Němečtí „zmizelí“ z Jugoslávie

Postupně se zaplňují mezery ve výzkumu vyhnání. Osud německé menšiny v bývalé Jugoslávii byl dlouho vyloučen z veřejného diskursu. Podle oficiálního slovníku byli Němci "zmizelí". Na jedné straně tento termín naznačoval, že "ustoupili" spolu s Wehrmachtem, na druhé straně, bylo slovo používáno eufemisticky. O problému „útěku a vyhnání“ bylo celkově v celém regionu málo informováno a byl marginalizován. Mezinárodní vědecká konference v rakouských lázních Radkersburg v roce 2012, se věnovala historii "zmizení" a osudu "zmizelých", podle znění pozdějších předpisů. O čtyři roky později předložila Nadace útěku, vyhnání, smíření (v Berlíně - viz foto) koncem roku 2016, ve spolupráci s Centrálním muzeem Dunajských Švábů v Ulmu, rozsáhlou publikaci.

Mathias Beer (z University Tübingen) popisuje zvláštností útěku a vyhnání z jihovýchodní Evropy. V den bezpodmínečné kapitulace ozbrojených sil tam bylo asi 200.000 ze zhruba půl milionu příslušníků německé menšiny v Jugoslávii. V tomto okamžiku byla většina německých sídelních míst již více než půl roku v rukou komunistických úřadů. "To znamená, že opatření, směřující proti německé populaci, byla realizována, na rozdíl od Rumunska a Maďarska, značný čas před koncem války a přímo spojena s vystěhováním a evakuací nacionálněsocialistické populace", píše Beer. Připojuje informace o rozdílném zacházení s německým obyvatelstvem v různých regionech. "Vyhnání, doprovázená masakry, byla zpočátku pouze ve Slovinsku, kde přeživší slovinští Němci byli z největší části vyhnáni během „národního zúčtování" do poloviny roku 1947, nebo byli zabiti v některých částech Slovinska. Naproti tomu v Bačce, Banátu a Syrmii byl zpočátku dominantní formou systém táborů. V nich bylo německé obyvatelstvo internováno, nuceno do práce a zdecimováno."

Nebyla tam žádná formální rozhodnutí o vyhoštění. Ta byla u Maďarska zahájena nařízením ze dne 22. prosince 1945, takže má součet přijatých opatření proti německé menšině - poprav, internování na nucené práce, deportací - nakonec jejich "zmizení".

Jako jediný stát se Jugoslávie odvolávala teprve dodatečně na Postupimské dohody, za účelem získání souhlasu k vyhnání Němců. Odůvodněno to bylo obavami s ohledem na německé válečné zločiny. Spojenci bělehradskou iniciativu zamítnuli, stejně jako později podobné pokusy, naposledy v září 1947. "Pozoruhodné je", říká Beer, "že Sovětský svaz, který měl podobné problémy v Maďarsku a umožnil přibližně 50.000 maďarským Němcům přesídlení do sovětské okupační zóny, jugoslávskému požadavku nevyhověl."

Badatelé pod vedením Beera došli k závěru, že dopady útěku a vyhnání Němců byly v Jugoslávii "nejradikálnější". Tam zahrnovaly předválečné německé menšiny asi půl milionu lidí. Při sčítání lidu v roce 1953 jich tam bylo asi jen 62.000. Zjistili, že téměř 88 procent německých menšin Jugoslávie "zmizelo". Zemřeli, nebo byli zabiti, utekli, nebo byli vyhnáni. Většina z vyhnaných nejprve žila v Rakousku, později se přesunovali na jih a jihozápad Německa. Výsledek: Od roku 1960 neexistuje v Jugoslávii prakticky žádná německá menšina.

Na rozdíl od Jugoslávie a Rumunska mělo Maďarsko, jak již bylo uvedeno v případě spojenců, použít přesídlení „jejich“ Němců. V lednu 1946 začalo "regulované přesídlení" do americké okupační zóny. Až 150.000 maďarských Němců se dostalo zejména do severního Württemberska a severního Bádenska, ale také do Hesenska a Bavorska, podle nalezených mikrofišů. Od srpna 1947 do června 1948 pak bylo vyhoštěno, pod tlakem ze strany vlády v Budapešti, téměř 50.000 lidí, tentokrát do bývalé sovětské zóny. 

Mathias de Beer informuje, že: "Zbývající německá menšina byla podrobena důkladné asimilaci."         

(fac)  , Sudetenpost, 12.1. 2017, str. 5

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf