Němečtí antifašisté z českého pohraničí do roku 1945
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Počátky antifašismu v českém pohraničí

Pochopitelně, že fašismus vyvolával kritiku a odpor osob, spolků, institucí a politických stran, ukotvených v zásadách demokracie a humanismu, symbolickým modelem je např. T.G. Masaryk, E. Beneš, jsou to i němečtí humanisté, revoluční i reformní socialisté různého zaměření, jsou to však i pacifisté po celém světě, nepřející si krvavou válku, patří k nim věřící s křesťanskosociální orientací apod. Popsaná skutečnost se projevila v celém Československu, i mezi příhraničními Němci. Potvrzují to i volební výsledky do parlamentu v roce 1935.
U příhraničních Němců v ČSR je vhodné upozornit na reálnou skutečnost, že např. voliči Svazu zemědělců (Bund der Ladwirte) vystačili ve veřejném mínění se prezentovat nefašistickým stanoviskem, v nadsázce bychom mohli mluvit o pasivním antifašismu. Nefašistické postoje najdeme i u českých a slovenských politických stran, vlastně v celé Evropě. Tam, kde fašismus prokázal efektivní vítězné činy, např. i ve válce, se značná část mas převalí do tábora fašistického. Uvedená tendence se v plné míře projeví u příhraničních Němců v ČSR.

Od neofašistů se aktivitou a angažovaností liší značná část voličů německé sociální demokracie, sympatizantů a členů KSČ a nesouhlas a odpor k henleinofašismu najdeme i u německé křesťansko-sociální strany, i v řadách katolických a evangelických duchovních.
Německé agrárníky (Svaz zemědělců) volilo v roce 1935 142 399 voličů a znamenalo to pokles a zisk pouhých 5 mandátů proti dřívějším 24 poslancům ve volbách v r. 1925. Přesun neofašistů k Henleinově straně tu byl zřetelný a trvalý. Němečtí křesťanští sociálové dostali 162 781 hlasů a 6 mandátů. Němečtí sociální demokraté dostali 299 943 hlasů a získali 11 mandátů. Počet německých komunistů nelze zjistit, jsou zahrnuty v řadách voličů KSČ v počtu 894 509 hlasů pro tuto stranu se ziskem 30 mandátů.
Před dalším rozborem situace v Československu je vhodné připomenout neoddiskutovatelný poznatek, že všude tam, kde byla u moci pravicová konzervativní vláda, nikdy nevystoupila mocensky proti svému domácímu fašismu. V podvědomí, často i programově, tyto vlády viděly ve fašismu (nacismu v Německu) zálohu pro případ, že by nedokázaly udržet kapitalistický systém. I v samotném Německu je to konzervativní militarista a prezident, polní maršál císařského Německa, Paul von Hindenburg (1847-1934), který bezproblémově předá moc nacistům a jmenuje A. Hitlera kancléřem (ministerským předsedou). Není tady místo, abych rozebíral situaci v dalších státech, ale nenajdete jediný stát, kde by se konzervativní pravice, reakční síly společnosti, postavily proti nastupujícímu fašismu (nacismu). A není to jen ustupování, ale je to podpora a spojenectví. Různě odstupňované podle místních specifických podmínek. . Vždyť i u nás lze hledat finanční toky od pravicových sil přímo do řad českých fašistů, od konzervativních podnikatelů na podporu Národní obce fašistické a nejinak tomu bylo i v regionech příhraničních Němců, kde omylně a naivně najdete dokonce továrníky židovského původu, kteří ve snaze zabrzdit protirasistické výpady a perzekuci i nepřímou formou podporovali henleinofašisty, někde právě podporou pod jejich vlivem stojících školských, osvětových, kulturních, tělovýchovných a jiných spolků. Pravda, nebylo jim to nic platné, rasový radikalismus u henleinofašistů převážil a myšlenkově zvítězil.

Po tomto analyzujícím připomenutí se vrátím k volbám do parlamentu v roce 1935, kde se také projevilo zřetelně definované veřejné mínění. Pro budoucí perspektivu meziválečné republiky se tu v tragické skutečnosti vyjevilo zjištění, že vůbec nejvíce hlasů v celém Československu získala Sudetoněmecká strana K. Henleina, získala 1 249 530 hlasů a tím i 44 mandátů, tedy 15,2 % všech odevzdaných hlasů. Dalším rozborem zjistíme, proč se tak stalo. V českém prostředí se stala nejsilnější stranou Republikánská strana venkovského a malorolnického stavu (agrárníci), získala 1 176 593 hlasů, tedy 14,3 % všech odevzdaných hlasů a zásluhou volební machinace o jeden mandát více než Sudetoněmecká strana, agrárníci obsadili 45 poslaneckých míst. Na Slovensku se stala nejsilnější a tedy nejvlivnější další pravicově orientovaná strana, strana Hlinkova ludová, dostala 564 273 hlasů, tedy sílu 22 mandátů s podílem 6,9 % všech odevzdaných hlasů. V českém, německém a slovenském etniku byly nejsilnější také tři pravicové politické strany. Německá spěla k německému nacismu a na Slovensku k fašismu, obě neměly zájem na existenci čs. republiky. A čeští agrárníci? Jejich představitel zval K. Henleina do vlády, agrárníky řízení četníci museli hlídat manifestace a srazy henleinovců, aby jim nebylo ani verbálně ublíženo ze strany antifašistů, komunistů, sociálních demokratů a vůbec demokratů.

Budou to čeští agrárníci, kteří vytvoří širokou platformu k nedemokratickému vývoji tzv. druhé republiky a začnou propagovat a realizovat „autoritativní demokracii silné ruky.“ Ta již neměla vůbec nic společného s T.G. Masarykem, E. Benešem a dokonce zruší parlamentní systém zmocňovacím zákonem z 15.12.1938. Nenajdu žádný okamžik, kdy by agrární strana brannou formou čelila domácímu i henleinofašistickému nebezpečí. Naopak, byl to agrárnický ministr vnitra, který povolil již 17.9.1938 vznik Sudetendeutscher Freikorps, který v krátké době zavraždí v Čechách 112 příslušníků četnictva, finanční stráže, policie a příslušníků čs. armády a zraní dalších 147 osob. Na Moravě teroristické jednotky příhraničních Němců zavraždí 50 čs. státních příslušníků a dalších 72 zraní. Agrárnické ministerstvo vnitra k tomu přihlíží, dokonce ani jeden dopadený vrah nebyl potrestán trestem smrtí. Až příliš to připomíná dnešní českou pravici, která trpí, aby v Praze byla kancelář odsunutých Němců, jež šíří protičeské, protiústavní a protimírové názory. Neznám jiný stát na světě, kde by něco takového bylo trpěno. Revanšisté nemají žádnou německou kancelář podobného druhu ve Varšavě, v Paříži, Londýně, prostě nikde, to jen česká pravice zase kolaboruje. Dokonce prý na to nemá vhodné zákony. Neměla je tedy ani v roce 1938? Navíc se ještě zjistilo, že v letech 1938 -1939 henleinovští teroristé unesli, odvlekli a v Německu i pronásledovali 2 453 čs. občanů českého i německého původu. Jen velitelství IV. Čs. armádního sboru uvedlo k 24. říjnu 1938, že do Německa bylo odvlečeno 85 příslušníků finanční stráže, 6 četníků, 21 vojáků a na 200 osob z řad německých antifašistů, většinou sociálních demokratů, z toho 10 evidovaných v Rote Wehr. Nelze se tedy ani moc divit, že v roce 1945 nebyl příliš vážný veřejný zájem o aktualizaci agrární strany. Německým právníkům by stačilo jen připomenutí, že válka ještě nebyla a v Německu nebyl nikdo odsouzen za vraždu čs. občanů, ani morálně se Německo obětem neomluvilo.
Závěr je tedy jasný, ani v Československu německé pravicové i reakční síly nečelily nástupu nacismu a důsledně nepostupovala ani česká a slovenská pravice. Pro antifašisty i německého původu tím vznikla objektivně velmi těžká situace. Opakovanou lží bylo tvrzení, že antifašisté jsou jenom komunisté, nebyla to pravda, ale v buržoazním prostředí se ujímala, ne tím, že by byla pravdivá, ale byla neustále opakovaná. Antifašisty najdeme u sociálních demokratů, křesťanských sociálů, mezi německou demokraticky orientovanou inteligencí, mezi Židy, mezi duchovními křesťanské orientace apod.