Aleš Kuna
Ukradené pohraničí, aneb nové Sudety?
České pohraničí není historicky jen pouhou periferií českého státu. Jako základní obranný val během historie dokonce český stát definovalo geograficky jako málokterý jiný v Evropě. Stačí porovnat proměnné hranice Polska. Co pro Anglii bylo moře, byly pro Čechy pohraniční lesy. Nájezdníci z východu i ze západu si raději volili cestu přes dnešní Rakousko nebo rovinaté Polsko, jak se dozvídáme z nejstarších českých kronik. Proto mě jako Severočecha a lokálního patriota zneklidňuje nejen stále nevyřešená otázka majetková (dočkáme se schválení Klausova dodatku k Lisabonu?), ale také sílící „německá kulturní fronta“, na které, světe div se, bojují především čeští zrádci. Nebo jsou to spíše žoldneři, v barvách hlavních politických stran budují ze shora v lidu obecném ponětí, že „tady je vlastně Německo, vy sem dějinně nepatříte“.
Ústí nad Labem, a jeho kvazi-mafiánské vedení, o jehož praktiky se zajímá (nedostatečně silně) i státní policie, si před lety všimlo, že od Němců leccos dostane, půjde-li tzv. na ruku. Z původně menšinových a soukromých aktivit několika multikulturních blbů se tak časem stala jakási oficiální politika města - sbližování Čechů a Němců, zejména z naší strany samozřejmě, na našem území. Žádnou reciprocitu totiž očekávat nelze, například dotace Lužickým Srbům jdou dávno v rozsahu dolů a probíhá tak jejich zcela řádná a legální likvidace v německém stylu (stačí se optat na nově otevřeném Lužickosrbském semináři v Praze, jakými „čistými“ praktikami se umí němečtí úředníci ohánět). Lužické Srby nyní brání spíše Polsko, které tuto štafetu přebralo tehdy, když se prezident Havel v 90. letech od Lužice distancoval (umyl si tak ruce nad staletími bratrství mezi námi). Po severočeských městech probíhá z eurofondů a německého rozpočtu placená agitka za „především německou historii“ pohraničí. A tak kraj, který po obsazení hranic národně-socialistickým Německem trpí vykořeněností, trpí zase vládou pravých i rádoby euro-socialistických hujerů, kterým nevadí kulturní likvidace regionu a přetrhávání těch slabých kořínků, které tu Češi ze svého nechávají vyrůst.
Je tomu několik let, co Alexander Vondra a Petr Gandalovič pomáhali založit spolek Collegium Bohemicum. Ten podporuje různé aktivity „česko-německého přátelství“, a tak se můžeme setkat ústeckým festivalem Sudety (sic!) a vůbec s chápáním, že Sever jsou vlastně Sudety. O německém kolegiu ještě později. Rád bych nejprve připomenul, jak se to má s termínem Sudety. Jako geografický termín existuje celá staletí a označuje se jím dnešní krkonošsko-jesenická sub-provincie. Nový význam se mu však snažili vtisknout Němci žijící v českém pohraničí po vzniku první republiky. Jako separatisté se snažili překroutit historickou realitu a tak si pro svůj nový region zvolily název Sudety, který v rétorice nově vytvořené existoval vlastně odnepaměti. Během 30. let se stal symbolem prohitlerovské propagandy, která se nakonec dočkala od vůdce svého a došlo k záboru pohraničí a přičlenění k Německu. Není tedy potřeba velké nadsázky, abychom užívání termínu Sudety pro dnešní pohraničí považovali za propagaci neonacismu! A není tu málo politiků a kulturních elit, které tento termín v běžném hovoru klidně použijí.
Kromě festivalu s názvem Sudety participoval na proněmeckém chápání také dnes bývalý ředitel Činoherního studia, Jaroslav Achab Haidler. K jeho dobru hovoří kritika vedoucích politiků-mafiánů. Dlouho se však stylizuje do figurky „německého Žida“ a tomu odpovídal i program divadla, které dováželo většinu her od „nadějných“ dramatiků z Berlína apod. Divadlo za něj také dlouhodobě sponzorovala německá zdravotnická firma. Nově jmenovaný ředitel Čepek naštěstí toto zvrátil, chvála jemu. Divadlo je to skvělé, má jméno po celé republice a změna repertoáru snad přivede i více Ústečanů, které předtím problémy Berlína opravdu netrápili a ani jim nerozumí. Obrat je vidět třeba na muzikálu Ústí nad Labem (o slavných ústeckých značkách - například Staré myslivecké).
Zcela nový „západní“ vítr ale přišel s rekonstrukcí ústeckého Městského muzea. Začněme třeba tím, že je přejmenované z jakéhosi důvodu na „museum“ – nemám nic proti -s- v přejatých latinismech, president i prezident jsou ale oba spisovné tvary, a proto tak svévolné přejmenování je důkaz proněmecké vstřícnosti, jemně řečeno. Čtenáře asi nepřekvapí, že takřka dvě třetiny plochy stálých výstav v muzeu jsou věnovány expozici sdružení Collegium Bohemicum o dějinách Němců v pohraničí. Severočechům, kteří by dějinné chápání svého regionu potřebovali jako snad žádní jiní Češi v republice, je věnována jedna místnost (znovu o slavných ústeckých značkách). Zbytek muzea tak návštěvníkům znovu dává jaksi mimochodem najevo, že „tady je Némecko“. Přitom dějiny se, jak jsem psal již v úvodu, severním Čechám zdaleka nevyhýbaly, dokonce jsou spojené s před-dějinným, mýtickým obdobím (kníže Přemysl ze Stadic). Po otcích zakladatelích Collegia Vondrovi a Gandalovičovi dnes přejal štafetu Jiří Šulc, který s pomocí eurofondu Severozápad dopomohl k opravě (pravda, dlouho nutné) muzea a tak musí, vlastně i rád, poslat za ty miliony EUR také pár metaforických volů zpět do Říše, tj. vylepit nástěnky česko-německého přátelství. A kdoví, třeba při té rekonstrukci dostala zakázku také nějaká příbuzná stavební firma – koneckonců v Ústí se staví a nakupuje zdravotnická technika opravdu draze právě z důvodů „příbuzenských“. Chcete-li si o panu Šulcovi a jeho sociálně-demokratickém kamarádu, ex-veksláku Petru Bendovi udělat obrázek sami, podívejte se například na pořad ČT Reportéři[1] (2. 11. 2010). Nelze shrnout než jinak, že za pytel zlaťáků jsou někteří severočeští politici schopni zradit nejen veřejnou službu, ale i svůj kraj, potažmo národ a vlast.
Collegium Bohemicum lze považovat za jakousi kulturní pátou kolonu Německa. Financované je z velké části totiž právě německou ambasádou. Proč se tedy nejmenuje Collegium Germanicum (po vzoru Českých domů nebo Polského institutu)? Protože má české zaměstnance? Asi ne. Spíše tu jde o tichou vodu, která mele korýtka řekám tekoucím proti proudu ze severních hranic. Zcela reálně se podílí na transformaci severního pohraničí do německé kulturní kolonie. A dnes již rozšiřuje své aktivity také do ostatních „euroregionů“, severozápad přeci nejsou celé „Sudety“, že?
Chtějí-li Severočeši vybudovat kraj, na který budou opět hrdí, nemohou se obrátit na republikové centrum – Prahu. I tam totiž vládne post-koloniální myšlení, tak výstižně popsané v termínu „hujer“. Stejné myšlení, které vládne na ústeckém magistrátu. Když se totiž na hlavní dopravní křižovatce MHD v Ústí nad Labem postaví malé zastávky, na které zmoklí obyvatelé nadávají, dostane se jim odpověď od magistrátu, že jde o zastávky odpovídající evropským standardům. Zdravý rozum přebijí hujerové. Vláda v Praze, periferii Bruselu, na tom není o nic lépe. Začít se tedy musí od vlastního prahu a hroudy. Nebude-li existovat lokální patriotismus, nebude-li vzdorovat koloniální kulturní frontě, neočistí se ani politika, ta regionální, ani ta republiková.
Převzato z EUportal, 15.3.2012
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz