(Výňatky z knihy autorů Jiřího Vacka a Jiřího Kratiny)
Pravda o tom, jak jsme málo trpěli
Češi a Slováci během okupace a války vinou Němců ztratili na 360 000 lidí, z toho 156 000 činily ztráty ve frontových a partyzánských bojích, avšak 195 000 lidí bylo popraveno nebo zahynulo ve věznicích a koncentračních táborech a na popravištích.
Jsou to větší ztráty, než jaké utrpěly například Spojené stáry americké nebo Velká Británie. V přepočtu na hlavu zařazují Československo v pořadí spojeneckých zemí podle válečných ztrát na páté místo. Opakuji páté místo!
Chováme další dva světové primáty u období 2. světové války. Prvním je fakt, že náš původní generální štáb československé armády během války přišel o celou pětinu svého sboru. Většina našich generálů z let 1938 byla popravena, a nebo zabita během akcí gestapa proti odboji. Jeden z našich generálu Boris Luža dokonce padl se zbraní v ruce během přestřelky s četníky. Tak vysoké ztráty generálního štábu nedosahovala žádná armáda, která byla v otevřeném střetu s Německem, včetně těch poražených, jako třeba Francie.
Druhým smutným primátem je, že byl popraven protektorátní předseda vlády Aloid Eliáš za svou účast v odboji během své funkce. Tak jako jediný představit okupovaného státu byl nacisty popraven. To se nestalo na žádném Němci okupovaném státě v Evropě, aby oficiální představitel okupovaného státu byl současně v odboji a za tuto aktivitu nakonec popraven.
Tolik tedy fakta o našem zapojení do tohoto válečného konfliktu, který jsme nevyvolali. Za všechny tyto ztráty mohou plnou vinou Němci, nikdo jiný.
Konečné řešení české otázky podle Němců
Konečné řešení české otázky (německy: Endlösung der tschechischen Frage) byl plán nacistického Německa na úplnou germanizaci českého území, a to především vysídlením českého obyvatelstva na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Plán byl rozpracováván v souladu s rasovou a národnostní politikou nacistického Německa a korespondoval s celkovým plánem na likvidaci a vysídlení Slovanů, který se nazýval Generalplan Ost. Přípravy na „konečné řešení české otázky“ začaly krátce po okupaci Československa v roce 1939, realizace však byla pozdržena kvůli potřebě české pracovní síly k zabezpečení německých vojsk. Do konce války byla vysídlena necelá stovka obcí s asi 50 000 obyvateli.
První úvahy o vysídlení Čechů
První návrhy řešení problému vzájemných vztahů vyhnáním druhé národnosti přednesl již krátce po 1. světové válce sudetoněmecký nacionalistický politik Rudolf Lodgmann von Auen. V roce 1920 vyšel v samostatné publikaci plán na vystěhování Čechů, kterou vydal jistý pan Arthur Weitbiick (pravděpodobně pod krycím jménem) v nakladatelství T. Weichera v Lipsku. Kniha se jmenovala „Die tschechoslowakische Frage“ (Československá otázka) a pojednávala o možnostech vystěhování Čechů z Čech na území západně od Rýna a Čechů z Moravy do východního Pruska. V létě roku 1932 přednesl Adolf Hitler v Mnichově svůj pohled na budoucí osud Československa takto: „Blok osmdesáti či sta miliónů Němců osídlující homogenní území! Mým prvním úkolem bude tento blok vytvořit. Tím se staneme nejen neporazitelnými, ale získáme i jednou provždy významnou převahu nade všemi evropskými národy. Jakmile toho dosáhneme, bude všechno ostatní relativně jednoduché. Rakousko do tohoto bloku patří. To je samozřejmě pravda. Ale do tohoto bloku patří i Čechy, Morava a východní část Polska sahající až po určitou strategickou hranici … Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Přidělíme jim rezervace s novými federativními státy. Češi musí opustit střední Evropu. Dokud tady budou, budou tvořit husitskobolševický agitační blok.“
Realizace programu
Krátce po okupaci českých zemí Německem v roce 1939 a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava byly aktivizovány všechny projekty na přípravu ”konečného řešení” (Endlösung) české otázky. Jejich cílem, o kterém Adolf Hitler hovořil ještě před svým nástupem k moci, byla úplná germanizace českého prostoru i obyvatelstva. V tomto duchu vznikl již v roku 1939 návrh „Český problém“, vypracovaný generálem E. Fridericim. Tento plán počítal s vystěhováním českých vlastníků kapitálu, inteligence a Židů, dále s nasazením českých dělníků do německého hospodářství. Dne 7. října 1939 vydal Adolf Hitler výnos, podle kterého měl Heinrich Himmler, jako říšský vůdce SS „vytvářet nové německé osídlovací oblasti pomoci přesídlování, zejména usazováním říšských Němců a občanů německé národnosti“. Himmler byl zmocněn, aby potřebnou půdu pro nové osídlence získával na základě platného čs. zákona o opatřování půdy pro potřebu branné moci, který byl vydán již v roce 1935. V prosinci 1939 byly zpracovány první návrhy na německou kolonizaci v Čechách a na Moravě, přičemž docházelo k jejich postupnému zpřesňování. Na tyto plány navazoval další, který vznikl v létě 1940 ve štábu vůdce K. Henleina. Podle něj měla být rozbita územní jednota protektorátu a jeho jednotlivé části měly být začleněny do sousedících německých žup.
Základní program germanizace českých zemí představovalo memorandum K. H. Franka z 28. srpna 1940 schválené Himmlerem a Heydrichem. Frank v něm zdůrazňoval: "Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace prostoru a lidí. Jsou dvě možnosti, jak toho dosáhnout:
1) Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy na území mimo hranice říše a osídlení uvolněného prostoru Němci.
2) Bude-li větší část Čechů ponechána v Čechách a na Moravě, je třeba současně používat různých metod, sloužících germanizaci podle plánu na X let. Taková germanizace předpokládá:
• změnu národnosti rasově vhodných Čechů;
• vysídlení rasově neodpovídajících Čechů a vrstvy inteligence nepřátelské říši, popřípadě zvláštní zacházení s ní a se všemi destruktivními živly;
• nové osídlení takto uvolněného prostoru čerstvou německou krví.
Dne 2. října 1941 po nástupu do funkce říšského protektora přednesl Reinhard Heydrich v Černínském paláci projev, ve kterém mimo jiné potvrdil již dříve plánované zásady germanizačního prostoru a tyto teze:
• Český prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci.
• Bude proveden soupis Čechů v rasově národnostním smyslu
• Češi „dobré rasy a dobře smýšlející“ budou poněmčeni
• Češi „špatné rasy a špatně smýšlející“ budou vyhoštěni na východ (za Ural, na Sibiř)
• "Dobře smýšlející lidé špatné rasy" se nasadí na práci v Říši a nebudou moci mít děti
• "Špatně smýšlející lidé dobré rasy," jakožto pro Němce nejnebezpečnější třída - budoucí vůdcovská vrstva - měla být v německém prostředí poněmčena. Pokud by to nešlo, měla být vyvražděna, protože byly obavy, že na východě vytvoří nebezpečnou vedoucí vrstvu.
Reinhard Heydrich také zdůraznil, že nemá zájem na okamžitém poněmčení českého prostoru, jelikož Německo potřebovalo českou pracovní sílu pro válečné účely. Ve svém projevu také m.j řekl: „Potřebuji v tomto prostoru klid, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí svou pracovní sílu … k tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci“. Politikou nacistů tak bylo dočasné udržení české pracovní síly v hospodářském zájmu Německa s tím, že úplná germanizace proběhne až po vítězném ukončení války.
9. června 1942 přednesl Heinrich Himmler šéfům hlavních úřadů SS a vedoucím činitelům bezpečnostní služby své představy o dalším postupu germanizace střední a východní Evropy. Mimo jiné řekl, že: „Čechy a Morava, německé Východní župy, jihovýchodní Prusko, Vartská župa, Horní Slezsko, Generální gouvernement, Ostland, Krym, Ingermanie musí být po dvaceti letech totálně německy osídleny a to výlučně podle rasových hledisek, podle hledisek krve.“
V létě 1943 byl jmenován státním ministrem pro Čechy a Moravu. K. H. Frank, který pokračoval v germanizaci, kolonizaci a vysídlování českého obyvatelstva. V únoru 1944 líčil K. H. Frank před nacistickými činiteli župy „Sudety“ na shromáždění v Karlově Studánce základní rysy německé politiky v Čechách a na Moravě přesně v duchu přijatých plánů. V Protektorátu zřídil SS-Ansiedlungsstab (osídlovací štáb), který zajišťoval veškerou kolonizační politiku. Ještě v posledních měsících války bylo usídleno v oblasti severovýchodně od Prahy kolem 1 300 německých kolonistů, přičemž původní majitelé konfiskovaných usedlostí se stali levnou pracovní silou.
Vysídlování českého obyvatelstva
Plány na vysídlení českého obyvatelstva se začaly realizovat již v roce 1940, kdy bylo na poradě německých zemských radů stanoveno vytvoření tzv. německého zemského mostu, při kterém mělo být poněmčeno území od Litoměřic ku Praze. Dále bylo schváleno vytvoření německého koridoru, který povede přes Prahu, Brno a Olomouc až k Ostravě. Na jižní Moravě měly být osídleny oblasti jižně od Brna, které měly být propojeny s rakouskými župami. Český národ měl být postupně rozdělován do malých izolovaných celků a asimilován německým živlem. V praxi byla tato politika zahájena jako rozšiřování vojenských cvičišť v oblasti Milovic, Brd a na Drahanské vrchovině. Násilné vysídlení v oblasti Vyškovska, Boskovicka a Blanenska začalo roku 1941. Bylo při něm vystěhováno 33 obcí a své domovy nuceno opustit přes 18 tisíc obyvatel. Od roku 1942 probíhala největší vysídlovací akce na území Čech, při které bylo v několika etapách vysídleno na 65 obcí s více jak 30 000 obyvateli z oblasti Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska.
Pravda o „českých“ denících
Během totality 30% veškerého exportu šlo do tehdejšího Sovětského svazu. Západní sdělovací prostředky nám tvrdili, že se tak de facto stáváme kolonií Sovětského svazu. Dnes vyváží Česká republiky do Německa 50 % svého exportu a současně 70% ekonomiky v České republice vlastní zahraniční kapitál, převážně německý a rakouský, některé sektory jako je například bankovnictví jsou takřka výhradně v rukou cizího kapitálu. Tím se stáváme plně závislí na německé ekonomice a její vývoj tak automaticky bude ovlivňovat i vývoj u nás. Nyní v Evropě jsou prostě státy vládnoucí a státy ovládané.
Tomu je poplatná situace i v oblasti novinových deníků. Vlastníkem novin s monopolním pokrytím regionů s názvem „DENÍK“ v České republice je pan Axel Diekmann, se sídlem v Pasově (SRN). Největší české celostátní deníky, Mladou Frontu a Lidové noviny, vlastní pan Karl Hans Arnold, se sídlem v Düsseldorfu (SRN).
Samozřejmě platí, že pokud chci ovládat jinou zemi a zasahovat do její politiky, ovlivňovat veřejné mínění v daném státu a prosazovat své zájmy, musím v prvé řadě vlastnit tisk (obecně média). To zejména Němci ví velmi dobře, neboť to důkladně uplatňovali před Mnichovem i během 2. světové války.
Francouzský tiskový zákon stanoví, že vydávat ve Francii denní tisk může i zahraniční vlastník. V tiráži ale musí být uvedeno, že se jedná o zahraniční tisk, vydávaný ve francouzském jazyce. Při aplikaci francouzského tiskového zákona v České republice (a Francie je v EU) se vlastně jedná o to, že Junge Fronte HEUTE (Mladá Fronta DNES), VOLKSZEITUNG (Lidové noviny) a Tageszeitung (DENÍK) jsou německé noviny, vydávané v českém jazyce. Proto, když každé ráno Česká televize uvádí čtení z českých deníků, mělo by správně znít: „Německé noviny Junge Fronte HEUTE, vydávané v českém jazyce pod názvem Mladá fronta DNES,v dnešním vydání píší, že…“ Najednou by „domorodci“, pardon, vlastně občané České republiky, viděli všechny ty aféry a pseudoaféry, uváděné německými vlastníky, v jiném světle.
Jak máme vidět například útoky proti hlavě státu, kdy je zesměšňován, že krade propisky, nebo že jeho popularita klesá, apod.? Současný prezident Václav Klaus je jedinou po listopadovou hlavou státu, která hájí zájmy našeho státu a národa na mezinárodním poli. Můžeme v demokratické společnosti kritizovat jeho minulé působení ve vládách ČR během ekonomické transformace, ale jako hlava státu hájí české národní zájmy. To je také jeden z důvodů, proč je takto napadán, nebo se hovoří o snižování jeho popularity v ČR. Navíc není jediným prezidentem, který je opakovaně otevřeně napadán v německém tisku, zejména v Sudetendeutsche Zeitung. V těchto listech byl mimo jiné přímo otevřeně napadán jiný československý prezident - E. Beneš. Psalo se o něm jako o „…bestiálním vrahovi, který si přivzal na pomoc bolševiky, aby vyhnal nevinné Němce ze svých území.“, apod. Je nutné vidět tyto útoky proti našim hlavám státu ve správném světle. Jedna věc je kritika politických rozhodnutí, druhou věci je ale cílený útok proti hlavě státu s cílem zesměšnit, nebo zdiskreditovat v očích veřejnosti. Útok proti hlavě státu je ves skutečnosti otevřeným útokem proti státu a národu, který zastupuje.
To, že se zákonitě v těchto německých denících bude věnovat asymetricky více prostoru domnělým křivdám způsobených při spravedlivém odsunu Němců po válce a vyzdvihovat případné, často však smyšlené excesy, kterým v této době docházelo s cílem ukázat Čechy jako vrahy a Němce jako chudáky oběti, je pochopitelné. To, že nebudou příliš připomínat německé zločiny z období protektorátu a překrucovat z tohoto pohledu naší dějinnou zkušenost se také dá dost dobře předpokládat. A je nutné říci, že svým způsobem si za to můžeme sami. Ale je dobré to mít na paměti i při čtení jiných zpráva a zejména různých „analýz“, „politických rozborů“ apod. Nejrůznější analýzy politického dění, nálady ve společnosti, žebříčky popularity, apod. jsou nejčastější prostředky pro mediální ovládání názorů společnosti. Nezapomínejme, že většina lidí přebírá názory a přesvědčení zcela automaticky podvědomě na základě známého hesla, že tisíckrát opakovaná třeba i lež je nakonec přijímána za pravdu a skutečnost. To je mocný nástroj prosazování nejrůznějších zájmů.
S touto podobou konsientální války začali vždy všichni pozdější agresoři. Cílem je nejprve tímto útočením na dějinnou zkušenost nebo vytvářením cílené propagandy rozrušit národní pospolitost a vnést rozkol do státu předpokládané oběti. Jak působí cílená propaganda v médiích a jak je účinná si můžeme udělat představu z názvů titulků z německých novin v roce 1938, které dále uvádím. Tehdy skutečně celý svět, vyjma pár „bdělých“ politiků jako byl W. Churchill, skutečně uvěřil, že u nás utlačujeme chudáky Němce a že odtržení našeho pohraničí a jejich připojení k Třetí říši je jen oprávněným krokem k vyřešení těchto problémů kdesi ve střední Evropě. Dokonce kdybychom se nepodřídili Mnichovskému diktátu a postavili se Německu ve válečném střetu, hrozilo nám obvinění z vyvolání války a mezinárodní izolace. Tím by zřejmě nikdy nedošlo k obnovení Československa v původních hranicích. Dále uvádím titulky německých novin z roku 1938:
Völkischer Beobachter 18. září 1938
Strašlivé ohyzdnosti českých vraždících banditů
Tento zločinecký stát musí být rozbit
Vražda bez masky
K vojenské službě přinucený sudetský Němec zastřelen
Sudetoněmecké statky a podniky zapáleny
Čtyři nové oběti české nenávisti
Češi zahrabávají tajně mrtvoly
Koženým řemenem ubit k smrti
Strašné zločiny českých bestií v Krumlově
Organizovaný hon na lidi na Chebsku
Děti se učí házet láhve s benzínem
Bestiality českých četníků
Běh uličkou českých bajonetů
S pouty na rukou a pod údery pažeb do kasáren
Každá česká učitelka zabije dvě ženy a děti, když přijde Hitler
Svědci českého krvavého teroru - 23000 uprchlíků
Marxistické jidášství
Komuna a husité - ruku v ruce
Vývoj v Československu je diktován krveprolitím
Strašlivá obžaloba českého vražedného systému
Völkischer Beobachter 20. září 1938
Tak zuří husitští vraždící pacholci
Žena ve vysokém stupni těhotenství zbita a odvlečena
Německá krev žaluje
Kojící matky zbity
Takto byl Hermann Schlosser umučen
Žena a dítě rozdrceny tankem
Zastřeleni jako vzteklí psi
Požár lesa má zničit obec - prchající ženy a děti v palbě kulometů
Českokomunistické přípravy k hromadné vraždě Němců v Ústí
Od českých honících psů uštván
Vražda jakýmkoliv prostředkem
Krev umučených žaluje
Tak takto o nás psali německé noviny v září 1938, kdy se schylovalo k ozbrojenému střetu s Německem. Celý okolní svět tomu skutečně uvěřil. Německá cílená propaganda včetně zajištění jejího šíření do světových deníků udělala své. To naši státní představitelé v této době podcenili. Až z vyhlazením Lidic a Ležáků se svět dozvěděl, o skutečné zrůdnosti nacistického režimu a skutečnému stavu na našem okupovaném území tehdejšího protektorátu. A jaká byla v těchto dnech skutečnost?
Goebbelsův tiskový mluvčí von Schirmeister později vypověděl v Norimberku:
"Tyto zprávy vymýšlel Alfred Ingemar Berndt z min. propagandy. Vysedával tenkrát celé noci, měl před sebou mapy generálního štábu, adresáře a jmenné seznamy a vymýšlel hrůzostrašné zprávy ze Sudet. Jednou řekl: Ale teď se musí opravdu něco stát, nebo má fantazie už nebude stačit k vymýšlení nových strašných příběhů."
Jiný příklad, kde němci zcela ovládli denní tisk určitého státu je příklad Argentiny. Němečtí agenti zde v polovině 30. let řídili 12 místních deníků. Tím zde získali Němci takový vliv, že sem během konce války přemístili několik svých vysokých představitelů, kteří se zde skrývali před mezinárodním soudním tribunálem. Případ Adolfa Eichmana je více než známí. Kdyby si pro něj izraelská tajná služba doslova nedošla, tak by zde v klidu dožil jistě v nějaké luxusní vile.
Tolik „české“ noviny a vliv mediální propagandy. Je jisté, že dnešní situace stojí za zamyšlení, ukazuje svět i dobu, v které se nacházíme ve správném světle. Svým způsobem se Němcům daří pokračovat v protektorátní politice. Existují dokumenty, které upravovali využívání českých médií v období protektorátu, celou směrnici lze nalézt zde:
http://www.fronta.cz/dokument/souborny-prehled-pokynu-pro-tiskovou-prehlidku-platnych-ode-dne-17-zari-1939
O projevu německého ministra propagandy J. Goebbelse k vybraným protektorátním novinářům a kulturním činitelům z roku 1940 lze nalézt zde:
http://www.fronta.cz/dokument/j-goebbels-projev-k-ceskym-novinarum-11-zari-1940-v-berline
Některé pasáže jsou jak okopírované z propagační brožůrky o EU. Čtenář ať posoudí sám.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz