Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

 

 

 Němečtí antifašisté z českého pohraničí

                    do roku 1945

 

                                           Studijní texty

 

 

Co neradi slyší odsunutí Němci

 

Historická fakta jednoznačně prokazují, že převážná většina Němců žijících v českomoravském pohraničí jednoznačně podporovala nacismus, Adolfa Hitlera, jeho válečné tažení a pangermánské sny o nadvládě v Evropě a později i na celém světě. Pokud se na české straně přistupuje k odsunutým Němcům po kritickém rozboru a zcela oprávněně se definuje skupina Němců s proti-fašistickým a proti-nacistickým postojem, hned je slyšet mediální nesouhlas a hysterické nadávání na demokratické hodnocení. A s pěnou u úst protestují nad označením, že byli masovou pátou kolonou, podílející se na likvidaci Československa. Podporovali rasismus, válečné dobrodružství a sami v sobě pěstovali přesvědčení, že Germán má vládnout světu, že může všude vraždit, ničit lidskou civilizaci a cizí kulturu, ale jemu se nesmí nic stát. A pokud by se mu něco stalo, byla by to křivda, za kterou by se musel každý omluvit a dokonce agresora odškodnit.

Němci po staletí považují ztrátu privilegovaného postavení a odmítnutí jejich dominantního postavení za útisk, pronásledování a dokonce za nesvobodné a nedemokratické poměry. Opravdu je těžko s nimi vycházet. Dnes zcela jasně odmítají diferenciaci na část antifašistickou, neutrální a část převažující a potvrzující nacistické zločiny. Volají po právu na domov, když předtím toto právo brali jiným evropským národům a několik milionů Židů zavraždili, aby uvedené právo mohli realizovat.

Příhraniční Němci těžce a tvrdě doplatili na podporu světového zločince A. Hitlera, ten, a nikdo jiný, je přivedl do tragické a obtížné situace. Němci měli v dějinách až příliš často militaristickou výchovu a proto všechnu odpovědnost svalují na A. Hitlera, o své podpoře pochopitelně mlčí. Válka je poškodila na životech, na majetku a proto sami sebe považují za protihitlerovsky smýšlející osobnosti. Utrpení, kterým prošli, považují za proces, který je staví na roveň antifašistům, demokratům, ublíženým dějinami. Proklamace, že nacistické zločiny a německá válečná angažovanost nesmí vyvolat na druhé straně obrannou aktivitu, je uvádí do euforie jediných spravedlivých neviňátek, které za nic nemohou a celý svět je má ctít, podporovat a chránit. Nedávno jsem slyšel návrh, že tak jako existují svazy vystěhovaných Němců by se měli i sdružovat Němci postižení bombardováním a žádat také adekvátní náhradu. Nebylo a nebude z toho nic, hned by Německo a Němci dostali protiúčet za bombardování polských, norských, dánských, nizozemských, belgických, francouzských, anglických, jugoslávských, řeckých, ruských, ukrajinských, běloruských měst a obcí, kde všude také umíral nevinný dětský život. A první otázka světové veřejnosti by zněla: kdo začal. Nedávno v jednom českém televizním pořadu kolaborující redaktor vyslovil podivení nad tím, že v roce 1945 při odsunu příhraničních Němců bylo odsunuto mnoho zcela nevinných dětí. Byly jen odsunuti s rodiči, to snad měly žít bez rodičů a sami v osvobozeném Československu? Kolik dětských životů vyhaslo v plynu likvidačních táborů, kolik dětí bylo zabito při bombardování? Dětská nevinnost má tedy vymazat německé nacistické zločiny? A co likvidace dětí z Lidic, Ležáků a mnoha stovek ruských, běloruských a ukrajinských vesnic? A co zločin v Oradouru?

A zase to staré germánské sebevědomí. Němci mohou vraždit, jen Němcům se nesmí nic stát, to by byl přece zločin proti lidskosti. Dnes všichni odsunutí Němci jsou antinacisté a běda, když jim někdo připomene jejich zločineckou angažovanost pro debilního A. Hitlera, který zcela evidentně nebyl duševně zdráv. S čím v této věci odsunutí Němci argumentují?

Tak především výsledky voleb z roku 1920, ale také z roku 1925 do poslanecké sněmovny Československé republiky a někteří se odvolávají i na volby v roce 1935. Z výsledků voleb lze vyvodit několik závěrů:

1) Voleb v roce 1920 se zúčastnilo větší procento německých voličů, než tak činilo za habsburské monarchie. Účasti ve volbách a skutečností, že zvolení poslanci přijali poslanecké mandáty a složili slib ve prospěch československé ústavy jen potvrzuje, že zdaleka není pravdivé tvrzení, že Němci zásadně republiku nechtěli. Projevilo se to v prorepublikánských postojích již v komunálních volbách a parlamentní volby to jen potvrdily. Československo bylo přijatelné svým politicko-mocenským systémem zejména pro podnikatelské a finanční kruhy. Mnozí němečtí továrníci zřizují v té době jazyková školení v českém jazyce pro své úředníky. Do příhraničních měst je samotnými Němci zvána československá armáda, aby zajistila, že válkou a hladem zradikalizovaní lidé v prvních poválečných dnech nebudou rabovat sklady potravin a násilím obsazovat obchody, ale i velkostatky. Do finančních otázek zasvěcená část příhraničních Němců si spočítala, že poražené Německo i Rakousko budou platit reparace a tedy v těchto státech bude vyšší daňové zatížení. Československo se jevilo jako stát v tomto směru výhodnější a perspektivnější. Platit předválečné a válečné dluhy se ani Němcům v pohraničí nechtělo. Bohaté vrstvy měly strach a obavu ze sociálních nepokojů, vždyť stačil pohled na stávky a demonstrace v Německu a Rakousku, kde sami rakouští občané svrhli habsburskou monarchii. Republika se jim jevila jako optimističtější a perspektivně výhodnější systém. Padl císař v Německu, stejně jako ve Vídni.

Československo bylo pro plutokratickou německou vrstvu v pohraničí přitažlivé také tím, že jí bylo zárukou boje proti vlně socialismu, šířící se světem, zejména však v Německu a vůbec ve střední Evropě. Vždyť čs. zahraniční vojsko v síle armádního sboru o dvou divizích s příslušnými posilovými oddíly bojovalo až do roku 1920 na Sibiři proti vznikajícímu sovětskému státu. To byla záruka nad záruky. V chudých vrstvách sílilo vědomí, že byly využity jen jako kanónenfutr, jako oběti válečného běsnění mocných a vlivných.

2) Pučisticky orientovaní radikálové, prosazující již v této době odtržení pohraničí od republiky, likvidovali možnost autonomního či federativních uspořádání republiky, pohřbili sen o nějakém středoevropském Švýcarsku, právě touhou rozbití republiky. Ani Švýcarsko by nevzniklo, kdyby byť jeden jediný kanton hlásal odtržení a spojení s Německem, jiný zase spojení s Francií a ještě další třeba s Itálií.

3) Jediná negativistická strana příhraničních Němců, stavějící se proti čs. republice, německá národně-socialistická strana, získala ve volbách sice 15 mandátů, které představovaly pouze 5,3 % všech odevzdaných hlasů. Reálnější představu však získáme z toho, že ji volilo jen 328 735 Němců. V tom byl zárodek budoucího nebezpečí a byl to i prazáklad budoucího vlivu henleinovské sudetoněmecké strany.

4) Suverenitu čs. republiky potvrdilo a pro žití v tomto státě se vyslovila většina příhraničních Němců, neboť Svaz německých zemědělců získal 241 747 hlasů a tedy i 11 mandátů, německá křesťanskosociální lidová strana získala dalších 156 751 hlasů a 7 mandátů, německá sociálně demokratická strana dokonce 689 589 hlasů a 31 mandát a zbývající německé spojené strany ještě 129 013 hlasů a 6 mandátů. Po stránce právní i mezinárodně právní tím byla jen dotvrzena existence Československé republiky. Tíživou otázkou však byla skutečnost, že v řadách pozitivních, tzv. aktivně spolupracujících stran s čs. vládou, bylo odhadem na 920 osob zapojených do nejrůznějších pěveckých, divadelních, sportovních, osvětových, rasově orientovaných a zájmově prospěšných organizací, kde však převažoval pangermánský, velkoněmecký a německý výrazně nacionalistický program, případně jeho ideové částky. Z tohoto hnízda vyšel také K.H. Frank a K. Henlein, což není jen symbolický jev.

5) Přísahy německých poslanců ve sněmovně i v senátu znova jen legitimovali čs. stát a potvrdilo se to i v následných volbách v roce 1925. Případný zásadní nesouhlas s čs. státem se mohl vyjádřit nepřítomností ve volbách, to se však nestalo. Nicméně volby v roce 1925 přivedly na politickou scénu druhou negativistickou stranu jen formálně souhlasící s čs. ústavou. Byla to německá nacionální strana, získala 240 918 hlasů, tím také 10 mandátů a dostala 3,4 % všech odevzdaných hlasů. Vznikla již v poválečné době z několika menších pangermánských orientovaných spolků a straniček. Představitelem strany byl August Naegle a Longgman von Auen, protičeský politik.

Německá nacionálně socialistická strana proti volbám z roku 1920 poněkud poklesla, ale negativní postoj k republice spíše radikalizovala, získala 168 354 hlasů a 7 mandátů, v procentech 2,4. V uvedených dvou nacionalistických až šovinistických stranách se formoval základní proud, který se v plné síle uplatní v henleinovské sudetoněmecké straně. V parlamentu obě negativistické strany spolupracovaly silou 17 mandátů, což ještě nemohlo republiku ohrozit. Nebezpečím, potvrzeným a dokladovaným v posledních letech meziválečné republiky byla skutečnost, že právě z těchto dvou negativistických stran pocházela převažující většina funkcionářů německých spolků a tím se tu formovala budoucí masová základna henleinofašismu. Z aktivistických stran posílila německá křesťansko-sociální strana, dostala 314 438 hlasů, 13 mandátů, což činilo 4,4 % všech odevzdaných hlasů. Také zásluhou českých agrárníků, kteří prosadili řadu zákonů ve prospěch zemědělců, vzrostl také vliv agrárníků německých, zastupovaných Svazem zemědělců. Strana získala 571 765 hlasů, 24 mandátů a 8 %. Němečtí sociální demokraté poněkud zeslábli, měli jen 411 365 voličů, tedy 17 mandátů a 5,8 % odevzdaných hlasů. Nicméně to byla silná aktivistická strana.

V roce 1925 se poprvé po svém ustavení v roce 1921 představila Komunistická strana Československa. Kolik hlasů získala od příhraničních Němců nelze zjistit, vystupovala ve volbách jako jedna internacionální strana a dostala 934 223 hlasů, 41 mandátů, což bylo 13,2 %. Silnější byla jen strana republikánská (agrární) s 970 940 voliči a s 45 mandáty (13,7 %). KSČ svým zásadním a nekompromisně radikálním postojem ke kapitalistickému systému se nemohla a ani nechtěla podílet na aktivitách mocenské struktury meziválečné republiky. Kritiku kapitalistických nešvarů a nedostatků jí vynesla vysokou autoritu v roce 1945, po ukončení války, kdy se nacismus považoval za zločineckou formu kapitalismu. Právě v těchto letech se rodil kritický odstup ke kapitalismu v řadách reformních sociálních demokratů, když se opakovaně přesvědčovali, že i pro dobrou věc je nutno nejprve v parlamentě získat většinu hlasů, jinak se věc neprosadí, dokonce i o demokraticky míněné návrhy bylo nutno zápasit s českou, německou, slovenskou, polskou, maďarskou a rusínskou pravicí, zastoupenou svými poslanci v parlamentě. Nejvlivnější odpor kladli čeští agrárníci, národní demokraté a německé negativistické strany. A ještě na jednu skutečnost je vhodné upozornit, agrárníci měli v rukou ministerstvo vnitra a národní obrany, stejně jako zemědělství a jejich byl i ministerský předseda. Ve volebních projevech této strany se žádal zákaz KSČ, rozpuštění a případně i potrestání aktivistů. Mocenskými prostředky policie, četnictva a armády to byl dosažitelný cíl, ale agrárníci, přesněji Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu ani v koalici s jinými stranami k takovému rozhodnutí až do mnichovského diktátu v roce 1938 nikdy nesáhla a zákaz KSČ nerealizovala. Důvod byl logicky prostý, bývalí členové KSČ by nikdy agrárníky nevolili, ale voličské právo by jim zůstalo. Kam by směřovaly jejich hlasy? I když měli výhrady k sociálně demokratickému reformismu, nic jiného by jim nezbylo, dali by hlasy sociálním demokratům, českým i německým. A jen teoretický součet hlasů KSČ a sociálních demokratů by dosahoval výše okolo 1 384 000 hlasů a čeští agrárníci by již žádné volební střetnutí nemohli vyhrát. Politickou pravici jen mohl těšit rozkol na levici a byla vděčna i J.V. Stalinovi, který ze zásadních důvodů zakazoval komunistům angažovanou spolupráci s reformisty.

6) Obavu, byť jen v teoretické úrovni, potvrdil výsledek voleb do parlamentu v roce 1929. Sociálně demokratická strana sama získala 1 034 774 hlasů a v tom ještě nebyla přízeň německých sociálních demokratů, ti získali dalších 506 750 hlasů. Stačí dodat, že pro KSČ hlasovalo 753 444 voličů. V hlavách českých i německých pravicově orientovaných politiků se rodilo přesvědčení, že pouhá liberální pravice již nestačí demokratickými prostředky čelit levicovému reformně-revolučnímu proudu české a německé, případně i slovenské levice. Myšlenkově se vyklízel prostor pro fašismus a jeho extremní formu nacismus, aby autoritativními prostředky potlačily levicové tendence i strany.

Také zásluhou T.G. Masaryka v deváté čs. vládě , ustavené 12.10.1926, na úřad ministra spravedlnosti zasedl prof. dr. R. Mayer-Harting za německou křesťansko-sociální stranu a ministrem veřejných prací se stal německý agrárník prof. dr. Fr. Spina. Nikde jinde na světě, mimo Rakousko, pochopitelně, neměli Němci dva své ministry ve vládě cizího státu a záhy přibyli další. V jedenácté vládě vedené Fr. Udržalem přibyl ještě německý sociální demokrat dr. Ludvík Czech, jako ministr sociální péče.. Tím vláda také vyvracela pomluvu, že na německé občany se nedostává sociální starost a péče, ale jen na Čechy. Němečtí ministři posilovali charakter nefašistické vlády. Oporu měli v německých křesťanských sociálech, v německých sociálních demokratech a u německých agrárníků (Svazu zemědělců).

 

 

Volby v roce 1935

 

Ve veřejném mínění se projevily otevřené i utajené tendence na domácí i zahraniční scéně.  Zajisté je obtížné s velkým odstupem času provést rekonstrukci veřejného mínění, nicméně je to možné učinit rozborem tisku, výroků politických činitelů, nedoceněné informace obsahují nejen referáty zpravodajských organizací, četnictva, policie, ale také kroniky spolků, pamětní knihy četnických stanic, farní kroniky obcí a měst. Také volební materiál mnohé prozradí, dokonce i dobové anekdoty a tedy i humoristickým listům je vhodné věnovat pozornost. V komplexní podobě se veřejné mínění zjistí také z volebních výsledků, v tomto článku z voleb v roce 1935.

V okamžiku, kdy nacisté s Adolfem Hitlerem přebírali moc v Německu v lednu 1933, šla světem, zejména Evropou, vlna úspěšných fašistických převratů, a tam, kde se fašismu ještě nedařilo, byly u moci pravicové a reakční síly. Pro větší objektivnost sáhnu po poznání francouzských politologů, vyjádřené v knize několika autorů Histoire du XXe siecle, vydané v Paříži (již v roce 1991), abychom zjistili, že fašismus vládl od roku 1920 v Maďarsku (do roku 1944), v Itálii od roku 1922 (do roku 1943), v Polsku od r. 1926 (do roku 1939), v Litvě v r. 1926 a Lotyšsku v r. 1934 (do roku 1940), v Rakousku v r. 1932 (v podobě nacismu až do r. 1945), Portugalsku v r. 1928 (do roku 1968). Potvrzením uvedené vlny fašismu je i vývoj v zemích, kde se fašismus v různé modifikaci ještě čekal a kde také reálně působil. Španělsko v letech 1936/1939-1975, Řecko 1936-1941, Slovensko (1939-1945), Bulharsko 1934-1943, Rumunsko 1940-1943. K tomu by bylo možné připočítat autoritativní, většinou i militaristické vlády ve střední a jižní Americe a v Asii Japonsko. V Evropě nelze opomenout fašistické státy, které se octly pod vlivem Německa během válečných událostí, je to nejen Slovensko, ale i jižní Francie s vládou ve Vichy a Chorvatsko.

Dnes je již k dispozici nespočet definicí fašismu, ale ve svém souhrnu se lze dopracovat poznání, že šlo o diktátorskou formu určenou k ochraně kapitalistického systému, pokud na řešení krizových jevů nepostačovaly metody liberální, nefašistické demokracie a sílící humanity. Ve fašismu najdeme v různé formě zastoupenou touhu po novém dělení světa, boj o světové trhy a konkurenční vypjatost tržní ekonomiky, najdeme tu i touhu pomstít se za prohranou první světovou válku (Německo, Rakousko), znechucenost nad malým podílem kořisti z první světové války (Itálie), snahu uchvátit cizí území (Polsko, Německo, Japonsko). Hospodářské a politické krize tržního hospodářství, projevující se v mnohamilionové nezaměstnanosti (v Evropě i 22 milionů), destabilizovaly společnost, její třeba i demokratické zásady. Masová pauperizace vyvolala vysokou vlnu radikalismu u středních i nejchudších vrstev a u bohatých strach z nekapitalistického, případně i protikapitalistického řešení krizové situace. Specifické podmínky v daném státě i v národě vytvořily doslova typologickou řadu fašistických režimů: nacismus, jako nejextremnější formu, austrofašismus v Rakousku, monarchofašismus, agro-fašismus, sanační režim v Polsku, henleinofašismus v Československu do r. 1938, francouzskou formu vlády ve Vichy, kolaborantskou formu v Norsku, v tzv. protektorátu Čechy a Morava, v okupovaném Srbsku a koloniální útisk ze strany Holandska, francie, Anglie, Japonska, Belgie, Portugalska, Itálie, Španělska dosahoval o občas i přesahoval hodnoty fašismu. Fašistické vlády zpochybňovaly efektivnost liberální demokracie a potíraly marxistický, humanitní a křesťanskosociální pojetí a hodnocení dějin a současnosti.

 

 

Počátky antifašismu v českém pohraničí

 

Pochopitelně, že fašismus vyvolával kritiku a odpor osob, spolků, institucí a politických stran, ukotvených v zásadách demokracie a humanismu, symbolickým modelem je např. T.G. Masaryk, E. Beneš, jsou to i němečtí humanisté, revoluční i reformní socialisté různého zaměření, jsou to však i pacifisté po celém světě, nepřející si krvavou válku, patří k nim věřící s křesťanskosociální orientací apod. Popsaná skutečnost se projevila v celém Československu, i mezi příhraničními Němci. Potvrzují to i volební výsledky do parlamentu v roce 1935.

U příhraničních Němců v ČSR je vhodné upozornit na reálnou skutečnost, že např. voliči Svazu zemědělců (Bund der Ladwirte) vystačili ve veřejném mínění se prezentovat nefašistickým stanoviskem, v nadsázce bychom mohli mluvit o pasivním antifašismu. Nefašistické postoje najdeme i u českých a slovenských politických stran, vlastně v celé Evropě. Tam, kde fašismus prokázal efektivní vítězné činy, např. i ve válce, se značná část mas převalí do tábora fašistického. Uvedená tendence se v plné míře projeví u příhraničních Němců v ČSR.

Od neofašistů se aktivitou a angažovaností liší značná část voličů německé sociální demokracie, sympatizantů a členů KSČ a nesouhlas a odpor k henleinofašismu najdeme i u německé křesťansko-sociální strany, i v řadách katolických a evangelických duchovních.

Německé agrárníky (Svaz zemědělců) volilo v roce 1935 142 399 voličů a znamenalo to pokles a zisk pouhých 5 mandátů proti dřívějším 24 poslancům ve  volbách v r. 1925. Přesun neofašistů k Henleinově straně tu byl zřetelný a trvalý. Němečtí křesťanští sociálové dostali 162 781 hlasů a 6 mandátů. Němečtí sociální demokraté dostali 299 943 hlasů a získali 11 mandátů. Počet německých komunistů nelze zjistit, jsou zahrnuty v řadách voličů KSČ v počtu 894 509 hlasů pro tuto stranu se ziskem 30 mandátů.

Před dalším rozborem situace v Československu je vhodné připomenout neoddiskutovatelný poznatek, že všude tam, kde byla u moci pravicová konzervativní vláda, nikdy nevystoupila mocensky proti svému domácímu fašismu. V podvědomí, často i programově, tyto vlády viděly ve fašismu (nacismu v Německu) zálohu pro případ, že by nedokázaly udržet kapitalistický systém. I v samotném Německu je to konzervativní militarista a prezident, polní maršál císařovského Německa, Paul von Hindenburg (1847-1934), který bezproblémově předá moc nacistům a jmenuje A. Hitlera kancléřem (ministerským předsedou). Není tady místo, abych rozebíral situaci v dalších státech, ale nenajdete jediný stát, kde by  se konzervativní pravice, reakční síly společnosti, postavily proti nastupujícímu fašismu (nacismu). A není to jen ustupování, ale je to podpora a spojenectví. Různě odstupňované podle místních specifických podmínek. . Vždyť i u nás lze hledat finanční toky od pravicových sil přímo do řad českých fašistů, od konzervativních podnikatelů na podporu Národní obce fašistické a nejinak tomu bylo i v regionech příhraničních Němců, kde omylně a naivně najdete dokonce továrníky židovského původu, kteří ve snaze zabrzdit protirasistické výpady a perzekuci i nepřímou formou podporovali henleinofašisty, někde právě podporou pod jejich vlivem stojících školských, osvětových, kulturních, tělovýchovných a jiných spolků. Pravda, nebylo jim to nic platné, rasový radikalismus u henleinofašistů převážil a myšlenkově zvítězil.

Po tomto analyzujícím připomenutí se vrátím k volbám do parlamentu v roce 1935, kde se také projevilo zřetelně definované veřejné mínění. Pro budoucí perspektivu meziválečné republiky se tu v tragické skutečnosti vyjevilo zjištění, že vůbec nejvíce hlasů v celém Československu získala Sudetoněmecká strana K. Henleina, získala 1 249 530 hlasů a tím i 44 mandátů, tedy 15,2 % všech odevzdaných hlasů. Dalším rozborem zjistíme, proč se tak stalo. V českém prostředí se stala nejsilnější stranou Republikánská strana venkovského a malorolnického stavu (agrárníci), získala 1 176 593 hlasů, tedy 14,3 % všech odevzdaných hlasů a zásluhou volební machinace o jeden mandát více než Sudetoněmecká strana, agrárníci obsadili 45 poslaneckých míst. Na Slovensku se stala nejsilnější a tedy nejvlivnější další pravicově orientovaná strana, strana Hlinkova ludová, dostala 564 273 hlasů, tedy sílu 22 mandátů s podílem 6,9 % všech odevzdaných hlasů. V českém, německém a slovenském etniku byly nejsilnější také tři pravicové politické strany. Německá spěla k německému nacismu a na Slovensku k fašismu, obě neměly zájem na existenci čs. republiky. A čeští agrárníci? Jejich představitel zval K. Henleina do vlády, agrárníky řízení četníci museli hlídat manifestace a srazy henleinovců, aby jim nebylo ani verbálně ublíženo ze strany antifašistů, komunistů, sociálních demokratů a vůbec demokratů.

 Budou to čeští agrárníci, kteří vytvoří širokou platformu k nedemokratickému vývoji tzv. druhé republiky a začnou propagovat a realizovat „autoritativní demokracii silné ruky.“ Ta již neměla vůbec nic společného s T.G. Masarykem, E. Benešem a dokonce zruší parlamentní systém zmocňovacím zákonem  z 15.12.1938. Nenajdu žádný okamžik, kdy by agrární strana brannou formou čelila domácímu i henleinofašistickému nebezpečí. Naopak, byl to agrárnický ministr vnitra, který povolil již 17.9.1938 vznik Sudetendeutscher Freikorps, který v krátké době zavraždí v Čechách 112 příslušníků četnictva, finanční stráže, policie a příslušníků čs. armády a zraní dalších 147 osob. Na Moravě teroristické jednotky příhraničních Němců zavraždí 50 čs. státních příslušníků a dalších 72 zraní. Agrárnické ministerstvo vnitra k tomu přihlíží, dokonce ani jeden dopadený vrah nebyl potrestán trestem smrtí. Až příliš to připomíná dnešní českou pravici, která trpí, aby v Praze byla kancelář odsunutých Němců, jež šíří protičeské, protiústavní a protimírové názory. Neznám jiný stát na světě, kde by něco takového bylo trpěno. Revanšisté nemají žádnou německou kancelář podobného druhu ve Varšavě, v Paříži, Londýně, prostě nikde, to jen česká pravice zase kolaboruje. Dokonce prý na to nemá vhodné zákony. Neměla je tedy ani v roce 1938? Navíc se ještě zjistilo, že v letech 1938-1939 henleinovští teroristé unesli, odvlekli a v Německu i pronásledovali 2 453 čs. občanů českého i německého původu. Jen velitelství IV. Čs. armádního sboru uvedlo k 24. říjnu 1938, že do Německa bylo odvlečeno 85 příslušníků finanční stráže, 6 četníků, 21 vojáků a na 200 osob z řad německých antifašistů, většinou sociálních demokratů, z toho 10 evidovaných v Rote Wehr. Nelze se tedy ani moc divit, že v roce 1945 nebyl příliš vážný veřejný zájem o aktualizaci agrární strany. Německým právníkům by stačilo jen připomenutí, že válka ještě nebyla a v Německu nebyl nikdo odsouzen za vraždu čs. občanů, ani morálně se Německo obětem neomluvilo.

Závěr je tedy jasný, ani v Československu německé pravicové i reakční síly nečelily nástupu nacismu a důsledně nepostupovala ani česká a slovenská pravice. Pro antifašisty i německého původu tím vznikla objektivně velmi těžká situace. Opakovanou lží bylo tvrzení, že antifašisté jsou jenom komunisté, nebyla to pravda, ale v buržoazním prostředí se ujímala, ne tím, že by byla pravdivá, ale byla neustále opakovaná. Antifašisty najdeme u sociálních demokratů, křesťanských sociálů, mezi německou demokraticky orientovanou inteligencí, mezi Židy, mezi duchovními křesťanské orientace apod.

 

 

Obtížná situace pro antifašisty

Nejprve bude vhodné věnovat pozornost celoevropskému vývoji. Ohleduplní západoevropští publicisté a historici píší a mluví o tzv. appeasementu, označují tím politiku usmiřování nacistického Německa. Je to lživé označení, nešlo o usmiřování, šlo o podporu, pomoc přesahující v některých úsecích dějin až do oblasti spojenectví. Tato skutečnost podlamovala efektivitu antifašistického hnutí, i v řadách Němců. Stačí několik příkladů, vezmu je z práce mírně pravicově naladěného německého historika Rainera Zetelmanna, z jeho knihy Osudová cesta Adolfa Hitlera k moci.

Již v roce 1922 Hitler přesvědčuje své přívržence, že je nutno hledat životní prostor na východě, v Polsku, Čechách a na Moravě a především v Rusku, včetně Ukrajiny. „Zvláště spojenectví s Anglií leželo Hitlerovi na srdci (str. 30)“. Bez tohoto spojenectví by nemohl realizovat svůj dobyvatelský plán ve východní Evropě. A realita? V roce 1938 nezabrání britská politika záboru Rakouska, nepostaví se za Československo a likviduje tento stát za pomoci Francie a vydá ho nacistickému Německu. To není usmiřování, to byla podpora Hitlera.

Když se ukáže, že Hitler neplní své sliby ani po okupaci Prahy v březnu 1939, je to Londýn a Paříž, mocenská centra, která neumožní před vznikem německo-polské války, aby vznikl obranný pakt Velká Británie, Francie – SSSR. V bezprostřední návaznosti na mnichovský diktát Francie i Anglie prohlásí ve svých deklaracích heslo o neútočení s Německem a tím zajišťují německé hranice na Rýnu a Hitler má otevřené dveře do východoevropského prostoru. Pomoc Polsku je potom jen symbolická. Bylo to jen pouhé usmiřování, či spíše spojenecká pomoc, zejména při likvidaci Československa? Skutečnost, že se Francie a Velká Británie nepostavily na odpor nacismu, podlamovalo pozice i německých antifašistů.

Žádný německý politik či politolog z řad říšských Němců, ale ani z řad příhraničních Němců, nepřiznal, že nezaměstnanost a hospodářská krize je systémovou chybou tržního hospodářství v kapitalismu. Pozice německých antifašistů byly podlamovány tvrzením, že nezaměstnanost zavinila čs. vláda. Proti tomuto tvrzení se oficiálně nepostavil nikdo z vládní garnitury a nikdo také se neodvážil přinést argument, že jde o vadu kapitalismu. Nezaměstnaní byli po celém kapitalistickém světě. Jen v Německu bylo v roce 1933 celkem 6 milionů osob bez práce.

Když se vládní moci zmocnili nacisté, okamžitě řešili otázku nezaměstnanosti, z počátku i stavbou relativně laciných bytů, později militarizací a přípravou války. Československá vládnoucí vrstva nedokázala čelit obvinění, že A. Hitler se o nezaměstnané stará a ČSR tuto otázku zanedbává. Také němečtí antifašisté se dostávali do obtížné situace a v otázce nezaměstnanosti ztráceli vliv na veřejné mínění, to bylo na straně nacistů v Německu a u nás na straně henleinovců. Přitom je nutno konstatovat, a pražská vláda to měla udělat s veškerým důrazem, že metody, kterými nacisté snižují nezaměstnanost jsou v Československu nepoužitelné a nežádoucí, ale i v této otázce oficiální místa mlčela, aniž by předložila rozbor faktů. Nacisté svým terorem vyhnali z Německa  Židy a kdo neutekl, octl se dříve nebo později v koncentračním táboře. Na jejich místo bylo možno zařadit nezaměstnanou německou inteligenci, živnostníky, obchodníky apod. Do emigrace utíkali také sociální demokraté, komunisté a německá inteligence s demokratickou orientací a opět, ti, kdož se nevzdávají svých protinacistických názorů, se octnou v koncentračních táborech. Na jejich místa bylo možno povolat nezaměstnaného dělníka, řemeslníka, úředníka apod. Někteří autoři uvádějí, že touto nedemokratickou cestou se uvolnilo 270 000 pracovních míst. 16.3.1935 zavedl Hitler všeobecnou brannou povinnost a německá armáda rostla každým rokem. Před nástupem Hitlera mělo Německo 100 000 příslušníků říšské obrany a 15 000 námořnictva, ale k 1.9.1939 sloužilo v armádě již 2 750 000 mužů a pochopitelně na jejich místa bylo možno v civilním sektoru umístnit další nezaměstnané, nehledě, že armáda a jiné složky (pracovní služba) zachytily další tisíce dosud nezaměstnaných osob. Nefašistické státy podobnou cestou nešly a nacisté se opájeli nadšením, což pochopitelně podráželo autoritu antifašistům.

Autorita německých antifašistů klesala ještě z dalších důvodů a tím také jejich vliv na veřejné mínění. Při zavedení všeobecné branné povinnosti, což znamenalo porušení mírových dohod z Paříže z roku 1919, se očekávalo, že přinejmenším zakročí Francie a Velká Británie, ale ono se nic nestalo. A. Hitler sklidil zásadní úspěch bez konfliktu a bez boje. Bylo to pouhé usmiřování? Nebyla to pomoc nacistickému Německu? Nacisté dostávali další podporu a pomoc.

Hitler slíbil, že odstraní Versailleskou mírovou smlouvu a Německo znovu dovede do velmocenského postavení. Němcům slíbil dominantní úlohu v Evropě a nový životní prostor. To stačí, aby se pro jeho politiku nadchla větší část německého národa. I růst Sudetoněmecké strany byl toho odrazem. Počty této strany rostly také zásluhou četných německých nacionálně a šovinisticky laděných nejrůznějších spolků a hnutí, a to v době, kdy československý stát německé antifašistické spolky nepodpořil v žádném směru, ani finančně, ani ideologicky. Antifašistické spolky byly ministerstvu vnitra spíše na obtíž.

Když nacistické Německo vystoupilo ze Společnosti národů 14.10.1933, hrozilo nebezpečí, že se dostane do mezinárodní izolace. Řešilo to tím, že záhy, již 26.1.1934 uzavřelo smlouvu o neútočení se sanačním Polskem. Termín o neútočení nic neznamenal. Německo tím získalo Polsko k nátlaku na Československo, získalo tichý souhlas s mnichovským  diktátem, souhlas s rozšiřováním německé armády a zpravodajskou spolupráci v Pobaltí a proti SSSR. Francie a Velká Británie se svým vlivem v Polsku neučinily nic, aby takové propojení překazily. Bylo to jen usmiřování, nebo to byla nepřímá pomoc Německu?

Stoupající Hitlerova autorita se potvrdila při lednovém hlasování v Sársku v roce 1935. Celkem 90,7 % oprávněných voličů hlasovalo pro připojení k nacistickému Německu. Stalo se to za situace, kdy v Německu dosahovala nacistická strana 37,3 % voličů a v Sársku jen 6,7 % hlasů. Upozornil na to německý historik Rainer Zitelmann (str. 68).

Znovu se potvrdila síla německého nacionalismu, zakotveného v nepolitických spolcích. Pozice Hitlera byla utvrzena britsko-německou námořní smlouvou z 18. června 1935. Byla to další rána pro německé antifašisty v Německu, ale i v českém pohraničí. Navnaděný Hitler záhy, 15.září 1935, vyhlašuje tzv. norimberské zákony a židovské obyvatelstvo bylo zbaveno lidských a občanských práv. Řada nefašistických států místo toho, aby Židům pomohla, omezovala a zakazovala jejich vstup na své území, bylo mezi nimi i Švýcarsko.

Skutečnou pohromou pro antifašisty bylo zabrání demilitarizovaného pásma na hranicích s Francií. Stalo se tak 7. března 1936 a Francie mohla zakročit, bylo to porušení mírových dohod. Mimo několik verbálních projevů ve francouzských novinách a rozhlase se nestalo nic. I němečtí antifašisté si kladli otázku, co udělá Francie pro Československo, když neudělala nic pro sebe. V odpovědi se dala již tušit mnichovská zrada. Francie nepomůže, naopak bude na straně agresora. Laciný úspěch si nechal Hitler schválit plebiscitem. Německý historik Rainer Zitelmann uvádí, že s nadšením pro Hitlera hlasovalo 98,6 % oprávněných voličů. V té době se Hitler svěřuje svým pochlebovačům, že záhy Japonsko „semele Rusko“ a cesta k životnímu prostoru bude otevřena. Na štěstí o tomto výroku byla Moskva informována a musela uvažovat, jak zajistí vlastní bezpečnost. Válku na dvě fronty, proti Německu a současně na východě proti Japonsku, vést nemohla, tak silná ještě nebyla. Současně viděla masivní podporu několika nefašistických států ve prospěch Německa. 25. listopadu 1936 Německo uzavřelo s Japonskem pakt proti Kominterně.

Další pohromou pro německé antifašisty se stalo obsazení Rakouska nacistickým Německem 12. března 1938. To byl tak značný úspěch nacistické moci, že se pod jeho vlivem začaly doslova drolit a rozpadat nefašistické politické strany v českém pohraničí. Nic neplatí argument odsunutých Němců, že přece řada z nich volila nenacistické politické strany. Jak ukázala situace, byli to nepevní demokraté, neboˇpříliš rychle a někteří i upřímným nadšením přestupovali do Sudetoněmecké strany, aby využili kariérní konjunkturu. Nesmírný dojem, dokonce i na světovou veřejnost, a zničující důsledky pro německé antifašisty, prokázalo hlasování Rakušanů. Dnes jen málokterý rakouský historik připustí, že rakouské obyvatelstvo s jásotem přivítalo nacistickou armádu a pro připojení k Německu podle německého historika Rainera Zitelmanna hlasovalo 99 % oprávněných voličů (s. 75 již dřivě citované knihy). Zmíněný autor píše: „Skutečnost, že Anglie, Francie a Itálie jeho postup (Hitlera) připustily, povzbudil Hitlera, aby si vzal na tapetu nyní také sudetoněmeckou otázku“. 30.5.1938 dal své armádě pokyn, aby se připravila na likvidaci Československa. Francouzská i anglická rozvědka to věděla, ale nic pro ochranu ČSR se nerealizovalo, jen doporučení, aby Praha kapitulovala. Takovou radu nám dával spojenec!!

Katastrofálně zhoršenou situaci si uvědomili Židé, zejména po vydrancování 7 500 židovských obchodů a dílen a vypálení 250 synagog. S nástupem nacismu do českého pohraničí přijde vlna ničení synagog i do Čech a na Moravu. Z Göringova hlášení k 11.11.1938 vyplynulo, že při pogromech bylo zabito 36 Židů a dalších 36 bylo zraněno.. Židovskému obyvatelstvu v Německu byla cynicky uložena ještě kolektivní pokuta 1,25 miliardy marek. Hle, kde je priorita kolektivních trestů. Od nástupu nacistů k moci, od r. 1933 do r. 1937 opustilo Německo 130 000 Židů. Během období 1938-1939 uteklo před nacistickým terorem ještě dalších 118 000 Židů. Zadržený židovský majetek měl hodnotu 6 miliard marek, a to jen těch, kteří emigrovali. Čs. úřady několik dní po záboru Rakouska trpěly útěky rakouských antifašistů a ohrožených Židů, ale záhy zakázaly podporu těmto utečencům, ani vláda ČSR se nechovala vzorně  v otázce protinacistické angažovanosti. 14. března 1937 vyhlásil papež encykliku S planoucí starostí, ve které kritizoval antikřesťanský režim. Encyklika byla přečtena v 11 500 katolických farních kostelech a Hitler nařídil najít v archívech i staré případy, ve kterých by mohla být otřesena morální autorita církve. Současně však potvrdil platnost příkazu, že na opasku německého vojáka má nadále zůstat heslo Gott mit uns. Hitlerem plánované válečné choutky však utlumily jeho proticírkevní tažení a usiloval o uklidnění. Nicméně aktivně jednající duchovní katolické i evangelické církve v protinacistickém duchu dával zavírat do koncentračních táborů a dokonce popravovat, což prokázaly statistické údaje gestapa zejména z Polska i z českých zemí v době okupace 1938-1945.

 

 

Objektivní podmínky

 

Pro antifašisty do roku 1938 a pro antinacisty v letech 1938-1945 vznikly v pohraničních regionech mimořádně obtížně podmínky, a to jak pro odpor (pasivní), tak i pro odboj (aktivní). Současně je nutno upozornit, že i meziválečná republika se bránila, ale nedůsledně. Německá strana nacionální, ustavená v roce 1919 patřila v typologické řadě německých politických stran ke straně negativní se zásadním odporem k Československé republice. Když její negativismus přesáhl zákonné hranice, byla usnesením vlády 4.10. úředně zastavena. 26.4.1935 pozbyl uvedený zákaz platnost a strana činnost již neobnovila, členstvo se však nahrnulo pod henleinovské prapory a pod taktovnu nacistických bubeníků. Úřední zákaz postihl také Německou nacionálně-socialistickou dělnickou stranu. Údernou formací po vzoru SA tvořil Volkssport, ten byl po soudním jednání rozpuštěn. Prokázala se spolupráce s nacistickými organizacemi v Německu. Svým způsobem  to byl vlastně první mezinárodní proces proti německému nacismu a jeho spolupracovníkům na území ČSR. Činnost strany, rovněž negativistická, byla zastavena usnesením vlády 4.10.1933. Strana byla rozpuštěna, ale členové obou zmíněných stran, 393 000 osob, vstoupilo okamžitě do nového hnutí, vytvořeného 8.10.1933 pod názvem Sudetendeustsche Heimatfront, ale před volbami 1935 přejmenována na Sudetoněmeckou stranu, kam přešlo také mnoho členů německých spolků nejrůznějšího druhu, ale s pangermánským cítěním a programem.

Po celé řadě laciných úspěchů A. Hitlera a jeho nacistické strany při beztrestném zavádění všeobecné branné povinnosti, po obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní, za netrestanou intervenci ve španělské občanské válce na straně fašistické, hlavně však po připojení Rakouska k Německu v březnu 1938 se veřejné mínění v příhraniční oblasti Čech a Moravy otočilo směrem k nacistické orientaci a jedna nefašistická strana za druhou s německými voliči se rozpouštěla a členstvo vstupovalo do Sudetoněmecké strany. Odolali sociální demokraté, komunisté, někteří křesťanští sociálové a německá inteligence demokratické orientace.. Z československé vlády vystoupili aktivističtí ministři. Sudetoněmecké straně v krátké době přibyl další půl milion členů. Čs. vláda nedokázala uhájit Němce s nefašistickou orientací před morálním a často i fyzickým tlakem henleinovců a později přímo i nacistů z Německa. Druhá, tzv. pomnichovská republika, se svým pravicovým režimem a s touhou zavést „autoritativní demokracii“, vyháněla ze svého území německé antifašisty a dokonce spolupracovala s gestapem. Sudetoněmecká strana měla v červenci 1938 celkem 1 338 494 členů. Další tisíce byly v mládežnických a v jiných přidružených organizací. Sudetoněmecká strana záhy splynula s nacistickou stranou A. Hitlera po záboru pohraničí Německem. Ve všech organizacích nacistického hnutí platil tzv. vůdcovský princip a z něho odvozená zásada, ukotvená ve stanovách, že pasivní členství se netrpí. Těžko tedy věřit dnešním novohenleinovcům a placeným funkcionářům krajských spolků, že příhraniční Němci, členové Sudetoněmecké strany, byli demokraté, úplná neviňátka a nenesou žádnou vinu a podíl na rozbití nefašistického režimu v Československé republice. Svaz německých zemědělců vyzval své členy ke vstupu do Sudetoněmecké strany 23.3 1938 a němečtí živnostníci tak učinili ve stejnou dobu. („Německá křesťanskosociální strana balancovala ještě do roku 1938 mezi nacionální opoziční politikou a demokratickým aktivismem, až v květnu 1938 její předáci, dr. Karl Hilgenreiner a Erwin Zajicek, stranu rozpustili a s heslem ´Wir müssen mit Volk gehen´ přešli k Henleinově SdP.“ (M. Trapl, Politika českého katolicismu na Moravě 1918-1938, s.73, SPN 1968; - pozn. red.)

Na pozicích antifašismu zůstalo v pohraničí 13 000 německých členů KSČ, 82 000 sociálních demokratů a přesně dosud nezjištěný počet věkově starších členů německých nefašistických stran, nyní již rozpuštěných. Nelze zapomenout ani na členy nefašistických odborů, gestapo odhadovalo, že jich je okolo 200 000. Současně však bylo vysloveno přesvědčení, že je bude možno získat pro nacistickou orientaci poukazem na jejich němectví a odstraněním nezaměstnanosti, což se dařilo po útěku Židů, sociálních demokratů, komunistů a Čechů z pohraničí před německou perzekucí. Uvádí se, že po odchodu jmenovaných vrstev se pro příhraniční Němce uvolnilo okamžitě 125 000 pracovních míst. Další místa byla získána po nástupu prvních příhraničních Němců do německé armády. Naproti tomu 5 000 antifašistů přiměla vláda druhé (pomnichovské) republiky k návratu do zabraného pohraničí a vydala je tak nacistické mstě, doslova zločinný charakter bylo předání příslušníků republikánské „Rudé obrany“. Byli to antifašisté, kteří se zbraní v ruce pomáhali jednotkám Stráže obrany státu a čs. armádě ve dnech ohrožení republiky. Dodnes nebyli čeští odpovědní a směrodatní činitelé za toto jednání potrestáni ani morálně odsouzeni. V Německu angažované členy antinacistického hnutí čekal koncentrační tábor.

Další obtížnou situaci pro antifašisty a antinacisty vytvořilo masové udavačství v řadách příhraničních Němců. Vyřizovala se přitom celá řada osobních sporů a nenávisti, došlo i na manželské a milenecké vztahy. Častá byla udání na smíšený rasový původ, na aktivity udaného člověka z doby existence Československé republiky, za účast na akcích a schůzích sociálně demokratické, komunistické strany a také velmi častý poslech zahraničního vysílání. Bezpečnostní služba a gestapo zjišťovalo, že mezi českým obyvatelstvem, které zůstalo v pohraničí, se vlna denunciace nešíří. Výrazná nenávist k Čechům se prokazovala také velkým počtem udání, která byla posílána nejen na gestapo, ale i jednotkám SA, SS, německého četnictva, na bezpečnostní službu a k rukám armádních důstojníků. Stejně všechna udání končila na stole gestapa, ale nutno připomenout, že němečtí důstojníci z Porýní a ze Saska projevovali „znechucení nad neefektivní mstivostí kooptovaných Němců.“ Když udavačská vlna přesahovala únosnou míru i pro nacistickou stranu, přišel až z úředních míst z Berlína pokyn, že je nutno věnovat větší pozornost „začlenění Němců do národní pospolitosti.“ Byla to forma amnestie, byla to forma efektivnější, odmítající masové lustrace jinak „rasově čistých Němců.“

V roce 1940, když němečtí úředníci původem ze „staré Říše“, hlásili, že Češi pracují spolehlivě a chovají se nepoliticky, měla se uplatnit zásada „zbytečně Čechy nedráždit a vychovávat je k říšské myšlence.“ Uvedená zásad měla dva aspekty, okamžitě přibyla udání na říšské Němce z negermánského cítění. Druhým aspektem, který působil, byla rychlá porážka Polska a Francie, stejně jako Norska, Dánska, Belgie, Nizozemí a nikomu se nechtělo věřit, že Velká Británie za kanálem bude schopna zvrátit válečnou situaci. Zatím Angličané prohrávali v boji o Norsko a ve Francii. V té době měl i vysokou autoritu Emil Hácha, což zaznamenala zejména zpravodajská služba německé armády. Ta jen tak mimochodem byla objektivnější než gestapo a bezpečnostní služba. Přála si spíše pro „ zbytkovou českomoravskou administrativu“ spíše slovenský vazalský režim, později i režim francouzské vlády ve Vichy,“ aby nebylo nutno Čechy ostře hlídat a stejně i ve formě spojenecké by říše dostala, co by žádala.“ Dávala se přednost vazalskému tlaku před perzekucí ze strany příhraničních Němců. Taktika začlenění do kolektivu soukmenovců byla úspěšná a oslabila protinacistické hnutí. Na Čechy se nedala aplikovat z důvodů jiné rasové příslušnosti.

U mnoha příslušníků mladých Němců zapůsobila tendence o „zařazení“ jako spása a záchrana, pokud byli předtím členy některé sportovní či odborářské organizace nefašistického směru. V době udavačské vlny se mnozí levicově orientovaní mládežníci hlásili dobrovolně do armády, kde byli přece jen trochu chráněni před gestapem, pokud ovšem nešlo o čelné mládežnické funkcionáře. Vstup do armády se chápal již za důkaz zařazení se.

Při rozboru českého, polského, srbského, řeckého odboje zjistíme výrazný faktor odporu k okupaci. U Němců se odbojové aktivity musely pohybovat i vyvíjet v atmosféře euforie z válečných a politických úspěchů nacistického režimu. Tato skutečnost oslabovala  odpor i odboj. Vystupovat proti vítězícímu Německu pro samotné Němce bylo obtížné, nesnadné a vysoce nebezpečné.

Při vpádu německého wehrmachtu do českého pohraničí byla značná část funkcionářů sociálně demokratické strany, KSČ i antifašisticky orientovaných aktivistů z řad křesťanských sociálů a z řad inteligence vůbec, zatčena, neměl proto německý odboj i odpor vedení, chyběla odbojářská elita. Němečtí emigranti s protihitlerovskými názory utíkali v značném počtu (asi 11 800 osob) do Československa, což byl nejlepší důkaz, že u nás nebyli Němci utiskováni, když u nás hledali svobodu, ale v dalších dnech museli opustit i české území, když 15.3.1939 nacisté okupovali Čechy a Moravu, kdo neunikl, byl v akci „Gitter“ ještě ve dnech 15.-17. března zatčen, bohužel také za pomoci českého četnictva, policie a na udání českých fašistů. Jejich další osud se psal již v koncentračních táborech. Zde připomenu odmítnutou iniciativu antifašistů z Říše, kteří se nabízeli, že na našem území vytvoří dobrovolnickou jednotku, složenou z antinacistů, která by v uniformě čs. armády hájila republiku. Měli v úmyslu v menších oddílech navštěvovat města s německým obyvatelstvem a tam Němci Němcům vysvětlovat, co je nacismus, co je mír a co válka. Návrh byl odmítnut na radu českých pravicově orientovaných právníků z ministerstva vnitra, že by šlo o cizí státní příslušníky a způsobilo by to mezinárodní komplikace. Nevadilo, že Německo organizovalo na 45 450 čs. státních občanů do Sudetoněmecké legie, pochopitelně německé národnosti a prohenleinovsky orientované.

 

 

Odpor i odboj

 

Hranice mezi pasivním odporem a odbojem s aktivní angažovaností byl v pohraničních regionech nevyhraněný a snadno přecházel z jedné polohy do druhé. V zahraničním exilu byla situace jednodušší. Sociální demokraté, neobávající se spolupráce s komunisty, založili 17.10.1943 v Londýně Výbor jednoty sudetoněmeckých antifašistů. Vyzvali své členy ke vstupu do čs. zahraniční armády. Jakschovi stoupenci raději vstupovali do ženijní jednotky britské armády a do armády kanadské. Německý historik Detlef Brandes v knize Cesta vyhnání 1938-1945 uvádí, že v únoru 1940 ve Francii dosáhla čs. zahraniční armáda 7 664 mužů, z toho bylo 289 Němců. K tomu jen poznámku, do německé armády muselo nastoupit na 400 000 příhraničních Němců a pochopitelně uvedený poměr nemohl podstatně ovlivnit pohled českého národa na příhraniční Němce, i když si dodnes vážíme těch, kteří sloužili v čs. armádě. Ve Velké Británii sloužilo v československé armádě 334 Němců z celkového počtu 2 738 mužů pozemní armády. Na české radikalizované nálady působila také skutečnost, že dobrovolně do řad SA vstoupilo ještě do roku 1940 celkem 128 851 Němců. K tomu jen podotknutí, že v celém Německu v tu dobu bylo registrováno 904 109 členů. Odvodem do armády počet SA klesal, ale služba, také dobrovolná, v oddílech SS představovala 12 800 příslušníků.

Poměrně složitý byl vývoj antifašistů, kteří byť německé národnosti, opustili pohraniční oblast. K 1. lednu 1939 to bylo 1582 osob, včetně dětí. Po vzniku protektorátu se musela většina vrátit a byla trestána odvodem do armády, ale také mírnější formou trestu za tzv. hecířskou propagandu k „vymoženostem“ nacistického Německa a za pomlouvání A. Hitlera. Samo gestapo vydalo pokyn, že nejprve musí okusit tvrdost několikadenního trestu ve vězení, aby potom ocenili zájem Říše o začlenění do „stavu soukmenovců“. Pochopitelně se to týkalo rasově čistých Němců, nevztahovalo se na německy cítící židovské obyvatelstvo, to umíralo v koncentračních táborech. Čechů před nacistickým terorem uteklo z pohraničí 122 000, zájem o jejich návrat nebyl. Ironie dějin, vzhledem k nedostatku pracovních sil, vedla k tomu, že po roce 1941 počet Čechů v pohraničí roste, neboť zde byli nasazeni čeští dělníci. Henleinovská elita to snášela velmi negativně. Češi totiž posilovali odpor, někdy i odboj.

Z hlášení gestapa v neúplné podobě, neboť část archivních dokumentů byla koncem války zničena, vysvítá, že bylo zatčeno a uvězněno 4 500 komunistů a perzekuováno a vězněno bylo i 12 784 německých sociálních demokratů z pohraničí. Nacisté také uvedli, že se zmocnili sociálně demokratického majetku v hodnotě 185 000 000 korun ještě v roce 1938.

Pozornost české veřejnosti poutá ilegální skupina Waltro, kde se angažovali Němci i Češi. Vysoké uznání zaslouží ilegální skupina Herty Lindnerové, působící na Teplicku, stejně jako skupina kolem Valentina Meerwalda na Karlovarsku v letech 1941-1943. Oba byli zatčeni, s dalšími deseti představiteli odboje popraveni. Menších vzájemně se informujících buněk bylo více, ale zůstávaly na úrovni šeptané propagandy, podpory zahraničních dělníků, zajatců a nesdílením nacistické propagandy. Z historických publikací jich lze napočítat 47 v celém pohraničí. Často mezi nimi byli duchovní.

Nacistický režim chtěl, žádal a prosadil monopolní vliv na mládež a nutně z logiky vývoje se musel utkat s vlivem katolické a evangelické církve. Také fyzická likvidace duševně nemocných Němců vyvolávala neklid v řadách křesťanů, k tomu se ještě přidaly „kasárna svobodných matek“ a střetnutí bylo nevyhnutelné. Gestapo sledovalo aktivity německých kněží a vyšetřovalo doslova každou maličkost. Jen jako příklad uvedu, že byl vyšetřován mladý kaplan, který v kostele viděl větší počet žen ve smutečním oděvu, neboť jim někdo z rodiny padl na frontě. Aby se na něho ženy nedívaly vyčítavě, prohlásil, že kdyby nebyl v jiném stavu, myslel stav duchovní, také by nastoupil na frontu. Myslel to vážně, či zlehčoval válečnou morálku?? Bude patřit již k ústní legendě a k šeptané propagandě, že o jeho výroku se dozvěděl samotný Hitler a nařídil odvod mladých duchovních do armády, což je skutečnost, ke které došlo. Katolíci byli také zapojeni do skupiny kolem bývalého starosty Ústí nad Labem Leopolda Petzla.

Gestapo si také nevědělo rady se situací, kdy německý kněz asistoval při pohřbu zemřelého Čecha a na pohřeb přišlo několik stovek, někdy až tisíc pohřebních hostí, koncem války i někteří němečtí sousedé a kněz byl vyslýchán, proč tomu nezabránil. Kněz byl napomenut, ale celá věc nebyla trestně postižitelná, neboť na pohřbu nikdo nepronesl ani slovo k politické situaci a kněz se držel přesně pohřebního rituálu bez jediného slova nějakého nežádoucího komentáře. Nicméně funkcionáři NSDAP v tom viděli českou manifestaci vzájemné solidarity.

Německý historik Volker Zimmermann ve své knize Sudetští Němci v nacistickém státě (z roku 2001) uvádí, že v době od září 1941 do července 1942 gestapo zatklo 248 příhraničních Němců za protinacistickou aktivitu a od února 1943 do dubna 1943 dalších 68 osob, byli mezi nimi i němečtí katolíci. Český historik Jaroslav Macek uvedl po studiu archivních fondů, že gestapo vyšetřovalo 1 143 kněží z celkového počtu 1 640 duchovních v sudetoněmecké župě. Velmi statečně se choval katolický biskup v Litoměřicích Anton Alois Weber. Neváhal kázat Čechům českým jazykem. Hájil nesmlouvavě zájem církve. K. Henlein mu zakázal navštěvovat fary v protektorátě, byl neustále sledován a vystěhován ze své biskupské rezidence a nuceně se uchýlit do dominikánského kláštera. Dalším odbojným knězem byl arciděkan dr. Josef Hüttel z Horšovského Týna, od r. 1943 do r. 1945 byl v koncentračním táboře. Gestapo zatklo v Chebu čtyři mnichy (františkány) za poslech zahraničního rozhlasu a větší počet kněží byl vyšetřován, když místo vysvětlování úcty k Vůdci vyslovovali názor, že vedoucí úlohu nemá Hitler, ale Bůh. Okresní vedoucí NSDAP v Novém Jičíně udal, že křesťanští sociálové pod vlivem faráře pomlouvají nacistickou stranu, Hitlera a stýkají se s bývalými sociálními demokraty. 118 kněžím nacisté odebrali právo vyučovat. 85 kněží bylo v koncentračním táboře a nepřežilo 23 duchovních. Nacistické vedení současně nařizovalo, aby se uvedené skutečnosti před veřejností tajily.  

 

 

 

 

František Truxa

 

P. Alois Andricki – oběť nacismu

 

2. července 1914 se v lužickosrbském Radworu narodil Alois Andricki. Z šesti dětí národnostně uvědomělého učitele Jana Andrického všichni čtyři synové studovali teologii. Tři z nich dosáhli kněžského svěcení a jeden padl v druhé světové válce.

A. Andricki po absolvování základní školy přechází do Katolického semináře a v r. 1934 skládá s vyznamenáním maturitu. V letech 1934-1937 studuje v Panderbornu teologii a filosofii. V roce 1936 se stává redaktorem časopisu „Srbský student“.

Kněžské svěcení přijímá 30. července 1939 v Budyšíně a o týden později – 6. srpna 1939 slaví primici v chrámu „Svaté Marie, Královny Růžence“ v rodném Radworu.

Své první místo nastupuje jako kaplan v Drážďanech. A. Andricki byl tělesně vytrénovaný, sportovně aktivní mladý muž. Stal se idolem mládeže, které věnoval mnoho času. Stejně jako jeho předčasně zesnulý  strýc P. Miklawaš Andricki horoucně miloval svůj těžce zkoušený národ.

Po nástupu fašismu národnostní tlak nacistů sílil. Již od roku 1938 se na školách nesmělo učit srbsky ani náboženství. Dětem sbírali srbské učebnice a před jejich očima je pálili. Za pronesené srbské slovo muselo děcko napsat za trest stokrát německy „Nesmím mluvit srbsky“. 21. ledna 1941 byl A. Andricki poprvé zatčen  a do 15. srpna  držen ve vyšetřovací vazbě.

Na rok 1941 bylo připravováno vysídlení celé lužickosrbské inteligence na západ do čistě německých oblastí. Tomuto zabránila porážka německých vojsk před Moskvou a obava z vyvolání masových protestů srbského obyvatelstva.

Přísný dohled nad lužickosrbskými aktivisty  přinesl Andrickému  „pro napadání státního zřízení a ústavy“ v říjnu 1941 nové zatčení a deportaci do koncentračního tábora Dachau. V transportu se poznal s duchovním Maurosem Münchem , se kterým si slibují, že se nesmějí nechat zlomit, ztratit svoji důstojnost a ani na okamžik zapomenout na své kněžské svěcení. S dalšími duchovními pak zakládá liturgické kolo, kde se po večerech předčítá Písmo svaté.

Během pobytu v táboře pomáhá Andricki všemožně ostatním vězňům a snaží se držet optimistickou náladu. …Hlad a tyfus zlomí ale i tohoto sportovce. 19. ledna 1943 je zařazen mezi vážně nemocné. Na smrt nemocný prosí o poslední pomazání a Božího Syna ve svaté eucharistii. Dozorce posměšně prohlásí: „Krista chce, injekci dostane“.

A tak nacisté dne 3. února 1943 ukončují smrtící injekcí život tohoto statečného a čestného člověka a horlivého služebníka Božího. …

A. Andricki nebyl nikdy srbskou mládeží zapomenut. Každoročně 3. února mládež, studenti i učitelé vzpomínají výročí jeho mučednické smrti. Po společných modlitbách na mši v Chrosčicích vynesla srbská mládež 31. března 1984 sv. Kříž z primičního svěcení Andrického na hradiště v Kukowě a zde ho postavila. Kukowské hradiště se tak stává středem srbské katolické mládeže. Radworská mateřská školka dostává v témže roce název „Dům Aloise Andrického“. Na jeho rodném domě v Radworu je zřízena pamětní deska a v Drážďanech je po Andrickém pojmenována jedna ulice. …

3. února 1993 … se 130 srbských poutníků zúčastnilo boží mše v Dachau, čímž byly zahájeny pak běžné modlitby  v kostelích i domácnostech za blahořečení A. Andrického. …

Srbské „Towarstwo Cyrila a Metoda“ od r. 1996 vystupuje jako iniciátor požadavku blahořečení srbského mučedníka. Pod čestným jménem Andrického byly založeny k výročí jeho úmrtí četné skautské oddíly, které již navazovaly kontakt se skupinami v Čechách, Polsku i na Ukrajině.

Biskup Joachim Reinelt dne 2. července 1998 zahajuje v Rožantu proces blahořečení Andrického. … Srbský národ bude mít svého prvního svatého čistě srbského původu.

P.A. Andricki byl hluboce věřícím katolíkem, příkladným lužickosrbským vlastencem s protinacistickými postoji. Celým svým životem prokazoval možnost spojení katolictví s vlastenectvím. Dojde k tomuto spojení, které je již historicky vlastní polské katolické církvi,  i v naší katolické církvi? Modleme se za přiblížení se církví českému národu!

(Redakčně upraveno)

……………………………………………………………………………………………………………

Redakce: J. Skalský                                                                       Připravil: dr. O. Tuleškov

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vážení čtenáři, prosíme Vás o doložitelné údaje o protinacistické činnosti příhraničních Němců v letech 1933-1945. Velmi děkujeme za spolupráci. Pište na adresu: Dr. O. Tuleškov, Na Čihadle 18, Praha 6, 160 00.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Historickou a dokumentační komisí Klubu českého pohraničí jako svou 149. publikaci určenou pouze pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, září 2005.