Německo vnutilo svou vůli Řecku i Evropské unii
Před několika dny A. Tsipras a jeho vláda dostali v referendu mandát od velké většiny řeckého lidu odmítnou vyděračské požadavky tzv. věřitelů. Syriza agitovalo před konáním hlasování lidu proti tzv. eurounijním požadavkům. Hlasující jí vyhověli a řekli své ne, bylo jich přes 60 %.
Co se stalo od té doby? Tsipras, ač jeho celková politická pozice byla nesmírně silná, dojednal s představiteli EU novou dohodu, jež v rozporu s mandátem mu daným lidem krutě zasáhne řecký lid i svrchovanost Řecka. Sám řecký premiér v ní nevěří, ale přesto vyzýval v parlamentu, aby ji poslanci schválili. Víme, jak probíhala jednání s EU, jaké tlaky na Tsiprase byly vyvíjeny? Nedali mu k hlavě odjištěnou pistoli? Nic o tom téměř nevíme. Snad bychom však měli dodat, že jednání pod takovými tlaky, které vylučují svobodnou vůli některé ze stran, jsou navýsost pochybná a je otázkou, zda výplod násilí, ať již šlo o jeho jakýkoliv druh, je vůbec platný.
Řecko není přece ve válce poraženým státem, kterému vítězové mohou podle svého uvážení vnutit svou vůli a nazvat ji třeba mírovou dohodou. A samozřejmě na něm pak požadovat placení reparací. O reparacích nová dohoda nemluví. Zato však slovo reformy, které dávno ztratilo svůj původní význam a stalo se synonymem pro vše špatné, jednací mluva bohatě používá, aby zakryla své skutečné úmysly. Obsahem Řecku vnucených tzv. reforem je vlastně diktát ze strany EU, který se blíží opatřením válečných vítězů.
Víme, že Řecko, alespoň v současné době, je stranou, jež v konfliktu prohrála. Kdo však zvítězil? Byla to EU jako celek? Byly to státy jižního křídla Evropy, které se pohybují po řecké cestě? Můžeme říci jasně, že tomu tak není. Komentáře, které zatím odezněly, mluví o vítězství Německa, jež zvítězilo nejen nad Řeckem, ale i nad větší částí EU. Tak jak SRN dříve donutila EU uznat Chorvatsko a tím ji přivést k válečnému konfliktu na území Jugoslávie, tak i tentokrát znásilnilo Evropu a vnutilo jí svou vůli. Německo již potřetí za posledních 100 let ohrožuje Evropu. Tentokrát nepoužívá své milionové armády, ale především ekonomické a politické nástroje, jež však vedou v podstatě ke stejným důsledkům. Konflikt mezi SRN a další částí Evropy však probíhá. Není ukončen. Není ani jisté, zda německý „úspěch“ není pyrhovo vítězstvím. Ale německá expanze pokračuje. Jejím nejbližším cílem je zřejmě německá střední Evropa, složená ze států k SRN stále silněji vázaných. Bohužel k nim patří i Česká republika. Ale vládou nad sousedními státy německé plány jen počínají.
Reakce na německé znásilnění Řecka na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejen v Řecku, ale i mnohých dalších evropských státech se šíří výzva k bojkotu německých výrobků. Verbální výroky mnohých politiků na adresu Německa jsou mimořádně ostré. W. Schäuble je považován za ztělesnění germánského zla. Teprve po něm je silně odsuzována i kancléřka A. Merkelová. Nabírá Německo opět kurs na jih a východ a současně pracuje na podřízení střední Evropy? Řada skutečností tomu nasvědčuje.
Friedrich Naumann ve své knize „Střední Evropa“ z roku 1915, která se narodila právě před 100 lety, blíže popisuje německé cíle. Naumannův koncept vycházel z modelu Evropy Oty I., ale vlivem světové války a změněné situace viděl jádro Evropy v Německu a Rakousko-Uhersku. Naumann řekl: „To nové nesmí přijít jako pád hory, má se rozvíjet jako dobro a pomalu srůst. Nejdříve se musí utvořit jádro, aby mohla následovat další krystalizace.“ Naumannův cíl byl vnitřní trh mezi Severním mořem a Adrií, v němž se prosadí německá přesnost, disciplína, vytrvalost, preciznost. Tato střední Evropa měla být v jádru německá a používání německé řeči mělo přijít samo od sebe. Neumann říká: „Kdo neroste, prohrává. To je smysl naší historie. Bez střední Evropy upadneme do bezvědomí.“ Pod touto hrozbou je dnes budováno „jádro Evropy.“
Ještě dva citáty od německých autorů. „Slovo Evropa se vždy ozývalo z úst těch politiků, kteří od jiných mocností žádali něco, co by se vlastním jménem žádat neodvážili“. (Otto von Bismarck) „Úspěch spojené Evropa je otázkou války a míru.“ (Helmut Kohl).
Z výše uvedeného můžeme učinit jeden významný závěr. Evropa je na cestě pod německou nadvládu. Německé banky a kapitál zaujímají v evropské politice stále silnější pozici.
Zavedení Eura byl zásadně pochybný krok. Stejnou měnu nemohou mít státy, jejichž ekonomika se podstatně liší. Pokud ovšem nejde o získání výhod, samozřejmě především ekonomických a v důsledku toho postupně i politických, na úkor méně rozvinutých států. Německo je exportní zemí. Potřebuje velký trh, aby se mohlo rozvíjet. A ten mu EU skýtá. Sobecky je Německu zcela jedno, jak dopadají jižní státy EU. To dokazuje právě příklad Řecka.
Evropa se stává stále méně evropskou a stále více německou. Německo nalézá samo sebe a své zájmy. Vnucuje je Evropě. Je jen otázkou, zda a kdy část Němců se postaví proti této hegemonistické politice a kdy Evropa řekne Německu své dost. Vnitřní opozice i evropský odpor proti politice A. Merklové a jejímu ministru financí vzrůstá. Diktát Německa vůči Řecku byl zřejmě jedním ze zlomových bodů evropské politiky.
J. Skalský