morální právo na existenci
Nyní buduje v EU Čtvrtou říši
Existují lidé, kteří se pohoršují nad odsunem Němců a chtějí přiznání k odpovědnosti. Prý jsme páchali zvěrstva. Jenže kdo seje vítr, sklízí bouři. Pojďme dnes na další kontroverzní téma. Jednou z největších chyb člověka podle mě je, když nedotahuje věci do konce. V takových případech se pak v době budoucí mnohdy nestíhá divit.
Když se podíváme na historii Německa, která v osídlení původními kmeny sahá již k počátkům našeho letopočtu, objevíme snadno viditelné základní prvky jeho existence. Rozpínavost a agresi. Lidé mají tendenci toto negovat a svádět vinu za to, co se dělo v minulém století, nikoli na agresory, ale pomalu na ty, co se jim bránili. Řada lidí má opět v této oblasti potřebu hledat „širší souvislosti“. Oprostěme se od matoucího hledání jiných viníků. Nebýt Německa, nebyla by první a zejména druhá světová válka. Německo je tím, kdo udělal první kroky a já zastávám přesvědčení, že agresor musí bez výjimky převzít úplnou odpovědnost za vše, co se stane po započetí jeho útoku.
Po tom všem, co Německo ve své krutosti předvedlo, mám zpětně i pochopení pro útok atomovými zbraněmi USA ve druhé světové válce. Tehdy totiž dotáhla Amerika obranu těch, kteří nestáli na straně agresorů, do konce. Ano, bylo to jistě stejně kruté, jako válka sama. Přesto tento krok pomohl válku ukončit. Domnívám se, že my jsme pak tady v Evropě nedotáhli do konce vítězství nad agresorem. Za všechno, co Německo provedlo v Evropě, nemělo mít podle mě po druhé světové válce sebemenší nárok na další existenci. Mělo být tehdy rozděleno mezi ty, kteří se jeho agresi museli opakovaně bránit.
Byl to Adolf Hitler, kdo tvrdil, že budoucnost mají jen větší celky než národy a národní státy, tedy „Nová Evropa“. Málokdo již dnes ví, že unijní „Den Evropy“ („Schumannův den“) se 9. května slaví na počest Roberta Schumanna, jenž je považován za jednoho ze zakladatelů Evropské unie. A ještě méně lidí ví, že před tím jako poslanec francouzského parlamentu hlasoval pro Mnichovskou dohodu… Hitler pak na adresu Československa prohlásil: „Je to fantastický úspěch. Je tak obrovský, že jej přítomnost ani nemůže zhodnotit. Velikost a dosah tohoto úspěchu jsem si uvědomil, když jsem stál uprostřed českého opevňovacího systému betonových bunkrů. Teprve tam jsem poznal, co to znamená dobýt téměř 2000 km opevnění bez jediného výstřelu. Propagandou postavenou do služeb naší myšlenky jsme tentokrát dobyli deset milionů lidí a území přes 100 000 km2. Je to ohromné.“ Důsledkem nedotažení druhé světové války do výše popsaného konce je opětovná roztahovačnost Německa a nová forma obsazování území. Dnes již ovšem nikoli cestou agrese vojenské, ale cestou rozpínavé nadstátní politiky a podpisů na listech papíru. Obě světové války vznikly jako důsledek zápasu o sféry vlivu, zdroje surovin, odbytiště a trhy. To, co Německo nedokázalo cestou válek na území starého kontinentu, tedy vojenským ovládnutím jiných států a jejich národů, dotahuje dnes cestou novodobého sjednocování pod rouškou Evropské unie, kde mu opět primárně nejde o nic jiného, než o sféry vlivu, možnost ovlivňovat zdroje surovin, odbytiště a trhy.
Německo je dnes ve své podstatě opět dominantním státem Evropy. Postupnými kroky ovládlo, společně se svým hlavním partnerem v Mnichovské dohodě, Francií, sedmadvacet evropských států. Nikoli cestou válečné agrese, ale tou, kterou jsme mu sami svou nedůsledností po druhé světové válce umožnili. Cestou papíru a smluv. Takzvaným sjednocováním a harmonizací si jako hospodářsky nejsilnější mocnost v Evropě otevřelo cestu k investicím, k zakázkám pro své firmy, k levné pracovní síle z jiných zemí a k penězům jejich daňových poplatníků. To je lepší výsledek, než kterého by kdy dosáhlo válkou. Pro srovnání Vám nabízím dvě mapy Evropy. Jedna z nich je mapou obsazených států Třetí říší, druhá pak mapou Evropské unie. Která je která nechám na Vás. Jestliže dojde k dalšímu posilování Bruselu pod taktovkou Německa, a pokud dojde k naplnění tzv. „Barcelonského procesu“, bude Německé dílo dokonáno. Pak bude mít bez války největší vliv v historii a to i nad takovými státy, které byly kdysi součástí aliance, jež ho ve druhé světové válce porazila.
Čtvrtá
říše
Třetí říše
|
|
Chce-li
snad dnes kdokoli z tepla svého domova, s plným žaludkem a živými
členy rodiny kolem, psát něco o nemožnosti aplikovat kolektivní
vinu, pak ani náznakem netuší, co je to válka. Jestliže dnes
někdo říká, že jsme se po druhé světové válce dopouštěli
zločinů proti Němcům, pak já říkám, že kdo sázel vítr,
musel s bouří počítat. Německo po tom všem, co provedlo v
Evropě, by mělo být hodně potichu a těšit se z toho, že ta
následná bouře po válce byla tehdy tak malá. Bohužel jsme mu
umožnili přesný opak.
Euportal, autor: František Matějka | Publikováno: 11.11.2010 | Rubrika: Zamyšlení
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz