ hmotně i duchovně sílí. Spolu s pokrokovými názory pronikají ze Západu nové myšlenky. Spisy anglického teologa Johna Wicliffa probudí náboženského génia Jana Husa. Ten je víc než jen horlivým reformátorem, který zášť vůči římskému náměstkovi Krista odívá do bílého roucha lásky ke Kristu. Svou františkánskou ryzostí převyšuje všechny reformátory, kteří jsou jeho následovníky. Hus není kompromisník bušící pěstí jako Luther, není urputník, co nenávidí lidi tak jako Kalvín; proto také končí na hranici on a ne jeho nepřátelé. Jeho smrt roznítí jednu z nejvýznamnějších revolucí v dějinách. Husitstvím se poprvé dostává na světlo evropského vědomí slovanské, skoro by se chtělo říci tolstojovské vnímání světa. Prostý selský lid, národ zádumčivých mužů a dobromyslně zbožných matek, zničehonic dospívá k neuvěřitelnému prožitku opravdové křesťanskosti. Tento národ začíná slovo Boží brát za slovo. Tento národ jako celek chce brát vážně život v evangeliu. Sužovaný kmen těkající neustále mezi bytím a nebytím se ptá: "Proč pořád jen zápas a zášť?!" Pán přikazuje lásku a nemajetnost. Poslechněme Ho! Jenže svět není takový, aby trpěl taková předsevzetí. Zlostí tu však vidí rudě ani ne tak mocnosti duchovní, jako světské. (Dva z nejmocnějších církevních vládců té doby, legáti Julián Cesarini a Eneáš Silvius Piccolomini, na kostnickém a basilejském koncilu otevřeně sympatizovali s kacíři.) Německý císař však sestavuje jedno "křižácké vojsko" za druhým, aby s husity tvrdě zatočil. Dneska se tomu říká "intervence", a bylo by lze pro srovnání dodat "fašistická intervence" a nic by se tím nefalšovalo. Říšská vojska totiž tvoří rytíři a potulní rytíři, dobrodruzi, všelijak posbíraná a vyděračsky naverbovaná chátra a neteční tupci. Skuteční "Boží bojovníci", jak si husité říkají, interventy znovu a znovu porážejí na hlavu. Čistému vyznání nedokáže vzdorovat sebevětší přesila. Přinejmenším hodně dlouho. Boží bojovníci, kteří vyrazili hledat mír pro duši, byli nuceni objevit v sobě vojenského génia. Dlouhá desetiletí není v Evropě armády, která by se jim strategicky a takticky rovnala. Už jejich jméno budí děs, znamená vítězství. Ale pak i pro ně nadchází noc, dávno už na spadnutí. Veškeré loupeživé rytířstvo Říše je silnější než oni. Husité vysílají na Západ zoufalé výzvy o pomoc. Copak tam nemají přátele, třeba Phiuliberta, pařížského arcibiskupa? Západ mlčí. Temnota se snáší na zpustošené luhy a háje Čech.

Husitství je vrcholem českých dějin, které vyjevují stále týž rytmus: krátký vzmach, prudký pád, dlouhé temno. Tak tomu bylo za dlouhého období, které se obdaruje souhrnným názvem "Třicetiletá válka". Tehdy porážka Čechů darovala světu jiného etického génia, ušlechtilého českého bratra, velepedagoga a autora díla "Orbis pictus", Jana Amose Komenského. Komenský byl emigrant, doputoval na Západ a je pochován v Holandsku. Poslední vzmach českých dějin jsme sami zažili. Ve světové válce za paradoxních podmínek splnily úkol, který jim byl dán, být ostnem v těle německého imperialismu a nedopustit, aby se vychýlila rovnováha ve prospěch Západu. Teď jako kdyby se ten třítaktový rytmus těchto tragických národních dějin měl zopakovat, děsivěji než kdy předtím. Přijde po krátkém vzmachu a po prudkém pádu dlouhá noc, možná noc definitivní? Snese Evropa, aby jeden malý národ, mírumilovný národ mužů a matek, byl vyhlazen jako nějaký divoký pravěký kmen? A to po třinácti staletích krvavého sebeprosazování? Má se tím snad všem malým národům umožnit, aby útěšně volali: "Pereant sequentes, ať zhynou ti, kdo přijdou poté!"? Jak dlouho má ještě po Západě obcházet ta bezelstná otázka: "Kdo vůbec jsou ti nešťastní Češi, kvůli nimž se my šťastní tak znepokojujeme?" Kdy konečně  tisíceronásobně zahřmí jasná odpověď: Češi bojovali za naši věc, a ne teprve posledních dvacet let, nýbrž celá staletí. Jestli teď nebudeme s fanatickou rozhodností bojovat za jejich věc, zpečetíme tím náš vlastní zánik“.

Tuto stať napsal F. Werfel před druhou světovou válkou. Se svou rakouskou manželkou se brzy poté zachraňoval před Němci útěkem do USA.

Alespoň ještě jednu poznámku.. Svého času Nadace proti vyháněním, jež je dítětem tzv. Svazu vyhnanců, propůjčila Cenu lidských práv Franze Werfla „odvážnému českému“ režisérovi v podstatě za film Zabíjení po česku, tupící náš národ nepravdami. David Vondráček cenu přebíral v listopadu 2010 za velkých lichotek, které na jeho adresu vyslovila nejen dr. Erika Steinbachová, profesionální vyhnankyně, ale i ing. Petr Uhl.

Co však je nejpodstatnější? Ti, kteří jsou považováni  za dědice nechvalné německé minulosti, ve vedení Svazu byla celá řada význačných nacistů, si přisvojili jméno F. Werfla, odpůrce nacismu a všeho v němectví zvráceného, a zaštiťují jím své nekalé praktiky. Připadá mi to asi tak příhodné, jako kdyby si Židé  zřídili Cenu lidských práv Adolfa Hitlera a udělovali ji za zásluhy německým neonacistům.   

Vraťme se však k našemu tématu. Části říšských Němců, žijících v ČSR, se podařilo před Hitlerem včas utéct. Nacisté však některé z nich dostihli ve Francii, či v jiných státech, jež obsadili. A tak dodatečně se dostali na převychování do německých koncentračních táborů. Ti šťastnější němečtí emigranti  Němcům unikli. Mnozí z nich dobrovolně vstupovali do spojeneckých armád a bojovali proti hitlerovskému Německu. I tito antifašističtí Němci mají zásluhy na porážce nacismu.

O tom, že Němce nelze v žádném případě házet do jednoho pytle jsem se mnohokrát přesvědčil i osobně. Němci jsou, jak ostatně lidé ve všech národech, a také i u nás, slušní i horší, dobří i špatní. Ostatně nic nového ani pro mne. Již dříve jsem se stýkal s některými Němci z NDR, vzájemně jsme se navštěvovali a dobře jsme si rozuměli.

Jednu z takových dalších zkušeností jsem opakovaně učinil v Mnichově. Při jedné ze svých návštěv tohoto města, s nímž česká kolektivní paměť spojuje zradu Československa západem, tlačeným führerem a ducem, jsem společně s Mirkem Klenem, předsedou Kruhu občanů vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, a dr. Pavlem Macháčkem, tajemníkem této organizace, měli tu čest vystoupit se svými přednáškami o česko – německých vztazích na Ludwig – Maximilians – Universität. Zastupoval jsem Klub českého pohraničí. Setkání s německými studenty i dalším publikem na diskusním večeru na univerzitní půdě připravila organizace vysokoškolských studentů AStA.  Téma: německý revanšismus. Po delší diskusi jsme mohli konstatovat zásadní názorovou shodu mezi námi, přednášejícími, a přítomnými Němci. Míra porozumění  nás příjemně překvapila. Ostatně již před přednáškou jsme si s některými studenty vyměňovali názory na uvedené téma a žádný zásadní rozpor jsme nezaznamenali. Mohu říci, že osobní kontakty, v té době navázané, trvaly více než 10 let, písemné  vydržely déle, ještě do doby nedávné.

Z vlastní opakované zkušenosti mohu s čistým svědomím říci, že s mnohými Němci jsme si rozuměl více, než s některými Čechy.  Setkával jsem se s nimi i v jejich domácím prostředí. Překvapovali mě svou informovaností i o věcech, které teprve zítra měly se stát diskutovanými.

V současnosti podobné zkušenosti dělá celá řada Čechů. Z těchto a jiných důvodů se nikdy nemohu ztotožnit s názorem, že nejsou dobří Němci, ale jen špatní. Nezastávám ani stanovisko, že v současnosti stále existuje nějaká kolektivní vina Němců. Je však velmi smutné, že o takovýchto samozřejmostech je nutné ještě dnes psát.

Na  druhé straně je třeba konstatovat, že v Německu se šíří neonacistické myšlenky, snahy o přepisování historie a sílí útoky proti našemu národu, republice. Proti tomu všemu se musíme bránit a ubránit. Naši předkové po celá staletí vzdorovali odvěkému germánskému Drang nach Osten a uchovali si své češství a českou státnost. My nesmíme být tou generací, která by zradila dědictví otců.

Dr. O. Tuleškov