Koncem minulého týdne se konaly v bavorském Augšpurku už šestašedesáté sudetoněmecké dny. Českou republiku tam zastupoval Milan Čoupek (57 let), její generální konzul v Mnichově, pocházející z Brna, kde na univerzitě vystudoval historii a archivnictví. Hádal bych, že se německy učil už na gymnáziu.
Generální konzul není nijak vysoký zástupce českého státu, ale jeho účast na dnech je přinejmenším uznáním české vlády, že skupina sudetských Němců existuje. Je důkazem, že se i z české strany konečně pracuje na veřejném objasnění tabuizovaných míst české historie. Symbolická účast českého státu byla nyní poprvé od roku 1992, kdy na sudetoněmeckém sjezdu byl, ještě v době existence, ministr české vlády bez portfeje Jaroslav Šabata. Kritizovala ho za to česká pravice i levice. A velmi.
Bude to nyní asi ještě pár let trvat, ale nemůže to podle mne v příštích letech skončit jinak než účastí české vlády na sudetoněmeckém sjezdu a nakonec i tím, že se sjezd bude konat na území České republiky. Přimlouvám se za Plzeň, Cheb nebo jiné město blízko Německa, aby aspoň někteří z těch dnes již málo početných čs. Němců, kteří byli jako děti s rodiči vyhnáni ze země, kde jejich předci po dlouhá staletí žili, se mohli takových dnů ještě zúčastnit.
Na sudetoněmecké dny jezdí dnes i jejich vnoučata, ti dokonce častěji, než děti vyhnaných. Němci, kteří se s ohledem na prarodiče považují trochu i za sudetské, bývají přitom i skvělými Evropany. I proto mám mezi nimi přátele, křesťansko-demokratické, sociálnědemokratické, zelené, panevropské i „bezpartijní“.
Za takového demokrata už léta považuju Bernda Posselta. Ten se narodil až jedenáct let po válce, jeho matka pocházela ze štýrské rodiny, mající i slovinské kořeny, a otec byl z Jablonce nad Nisou. Výborná kombinace! Jeho evropanství bylo i příčinou, proč jsem v roce 2008 rád přijal sudetoněmecké vyznamenání – cenu Karla IV. Právě on mi to nabídl, a diskrétně přitom zjišťoval, zda ji přijmu.
Už předtím jsem ale na sudetoněmecké dny jezdil. A už předtím, už od konce 70. let, jsem se účastnil polemik v Chartě77 o nuceném vysídlení německy mluvících obyvatelstva z poválečného Československa. Patřil jsem v Chartě k těm, kteří už nemluvili o odsunu, nýbrž o vyhnání, a říkali, že nejen že nebylo nutné, ale že čs. společnost poškodilo a dodnes poškozuje.
Postupně jsem se smířil i s tím
slovem „sudetský“, které je zavádějící. V letech 1945 – 1947 nebyli přece
vyhnáni jen Němci sudetští, nýbrž více než 90 procent všech německy mluvících
lidí, které ústavním dekretem prezidenta republiky z 2. srpna 1945 zbavil Edvard
Beneš čs. státního občanství, podle mne protiústavně. Buď je zbavil občanství se
zpětnou platností (!), ode dne, kdy nabyli německé (tehdy nacistické) státní
příslušnosti, nebo s okamžitou platností, dnem vydání onoho dekretu, pokud ji
ani nenabyli, ale čs. orgány je považovaly za Němce.
Srovnání nacistických pořádků s poválečnými poměry v Československu ovšem
nesedí. Je trapné říkat – když „oni“, tak pak i „my“. Celý svět postupně uznal,
že nacismus byl zločinný systém, jehož představitelé i stoupenci byli po válce
potrestáni, někteří i popraveni. Naopak poválečné Československo chtělo být, i
když nebylo, státem demokratickým a právním.
Zásluhu na nápravě vztahů má především vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení, v jehož čele stojí Bernd Posselt od roku 2001. Naposledy jsem s ním mluvil koncem března na brněnské konferenci, pořádané i letos, již po čtyřiadvacáté, českou společností Bernarda Bolzana a německou Ackermannovou obcí ve spolupráci s městem Brnem, pod názvem Dialog uprostřed Evropy.
I já jsem v rozhovoru s ním ocenil změnu stanov jeho sdružení, z nichž vypadlo vše, co se vykládalo jako právo na uplatňování nároků na vrácení německého majetku, zabaveného po válce. „Vždyť mi to taky trvalo patnáct let,“ zasmál se Bernd Posselt. A nyní mu za toto úsilí v Augšpurku poděkoval předseda bavorského sudetoněmeckého sdružení Steffen Hörtler. Několik tisíc shromážděných sudetských Němců odměnilo toto uznání dlouhým hlasitým potleskem.
Petr Uhl